Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Záhada v údolí Boscombe – 1. Výkřik u jezírka

Arthur Conan Doyle · 41 min

svazek 274 · k poslechu · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Tento příběh je i v mixu Sherlock Holmes a Edgar Allan Poe: Údolí Boscombe, Musgraveský obřad, Zlatý brouk, Odcizený dopis (4 h 25 min).

Tuto povídku napsal Arthur Conan Doyle a vyšla roku 1891, později ve sbírce Dobrodružství Sherlocka Holmese. Holmes dostane naléhavou žádost ze západní Anglie. V tichém venkovském údolí byl u jezírka nalezen mrtvý statkář a ze zločinu je obviněn jeho vlastní syn. Všechno mluví proti němu, a přesto se Holmes s doktorem Watsonem vydává vlakem do hrabství Herefordshire. Čeká je inspektor Lestrade, mladá dívka, která věří v nevinu obviněného, a několik podivných drobností, které nikomu jinému nepřipadají důležité. Toto je první ze dvou částí.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Telefon v posteli · Fungují příběhy na dobrou noc?

O autorovi: Arthur Conan Doyle (1859–1930)

Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Výkřik u jezírka
  3. Telegram od Holmese
  4. Smrt u jezírka
  5. Výpověď syna
  6. Slečna Turnerová
  7. Večer v hotelu
Číst celý text (4141 slov)

Výkřik u jezírka

Telegram od Holmese

Jednou ráno jsme s manželkou seděli u snídaně, když služebná přinesla telegram. Byl od Sherlocka Holmese a zněl takto:

„Nemáte pár dní volna? Právě mě telegraficky volají na západ Anglie kvůli tragédii v údolí Boscombe. Rád bych, kdybyste jel se mnou. Vzduch i krajina dokonalé. Odjezd z nádraží Paddington v jedenáct patnáct.“

„Co ty na to, drahý? Pojedeš?“ zeptala se manželka a podívala se na mě přes stůl.

„Opravdu nevím, co říct. Mám teď hodně pacientů.“

„Ale, Anstruther by tu práci za tebe vzal. Poslední dobou jsi trochu pobledlý. Myslím, že by ti změna prospěla. A případy pana Sherlocka Holmese tě vždycky tolik zajímají.“

„Byl bych nevděčný, kdyby mě nezajímaly, vždyť vím, co jsem díky jednomu z nich získal. Ale jestli mám jet, musím si hned zabalit. Mám jen půl hodiny.“

Táborový život v Afghánistánu mě naučil přinejmenším to, že jsem na cestu vždycky hned připravený. Moje potřeby byly skromné a prosté. A tak jsem za méně než půl hodiny seděl s cestovním kufříkem v drožce a drkotal se na nádraží Paddington. Sherlock Holmes přecházel po nástupišti sem a tam. Jeho vysoká, vyzáblá postava vypadala v dlouhém šedém cestovním plášti a v přiléhavé látkové čepici ještě vyšší a vyzáblejší.

„Je od vás opravdu milé, že jste přijel, Watsone. Hodně pro mě znamená, když mám s sebou někoho, na koho se mohu naprosto spolehnout. Místní pomoc je vždycky buď k ničemu, nebo zaujatá. Jestli obsadíte ta dvě rohová místa, já zatím koupím lístky.“

Kupé jsme měli jen pro sebe, nepočítám-li obrovskou hromadu novin, kterou si Holmes přivezl. Přehraboval se v nich a četl, chvílemi si dělal poznámky a chvílemi přemýšlel. Tak to šlo, dokud jsme neminuli Reading. Pak najednou všechny noviny smotal do obrovské koule a hodil je nahoru do sítě na zavazadla.

„Slyšel jste o tom případu něco?“

„Ani slovo. Několik dní jsem neviděl noviny.“

„Londýnský tisk o něm nepřinesl moc podrobné zprávy. Právě jsem prošel všechny nedávné noviny, abych se v podrobnostech vyznal. Zdá se mi, že je to jeden z těch prostých případů, které bývají nesmírně obtížné.“

„To zní trochu paradoxně.“

„Ale je to hluboká pravda. Neobvyklost je skoro vždycky vodítkem. Čím nevýraznější a všednější zločin je, tím je těžší ho někomu dokázat. V tomto případě ale proti synovi zavražděného muže sestavili velmi vážné obvinění.“

Smrt u jezírka

„Je to tedy vražda?“

„Inu, předpokládá se to. Nebudu nic považovat za jisté, dokud se na to nepodívám osobně. Vysvětlím vám ve stručnosti, jak věci stojí, pokud jsem je dokázal pochopit.“

„Údolí Boscombe je venkovský kraj nedaleko městečka Ross v hrabství Herefordshire. Největším statkářem v té oblasti je jistý pan John Turner. Zbohatl v Austrálii a před několika lety se vrátil do staré vlasti. Jednu ze svých farem, statek Hatherley, pronajal panu Charlesi McCarthymu, který také přišel z Austrálie. Oba muži se znali z kolonií. Nebylo tedy nic divného, že se po návratu usadili co nejblíž u sebe. Turner byl zřejmě ten bohatší, a tak se McCarthy stal jeho nájemcem. Přesto se zdá, že se stýkali jako sobě naprosto rovní, protože bývali často spolu. McCarthy měl jediného syna, osmnáctiletého mladíka. Turner měl jedinou dceru ve stejném věku. Oba byli vdovci. Zdá se, že se vyhýbali společnosti okolních anglických rodin a žili v ústraní. Oba McCarthyové ale měli rádi sport a často je bylo vidět na dostizích v okolí. McCarthy měl dva sloužící, muže a děvče. Turner měl početné služebnictvo, nejméně půl tuctu lidí. To je asi tak všechno, co jsem se o těch rodinách dozvěděl. A teď k faktům.“

„Třetího června, tedy minulé pondělí, odešel McCarthy kolem třetí odpoledne z domu v Hatherley a šel dolů k jezírku Boscombe. Je to malé jezero, které vzniklo tam, kde se rozlévá potok tekoucí údolím Boscombe. Dopoledne byl s pomocníkem ze statku v Rossu a řekl mu, že musí spěchat, protože má ve tři důležitou schůzku. Z té schůzky se už živý nevrátil.“

„Ze statku Hatherley k jezírku Boscombe je to asi čtyři sta metrů. Cestou ho viděli dva lidé. Jedním svědkem byla stará žena, jejíž jméno se neuvádí. Druhým byl William Crowder, hajný ve službách pana Turnera. Oba svědci vypovídají, že pan McCarthy šel sám. Hajný dodává, že pár minut poté, co viděl pana McCarthyho projít, viděl jít stejnou cestou i jeho syna, pana Jamese McCarthyho, s puškou pod paží. Pokud ví, měl syn v tu chvíli otce ještě na dohled a šel za ním. Hajný na to dál nemyslel, dokud večer neuslyšel o tragédii, která se stala.“

„Oba McCarthyovy viděli ještě potom, co je hajný William Crowder ztratil z očí. Jezírko Boscombe je ze všech stran hustě zarostlé lesem. Na břehu je jen úzký pruh trávy a rákosí. Čtrnáctiletá dívka Patience Moranová, dcera správce, který bydlí ve vrátnici panství Boscombe, trhala v jednom z těch lesíků květiny. Vypovídá, že odtamtud viděla na kraji lesa, blízko jezera, pana McCarthyho a jeho syna. Zdálo se jí, že se prudce hádají. Slyšela, jak starší pan McCarthy na syna sprostě nadává. A viděla, jak syn zvedl ruku, jako by chtěl otce udeřit. Jejich prudkost ji tak vyděsila, že utekla. Když doběhla domů, řekla matce, že u jezírka Boscombe nechala oba McCarthyovy, jak se hádají, a že se bojí, že se poperou. Sotva to dořekla, přiběhl k vrátnici mladý pan McCarthy. Řekl, že v lese našel otce mrtvého, a prosil správce o pomoc. Byl velmi rozrušený, neměl ani pušku, ani klobouk. Všimli si, že má pravou ruku a rukáv potřísněné čerstvou krví. Šli za ním a našli mrtvé tělo natažené na trávě u jezírka. Hlava byla rozbitá opakovanými ranami nějakou těžkou, tupou zbraní. Zranění byla taková, že je velmi dobře mohla způsobit pažba synovy pušky. Ta ležela v trávě pár kroků od těla. Za těchto okolností byl mladík okamžitě zatčen. V úterý při vyšetřování smrti vynesla porota výrok ‚úmyslná vražda‘. Ve středu ho předvedli před smírčí soudce v Rossu a ti případ postoupili příštímu zasedání porotního soudu. To jsou hlavní fakta, jak vyšla najevo před policejním soudem a před koronerem, tedy úředníkem, který vyšetřuje náhlá úmrtí.“

„Těžko si dovedu představit případ, který by někoho usvědčoval víc. Jestli kdy nepřímé důkazy ukazovaly na pachatele, pak tady.“

„Nepřímé důkazy jsou velmi ošidná věc. Může se zdát, že ukazují přímo na jednu věc. Ale když jen trochu posunete vlastní úhel pohledu, zjistíte možná, že stejně neúprosně ukazují na něco úplně jiného. Musím ale přiznat, že případ vypadá pro toho mladíka nesmírně vážně. Je docela možné, že je opravdu vinen. V okolí je však několik lidí, kteří věří v jeho nevinu. Mezi nimi je slečna Turnerová, dcera sousedního statkáře. Najali Lestrada, na kterého si možná vzpomínáte ze Studie v šarlatové, aby případ vyšetřil v jeho prospěch. Lestrade si s tím neví rady a obrátil se na mě. A proto teď dva pánové středních let letí na západ rychlostí osmdesáti kilometrů za hodinu, místo aby doma v klidu trávili snídani.“ odpověděl Holmes zamyšleně.

„Obávám se, že fakta jsou tak zřejmá, že vám tenhle případ moc slávy nepřinese.“

„Nic neklame víc než zřejmý fakt. Kromě toho můžeme náhodou narazit na jiné zřejmé fakty, které panu Lestradovi zřejmé vůbec nebyly. Znáte mě příliš dobře, než abyste to považoval za chlubení, když řeknu, že jeho teorii buď potvrdím, nebo vyvrátím prostředky, kterých on vůbec není schopen použít, ba ani je pochopit. Vezmu první příklad, který se nabízí. Naprosto jasně vidím, že okno ve vaší ložnici je po pravé ruce. A přesto pochybuji, že by si pan Lestrade všiml i něčeho tak samozřejmého.“ odpověděl se smíchem.

„Jak proboha…“

„Milý příteli, znám vás dobře. Znám tu vojenskou úpravnost, která je pro vás typická. Holíte se každé ráno a v tomto ročním období se holíte při denním světle. Jenže vaše oholení je čím dál horší, čím víc postupujeme dozadu po levé straně. U úhlu čelisti je dokonce vyloženě nedbalé. Je tedy jistě jasné, že tahle strana je osvětlená méně než ta druhá. Nedovedu si představit, že by se muž vašich zvyků díval na sebe ve stejném světle a byl spokojený s takovým výsledkem. Uvádím to jen jako drobný příklad pozorování a vyvozování. V tom spočívá moje řemeslo. A je docela možné, že se bude hodit i při vyšetřování, které nás čeká. Při vyšetřování smrti vyšlo najevo několik drobností, které stojí za úvahu.“

„Jaké?“

„Zdá se, že ho nezatkli hned, ale až po návratu na statek Hatherley. Když mu policejní inspektor oznámil, že je zatčen, poznamenal, že ho to nepřekvapuje a že si nic lepšího nezaslouží. Tahle jeho poznámka pochopitelně odstranila poslední stopy pochybností, které porotci u koronera ještě mohli mít.“

„Bylo to přiznání!“ vyhrkl jsem.

„Nebylo, protože hned potom tvrdil, že je nevinen.“

„Po tak usvědčující řadě událostí to byla přinejmenším velmi podezřelá poznámka.“

„Naopak. Je to ta nejjasnější skulina v mracích, kterou zatím vidím. Ať byl jakkoli nevinný, nemohl být takový naprostý hlupák, aby neviděl, že okolnosti mluví silně proti němu. Kdyby se nad svým zatčením podivil nebo předstíral rozhořčení, považoval bych to za velmi podezřelé. Takový údiv nebo hněv by za těchto okolností nebyl přirozený. Vychytralému člověku by se však mohl zdát jako nejlepší taktika. To, jak otevřeně svou situaci přijal, z něj dělá buď nevinného člověka, nebo muže se značným sebeovládáním a pevnou vůlí. A co se týče poznámky, že si nic lepšího nezaslouží, ani ta nebyla nepřirozená. Uvažte, že stál u mrtvého těla svého otce. A nepochybně právě toho dne natolik zapomněl na synovskou povinnost, že se s ním hádal. Podle té malé dívky, jejíž svědectví je tak důležité, dokonce zvedl ruku, jako by ho chtěl udeřit. Sebevýčitky a lítost, které z té poznámky čiší, mi připadají spíš jako známky zdravé mysli, ne provinilé.“ řekl Holmes.

Zavrtěl jsem hlavou. „Mnoho lidí bylo oběšeno na základě mnohem slabších důkazů.“ poznamenal jsem.

„To ano. A mnoho lidí bylo oběšeno neprávem.“

Výpověď syna

„Jak to celé vylíčil sám ten mladík?“

„Obávám se, že jeho zastáncům moc naděje nedává, i když je v tom pár věcí, které stojí za zamyšlení. Najdete to tady, můžete si to přečíst sám.“

Vytáhl ze svého balíku výtisk místních herefordských novin. Přehnul list a ukázal mi odstavec, v němž nešťastný mladík vylíčil, co se stalo. Uvelebil jsem se v rohu kupé a velmi pozorně jsem si ho přečetl. Zněl takto:

„Pak byl předvolán pan James McCarthy, jediný syn zesnulého, a vypověděl následující: ‚Byl jsem tři dny pryč z domova, v Bristolu, a vrátil jsem se teprve minulé pondělí, třetího, ráno. Otec nebyl doma, když jsem přijel. Služebná mi řekla, že odjel do Rossu s podkoním Johnem Cobbem. Krátce po mém návratu jsem uslyšel na dvoře kola jeho bryčky. Podíval jsem se z okna a viděl jsem, jak vystoupil a rychle odešel ze dvora. Nevěděl jsem ale, kterým směrem. Pak jsem vzal pušku a vydal se směrem k jezírku Boscombe. Chtěl jsem se podívat na králičí nory na druhém břehu. Cestou jsem viděl hajného Williama Crowdera, jak uvedl ve své výpovědi. Mýlí se ale, když si myslí, že jsem šel za otcem. Neměl jsem tušení, že jde přede mnou. Asi sto metrů od jezírka jsem uslyšel volání „Kúí!“. Tak jsme se s otcem obvykle navzájem volali. Pospíšil jsem si tedy dopředu a našel jsem ho stát u jezírka. Zdálo se, že ho moje přítomnost velmi překvapila. Dost hrubě se mě zeptal, co tam dělám. Následoval rozhovor, který vedl k ostrým slovům a skoro až ke rvačce, protože otec byl muž velmi prudké povahy. Když jsem viděl, že jeho vztek už nejde zvládnout, nechal jsem ho tam a vracel se ke statku Hatherley. Neušel jsem ale víc než asi sto čtyřicet metrů, když jsem za sebou uslyšel strašlivý křik. Rozběhl jsem se zpátky. Otec ležel na zemi s hrozně zraněnou hlavou a umíral. Upustil jsem pušku a vzal ho do náruče, ale skoro okamžitě skonal. Několik minut jsem u něj klečel. Pak jsem šel pro pomoc ke správci pana Turnera ve vrátnici, protože jeho dům byl nejblíž. Když jsem se vrátil, neviděl jsem u otce nikoho. Nemám ponětí, jak k těm zraněním přišel. Nebyl to oblíbený člověk, choval se dost chladně a odměřeně. Ale pokud vím, žádné opravdové nepřátele neměl. Víc o té věci nevím.‘“

„Koroner: Řekl vám otec něco, než zemřel?“

„Svědek: Zamumlal pár slov, ale zachytil jsem jen něco jako ‚a rat‘, anglicky krysa.“

„Koroner: Jak jste tomu rozuměl?“

„Svědek: Nedávalo mi to žádný smysl. Myslel jsem, že blouzní.“

„Koroner: O čem jste se s otcem při té poslední hádce přeli?“

„Svědek: Raději bych neodpovídal.“

„Koroner: Obávám se, že na tom musím trvat.“

„Svědek: Opravdu vám to nemohu říct. Mohu vás ujistit, že to nemá nic společného se smutnou tragédií, která následovala.“

„Koroner: O tom rozhodne soud. Nemusím vám připomínat, že vaše odmítnutí odpovědět vám při dalším řízení značně uškodí.“

„Svědek: Přesto musím odmítnout.“

„Koroner: Rozumím tomu správně, že volání ‚Kúí‘ byl obvyklý signál mezi vámi a otcem?“

„Svědek: Ano.“

„Koroner: Jak to tedy, že zavolal dřív, než vás uviděl, a dokonce dřív, než vůbec věděl, že jste se vrátil z Bristolu?“

„Svědek (velmi zmateně): Nevím.“

„Porotce: Neviděl jste nic, co by ve vás vzbudilo podezření, když jste se na ten křik vrátil a našel otce smrtelně zraněného?“

„Svědek: Nic určitého.“

„Koroner: Co tím myslíte?“

„Svědek: Když jsem vyběhl na volné prostranství, byl jsem tak rozrušený, že jsem nemyslel na nic jiného než na otce. Přesto mám nejasný dojem, že když jsem běžel dopředu, leželo nalevo ode mě na zemi něco šedého. Nějaký kabát, nebo možná pléd. Když jsem od otce vstal, rozhlížel jsem se po tom, ale bylo to pryč.“

„‚Chcete říct, že to zmizelo dřív, než jste šel pro pomoc?‘“

„‚Ano, bylo to pryč.‘“

„‚Nemůžete říct, co to bylo?‘“

„‚Ne, jen jsem měl pocit, že tam něco je.‘“

„‚Jak daleko od těla?‘“

„‚Asi deset metrů.‘“

„‚A jak daleko od kraje lesa?‘“

„‚Asi stejně.‘“

„‚Pokud to tedy někdo odnesl, stalo se to, když jste byl jen deset metrů od toho?‘“

„‚Ano, ale zády k tomu.‘“

„Tím výslech svědka skončil.“

„Vidím, že koroner byl ve svém závěrečném slově na mladého McCarthyho dost přísný. Upozorňuje, a právem, na rozpor v tom, že na něj otec zavolal dřív, než ho uviděl. Dále na to, že odmítl prozradit podrobnosti rozhovoru s otcem. A na jeho podivné líčení otcových posledních slov. Jak říká, to všechno mluví silně proti synovi.“ řekl jsem, když jsem přelétl sloupek očima.

Holmes se tiše zasmál a natáhl se na čalouněné sedadlo. „Vy i koroner jste si dali dost práce s tím, abyste vybrali právě to, co mluví nejvíc v mladíkův prospěch. Copak nevidíte, že mu střídavě přisuzujete příliš mnoho fantazie a příliš málo? Příliš málo, když si nedokázal vymyslet důvod hádky, kterým by si získal soucit poroty. Příliš mnoho, kdyby si ze své hlavy vymyslel něco tak výstředního, jako je umírající zmínka o kryse a příhoda s mizející látkou. Kdepak, k případu přistoupím z hlediska, že to, co ten mladík říká, je pravda. A uvidíme, kam nás ten předpoklad dovede. A teď tu mám svého kapesního Petrarcu a o případu už neřeknu ani slovo, dokud nebudeme na místě činu. Obědvat budeme ve Swindonu a vidím, že tam budeme za dvacet minut.“ řekl.

Slečna Turnerová

Bylo skoro k čtvrté, když jsme konečně projeli krásným údolím Stroud, přejeli širokou lesknoucí se řeku Severn a ocitli se v hezkém malém venkovském městečku Ross. Na nástupišti na nás čekal hubený muž s plachým a úskočným pohledem fretky. Měl na sobě světle hnědý prachový plášť a kožené kamaše, jak se na venkov sluší. Přesto jsem bez potíží poznal Lestrada ze Scotland Yardu. Jeli jsme s ním do hostince Hereford Arms, kde už pro nás byl zamluvený pokoj.

„Objednal jsem kočár. Znám vaši energickou povahu a věděl jsem, že nebudete spokojený, dokud se nepodíváte na místo činu.“ řekl Lestrade, když jsme seděli u šálku čaje.

„To bylo od vás velmi milé a lichotivé. Je to čistě otázka tlaku vzduchu.“ odpověděl Holmes.

Lestrade vypadal zaskočeně. „Úplně nerozumím.“ řekl.

„Jak stojí barometr? Vysoko, vidím. Žádný vítr, na obloze ani mráček. Mám tu plné pouzdro cigaret, které je potřeba vykouřit. A tahle pohovka je mnohem lepší než ty obvyklé hrůzy ve venkovských hotelech. Nemyslím, že bych dnes večer kočár potřeboval.“

Lestrade se shovívavě zasmál. „Vy jste si nepochybně už udělal závěry z novin. Případ je jasný jako facka, a čím víc se do něj člověk noří, tím je jasnější. Ale dámě se samozřejmě nedá odmítnout, a zvlášť takhle rozhodné. Slyšela o vás a chce znát váš názor. A to jsem jí opakovaně říkal, že nemůžete udělat nic, co bych už neudělal já. No páni! Vždyť tady je její kočár u dveří.“ řekl.

Sotva to dořekl, vběhla do pokoje jedna z nejkrásnějších mladých žen, jaké jsem kdy v životě viděl. Fialové oči jí zářily, rty měla pootevřené a tváře růžově zardělé. V tom ohromném rozrušení a strachu úplně zapomněla na svou přirozenou zdrženlivost.

„Ach, pane Sherlocku Holmesi! Jsem tak ráda, že jste přijel. Přijela jsem vám to říct. Vím, že James to neudělal. Vím to a chci, abyste se do práce pustil s tím, že to víte i vy. Nikdy o tom nepochybujte. Známe se odmalička a znám jeho chyby jako nikdo jiný. Ale má tak měkké srdce, že by neublížil ani mouše. Takové obvinění je nesmysl pro každého, kdo ho opravdu zná.“ zvolala. Přelétla pohledem z jednoho na druhého a nakonec se s rychlou ženskou intuicí zadívala na mého společníka.

„Doufám, že se nám ho podaří očistit, slečno Turnerová. Můžete se spolehnout, že udělám všechno, co bude v mých silách.“

„Ale vy jste ty výpovědi četl. Udělal jste si nějaký závěr? Nevidíte nějakou skulinu, nějakou chybu? Nemyslíte si sám, že je nevinný?“

„Myslím, že je to velmi pravděpodobné.“

„No vidíte! Slyšíte? Dává mi naději.“ zvolala, pohodila hlavou a vzdorně se podívala na Lestrada.

Lestrade pokrčil rameny. „Obávám se, že můj kolega si udělal závěr trochu ukvapeně.“ řekl.

„Ale má pravdu. Ach, vím, že má pravdu. James to nikdy neudělal. A co se týče té hádky s otcem, jsem si jistá, že o ní koronerovi nechtěl mluvit proto, že se týkala mě.“

„Jak to?“ zeptal se Holmes.

„Teď není čas něco skrývat. James a jeho otec se kvůli mně často neshodli. Pan McCarthy si moc přál, abychom se vzali. S Jamesem jsme se vždycky měli rádi jako bratr a sestra. Ale on je samozřejmě mladý a ještě toho ze života moc nepoznal, a… a… no, přirozeně nechtěl nic takového zatím udělat. Takže se hádali a tohle byla jistě jedna z těch hádek.“

„A váš otec? Byl pro takový sňatek?“ zeptal se Holmes.

„Ne, ani on ho nechtěl. Nikdo kromě pana McCarthyho pro něj nebyl.“ Když na ni Holmes vrhl jeden ze svých pronikavých, zkoumavých pohledů, přelétl jí přes svěží mladou tvář rychlý ruměnec.

„Děkuji vám za tu informaci. Mohl bych zítra navštívit vašeho otce?“ řekl.

„Obávám se, že to doktor nedovolí.“

„Doktor?“

„Ano, copak jste to neslyšel? Chudák tatínek už léta nemá pevné zdraví, ale tohle ho úplně zlomilo. Ulehl na lůžko a doktor Willows říká, že je to troska a že má úplně podlomené nervy. Pan McCarthy byl jediný žijící člověk, který tatínka znal ze starých časů ve Victorii, v australské kolonii.“

„Ha! Ve Victorii! To je důležité.“

„Ano, v dolech.“

„Přesně tak. Ve zlatých dolech, kde pan Turner, jak chápu, přišel k penězům.“

„Ano, jistě.“

„Děkuji, slečno Turnerová. Velmi jste mi pomohla.“

„Řeknete mi zítra, jestli budete mít nějaké zprávy? Určitě půjdete do vězení za Jamesem. Ach, jestli půjdete, pane Holmesi, řekněte mu, že vím, že je nevinný.“

„Řeknu, slečno Turnerová.“

„Teď musím domů, tatínek je velmi nemocný a moc mu chybím, když od něj odejdu. Na shledanou a Bůh vám pomáhej v tom, do čeho jste se pustil.“ Vyběhla z pokoje stejně prudce, jako do něj vběhla, a slyšeli jsme, jak kola jejího kočáru odrachotila ulicí.

„Stydím se za vás, Holmesi. Proč budíte naděje, které musíte zklamat? Nemám zrovna měkké srdce, ale tohle nazývám krutostí.“ řekl Lestrade důstojně po několika minutách ticha.

„Myslím, že vidím cestu, jak Jamese McCarthyho očistit. Máte povolení k návštěvě ve vězení?“ řekl Holmes.

„Ano, ale jen pro vás a pro mě.“

„Pak tedy přehodnotím své rozhodnutí nikam nechodit. Stihneme ještě vlak do Herefordu, abychom ho dnes večer navštívili?“

„Bez potíží.“

„Tak to udělejme. Watsone, obávám se, že se budete nudit, ale budu pryč jen pár hodin.“

Večer v hotelu

Doprovodil jsem je na nádraží a pak jsem se toulal ulicemi městečka. Nakonec jsem se vrátil do hotelu, lehl si na pohovku a snažil se začíst do laciného románu ve žluté obálce. Jeho chatrný děj byl ale proti hluboké záhadě, ve které jsme tápali, tak mělký, že mi pozornost pořád utíkala od vymyšleného děje ke skutečnosti. Nakonec jsem knihu mrštil přes pokoj a úplně jsem se oddal úvahám o událostech dne. Dejme tomu, že příběh toho nešťastného mladíka je naprostá pravda. Jaká pekelná věc, jaké naprosto nečekané a neobvyklé neštěstí se pak mohlo stát mezi chvílí, kdy od otce odešel, a chvílí, kdy přiběhl na mýtinu, přivolán jeho křikem? Bylo to něco strašného a smrtícího. Co to jen mohlo být? Nemohla by povaha zranění něco prozradit mým lékařským instinktům? Zazvonil jsem a požádal o týdeník hrabství, který přinášel doslovný záznam vyšetřování. Ve výpovědi lékaře stálo, že zadní třetina levé temenní kosti a levá polovina kosti týlní byly roztříštěny těžkou ranou tupou zbraní. Vyznačil jsem si to místo na vlastní hlavě. Taková rána musela zjevně přijít zezadu. To trochu mluvilo ve prospěch obviněného, protože když ho viděli, jak se hádá, stál s otcem tváří v tvář. Moc to ale neznamenalo, protože starší muž se mohl otočit zády dřív, než rána dopadla. Přesto by možná stálo za to upozornit na to Holmese. Pak tu byla ta zvláštní umírající zmínka o kryse. Co to mohlo znamenat? Blouznění to být nemohlo. Člověk, který umírá po náhlé ráně, obvykle neblouzní. Ne, spíš to byl pokus vysvětlit, jak přišel o život. Ale co tím mohl myslet? Lámal jsem si hlavu, abych našel nějaké možné vysvětlení. A pak ta příhoda s šedou látkou, kterou viděl mladý McCarthy. Jestli to byla pravda, musel vrah při útěku upustit kus oděvu, nejspíš svrchník. A musel mít tu drzost vrátit se a odnést ho právě ve chvíli, kdy syn klečel zády k němu ani ne deset kroků daleko. Jaká změť záhad a nepravděpodobností to celé byla! Lestradův názor mě nepřekvapoval. A přece jsem tolik věřil Holmesově bystrosti, že jsem nemohl ztratit naději, dokud se zdálo, že každý nový fakt posiluje jeho přesvědčení, že mladý McCarthy je nevinný.

Sherlock Holmes se vrátil pozdě. Přišel sám, protože Lestrade bydlel v podnájmu ve městě.

„Barometr pořád stojí velmi vysoko. Je důležité, aby nepršelo, dokud si místo neprohlédneme. Na druhou stranu na takovou jemnou práci musí být člověk ve své nejlepší a nejbystřejší formě. A nechtěl jsem ji dělat unavený po dlouhé cestě. Mluvil jsem s mladým McCarthym.“ poznamenal, když se posadil.

„A co jste se od něj dozvěděl?“

„Nic.“

„Nemohl na věc vrhnout žádné světlo?“

„Vůbec žádné. Chvíli jsem se přikláněl k názoru, že ví, kdo to udělal, a kryje ho nebo ji. Teď jsem ale přesvědčený, že je z toho stejně zmatený jako všichni ostatní. Není to zrovna bystrý mladík, i když je hezký na pohled a myslím, že má dobré srdce.“

„Nemohu obdivovat jeho vkus, jestli je opravdu pravda, že nechtěl vzít tak okouzlující mladou dámu, jako je slečna Turnerová.“ poznamenal jsem.

„Ach, s tím souvisí dost bolestný příběh. Ten chlapec je do ní šíleně, bláznivě zamilovaný. Jenže asi před dvěma lety, když byl ještě kluk a předtím, než ji opravdu poznal, protože ona byla pět let pryč v internátní škole, co neudělá ten hlupák? Padne do spárů jedné barmance v Bristolu a vezme si ji na matrice. Nikdo o tom neví ani slovo. Ale umíte si představit, jak šílené pro něj musí být, když mu vyčítají, že nedělá něco, za co by dal i oči. Něco, o čem ví, že je naprosto nemožné. Právě takové čiré zoufalství ho přimělo rozhodit rukama, když ho otec při jejich posledním rozhovoru naléhavě nutil, aby požádal slečnu Turnerovou o ruku. Na druhou stranu neměl z čeho žít. A jeho otec, který byl podle všeho velmi tvrdý muž, by se ho úplně zřekl, kdyby znal pravdu. Ty poslední tři dny v Bristolu strávil se svou manželkou barmankou a otec nevěděl, kde je. Toho si všimněte. Je to důležité. Ale ze zlého vzešlo dobré. Ta barmanka se totiž z novin dozvěděla, že je ve vážných potížích a že ho nejspíš oběsí. Úplně se ho zřekla a napsala mu, že už má manžela v loděnicích na Bermudách. Takže je doopravdy nic neváže. Myslím, že ta zpráva mladého McCarthyho utěšila za všechno, co vytrpěl.“

„Ale jestli je nevinný, kdo to tedy udělal?“

„Ach, kdo? Rád bych vás zvlášť upozornil na dvě věci. První je, že zavražděný měl u jezírka s někým schůzku. A ten někdo nemohl být jeho syn, protože syn byl pryč a otec nevěděl, kdy se vrátí. Druhá je, že zavražděného slyšeli volat ‚Kúí!‘ dřív, než věděl, že se syn vrátil. To jsou rozhodující body, na kterých celý případ závisí. A teď, prosím, pojďme si povídat o spisovateli Georgi Meredithovi. Všechny vedlejší věci necháme na zítřek.“

Poslechnout celé · 41 minDalší díl: Záhada v údolí Boscombe – 2. Stopy v trávě

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel lidskou korekturou. Jak příběhy vznikají.