Toto je druhá a poslední část povídky Arthura Conana Doyla Záhada v údolí Boscombe. V první části se Sherlock Holmes a doktor Watson dozvěděli, že u jezírka v údolí Boscombe zemřel statkář Charles McCarthy a z vraždy je obviněn jeho syn James. Syn tvrdí, že otec před smrtí zamumlal něco o kryse a že u těla leželo cosi šedého, co pak zmizelo. Holmes věří, že mladík mluví pravdu. Teď přichází slunečné ráno a Holmes se konečně může podívat na místo činu. Inspektor Lestrade ho ovšem dál pokládá za snílka.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Fungují příběhy na dobrou noc? · Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda
Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.
Kapitoly
Číst celý text (3436 slov)
Stopy v trávě
Ráno u statku
Nepršelo, jak Holmes předpověděl, a ráno bylo jasné a bez mráčku. V devět pro nás přijel Lestrade s kočárem a vydali jsme se ke statku Hatherley a k jezírku Boscombe.
„Dnes ráno máme vážné zprávy. Říká se, že pan Turner ze zámečku je tak nemocný, že se o jeho život bojí.“ poznamenal Lestrade.
„Starší muž, předpokládám?“ řekl Holmes.
„Asi šedesát. Ale život v cizině mu podlomil zdraví a už nějakou dobu chřadne. Celá ta věc na něj velmi špatně zapůsobila. Byl to McCarthyho starý přítel a, mohu dodat, jeho velký dobrodinec. Dozvěděl jsem se totiž, že mu statek Hatherley pronajal zadarmo.“
„Tak? To je zajímavé.“ řekl Holmes.
„Ale ano! Pomáhal mu i všelijak jinak. Všichni tady v okolí mluví o tom, jak k němu byl laskavý.“
„Opravdu! Nepřipadá vám trochu zvláštní, že tenhle McCarthy, který zřejmě sám skoro nic neměl a byl Turnerovi tolik zavázán, přesto mluvil o tom, že syna ožení s Turnerovou dcerou? Ona je přece nejspíš dědičkou celého panství. A mluvil o tom tak suverénně, jako by stačilo požádat o ruku a všechno ostatní by už přišlo samo. Je to tím podivnější, že víme, že sám Turner byl proti. Dcera nám to řekla. Nevyvozujete z toho něco?“
„Tak už jsme u dedukcí a vyvozování. Mně dá dost práce vypořádat se s fakty, Holmesi, natož abych se honil za teoriemi a výmysly.“ řekl Lestrade a mrkl na mě.
„Máte pravdu. S fakty se opravdu vypořádáváte velmi těžko.“ řekl Holmes s nevinnou tváří.
„Každopádně jsem pochopil jeden fakt, který vy zřejmě nemůžete uchopit.“ odpověděl Lestrade trochu podrážděně.
„A ten zní…“
„Že McCarthyho staršího zabil McCarthy mladší a že všechny teorie o opaku jsou jen měsíční svit a vzdušné zámky.“
„Inu, měsíční svit je přece jen jasnější než mlha. Ale velmi se mýlím, jestli tohle nalevo není statek Hatherley.“ řekl Holmes se smíchem.
„Ano, to je on.“ Byla to rozlehlá, pohodlně vyhlížející patrová budova s břidlicovou střechou. Na šedých zdech měla velké žluté skvrny lišejníku. Stažené rolety a komíny bez kouře jí ale dodávaly sklíčený vzhled, jako by na ní ještě těžce ležela tíha té hrůzy. Zaklepali jsme na dveře. Na Holmesovu žádost nám služebná ukázala boty, které měl její pán na sobě, když zemřel. Ukázala nám také jedny boty syna, i když ne ty, které měl tehdy na sobě. Holmes je velmi pečlivě přeměřil na sedmi nebo osmi místech. Pak chtěl, aby ho dovedli na dvůr. Odtamtud jsme se všichni vydali po klikaté stezce, která vedla k jezírku Boscombe.
Stopy u jezírka
Sherlock Holmes se úplně proměnil, když byl na takové horké stopě. Lidé, kteří znali jen tichého myslitele a logika z Baker Street, by ho nepoznali. Tvář mu zrudla a potemněla. Obočí se mu stáhlo do dvou tvrdých černých čar a oči pod nimi svítily ocelovým leskem. Hlavu měl skloněnou, ramena nahrbená, rty sevřené a na dlouhém šlachovitém krku mu vystoupily žíly jako provazy. Chřípí se mu, zdálo se, rozšiřovalo čistě zvířecí touhou po lovu. Mysl měl tak naprosto soustředěnou na to, co měl před sebou, že otázek a poznámek si vůbec nevšímal. Nanejvýš vyvolaly rychlé, netrpělivé zavrčení. Rychle a mlčky šel po stezce, která vedla přes louky a pak lesem k jezírku Boscombe. Byla to vlhká, bažinatá půda, jako v celém tom kraji. Na stezce i v nízké trávě po obou jejích stranách bylo vidět stopy mnoha nohou. Holmes chvílemi spěchal dopředu, chvílemi se zastavil jako přimrazený a jednou si udělal docela malou zacházku do louky. Lestrade a já jsme šli za ním. Lestrade lhostejně a pohrdavě. Já jsem přítele pozoroval se zájmem, protože jsem byl přesvědčený, že každý jeho krok směřuje k určitému cíli.
Jezírko Boscombe je malá vodní plocha obrostlá rákosím, široká asi padesát metrů. Leží na hranici mezi statkem Hatherley a soukromým parkem bohatého pana Turnera. Nad lesem, který ho lemoval na druhé straně, jsme viděli červené vyčnívající věžičky. Označovaly místo, kde stálo sídlo bohatého statkáře. Na straně u Hatherley rostl les velmi hustě. Mezi okrajem stromů a rákosím na břehu byl jen úzký pruh nasáklé trávy, asi dvacet kroků široký. Lestrade nám ukázal přesné místo, kde bylo nalezeno tělo. Půda byla tak vlhká, že jsem jasně viděl otisky, které tam zanechal pád zasaženého muže. Podle jeho dychtivé tváře a pátravých očí jsem poznal, že Holmes v pošlapané trávě čte ještě mnoho dalších věcí. Pobíhal kolem jako pes, který chytá pach, a pak se obrátil na Lestrada.
„Proč jste lezl do jezírka?“ zeptal se.
„Lovil jsem v něm hráběmi. Myslel jsem, že tam může být zbraň nebo nějaká jiná stopa. Ale jak proboha…“
„Ale, ale, nemám čas! Ta vaše levá noha, stočená dovnitř, je tu všude. Sledoval by ji i krtek a tamhle mizí v rákosí. Ach, jak jednoduché by to všechno bylo, kdybych tu byl dřív, než sem přišli jako stádo buvolů a všechno to rozdupali. Tady přišla skupina se správcem z vrátnice. Zakryli všechny stopy na dva metry kolem těla. Ale tady jsou tři samostatné stopy téhož člověka.“ Vytáhl lupu a lehl si na nepromokavý plášť, aby lépe viděl. Celou dobu mluvil spíš sám pro sebe než k nám. „Tohle jsou stopy mladého McCarthyho. Dvakrát šel a jednou rychle běžel, takže podrážky jsou hluboce otištěné a podpatky skoro nejsou vidět. To potvrzuje jeho výpověď. Běžel, když uviděl otce na zemi. A tady jsou otcovy stopy, jak přecházel sem a tam. A co je tohle? To je pažba pušky, když syn stál a poslouchal. A tohle? Ha, ha! Copak to tu máme? Po špičkách! Po špičkách! A hranaté, docela neobvyklé boty! Přicházejí, odcházejí, zase přicházejí… to samozřejmě kvůli tomu plášti. Odkud ale přišly?“ Pobíhal sem a tam, chvílemi stopu ztrácel a chvílemi ji znovu nacházel. Nakonec jsme byli už kus za okrajem lesa, ve stínu velkého buku, největšího stromu v okolí. Holmes sledoval stopu až na jeho odvrácenou stranu. Tam si znovu lehl na břicho a spokojeně vykřikl. Dlouho tam zůstal. Obracel listí a suché větvičky, sbíral do obálky něco, co mi připadalo jako prach. Lupou zkoumal nejen zem, ale i kůru stromu, kam až dosáhl. V mechu ležel zubatý kámen. I ten pečlivě prozkoumal a vzal si ho. Pak šel po pěšině lesem, až došel k silnici, kde se všechny stopy ztratily.
„Byl to velmi zajímavý případ. Myslím, že ten šedý dům vpravo bude vrátnice. Asi tam zajdu a promluvím si s Moranem. A možná napíšu krátký vzkaz. Pak můžeme jet zpátky na oběd. Vy můžete jít ke kočáru, já tam budu za chvíli.“ poznamenal už zase docela klidně.
Asi za deset minut jsme byli zase v kočáře a jeli zpátky do Rossu. Holmes pořád nesl kámen, který sebral v lese.
„Tohle by vás mohlo zajímat, Lestrade. Tímhle byla spáchána vražda.“ poznamenal a podával mu ho.
„Nevidím na něm žádné stopy.“
„Nejsou tam.“
„Jak to tedy víte?“
„Pod ním rostla tráva. Ležel tam jen pár dní. Nebylo vidět žádné místo, odkud by ho někdo vzal. Odpovídá zraněním. A po žádné jiné zbrani není ani stopa.“
„A vrah?“
„Je to vysoký muž, levák, kulhá na pravou nohu. Nosí lovecké boty se silnou podrážkou a šedý plášť. Kouří indické doutníky, používá špičku a v kapse nosí tupý kapesní nožík. Je tu ještě několik dalších náznaků, ale tyhle nám při pátrání možná postačí.“
Lestrade se zasmál. „Obávám se, že jsem pořád skeptik. Teorie jsou hezká věc, ale my máme co dělat se střízlivou britskou porotou.“ řekl.
„Nous verrons, uvidíme. Vy pracujte svou metodou a já budu pracovat svou. Odpoledne budu mít práci a nejspíš se vrátím do Londýna večerním vlakem.“ odpověděl Holmes klidně.
„A necháte případ nedokončený?“
„Ne, dokončený.“
„Ale ta záhada?“
„Je vyřešená.“
„Kdo byl tedy pachatel?“
„Ten pán, kterého jsem popsal.“
„Ale kdo to je?“
„To přece nebude těžké zjistit. Tohle není zrovna lidnatý kraj.“
Lestrade pokrčil rameny. „Jsem praktický člověk. Opravdu se nemohu pustit do toho, že budu chodit po kraji a hledat pána, který je levák a kulhá. Byl bych pro smích celému Scotland Yardu.“ řekl.
„Dobrá. Dal jsem vám příležitost. Tady bydlíte. Na shledanou. Než odjedu, pošlu vám pár řádek.“ řekl Holmes tiše.
Krysa a mapa
Nechali jsme Lestrada u jeho bytu a jeli jsme do hotelu, kde už na stole stál oběd. Holmes mlčel a byl ponořený do myšlenek. Ve tváři měl bolestný výraz, jako člověk, který se ocitl v nesnadném postavení.
„Poslyšte, Watsone, sedněte si do toho křesla a nechte mě chvíli kázat. Nevím si úplně rady a vaše rada by pro mě měla cenu. Zapalte si doutník a nechte mě to vyložit.“ řekl, když bylo po jídle sklizeno.
„Jen do toho.“
„Tedy, když uvažujeme o tomto případu, jsou ve vyprávění mladého McCarthyho dvě věci, které nás oba hned zarazily. Mě ovšem přesvědčily v jeho prospěch a vás proti němu. První byla skutečnost, že otec podle jeho slov volal ‚Kúí!‘ dřív, než ho uviděl. Druhá byla jeho podivná umírající zmínka o kryse. Zamumlal několik slov, rozumíte, ale tohle bylo jediné, co synovi utkvělo v uchu. Z těchto dvou bodů musí naše pátrání vyjít. A začneme tím, že budeme předpokládat, že mladík mluví naprostou pravdu.“
„A co tedy to ‚Kúí!‘?“
„Nu, zjevně nemohlo patřit synovi. Syn byl, pokud otec věděl, v Bristolu. Byla to čistá náhoda, že byl na doslech. To ‚Kúí!‘ mělo upoutat pozornost toho, s kým měl schůzku. Jenže ‚Kúí‘ je vyloženě australské volání a používají ho mezi sebou Australané. Je tedy velmi pravděpodobné, že člověk, se kterým se měl McCarthy u jezírka Boscombe setkat, byl někdo, kdo pobýval v Austrálii.“
„A co tedy ta krysa?“
Sherlock Holmes vytáhl z kapsy složený papír a rozložil ho na stole. „Tohle je mapa kolonie Victoria. Včera večer jsem si o ni telegrafoval do Bristolu.“ Zakryl rukou část mapy. „Co čtete?“
„ARAT.“ přečetl jsem.
„A teď?“ Zvedl ruku.
„BALLARAT.“
„Přesně tak. To slovo ten muž vyslovil a jeho syn zachytil jen poslední dvě slabiky. Snažil se vyslovit jméno svého vraha. Ten a ten z Ballaratu.“
„To je úžasné!“ zvolal jsem.
„Je to zřejmé. A teď vidíte, že jsem okruh pátrání značně zúžil. Třetím bodem byl šedý oděv. Pokud je synova výpověď pravdivá, je to jistota. Od pouhé neurčitosti jsme se teď dostali k jasné představě: Australan z Ballaratu v šedém plášti.“
„Jistě.“
„A někdo, kdo byl v tom kraji doma. K jezírku se totiž dá dostat jen přes statek nebo přes panství, a tam by se cizí lidé sotva potulovali.“
„Přesně tak.“
„Pak přišla naše dnešní výprava. Prohlídkou místa jsem získal ty drobné podrobnosti o pachateli, které jsem prozradil tomu hlupákovi Lestradovi.“
„Ale jak jste je získal?“
„Znáte mou metodu. Zakládá se na pozorování maličkostí.“
„Jeho výšku jste mohl zhruba odhadnout z délky kroku, to vím. A boty se taky dají poznat podle otisků.“
„Ano, byly to zvláštní boty.“
„Ale to kulhání?“
„Otisk pravé nohy byl vždycky méně zřetelný než levé. Dával na ni menší váhu. Proč? Protože kulhal. Byl chromý.“
„Ale že je levák?“
„Vás samotného zarazila povaha zranění, jak ji u vyšetřování popsal lékař. Rána přišla přímo zezadu, a přece byla na levé straně. Jak je to možné jinak, než že ji zasadil levák? Během rozhovoru otce se synem stál za tím stromem. Dokonce tam kouřil. Našel jsem popel z doutníku. Díky svým zvláštním znalostem tabákového popela mohu prohlásit, že šlo o indický doutník. Jak víte, věnoval jsem tomu jistou pozornost. Napsal jsem malou studii o popelu ze sto čtyřiceti různých druhů dýmkového, doutníkového a cigaretového tabáku. Když jsem našel popel, rozhlédl jsem se kolem a v mechu jsem objevil i nedopalek, který tam odhodil. Byl to indický doutník, z druhu, který se balí v Rotterdamu.“
„A ta špička?“
„Viděl jsem, že konec neměl v ústech. Používal tedy špičku. Konec byl uříznutý, ne ukousnutý. Ale řez nebyl čistý, a tak jsem usoudil na tupý kapesní nožík.“
„Holmesi, upletl jste kolem toho muže síť, ze které nemůže uniknout. A zachránil jste nevinný lidský život tak jistě, jako kdybyste přeřízl provaz, na kterém už visel. Vidím, kam to všechno ukazuje. Pachatel je…“ řekl jsem.
Návštěva
„Pan John Turner.“ zvolal hotelový číšník, otevřel dveře našeho salonku a uvedl návštěvníka.
Muž, který vešel, byl zvláštní a působivá postava. Jeho pomalý, kulhavý krok a nahrbená ramena vyvolávaly dojem sešlosti. A přece jeho tvrdé, hluboce vrásčité a hrubě tesané rysy i obrovské údy ukazovaly, že má neobyčejnou sílu těla i povahy. Rozcuchaný vous, prošedivělé vlasy a vystouplé, převislé obočí mu společně dodávaly důstojnosti a moci. Tvář však měl popelavě bledou a rty i koutky chřípí měl namodralé. Na první pohled mi bylo jasné, že ho svírá nějaká smrtelná a vleklá nemoc.
„Posaďte se prosím na pohovku. Dostal jste můj vzkaz?“ řekl Holmes laskavě.
„Ano, správce z vrátnice mi ho přinesl. Psal jste, že se se mnou chcete sejít tady, aby nevznikly řeči.“
„Myslel jsem, že by lidé mluvili, kdybych přišel na zámeček.“
„A proč jste se se mnou chtěl sejít?“ Podíval se na mého společníka a v unavených očích měl zoufalství, jako by na svou otázku už znal odpověď.
„Ano. Je to tak. O McCarthym vím všechno.“ řekl Holmes. Odpovídal spíš na ten pohled než na slova.
Starý muž si zabořil tvář do dlaní. „Bůh mi pomoz! Ale nebyl bych dopustil, aby se tomu mladíkovi něco stalo. Dávám vám své slovo, že bych promluvil, kdyby to u porotního soudu šlo proti němu.“ zvolal.
„Jsem rád, že to slyším.“ řekl Holmes vážně.
„Promluvil bych už teď, nebýt mé drahé dcery. Zlomilo by jí to srdce. Zlomí jí to srdce, až uslyší, že mě zatkli.“
„Možná k tomu nedojde.“ řekl Holmes.
„Cože?“
„Nejsem úřední osoba. Chápu, že o mou přítomnost tady požádala vaše dcera, a jednám v jejím zájmu. Mladý McCarthy ale musí být osvobozen.“
„Jsem umírající člověk. Už léta mám cukrovku. Můj lékař říká, že je otázka, jestli vydržím ještě měsíc. Ale raději bych umřel pod vlastní střechou než ve vězení.“ řekl starý Turner.
Holmes vstal a posadil se ke stolu s perem v ruce a se svazkem papíru před sebou. „Řekněte nám prostě pravdu. Zapíšu si fakta. Vy to podepíšete a tady Watson to může dosvědčit. Pak bych mohl vaše přiznání v krajním případě předložit, abych zachránil mladého McCarthyho. Slibuji vám, že ho nepoužiji, pokud to nebude naprosto nutné.“ řekl.
„Dobrá. Je otázka, jestli se porotního soudu dožiju, takže na mně moc nezáleží. Ale rád bych ušetřil Alici toho otřesu. A teď vám to celé vysvětlím. Trvalo to dlouho, než se to odehrálo, ale vyprávět to nebude trvat dlouho.“ řekl starý muž.
„Vy jste toho mrtvého, McCarthyho, neznali. Byl to vtělený ďábel. To vám říkám. Bůh vás chraň před spáry takového člověka, jako byl on. Dvacet let mě držel v hrsti a zničil mi život. Nejdřív vám povím, jak jsem se dostal do jeho moci.“
„Bylo to začátkem šedesátých let na zlatých polích. Byl jsem tehdy mladý chlapík, horká hlava a lehkomyslný, ochotný pustit se do čehokoli. Dostal jsem se mezi špatné kamarády, začal jsem pít a na svém zlatém nalezišti jsem neměl štěstí. Utekl jsem do buše a zkrátka jsem se stal tím, čemu se tady říká lupič od silnice. Bylo nás šest a vedli jsme divoký, volný život. Čas od času jsme přepadli nějakou farmu nebo zastavili vozy na cestě ke zlatým polím. Říkali mi Černý Jack z Ballaratu a na naši bandu se v kolonii dodnes vzpomíná jako na Ballaratský gang.“
„Jednoho dne jel z Ballaratu do Melbourne konvoj se zlatem. Číhali jsme na něj a přepadli ho. Vojáků bylo šest a nás taky šest, takže to bylo o vlásek. První salvou jsme čtyři z nich srazili ze sedla. Než jsme se zmocnili kořisti, padli ale tři z našich chlapců. Přiložil jsem pistoli k hlavě vozky. Byl to právě tenhle McCarthy. Kéž bych ho tehdy zastřelil, Bože můj! Ale ušetřil jsem ho, i když jsem viděl, jak upírá ty své zlé malé oči na můj obličej, jako by si chtěl zapamatovat každý rys. Se zlatem jsme utekli, stali se z nás boháči a nikým nepodezřelí jsme se dostali do Anglie. Tam jsem se rozešel se starými kumpány a rozhodl jsem se usadit a vést klidný, počestný život. Koupil jsem tohle panství, které se náhodou prodávalo. A pustil jsem se do toho, abych svými penězi udělal trochu dobra a vyvážil tak způsob, jakým jsem k nim přišel. Také jsem se oženil. Žena mi sice zemřela mladá, ale zanechala mi moji drahou malou Alici. Už když byla úplné miminko, jako by mě ta její drobná ručka vedla po správné cestě tak, jak to předtím nedokázalo nic jiného. Zkrátka jsem začal nový život a dělal jsem, co jsem mohl, abych odčinil minulost. Všechno šlo dobře, až mě McCarthy dostal do spárů.“
„Jel jsem do Londýna kvůli jedné investici a potkal jsem ho na Regent Street. Neměl skoro co na sebe ani boty na nohou.“
„‚Tak tady jsme, Jacku,‘ povídá a dotkne se mé paže. ‚Budeme pro tebe jako rodina. Jsme dva, já a můj syn, a ty nás budeš živit. Jestli ne… Anglie je pěkná země, kde se dodržují zákony, a policajt je vždycky na zavolání.‘“
„No, a tak přijeli sem na západ a nebylo možné se jich zbavit. Od té doby tu žijí zadarmo na mé nejlepší půdě. Neměl jsem klid ani pokoj, nemohl jsem zapomenout. Kamkoli jsem se obrátil, měl jsem po boku jeho vychytralou, šklebící se tvář. Bylo to čím dál horší, jak Alice rostla. Brzy totiž poznal, že víc než policie se bojím toho, aby se Alice nedozvěděla o mé minulosti. Cokoli chtěl, musel dostat. A ať to bylo cokoli, dal jsem mu to bez řečí. Půdu, peníze, domy. Až nakonec požádal o něco, co jsem mu dát nemohl. Požádal o Alici.“
„Jeho syn totiž mezitím vyrostl a moje dcera taky. A protože se vědělo, že mám chatrné zdraví, zdálo se mu jako skvělý tah, aby jeho kluk převzal celý majetek. Ale v tom jsem byl pevný. Nechtěl jsem, aby se jeho prokletý rod smísil s mým. Ne že bych toho mladíka neměl rád. Ale měl v sobě jeho krev a to stačilo. Stál jsem si za svým. McCarthy vyhrožoval. Řekl jsem mu, ať udělá to nejhorší, co umí. Měli jsme se sejít u jezírka, napůl cesty mezi našimi domy, a promluvit si o tom.“
„Když jsem tam došel, našel jsem ho, jak mluví se synem. Zapálil jsem si tedy doutník a čekal za stromem, až bude sám. Ale jak jsem poslouchal, co říká, jako by se ve mně zvedlo všechno černé a hořké. Naléhal na syna, aby si vzal mou dceru. A přitom se tak málo staral o to, co si o tom bude myslet ona, jako by to byla nějaká coura z ulice. Přivádělo mě k šílenství pomyšlení, že já a všechno, co mám nejdražšího, máme být v moci takového člověka. Nemohl bych to pouto přetrhnout? Už jsem byl umírající a zoufalý člověk. Hlavu jsem měl jasnou a v údech jsem měl ještě dost síly, ale věděl jsem, že můj osud je zpečetěný. Jenže moje památka a moje dcera! Obojí se dalo zachránit, kdybych umlčel ten odporný jazyk. Udělal jsem to, pane Holmesi. Udělal bych to znovu. Ať jsem zhřešil jakkoli těžce, vedl jsem mučednický život, abych to odčinil. Ale aby se moje dcera zapletla do stejných sítí, které držely mě, to jsem nemohl snést. Srazil jsem ho k zemi bez většího slitování, než kdyby to byla nějaká odporná, jedovatá bestie. Na jeho křik se vrátil syn. Já už jsem ale byl v úkrytu lesa, i když jsem se pak musel vrátit pro plášť, který jsem při útěku upustil. To je, pánové, pravdivý příběh všeho, co se stalo.“
„Nu, nepřísluší mi vás soudit. Modlím se, abychom my nikdy nebyli vystaveni takovému pokušení.“ řekl Holmes, když starý muž podepsal sepsanou výpověď.
„Já se modlím taky, pane. A co hodláte udělat?“
„Vzhledem k vašemu zdraví nic. Sám víte, že se brzy budete ze svého činu zodpovídat před vyšším soudem, než je porotní soud. Vaše přiznání si ponechám. Kdyby McCarthyho odsoudili, budu nucen ho použít. Pokud ne, nikdy ho nespatří lidské oko. A vaše tajemství bude u nás v bezpečí, ať budete živ, nebo mrtev.“
„Tak tedy sbohem. Až jednou budete sami ležet na smrtelné posteli, bude vám lehčeji při pomyšlení na pokoj, který jste dali té mé.“ řekl starý muž slavnostně. Celé jeho obrovské tělo se třáslo a potácelo, když pomalu a klopýtavě odcházel z pokoje.
„Bůh nám pomoz! Proč si osud tak zahrává s ubohými, bezmocnými červy? Kdykoli slyším o takovém případu, vzpomenu si na slova kazatele Baxtera a řeknu si: ‚Nebýt Boží milosti, šel by tudy Sherlock Holmes.‘“ řekl Holmes po dlouhém mlčení.
James McCarthy byl u porotního soudu osvobozen na základě řady námitek, které Holmes sestavil a předal obhájci. Starý Turner žil po našem setkání ještě sedm měsíců, ale teď už je mrtev. A je velká naděje, že syn a dcera spolu budou šťastně žít a nebudou tušit nic o černém mraku, který leží nad jejich minulostí.
Poslechnout celé · 34 minDalší díl: Musgraveský obřad – 1. Zmizelý komorník
O textu
- Záhada v údolí Boscombe – 2. Stopy v trávě (The Boscombe Valley Mystery (part 2 of 2: Holmes at the pool, Ballarat, Turner’s confession)) – Arthur Conan Doyle
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel lidskou korekturou. Jak příběhy vznikají.




