Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Mazarinův diamant

Arthur Conan Doyle · 44 min

svazek 139 · k poslechu · Britské ostrovy

Tuto povídku napsal Arthur Conan Doyle a vyšla roku 1921. Později se stala součástí sbírky Archiv Sherlocka Holmese. Z korunovačních klenotů zmizel velký žlutý diamant a vláda chce, aby ho Holmes našel. Doktor Watson se po delší době zastaví v Baker Street a najde tam v okně podivnou figurínu. Holmes už ví, kdo kámen ukradl. Jenže neví, kde je. A zloděj, hrabě Sylvius, právě přichází na návštěvu.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Jak se večer zklidnit · Ložnice pro dobrý spánek

O autorovi: Arthur Conan Doyle (1859–1930)

Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Mazarinův diamant
  3. Návštěva hraběte Sylvia
  4. Černá kniha
  5. Hrouzek v síti
  6. Pohotová ruka
Číst celý text (4645 slov)

Mazarinův diamant

Doktor Watson byl rád, že je zase v neuklizeném pokoji v prvním patře v Baker Street, odkud vyšlo tolik pozoruhodných dobrodružství. Rozhlížel se po vědeckých tabulkách na stěně a po pracovním stole s chemikáliemi, propáleném kyselinou. Pak po pouzdru s houslemi opřeném v koutě a po kbelíku na uhlí, ve kterém odjakživa bývaly dýmky a tabák. Nakonec mu oči spočinuly na svěží, usměvavé tváři Billyho. Byl to mladý, ale velmi chytrý a taktní sluha, který zasmušilému velkému detektivovi trochu pomáhal zaplnit jeho samotu.

„Všechno vypadá úplně stejně, Billy. Ty se taky neměníš. Doufám, že totéž se dá říct i o něm?“

Billy se trochu starostlivě podíval na zavřené dveře ložnice.

„Myslím, že je v posteli a spí.“ řekl.

Bylo sedm hodin večer krásného letního dne. Doktor Watson ale znal nepravidelný denní řád svého starého přítele dost dobře na to, aby ho ta představa nepřekvapila.

„To asi znamená nějaký případ, že?“

„Ano, pane. Teď na něm hodně dře. Bojím se o jeho zdraví. Je čím dál bledší a hubenější a nic nejí. ‚Kdy si budete přát večeři, pane Holmesi?‘ zeptala se paní Hudsonová. ‚V půl osmé, pozítří,‘ odpověděl. Víte, jaký je, když ho nějaký případ zaujme.“

„Ano, Billy, vím.“

„Někoho sleduje. Včera chodil po městě jako dělník, který shání práci. Dnes byl stará paní. Docela mě napálil, a to už bych jeho způsoby měl znát.“ Billy se zašklebil a ukázal na hodně ošuntělý slunečník, který byl opřený o pohovku. „Tohle patří k převleku té staré paní.“ řekl.

„Ale o co vlastně jde, Billy?“

Billy ztišil hlas, jako člověk, který mluví o velkých státních tajemstvích. „Vám to klidně řeknu, pane, ale nesmí se to dostat dál. Jde o ten případ korunovačního diamantu.“

„Cože? O tu krádež za sto tisíc liber?“

„Ano, pane. Musí ho dostat zpátky, pane. Vždyť tady na té pohovce seděli předseda vlády i ministr vnitra. Pan Holmes k nim byl moc milý. Brzy je uklidnil a slíbil, že udělá, co bude moci. A pak je tu lord Cantlemere…“

„Ach!“

„Ano, pane, víte, co to znamená. Je to suchar, pane, jestli to tak smím říct. S předsedou vlády vyjdu a proti ministrovi vnitra nic nemám, ten vypadal jako zdvořilý, ochotný pán. Ale jeho lordstvo nesnesu. Pan Holmes taky ne, pane. Víte, on panu Holmesovi nevěří a byl proti tomu, aby ho najali. Byl by raději, kdyby neuspěl.“

„A pan Holmes to ví?“

„Pan Holmes vždycky ví všechno, co se vědět dá.“

„Nu, doufejme, že uspěje a že lord Cantlemere bude zahanben. Ale poslyš, Billy, k čemu je ten závěs přes okno?“

„Pan Holmes ho tam dal pověsit před třemi dny. Máme za ním něco legračního.“

Billy přistoupil a odtáhl závěs, který zakrýval výklenek arkýřového okna.

Doktor Watson nedokázal potlačit výkřik úžasu. Seděla tam věrná kopie jeho starého přítele, i se županem. Tvář měla obrácenou napůl k oknu a dolů, jako by četla nějakou neviditelnou knihu, a tělo měla zabořené hluboko do křesla. Billy sňal hlavu a podržel ji ve vzduchu.

„Natáčíme ji různě, aby vypadala živěji. Neodvážil bych se na ni sáhnout, kdyby nebyla stažená roleta. Ale když je vytažená, je to vidět z druhé strany ulice.“

„Něco podobného jsme už jednou použili.“

„To bylo přede mnou.“ řekl Billy. Roztáhl záclony a vyhlédl na ulici. „Támhle naproti jsou lidi, kteří nás sledují. Zrovna teď vidím v okně jednoho chlapíka. Podívejte se sám.“

Watson už udělal krok dopředu. Vtom se otevřely dveře ložnice a vynořila se dlouhá, hubená postava Holmese. Tvář měl bledou a pohublou, ale krok i držení těla stejně čilé jako vždycky. Jediným skokem byl u okna a znovu stáhl roletu.

„To stačí, Billy. Teď jsi byl v nebezpečí života, chlapče, a já se bez tebe zatím neobejdu. Nuže, Watsone, je dobře, že vás zase vidím ve vašem starém bytě. Přicházíte v rozhodující chvíli.“ řekl.

„To jsem pochopil.“

„Můžeš jít, Billy. S tím chlapcem je potíž, Watsone. Do jaké míry smím dovolit, aby byl v nebezpečí?“

„V jakém nebezpečí, Holmesi?“

„V nebezpečí náhlé smrti. Dnes večer něco očekávám.“

„Co očekáváte?“

„Že mě někdo zavraždí, Watsone.“

„Ne, ne, vy si děláte legraci, Holmesi!“

„I můj omezený smysl pro humor by vymyslel lepší vtip. Ale mezitím si můžeme udělat pohodlí, ne? Smí se pít alkohol? Sifon a doutníky jsou na starém místě. Posaďte se zase do svého obvyklého křesla, ať vás tam vidím. Doufám, že jste se nenaučil pohrdat mou dýmkou a mým žalostným tabákem? Ten mi teď musí nahrazovat jídlo.“

„Ale proč nejíte?“

„Protože schopnosti se zostří, když je necháte hladovět. Vždyť jako lékař, můj milý Watsone, musíte přiznat, že o kolik víc krve dostane trávení, o tolik jí přijde mozek. Já jsem mozek, Watsone. Všechno ostatní je jen přívěsek. Proto musím myslet na mozek.“

„Ale to nebezpečí, Holmesi?“

„Ach ano. Kdyby k tomu došlo, bylo by možná dobré, abyste si zapamatoval jméno a adresu vraha. Můžete je předat Scotland Yardu s mým pozdravem a posledním požehnáním. Jmenuje se Sylvius, hrabě Negretto Sylvius. Zapište si to, člověče, zapište si to! Moorside Gardens sto třicet šest, severozápadní Londýn. Máte to?“

Watsonova poctivá tvář sebou úzkostně škubala. Věděl až příliš dobře, jak obrovská rizika Holmes podstupuje. A uvědomoval si, že to, co řekl, je spíš zlehčení než přehánění. Watson byl vždycky muž činu a i tentokrát byl na výši.

„Počítejte se mnou, Holmesi. Den nebo dva nemám co na práci.“

„Vaše mravy se nelepší, Watsone. K ostatním neřestem jste přidal i lhaní. Máte všechny známky vytíženého lékaře, kterého každou hodinu volají k pacientům.“

„Ne k tak důležitým. Ale nemůžete toho chlapíka dát zatknout?“

„Ano, Watsone, mohl bych. A to ho tak znepokojuje.“

„Ale proč to neuděláte?“

„Protože nevím, kde je diamant.“

„Ach! Billy mi to říkal. Ten ztracený korunovační klenot!“

„Ano, ten velký žlutý Mazarinův diamant. Rozhodil jsem síť a mám své ryby. Ale kámen nemám. K čemu by bylo je chytit? Svět by byl o něco lepší, kdybychom je dostali za mříže. Ale o to mi nejde. Chci ten kámen.“

„A ten hrabě Sylvius je jedna z vašich ryb?“

„Ano, a je to žralok. Kouše. Ta druhá je Sam Merton, boxer. Sam není špatný chlap, ale hrabě ho využil. Sam není žralok. Je to velký, hloupý, tvrdohlavý hrouzek. Ale v mé síti se zmítá stejně.“

„Kde je ten hrabě Sylvius?“

„Celé dopoledne jsem byl přímo u něj. Viděl jste mě jako starou dámu, Watsone. Nikdy jsem nebyl přesvědčivější. Jednou mi dokonce zvedl slunečník. ‚Dovolte, madam,‘ řekl. Je napůl Ital, víte, a když má náladu, má jižanské vybrané způsoby. Ale v jiné náladě je to vtělený ďábel. Život je plný rozmarných náhod, Watsone.“

„Mohla to být tragédie.“

„Nu, možná mohla. Sledoval jsem ho do dílny starého Straubenzeeho ve čtvrti Minories. Straubenzee vyrobil vzduchovku. Podle toho, co vím, je to velmi pěkná práce, a mám dojem, že je právě teď v protějším okně. Viděl jste figurínu? Samozřejmě, Billy vám ji ukázal. Nu, každou chvíli může dostat kulku do své krásné hlavy. Ach, Billy, co je?“

Chlapec se znovu objevil v pokoji s navštívenkou na podnose. Holmes se na ni podíval se zdviženým obočím a pobaveným úsměvem.

„On sám. To jsem skoro nečekal. Vezměme býka za rohy, Watsone! Muž s pevnými nervy. Možná jste slyšel o jeho pověsti lovce velké zvěře. Byl by to opravdu vítězný konec jeho skvělých loveckých úspěchů, kdyby mezi své úlovky přidal i mě. Je to důkaz, že cítí, jak mu šlapu na paty.“

„Pošlete pro policii.“

„Nejspíš pošlu. Ale ještě ne. Mohl byste se, Watsone, opatrně podívat z okna, jestli se na ulici někdo neochomýtá?“

Watson opatrně vykoukl zpoza okraje závěsu.

„Ano, u dveří stojí jeden hrubý chlapík.“

„To bude Sam Merton. Věrný, ale dost natvrdlý Sam. Kde je ten pán, Billy?“

„V čekárně, pane.“

„Až zazvoním, přiveď ho nahoru.“

„Ano, pane.“

„I kdybych nebyl v pokoji, uveď ho dál.“

„Ano, pane.“

Watson počkal, až se dveře zavřou, a pak se vážně obrátil ke svému příteli.

„Poslyšte, Holmesi, tohle prostě nejde. Je to zoufalec, který se ničeho nezalekne. Možná vás přišel zavraždit.“

„Nedivil bych se.“

„Trvám na tom, že s vámi zůstanu.“

„Byl byste strašně na obtíž.“

„Jemu?“

„Ne, můj milý, mně.“

„Nu, nemohu vás přece opustit.“

„Ale ano, můžete, Watsone. A uděláte to, protože jste vždycky hrál poctivě. Jsem si jistý, že budete hrát až do konce. Ten muž sem přišel kvůli svým plánům, ale možná tu zůstane kvůli mým.“ Holmes vytáhl zápisník a načmáral několik řádek. „Vezměte si drožku do Scotland Yardu a dejte tohle Youghalovi z kriminální policie. Vraťte se s policií. Pak toho chlapíka zatkneme.“

„To udělám s radostí.“

„Než se vrátíte, budu mít možná tak akorát čas zjistit, kde je ten kámen.“ Stiskl zvonek. „Myslím, že odejdeme ložnicí. Ten druhý východ je nesmírně užitečný. Rád bych svého žraloka viděl, aniž by on viděl mě. A mám na to, jak si vzpomenete, svůj vlastní způsob.“

Návštěva hraběte Sylvia

Když tedy Billy o minutu později uvedl hraběte Sylvia, byl pokoj prázdný. Ten slavný střelec, sportovec a světák byl velký, snědý chlapík s hrozivým tmavým knírem, který stínil krutá ústa s tenkými rty. Nad nimi měl dlouhý zahnutý nos jako zobák orla. Byl dobře oblečený, ale jeho zářivá kravata, lesklá jehlice a třpytivé prsteny působily okázale. Když se za ním zavřely dveře, rozhlédl se divokýma, polekanýma očima jako člověk, který na každém kroku tuší past. Pak sebou prudce trhl, když uviděl nehybnou hlavu a límec županu, který vyčníval nad křeslem v okně. Nejdřív měl ve tváři čirý úžas. Pak se v jeho tmavých, zlých očích zaleskla strašná naděje. Ještě jednou se rozhlédl, jestli tu nejsou svědci. Pak se po špičkách, s tlustou holí napůl zvednutou, přiblížil k té mlčící postavě. Právě se krčil k poslednímu skoku a úderu, když ho z otevřených dveří ložnice pozdravil chladný, posměšný hlas.

„Nerozbijte ji, hrabě! Nerozbijte ji!“

Útočník zavrávoral dozadu, se zkřivenou tváří plnou úžasu. Na okamžik znovu napůl zvedl hůl zatíženou olovem, jako by chtěl zlost obrátit od figuríny k originálu. Ale v tom klidném šedém oku a posměšném úsměvu bylo něco, kvůli čemu mu ruka klesla k boku.

„Je to pěkná věcička. Udělal ji Tavernier, ten francouzský modelář. Ve voskových figurínách je stejně dobrý jako váš přítel Straubenzee ve vzduchovkách.“ řekl Holmes a přistoupil k figuríně.

„Ve vzduchovkách, pane? Co tím myslíte?“

„Položte klobouk a hůl na stolek. Děkuji! Posaďte se, prosím. Nechtěl byste tam položit i revolver? Ach, dobrá, když na něm raději budete sedět. Vaše návštěva přichází velmi vhod, protože jsem si s vámi moc potřeboval pár minut popovídat.“

Hrabě se zamračil a stáhl hustá, hrozivá obočí.

„I já jsem s vámi chtěl mluvit, Holmesi. Proto jsem tady. Nebudu zapírat, že jsem vás před chvílí chtěl napadnout.“

Holmes přehodil nohu přes kraj stolu.

„Tak trochu jsem vytušil, že máte v hlavě něco takového. Ale proč takovou pozornost věnujete zrovna mně?“ řekl.

„Protože jste se mi záměrně pletl do cesty. Protože jste mi na stopu poslal své pohůnky.“

„Své pohůnky! Ujišťuji vás, že ne!“

„Nesmysl! Nechal jsem je sledovat. Tuhle hru umíme hrát dva, Holmesi.“

„Je to maličkost, hrabě Sylvius, ale možná byste mě laskavě oslovoval i s titulem pan. Chápete, že při mé práci bych si jinak tykal s polovinou galerie zločinců. A jistě uznáte, že výjimky by budily závist.“

„Nuže tedy, pane Holmesi.“

„Výborně! Ale ujišťuji vás, že se mýlíte ohledně těch mých údajných agentů.“

Hrabě Sylvius se pohrdavě zasmál.

„Jiní lidé umějí pozorovat stejně dobře jako vy. Včera to byl starý sportovec. Dnes to byla postarší žena. Celý den mě nespustili z očí.“

„Opravdu, pane, lichotíte mi. Starý baron Dowson řekl večer před svou popravou, že co v mém případě získal zákon, ztratilo divadlo. A teď vy chválíte mé malé převleky!“

„To jste byl vy? Vy sám?“

Holmes pokrčil rameny. „Támhle v koutě vidíte slunečník, který jste mi tak zdvořile podal v Minories, než jste začal něco tušit.“

„Kdybych to byl věděl, možná byste nikdy…“

„…už neviděl tenhle skromný domov. To jsem dobře věděl. Všichni litujeme promarněných příležitostí. Jenže vy jste to nevěděl, a tak jsme tady!“

Hraběti se svraštělé obočí ještě víc stáhlo nad výhrůžnýma očima. „To, co říkáte, věc jen zhoršuje. Nebyli to vaši agenti, ale vy sám, ten komediant, co strká nos do všeho! Přiznáváte, že jste mě sledoval. Proč?“

„No tak, hrabě. Střílel jste lvy v Alžírsku.“

„No a?“

„Ale proč?“

„Proč? Kvůli lovu, vzrušení, nebezpečí!“

„A nepochybně také proto, abyste zemi zbavil škůdce?“

„Přesně tak!“

„To jsou v kostce moje důvody!“

Hrabě vyskočil na nohy a ruka mu mimoděk sjela k zadní kapse.

„Posaďte se, pane, posaďte se! Byl tu ještě jiný, praktičtější důvod. Chci ten žlutý diamant!“

Hrabě Sylvius se se zlým úsměvem opřel v křesle.

„Na mou duši!“ řekl.

„Věděl jste, že vám kvůli němu jdu po stopě. Skutečný důvod, proč jste dnes večer tady, je zjistit, kolik o té věci vím a nakolik je nezbytně nutné mě odstranit. Nuže, řekl bych, že z vašeho hlediska je to nezbytně nutné. Vím totiž o tom všechno, až na jedinou věc, kterou mi teď řeknete.“

„Ach tak! A co je, prosím, ta jediná věc?“

„Kde je korunovační diamant teď.“

Hrabě se ostře podíval na svého společníka. „Ach, tohle chcete vědět? Jak bych vám u čerta mohl říct, kde je?“

„Můžete, a taky to uděláte.“

„Ale vážně?“

„Mě neoblafnete, hrabě Sylvius.“ Holmes se na něj díval a oči se mu zúžily a zjasnily, až byly jako dva hrozivé ocelové hroty. „Jste průhledný jako sklo. Vidím vám až na dno duše.“

„Pak samozřejmě vidíte, kde je diamant!“

Holmes pobaveně tleskl a pak na něj posměšně ukázal prstem. „Tak vy to tedy víte. Přiznal jste to!“

„Nic nepřiznávám.“

„Nuže, hrabě, když budete rozumný, můžeme se dohodnout. Když ne, bude vás to bolet.“

Hrabě Sylvius obrátil oči v sloup. „A vy mluvíte o oblafnutí!“ řekl.

Černá kniha

Holmes se na něj zamyšleně díval jako šachový mistr, který rozvažuje svůj rozhodující tah. Pak otevřel zásuvku stolu a vytáhl tlustý zápisník.

„Víte, co mám v téhle knize?“

„Ne, pane, to nevím!“

„Vás!“

„Mě?“

„Ano, pane, vás! Jste tu celý. Každý čin vašeho hanebného a nebezpečného života.“

„Čert vás vem, Holmesi! Moje trpělivost má své meze!“ vykřikl hrabě s planoucíma očima.

„Je to tu všechno, hrabě. Skutečná fakta o smrti staré paní Haroldové, která vám odkázala statek Blymer, který jste pak tak rychle prohrál v kartách.“

„Vy sníte!“

„A úplný životopis slečny Minnie Warrenderové.“

„Ale! Z toho nic nevytěžíte!“

„Je tu toho mnohem víc, hrabě. Tady je loupež v luxusním vlaku na Riviéru třináctého února roku 1892. Tady je padělaný šek na banku Crédit Lyonnais z téhož roku.“

„Ne, v tom se mýlíte.“

„Pak tedy v tom ostatním mám pravdu! Nuže, hrabě, vy jste karetní hráč. Má-li soupeř všechny trumfy, ušetříte čas, když karty rovnou položíte.“

„Co má všechno tohle povídání společného s tím klenotem, o kterém jste mluvil?“

„Pomalu, hrabě. Krotte svou dychtivou mysl! Nechte mě dojít k věci po svém, jak jsem zvyklý. Tohle všechno proti vám mám. Ale hlavně mám jasný důkaz proti vám i proti vašemu rváčovi v případu korunovačního diamantu.“

„Že by?“

„Mám drožkáře, který vás vezl do Whitehallu, i drožkáře, který vás odvezl zpátky. Mám vrátného, který vás viděl u vitríny. Mám Ikeyho Sanderse, který vám ten kámen odmítl rozřezat. Ikey zpíval, a hra je u konce.“

Hraběti naběhly žíly na čele. Tmavé, chlupaté ruce měl křečovitě sevřené potlačovaným rozčilením. Pokusil se promluvit, ale nedokázal ze sebe vypravit slovo.

„To jsou karty, se kterými hraji. Všechny je kladu na stůl. Ale jedna karta chybí. Kárový král. Nevím, kde je ten kámen.“ řekl Holmes.

„To se nikdy nedozvíte.“

„Ne? Nuže, buďte rozumný, hrabě. Uvažte situaci. Zavřou vás na dvacet let. Sama Mertona taky. K čemu vám ten diamant bude? K ničemu na světě. Ale když ho vydáte, nu, přimhouřím oko nad zločinem. Nechceme vás ani Sama. Chceme kámen. Vydejte ho, a pokud jde o mě, můžete jít, pokud se napříště budete slušně chovat. Jestli uděláte další chybu, nu, bude to poslední. Ale tentokrát mám za úkol získat kámen, ne vás.“

„A když odmítnu?“

„Pak si bohužel budu muset vzít vás, a ne kámen.“

Na zazvonění se objevil Billy.

„Myslím, hrabě, že by bylo dobré mít u této porady i vašeho přítele Sama. Koneckonců by měly být zastoupeny i jeho zájmy. Billy, před domovními dveřmi uvidíš velkého a ošklivého pána. Požádej ho, ať přijde nahoru.“

„A když nebude chtít, pane?“

„Žádné násilí, Billy. Nebuď na něj hrubý. Když mu řekneš, že ho hrabě Sylvius chce, určitě přijde.“

„Co teď uděláte?“ zeptal se hrabě, když Billy zmizel.

„Před chvílí tu byl můj přítel Watson. Řekl jsem mu, že mám v síti žraloka a hrouzka. Teď síť vytahuji a oba vyplouvají nahoru spolu.“

Hrabě vstal z křesla a ruku měl za zády. Holmes držel něco, co mu napůl vyčnívalo z kapsy županu.

„Vy neumřete v posteli, Holmesi.“

„To mě taky často napadlo. Záleží na tom tolik? Koneckonců, hrabě, váš vlastní odchod bude spíš vestoje než vleže. Ale tyhle předpovědi budoucnosti jsou chorobné. Proč se neoddat nespoutanému požitku z přítomnosti?“

V tmavých, výhrůžných očích toho mistra zločinu náhle vzplanulo divoké světlo jako u šelmy. Holmes se napjal, připravený ke všemu, a jako by vyrostl.

„Nemá smysl, abyste osahával revolver, příteli. Víte moc dobře, že se ho neodvážíte použít, i kdybych vám dal čas ho vytáhnout. Revolvery jsou ošklivé, hlučné věci, hrabě. Raději zůstaňte u vzduchovek. Ach! Myslím, že slyším vílí kroky vašeho ctěného společníka. Dobrý den, pane Mertone. Na ulici je dost nuda, že?“ řekl tichým hlasem.

Hrouzek v síti

Boxer, mohutně stavěný mladý muž s hloupou, tvrdohlavou, plochou tváří, stál neohrabaně ve dveřích a zmateně se rozhlížel. Holmesovo bezstarostné chování pro něj bylo novou zkušeností. A i když matně cítil, že je nepřátelské, nevěděl, jak na ně odpovědět. Obrátil se o pomoc ke svému chytřejšímu kumpánovi.

„Co se to tu hraje, hrabě? Co ten chlap chce? Co se děje?“ Jeho hlas byl hluboký a chraplavý.

Hrabě pokrčil rameny a odpověděl Holmes.

„Smím-li to říct v kostce, pane Mertone, řekl bych, že je všemu konec.“

Boxer pořád mluvil ke svému společníkovi.

„Snaží se ten chlápek být vtipnej, nebo co? Mně do smíchu není.“

„Ne, to asi ne. Myslím, že vám mohu slíbit, že vám bude do smíchu ještě méně, jak bude večer pokračovat. A teď poslyšte, hrabě Sylvius. Mám spoustu práce a nemohu ztrácet čas. Jdu do té ložnice. Udělejte si, prosím, v mé nepřítomnosti úplně pohodlí. Můžete svému příteli vysvětlit, jak se věci mají, a nebude vás svazovat moje přítomnost. Zkusím si na housle zahrát Hoffmannovu barkarolu. Za pět minut se vrátím pro vaši konečnou odpověď. Chápete tu volbu dobře, že? Máme vzít vás, nebo dostaneme kámen?“ řekl Holmes.

Holmes odešel a cestou si vzal z kouta housle. O několik okamžiků později zavřenými dveřmi ložnice slabě zazněly táhlé, naříkavé tóny té nejpodmanivější melodie.

„Tak co je?“ zeptal se Merton úzkostně, když se k němu jeho společník obrátil. „Ví o tom kameni?“

„Ví o něm sakra moc. Nejsem si jistý, jestli neví úplně všechno.“

„Pane Bože!“ Boxerova nažloutlá tvář zbledla ještě o odstín víc.

„Ikey Sanders nás prásknul.“

„Prásknul, jo? Za to mu dám takovou nakládačku, že na ni nezapomene, i kdyby mě za to měli pověsit.“

„To nám moc nepomůže. Musíme se rozhodnout, co uděláme.“

„Moment.“ řekl boxer a podezíravě se podíval na dveře ložnice. „Je to mazaný chlap, toho je třeba hlídat. Snad neposlouchá?“

„Jak by mohl poslouchat, když hraje ta hudba?“

„To je pravda. Možná je někdo za závěsem. V tomhle pokoji je moc závěsů.“ Jak se rozhlížel, najednou poprvé uviděl figurínu v okně. Stál, zíral a ukazoval na ni, tak ohromený, že nebyl schopen slova.

„Ale! Je to jen figurína.“ řekl hrabě.

„Napodobenina, jo? No teda! Na to nemá ani muzeum voskových figurín madame Tussaudové. Je to on, jak když mu z oka vypadne, i se županem. Ale ty závěsy, hrabě!“

„Ach, k čertu se závěsy! Ztrácíme čas, a moc ho nemáme. Kvůli tomu kameni nás může dostat do vězení.“

„U čerta, to může!“

„Ale nechá nás jít, když mu jen řekneme, kde je lup.“

„Cože? Vzdát se ho? Vzdát se sto tisíc liber?“

„Buď jedno, nebo druhé.“

Merton se poškrábal na nakrátko ostříhané hlavě.

„Je tam sám. Zbavíme se ho. Kdyby byl z cesty, neměli bychom se čeho bát.“

Hrabě zavrtěl hlavou.

„Je ozbrojený a připravený. Kdybychom ho zastřelili, na takovém místě bychom sotva utekli. Kromě toho je dost pravděpodobné, že policie ví o všech důkazech, které má. Počkat! Co to bylo?“

Ozval se neurčitý zvuk, který jako by přicházel od okna. Oba muži se prudce otočili, ale všude bylo ticho. Až na tu jedinou podivnou postavu v křesle byl pokoj prázdný.

„Něco na ulici. A teď poslouchejte, šéfe, vy máte hlavu. Určitě vymyslíte, jak se z toho dostat. Když nepomůžou pěsti, je to na vás.“ řekl Merton.

„Napálil jsem lepší chlapy, než je on. Kámen mám tady v tajné kapse. Neriskuji, že bych ho někde nechal. Ještě dnes v noci může být z Anglie pryč a do neděle rozřezaný v Amsterodamu na čtyři kusy. O Van Seddarovi neví nic.“ odpověděl hrabě.

„Myslel jsem, že Van Seddar jede až příští týden.“

„To měl. Ale teď musí odplout nejbližší lodí. Jeden z nás musí s kamenem zaskočit do Lime Street a říct mu to.“

„Ale to dvojité dno ještě není hotové.“

„Nu, bude to muset vzít, jak to je, a riskovat. Nesmíme ztratit ani chvilku.“ Znovu se zarazil s tím smyslem pro nebezpečí, který se u lovce stává instinktem, a upřeně se zadíval na okno. Ano, ten slabý zvuk určitě přišel z ulice.

„Co se týče Holmese, toho snadno napálíme. Víte, ten pitomec nás nezatkne, když dostane kámen. Nuže, slíbíme mu kámen. Navedeme ho na falešnou stopu. A než zjistí, že je falešná, bude kámen v Holandsku a my za hranicemi.“ pokračoval.

„To se mi líbí!“ vykřikl Sam Merton s úšklebkem.

„Vy jděte a řekněte tomu Holanďanovi, ať sebou hodí. Já si vezmu na starost toho hlupáka a nakrmím ho falešným přiznáním. Řeknu mu, že kámen je v Liverpoolu. K čertu s tou ufňukanou hudbou, leze mi na nervy! Než zjistí, že v Liverpoolu není, bude rozřezaný na čtvrtky a my na širém moři. Pojďte sem, ať nás není vidět klíčovou dírkou. Tady je kámen.“

„Divím se, že se ho odvážíte nosit u sebe.“

„Kde bych ho měl v bezpečí líp? Když jsme ho my dokázali vynést z Whitehallu, někdo jiný by ho jistě dokázal vynést z mého bytu.“

„Ukažte, ať se na něj podívám.“

Hrabě Sylvius vrhl na svého společníka nepříliš lichotivý pohled a nevšímal si nemyté ruky, která se k němu natahovala.

„Co je? Myslíte si, že vám ho vytrhnu? Poslouchejte, pane, už mě vaše způsoby začínají štvát.“

„Nu, nu, nic ve zlém, Same. Nemůžeme si dovolit hádat se. Pojďte k oknu, jestli si chcete tu krásku pořádně prohlédnout. Teď ho podržte proti světlu! Tady!“

„Děkuji!“

Pohotová ruka

Holmes jediným skokem vyletěl z křesla figuríny a uchopil vzácný klenot. Teď ho držel v jedné ruce a druhou mířil revolverem na hraběte. Oba darebáci ohromeně zavrávorali dozadu. Než se vzpamatovali, Holmes stiskl elektrický zvonek.

„Žádné násilí, pánové, žádné násilí, prosím vás! Myslete na nábytek! Musí vám být úplně jasné, že jste v bezvýchodné situaci. Policie čeká dole.“

Zmatek v hraběti přemohl zlost i strach.

„Ale jak u čerta…?“ vydechl.

„Vaše překvapení je docela přirozené. Nevíte, že z mé ložnice vedou za ten závěs druhé dveře. Myslel jsem, že jste mě museli slyšet, když jsem figurínu odsouval, ale štěstí stálo při mně. Dalo mi příležitost vyslechnout váš peprný rozhovor. Ten by byl bolestně strojený, kdybyste o mé přítomnosti věděli.“

Hrabě udělal gesto, kterým se vzdával.

„Vzdáváme se, Holmesi. Myslím, že jste sám ďábel.“

„Přinejmenším nejsem daleko od něj.“ odpověděl Holmes se zdvořilým úsměvem.

Pomalý rozum Sama Mertona chápal situaci jen postupně. Teď, když se ze schodů venku ozvaly těžké kroky, konečně promluvil.

„No jo, dostali nás poctivě! Ale poslyšte, co ty mizerný housle? Pořád je slyším.“ řekl.

„Ale, ale! Máte naprostou pravdu. Ať hrají! Tyhle moderní gramofony jsou pozoruhodný vynález.“ odpověděl Holmes.

Vtrhla policie, cvakla pouta a zločince odvedli k čekající drožce. Watson zůstal s Holmesem a blahopřál mu k dalšímu vavřínu do jeho věnce. A znovu jejich rozhovor přerušil neochvějný Billy s podnosem na navštívenky.

„Lord Cantlemere, pane.“

„Uveď ho nahoru, Billy. To je ten vznešený šlechtic, který zastupuje ty nejvyšší zájmy. Je to výborný a věrný člověk, ale spíš ze starých časů. Co kdybychom ho trochu rozehřáli? Odvážíme se malé nevázanosti? Můžeme předpokládat, že o tom, co se stalo, neví nic.“ řekl Holmes.

Dveře se otevřely a vešel hubený, přísný muž s ostře řezanou tváří a se svěšenými licousy podle módy z poloviny viktoriánské doby. Byly lesklé a černé, což se sotva hodilo k shrbeným ramenům a slabé chůzi. Holmes mu vlídně vykročil vstříc a potřásl mu rukou, která stisk neopětovala.

„Jak se máte, lorde Cantlemere? Na tuhle roční dobu je chladno, ale uvnitř je docela teplo. Smím vám vzít svrchník?“

„Ne, děkuji. Neodložím ho.“

Holmes mu naléhavě položil ruku na rukáv.

„Dovolte mi! Můj přítel doktor Watson by vás ujistil, že tyhle změny teploty jsou velmi zrádné.“

Jeho lordstvo se trochu netrpělivě vyprostilo.

„Je mi docela dobře, pane. Nemusím tu zůstávat. Jen jsem se zastavil, abych zjistil, jak pokračuje úkol, kterého jste se sám ujal.“

„Je to obtížné, velmi obtížné.“

„Bál jsem se, že to tak shledáte.“

Ve slovech i chování starého dvořana byl zřetelný úšklebek.

„Každý člověk narazí na své meze, pane Holmesi. Aspoň nás to vyléčí ze samolibosti.“

„Ano, pane, byl jsem velmi zmatený.“

„O tom nepochybuji.“

„Hlavně v jednom bodě. Možná byste mi v něm mohl pomoci?“

„Žádáte mě o radu dost pozdě. Myslel jsem, že máte své vlastní metody, které vám stačí. Přesto jsem ochoten vám pomoci.“

„Víte, lorde Cantlemere, proti samotným zlodějům nepochybně dokážeme sestavit obžalobu.“

„Až je chytíte.“

„Přesně tak. Ale otázka je, jak postupovat proti překupníkovi?“

„Není to trochu předčasné?“

„Je dobré mít plány připravené. Nuže, co byste považoval za rozhodující důkaz proti překupníkovi?“

„Skutečné držení kamene.“

„Na základě toho byste ho zatkl?“

„Zcela nepochybně.“

Holmes se smál málokdy, ale teď měl k smíchu blíž než kdykoli, co si jeho starý přítel Watson pamatoval.

„V tom případě, můj milý pane, budu nucen s politováním doporučit vaše zatčení.“

Lord Cantlemere se velmi rozzlobil. V jeho nažloutlých tvářích zaplál kousek dávného ohně.

„Dovolujete si příliš, pane Holmesi. Za padesát let ve státní službě si nevzpomínám na podobný případ. Mám spoustu práce, pane, zabývám se důležitými záležitostmi a nemám čas ani chuť na hloupé vtipy. Mohu vám upřímně říct, pane, že jsem nikdy nevěřil ve vaše schopnosti. A vždycky jsem byl toho názoru, že ta věc je mnohem bezpečnější v rukou řádné policie. Vaše chování potvrzuje všechny mé závěry. Mám tu čest, pane, popřát vám dobrý večer.“

Holmes rychle změnil místo a stál mezi šlechticem a dveřmi.

„Okamžik, pane. Kdybyste odešel s Mazarinovým diamantem, bylo by to horší, než když ho u vás jen na chvíli najdou.“ řekl.

„Pane, tohle je nesnesitelné! Pusťte mě.“

„Sáhněte do pravé kapsy svého svrchníku.“

„Co tím myslíte, pane?“

„No tak, no tak, udělejte, oč vás žádám.“

O okamžik později stál ohromený šlechtic, mrkal a koktal, a na roztřesené dlani měl velký žlutý kámen.

„Cože! Cože! Jak je to možné, pane Holmesi?“

„To ode mě bylo ošklivé, lorde Cantlemere, opravdu ošklivé! Tady můj starý přítel vám řekne, že mám uličnický zvyk tropit si z lidí žerty. A také že nikdy neodolám dramatické situaci. Uznávám, že jsem si dovolil hodně: na začátku našeho rozhovoru jsem vám vložil kámen do kapsy.“ zvolal Holmes.

Starý šlechtic se díval z kamene na usměvavou tvář před sebou.

„Pane, jsem zmatený. Ale… ano… je to opravdu Mazarinův diamant. Jsme vám velmi zavázáni, pane Holmesi. Váš smysl pro humor je možná, jak sám přiznáváte, poněkud zvrácený a projevuje se v pozoruhodně nevhodnou chvíli. Ale přinejmenším beru zpět všechno, co jsem kdy řekl proti vašim úžasným odborným schopnostem. Ale jak…“

„Případ je teprve napůl hotový. Podrobnosti mohou počkat. Lorde Cantlemere, až budete o tomhle úspěchu vyprávět ve vznešených kruzích, kam se vracíte, ta radost vám můj žert jistě aspoň trochu vynahradí. Billy, vyprovodíš jeho lordstvo a řekneš paní Hudsonové, že bych byl rád, kdyby co nejdřív poslala nahoru večeři pro dva.“

Poslechnout celé · 44 minDalší díl: Záhada v údolí Boscombe – 1. Výkřik u jezírka

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.