Tuto povídku napsal Arthur Conan Doyle a vyšla roku 1893, později ve sbírce Vzpomínky na Sherlocka Holmese. Jednoho zimního večera přiměje doktor Watson Holmese, aby trochu uklidil své papíry. Z plechové truhly ale místo pořádku vyleze stará krabička s podivnými předměty a s ní i vzpomínka na jeden z Holmesových úplně prvních případů. Jeho bývalý spolužák Reginald Musgrave mu kdysi vyprávěl, co se stalo na starobylém sídle Hurlstone. Komorník byl přistižen v noci nad rodinnými listinami, pak zmizel a po něm zmizela i jedna služebná. A zbyl jen zvláštní starý obřad otázek a odpovědí. Toto je první ze dvou částí.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda · Jak se večer zklidnit
Skotský lékař a spisovatel. Vymyslel nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, a jeho přítele doktora Watsona. Povídka Skandál v Čechách (1891) byla první z krátkých povídek o Holmesovi.
Kapitoly
Číst celý text (3407 slov)
Zmizelý komorník
Plechová truhla
U svého přítele Sherlocka Holmese jsem často žasl nad jedním rozporem. Ve způsobu myšlení byl nejpořádnější a nejmetodičtější člověk na světě. Také se oblékal s jistou tichou upraveností. A přesto byl ve svých osobních zvycích jeden z nejnepořádnějších lidí, kteří kdy přivedli spolubydlícího k zoufalství. Ne že bych já sám byl v tomto ohledu kdovíjak konvenční. Drsná služba v Afghánistánu a k tomu přirozeně bohémská povaha ze mě udělaly člověka ledabylejšího, než se na lékaře sluší. Ale i u mě má všechno své meze. Když vidím člověka, který má doutníky v kbelíku na uhlí, tabák ve špičce perského pantoflíčku a nezodpovězenou poštu připíchnutou zavíracím nožem přesně doprostřed dřevěné římsy nad krbem, začnu se tvářit ctnostně. Vždycky jsem byl také toho názoru, že střelba z pistole patří jednoznačně pod širé nebe. Holmes ale občas v jedné ze svých podivných nálad usedl do křesla s pistolí s citlivou spouští a stovkou nábojů. A pustil se do zdobení protější zdi vlasteneckým monogramem královny Viktorie, písmeny V. R. z důlků po kulkách. Byl jsem pevně přesvědčen, že vzduchu ani vzhledu našeho pokoje to neprospívá.
Náš byt byl vždycky plný chemikálií a památek na zločiny. Ty měly ve zvyku zatoulat se na nečekaná místa a objevit se třeba v máslence, nebo na místech ještě méně vhodných. Mým největším trápením však byly jeho papíry. Měl hrůzu z ničení jakýchkoli listin, zvlášť ty, které souvisely s jeho dřívějšími případy. A přesto jen jednou za rok nebo za dva sebral energii, aby je označil a utřídil. Jak jsem už někde v těchto nesouvislých vzpomínkách uvedl, po výbuších vášnivé energie, kdy předváděl ty pozoruhodné kousky, s nimiž je spojeno jeho jméno, přicházela vždy ochablost. Tehdy se povaloval s houslemi a knihami a skoro se nehýbal, leda z pohovky ke stolu. A tak se jeho papíry měsíc za měsícem hromadily. Nakonec byl každý kout pokoje zaskládaný svazky rukopisů, které se nesměly v žádném případě spálit a které nemohl uklidit nikdo kromě jejich majitele. Jednoho zimního večera jsme spolu seděli u krbu. Odvážil jsem se mu navrhnout, že když už dolepil výstřižky do svého sešitu poznámek, mohl by příští dvě hodiny věnovat tomu, aby byl náš pokoj trochu obyvatelnější. Nemohl popřít, že je má žádost oprávněná. S dost zkroušeným výrazem tedy odešel do ložnice a za chvíli se vrátil a táhl za sebou velkou plechovou truhlu. Postavil ji doprostřed podlahy, usedl před ni na stoličku a odklopil víko. Viděl jsem, že je už ze třetiny plná svazků papírů, převázaných červenou tkanicí do jednotlivých balíčků.
„Tady je případů dost, Watsone. Myslím, že kdybyste věděl, co všechno v té truhle mám, požádal byste mě, abych některé vytáhl, místo abych tam dával další.“ řekl a díval se na mě šibalsky.
„To jsou tedy záznamy o vaší dřívější práci? Často jsem si přál mít o těch případech poznámky.“ zeptal jsem se.
„Ano, chlapče, tohle všechno jsem udělal předčasně, ještě než přišel můj životopisec, aby mě oslavoval.“ Zvedal jeden svazek za druhým něžně, skoro s láskou. „Nejsou to všechno úspěchy, Watsone. Ale je mezi nimi pár pěkných malých hádanek. Tady je záznam o vraždách v Tarletonu. Případ obchodníka s vínem Vamberryho. Dobrodružství staré Rusky. Podivná aféra s hliníkovou berlí. A také úplná zpráva o Ricolettim se zkřivenou nohou a o jeho odporné ženě. A tady… ach, tohle je opravdu malá lahůdka.“ řekl.
Zajel paží až na dno truhly a vytáhl malou dřevěnou krabičku s posuvným víkem, v jakých se uchovávají dětské hračky. Vyndal z ní zmačkaný kus papíru, staromódní mosazný klíč, dřevěný kolíček s přivázaným klubkem provázku a tři staré zrezivělé kovové kotoučky.
„Tak co, chlapče, co na tohle říkáte?“ zeptal se s úsměvem, když viděl můj výraz.
„Je to podivná sbírka.“
„Velmi podivná. A příběh, který se k ní váže, vám připadne ještě podivnější.“
„Ty předměty tedy mají svou historii?“
„A takovou, že samy jsou kusem historie.“
„Co tím myslíte?“
Sherlock Holmes je vzal jeden po druhém a rozložil podél okraje stolu. Pak se znovu posadil do křesla a prohlížel si je se spokojeným leskem v očích.
„Tohle je všechno, co mi zbylo na památku dobrodružství s Musgraveským obřadem.“ řekl.
Několikrát jsem ho o tom případu slyšel mluvit, ale nikdy jsem se nedozvěděl podrobnosti.
„Byl bych moc rád, kdybyste mi o něm vyprávěl.“ řekl jsem.
„A nechat ten nepořádek, jak je? Vaše pořádkumilovnost tedy moc nevydrží, Watsone. Ale byl bych rád, kdybyste tenhle případ přidal do svých letopisů. Má totiž rysy, které z něj dělají něco naprosto jedinečného v kriminálních záznamech této země, a myslím, že i kterékoli jiné. Sbírka mých drobných úspěchů by byla jistě neúplná, kdyby v ní chyběla zpráva o téhle velmi podivné záležitosti.“ zvolal šibalsky.
Spolužák z koleje
„Možná si vzpomínáte na aféru s lodí Gloria Scott a na můj rozhovor s tím nešťastníkem, o jehož osudu jsem vám vyprávěl. Právě to mě poprvé obrátilo k povolání, které se stalo mým životním dílem. Teď mě vidíte v době, kdy je mé jméno známé široko daleko. Veřejnost i policie mě obecně uznávají jako nejvyšší odvolací instanci v pochybných případech. Už když jste mě poznal, v době aféry, kterou jste zachytil ve Studii v šarlatové, jsem měl značnou, i když nepříliš výnosnou klientelu. Sotva si tedy dovedete představit, jak těžké to pro mě zpočátku bylo a jak dlouho jsem musel čekat, než jsem se někam dostal.“
„Když jsem poprvé přišel do Londýna, bydlel jsem v Montague Street, hned za rohem od Britského muzea. Tam jsem čekal a svého až příliš hojného volného času jsem využíval ke studiu všech vědních oborů, které by mě mohly udělat schopnějším. Čas od času mi do cesty přišel nějaký případ, hlavně na doporučení bývalých spolužáků. Během mých posledních let na univerzitě se tam totiž o mně a o mých metodách dost mluvilo. Třetím z těch případů byl Musgraveský obřad. Ten podivný řetěz událostí vzbudil velký zájem a nakonec se ukázalo, že šlo o velké věci. Právě tomu vděčím za svůj první velký krok k postavení, které mám teď.“
„Reginald Musgrave studoval na stejné koleji jako já a trochu jsme se znali. Mezi studenty nebyl moc oblíbený. Mně se ale vždycky zdálo, že to, co jiní pokládali za pýchu, byl ve skutečnosti pokus zakrýt velkou přirozenou nesmělost. Vzhledem to byl muž nesmírně aristokratického typu. Hubený, s vysokým nosem a velkýma očima, s malátnými, a přesto dvorně uhlazenými způsoby. Opravdu byl potomkem jednoho z nejstarších rodů v království. Jeho větev však byla vedlejší. Oddělila se od severních Musgraveů někdy v šestnáctém století a usadila se v západním Sussexu. Tamní panské sídlo Hurlstone je možná nejstarší obývaná budova v celém hrabství. Jako by k tomu muži něco z jeho rodiště přilnulo. Kdykoli jsem pohlédl na jeho bledou, ostře řezanou tvář nebo na to, jak nese hlavu, vybavily se mi šedé klenuté průchody, okna dělená kamennými sloupky a všechny ctihodné trosky středověkého hradu. Jednou nebo dvakrát jsme se dali do řeči. A pamatuji si, že nejednou projevil živý zájem o mé metody pozorování a vyvozování.“
„Čtyři roky jsem ho neviděl. Až jednoho rána vešel do mého pokoje v Montague Street. Málo se změnil. Byl oblečený jako mladý muž z vybrané společnosti, vždycky byl tak trochu švihák. A uchoval si stejné tiché, uhlazené způsoby, jakými se odlišoval dřív.“
„‚Jak se vám vede, Musgrave?‘ zeptal jsem se, když jsme si srdečně potřásli rukama.“
„‚Asi jste slyšel, že mi chudák otec zemřel,‘ řekl. ‚Odešel asi před dvěma lety. Od té doby samozřejmě spravuji panství Hurlstone. A protože jsem také poslancem za svůj obvod, mám toho hodně. Ale slyšel jsem, Holmesi, že ty schopnosti, kterými jste nás kdysi ohromoval, teď používáte k praktickým účelům?‘“
„‚Ano,‘ řekl jsem, ‚začal jsem se živit svým důvtipem.‘“
„‚To rád slyším. Vaše rada by pro mě teď totiž měla nesmírnou cenu. V Hurlstone se dějí velmi podivné věci a policie to nedokázala nijak objasnit. Je to opravdu nanejvýš podivná a nevysvětlitelná záležitost.‘“
„Umíte si představit, Watsone, jak dychtivě jsem ho poslouchal. Zdálo se, že právě ta příležitost, po které jsem prahl celé ty měsíce nečinnosti, je mi teď na dosah. V hloubi srdce jsem věřil, že uspěji tam, kde jiní selhali. A teď jsem to mohl vyzkoušet.“
„‚Povězte mi prosím podrobnosti,‘ zvolal jsem.“
„Reginald Musgrave se posadil naproti mně a zapálil si cigaretu, kterou jsem mu přistrčil.“
„‚Musíte vědět,‘ řekl, ‚že ačkoli jsem svobodný, musím v Hurlstone udržovat početné služebnictvo. Je to totiž rozlehlé staré sídlo a péče o ně dá hodně práce. Mám také honitbu a v sezóně bažantů u sebe obvykle hostím společnost. Nebylo by tedy dobré mít málo lidí. Celkem je tam osm služebných, kuchařka, komorník, dva lokajové a jeden chlapec. Zahrada a stáje mají samozřejmě vlastní lidi.‘“
„‚Z těch sluhů u nás nejdéle sloužil komorník Brunton. Když ho otec přijal, byl to mladý učitel bez místa. Ale byl to muž velké energie a silné povahy a brzy se stal v domácnosti naprosto nepostradatelným. Je to urostlý, pohledný muž se skvělým čelem. A i když je u nás dvacet let, nemůže mu být víc než čtyřicet. S jeho osobními přednostmi a mimořádným nadáním je s podivem, že byl tak dlouho spokojený na takovém místě. Mluví totiž několika jazyky a hraje skoro na všechny hudební nástroje. Ale asi se mu tam dobře žilo a chyběla mu energie něco změnit. Komorníka z Hurlstone si pamatuje každý, kdo nás navštíví.‘“
„‚Ale tenhle vzor dokonalosti má jednu chybu. Je to trochu svůdník, takový Don Juan. A umíte si představit, že pro muže, jako je on, to v tichém venkovském kraji není moc těžká role. Dokud byl ženatý, bylo všechno v pořádku. Ale od té doby, co ovdověl, jsme s ním měli nekonečné potíže. Před několika měsíci jsme doufali, že se zase usadí, protože se zasnoubil s Rachel Howellsovou, naší druhou pokojskou. Jenže ji pak opustil a začal si s Janet Tregellisovou, dcerou vrchního hajného. Rachel je velmi hodné děvče, ale má vznětlivou velšskou povahu. Dostala prudkou mozkovou horečku. Teď chodí po domě, nebo chodila až do včerejška, jako černooký stín sebe samé. To bylo naše první drama v Hurlstone. Ale přišlo druhé, které nám ho vyhnalo z hlavy. A jeho předehrou byla hanba a propuštění komorníka Bruntona.‘“
Noc v knihovně
„‚Stalo se to takhle. Řekl jsem, že je to inteligentní muž. A právě ta inteligence ho přivedla do záhuby. Zdá se totiž, že v něm vyvolala neukojitelnou zvědavost na věci, do kterých mu vůbec nic nebylo. Netušil jsem, kam až ho to zavede, dokud mi oči neotevřela úplná náhoda.‘“
„‚Řekl jsem, že je to rozlehlý dům. Jednoho dne minulý týden, abych byl přesnější, ve čtvrtek v noci, jsem nemohl spát. Hloupě jsem si po večeři vypil šálek silné černé kávy. Bojoval jsem s tím do dvou do rána. Pak jsem cítil, že je to beznadějné, a tak jsem vstal a zapálil svíčku, abych mohl číst dál román, který jsem měl rozečtený. Knihu jsem ale nechal v kulečníkovém salonu. Natáhl jsem si tedy župan a vydal se pro ni.‘“
„‚Abych se dostal do kulečníkového salonu, musel jsem sejít po schodech a pak přejít začátek chodby, která vede do knihovny a do zbrojnice. Umíte si představit, jak jsem se podivil, když jsem pohlédl do té chodby a uviděl, že z otevřených dveří knihovny vychází slabé světlo. Lampu jsem přitom sám zhasl a dveře zavřel, než jsem šel spát. Pochopitelně jsem nejdřív pomyslel na zloděje. Stěny chodeb v Hurlstone jsou hojně zdobené trofejemi ze starých zbraní. Z jedné z nich jsem vzal bitevní sekeru. Svíčku jsem nechal na místě a po špičkách jsem se plížil chodbou a nahlédl jsem otevřenými dveřmi dovnitř.‘“
„‚V knihovně byl komorník Brunton. Seděl úplně oblečený v lenošce. Na kolenou měl kus papíru, který vypadal jako mapa, a čelo měl v hlubokém zamyšlení opřené o ruku. Stál jsem tam oněmělý úžasem a pozoroval ho ze tmy. Malá svíčka na kraji stolu vrhala slabé světlo. Stačilo, abych viděl, že je úplně oblečený. Najednou, jak jsem se díval, vstal z křesla. Přešel k sekretáři u stěny, odemkl ho a vytáhl jednu ze zásuvek. Vzal z ní nějaký papír, vrátil se na své místo a rozložil ho vedle svíčky na kraji stolu. Pak ho začal velmi pozorně studovat. To klidné prohlížení našich rodinných listin mě tak rozhořčilo, že jsem udělal krok dopředu. Brunton vzhlédl a uviděl mě stát ve dveřích. Vyskočil na nohy, zesinal strachy a vstrčil si za kabát ten papír podobný mapě, který si prohlížel nejdřív.‘“
„‚»Tak!« řekl jsem. »Takhle se nám odvděčujete za důvěru, kterou jsme ve vás vložili. Zítra odejdete z mých služeb.«‘“
„‚Uklonil se s výrazem úplně zdrceného člověka a beze slova se kolem mě protáhl. Svíčka zůstala na stole. Při jejím světle jsem se podíval, jaký papír to Brunton vzal ze sekretáře. K mému překvapení to nebylo vůbec nic důležitého. Byl to jen opis otázek a odpovědí z toho podivného starého zvyku, kterému se říká Musgraveský obřad. Je to takový obřad, který patří jen naší rodině. Každý Musgrave jím už po staletí prochází, když dosáhne plnoletosti. Je to věc soukromého zájmu, možná i trochu důležitá pro archeology, podobně jako náš erb a jeho znamení. Ale nemá vůbec žádné praktické využití.‘“
„‚K tomu papíru se raději vrátíme později,‘ řekl jsem.“
„‚Když myslíte, že je to opravdu nutné,‘ odpověděl trochu váhavě. ‚Ale abych pokračoval: Znovu jsem zamkl sekretář klíčem, který tam Brunton nechal. Chtěl jsem odejít, když jsem k svému překvapení zjistil, že se komorník vrátil a stojí přede mnou.‘“
„‚»Pane Musgrave, pane,« zvolal hlasem chraplavým dojetím. »Nesnesu hanbu, pane. Vždycky jsem byl hrdější, než by odpovídalo mému postavení, a hanba by mě zabila. Moje krev padne na vaši hlavu, pane, opravdu, jestli mě doženete k zoufalství. Jestli si mě po tom, co se stalo, nemůžete nechat, pak mi proboha dovolte, abych dal výpověď a odešel za měsíc, jako by to bylo z mé vlastní vůle. To bych snesl, pane Musgrave. Ale ne, abych byl vyhnán před všemi lidmi, které tak dobře znám.«‘“
„‚»Moc ohledů si nezasloužíte, Bruntone,« odpověděl jsem. »Vaše chování bylo naprosto hanebné. Ale protože jste u rodiny dlouho, nechci vás veřejně zostudit. Měsíc je ovšem příliš dlouho. Odejděte za týden a jako důvod uveďte, co chcete.«‘“
„‚»Jen týden, pane?« zvolal zoufale. »Čtrnáct dní, řekněme aspoň čtrnáct dní!«‘“
„‚»Týden,« zopakoval jsem. »A můžete být rád, že jsem s vámi naložil tak mírně.«‘“
„‚Odplížil se s hlavou skloněnou na prsa jako zlomený člověk. Já jsem zhasl světlo a vrátil se do svého pokoje.‘“
Zmizení
„‚Další dva dny plnil Brunton své povinnosti nanejvýš horlivě. O tom, co se stalo, jsem se nezmínil a s jistou zvědavostí jsem čekal, jak svou hanbu zakryje. Třetího rána se ale po snídani neobjevil, jak měl ve zvyku, aby si vyslechl mé pokyny na celý den. Když jsem vycházel z jídelny, náhodou jsem potkal služebnou Rachel Howellsovou. Řekl jsem vám, že se teprve nedávno zotavila z nemoci. Vypadala tak bídně, bledě a pohuble, že jsem jí vyčítal, že pracuje.‘“
„‚»Měla byste ležet v posteli,« řekl jsem. »Vraťte se k práci, až budete silnější.«‘“
„‚Podívala se na mě s tak zvláštním výrazem, že jsem začal mít podezření, že má pomatenou mysl.‘“
„‚»Jsem dost silná, pane Musgrave,« řekla.‘“
„‚»Uvidíme, co řekne doktor,« odpověděl jsem. »Teď musíte přestat pracovat. A až půjdete dolů, řekněte, že chci mluvit s Bruntonem.«‘“
„‚»Komorník je pryč,« řekla.‘“
„‚»Pryč! Kam pryč?«‘“
„‚»Je pryč. Nikdo ho neviděl. Není ve svém pokoji. Ach ano, je pryč, je pryč!« Zapotácela se dozadu ke zdi a propukla v pronikavý smích, výkřik za výkřikem. Mě ten náhlý hysterický záchvat vyděsil a běžel jsem ke zvonku přivolat pomoc. Dívku odvedli do jejího pokoje a ona pořád křičela a vzlykala. Já jsem se zatím vyptával na Bruntona. Nebylo pochyb, že zmizel. V jeho posteli nikdo nespal. Od chvíle, kdy se předchozího večera odebral do svého pokoje, ho nikdo neviděl. A přece bylo těžké pochopit, jak mohl odejít z domu, protože okna i dveře byly ráno zajištěné. Jeho šaty, hodinky, a dokonce i peníze byly v pokoji. Chyběl ale černý oblek, který obvykle nosil. Zmizely také jeho pantofle, ale boty tam nechal. Kam tedy mohl komorník Brunton v noci odejít a co se s ním teď mohlo stát?‘“
„‚Samozřejmě jsme prohledali dům od sklepa až po půdu, ale nebylo po něm ani stopy. Jak jsem řekl, je to starý dům jako bludiště, hlavně původní křídlo, které je teď prakticky neobydlené. Ale prohledali jsme každý pokoj i sklep a po pohřešovaném muži jsme nenašli ani tu nejmenší známku. Nemohl jsem uvěřit, že by odešel a nechal tam všechny své věci. A přece, kde mohl být? Zavolal jsem místní policii, ale bez úspěchu. Předchozí noc pršelo, a tak jsme prohlédli trávník a cesty všude kolem domu, ale marně. Tak stály věci, když se stalo něco, co úplně odvedlo naši pozornost od původní záhady.‘“
„‚Rachel Howellsová byla dva dny tak nemocná, že jsme najali ošetřovatelku, aby u ní v noci bděla. Chvílemi blouznila, chvílemi měla hysterické záchvaty. Třetí noc po Bruntonově zmizení ošetřovatelka viděla, že pacientka pěkně spí, a zdřímla si v křesle. Brzy ráno se probudila a postel byla prázdná, okno otevřené a po nemocné ani stopa. Hned mě vzbudili. S oběma lokaji jsem se okamžitě vydal hledat zmizelou dívku. Nebylo těžké poznat, kterým směrem šla. Od jejího okna jsme mohli snadno sledovat její stopy přes trávník až na břeh jezera. Tam mizely, blízko štěrkové cesty, která vede ven z pozemku. Jezero je tam dva a půl metru hluboké. Umíte si představit, co jsme cítili, když jsme viděli, že stopa té ubohé pomatené dívky končí na jeho břehu.‘“
„‚Samozřejmě jsme hned vzali háky na lanech a pustili se do hledání ostatků. Tělo jsme ale nenašli. Zato jsme vytáhli na povrch velmi nečekaný předmět. Byl to plátěný pytlík a v něm hrouda starého, zrezivělého a zčernalého kovu a několik matně zbarvených oblázků nebo kousků skla. Ten podivný nález byl všechno, co nám jezero vydalo. A přestože jsme včera hledali a vyptávali se, jak jen to šlo, nevíme nic o osudu Rachel Howellsové ani Richarda Bruntona. Policie hrabství si neví rady, a tak jsem přišel za vámi jako za poslední nadějí.‘“
Podivné otázky
„Umíte si představit, Watsone, jak dychtivě jsem poslouchal ten neobyčejný sled událostí. Snažil jsem se je poskládat dohromady a najít nějakou společnou nit, na které by všechny visely. Komorník zmizel. Služebná zmizela. Služebná komorníka milovala, ale pak měla důvod ho nenávidět. Byla velšské krve, ohnivá a vášnivá. Hned po jeho zmizení byla strašně rozrušená. Hodila do jezera pytlík s podivným obsahem. To všechno byly okolnosti, které bylo třeba vzít v úvahu. Ale žádná z nich nevedla až k jádru věci. Kde ten řetěz událostí začínal? Tam bylo třeba hledat konec té zamotané nitě.“
„‚Musím vidět ten papír, Musgrave,‘ řekl jsem, ‚který ten váš komorník považoval za tak důležitý, že ho kvůli němu stálo za to riskovat ztrátu místa.‘“
„‚Je to dost pošetilá věc, ten náš obřad,‘ odpověděl. ‚Ale aspoň ho omlouvá jeho starobylost. Mám tu opis otázek a odpovědí, jestli je chcete přelétnout očima.‘“
„Podal mi právě ten papír, který mám tady, Watsone. A tohle je ten zvláštní katechismus, kterému se musel podrobit každý Musgrave, když dospěl. Přečtu vám otázky a odpovědi tak, jak jsou napsané.“
„‚Čí to bylo?‘“
„‚Toho, kdo odešel.‘“
„‚Kdo to dostane?‘“
„‚Ten, kdo přijde.‘“
„‚Kde bylo slunce?‘“
„‚Nad dubem.‘“
„‚Kde byl stín?‘“
„‚Pod jilmem.‘“
„‚Jak se to odkrokovalo?‘“
„‚Na sever deset a deset, na východ pět a pět, na jih dva a dva, na západ jeden a jeden, a pak dolů.‘“
„‚Co za to dáme?‘“
„‚Všechno, co je naše.‘“
„‚Proč bychom to měli dát?‘“
„‚Pro svěřenou věrnost.‘“
„‚Originál nemá datum, ale je psaný pravopisem z poloviny sedmnáctého století,‘ poznamenal Musgrave. ‚Obávám se ale, že vám při řešení té záhady moc nepomůže.‘“
„‚Přinejmenším nám dává další záhadu,‘ řekl jsem, ‚a ještě zajímavější, než je ta první. Může se stát, že rozluštění jedné bude zároveň rozluštěním té druhé. Promiňte mi, Musgrave, ale váš komorník mi připadá jako velmi chytrý muž. Zdá se, že viděl jasněji než deset generací jeho pánů.‘“
„‚Moc vám nerozumím,‘ řekl Musgrave. ‚Ten papír mi nepřipadá nijak prakticky důležitý.‘“
„‚Mně ale připadá nesmírně praktický. A tuším, že Brunton na to měl stejný názor. Ten papír nejspíš viděl už před tou nocí, kdy jste ho přistihl.‘“
„‚To je velmi možné. Nijak jsme ho neschovávali.‘“
„‚Řekl bych, že si tehdy naposledy chtěl jen osvěžit paměť. Měl, jak chápu, nějakou mapu nebo plánek, který s tím rukopisem porovnával. A strčil ho do kapsy, když jste se objevil.‘“
„‚To je pravda. Ale co mohl mít společného s tímhle naším starým rodinným zvykem? A co ta hatlanina znamená?‘“
„‚Myslím, že nebude moc těžké to zjistit,‘ řekl jsem. ‚Jestli dovolíte, pojedeme prvním vlakem do Sussexu a podíváme se na celou věc přímo na místě trochu důkladněji.‘“
Poslechnout celé · 34 minDalší díl: Musgraveský obřad – 2. Stín jilmu
O textu
- Musgraveský obřad – 1. Zmizelý komorník (The Musgrave Ritual (part 1 of 2: from Holmes’s tin box to Reginald Musgrave’s story and the Ritual)) – Arthur Conan Doyle
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel lidskou korekturou. Jak příběhy vznikají.




