Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Lidé z propasti – 17. Kdo spravuje říši

Jack London · 30 min

svazek 116 · k poslechu · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Jack dál zkoumá, proč lidé v East Endu tolik pijí a proč jim dobře míněná pomoc nestačí. Nakonec se ptá, kdo za celou tu bídu odpovídá.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Ložnice pro dobrý spánek · Když nejde usnout

O autorovi: Jack London (1876–1916)

Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Lidé z propasti – 17. Kdo spravuje říši
  3. Špatná správa
Číst celý text (3199 slov)

Lidé z propasti – 17. Kdo spravuje říši

O anglických dělnících se dá říct, že jsou nasáklí pivem. Pivo je otupuje a omamuje. Hodně jim bere ze schopností a ztrácejí i tu fantazii, vynalézavost a pohotovost, které by jim jinak po předcích patřily. Těžko se tomu dá říkat získaný zvyk, protože jsou na pivo zvyklí od kolébky. Děti přicházejí na svět do pití, jsou jím prosáklé dřív, než se poprvé nadechnou, rodí se do jeho pachu a chuti a vyrůstají uprostřed něj.

Hospoda je všude. Daří se jí na každém rohu i mezi rohy a chodí do ní skoro stejně žen jako mužů. Najdete v ní i děti. Čekají, až budou tátové a mámy chtít jít domů, upíjejí dospělým ze sklenic a poslouchají hrubá slova a ponižující řeči. Chytají to od nich jako nákazu a zvykají si na nemravnost a hýření.

Paní Slušnost vládne dělníkům stejně přísně jako měšťákům. Jen na hospodu se u dělníků nemračí. Nic hanebného ani ostudného na ní není, a ani na mladé ženě nebo dívce, která tam chodí pravidelně.

Pamatuju si, jak jedna dívka v kavárně říkala: „V hospodě nikdy nepiju nic tvrdého.“ Byla to mladá a hezká servírka a vykládala jiné servírce, jak je ona sama slušná a rozvážná. Paní Slušnost se zarazila až u tvrdého alkoholu. Uznávala ale, že je docela v pořádku, když slušná mladá dívka pije pivo a chodí na něj do hospody.

Nejenže je to pivo pro lidi špatné, ale lidé jsou často v takovém stavu, že by ho vůbec pít neměli. Na druhou stranu je k pití žene právě ten jejich stav. Jsou podvyživení, trpí přelidněním a špínou, a jejich tělo si proto chorobně žádá pití. Je to podobné, jako když nemocný žaludek uštvaného dělníka z manchesterské továrny touží po spoustě kyselých okurek a podobných podivných jídel. Nezdravá práce a nezdravé bydlení plodí nezdravé chutě a touhy. Člověk nemůže dřít hůř než kůň, bydlet a jíst jako prase, a přitom mít čisté a zdravé ideály a touhy.

Kde mizí rodinný život, objevuje se hospoda. Po pití nezdravě touží lidé udření, vyčerpaní, se zkaženým žaludkem, žijící ve špíně a otupělí ošklivostí a jednotvárností svého života. Ale nejen oni. Do jasně osvětlené a hlučné hospody utíkají i společenští lidé, kteří doma žádný rodinný život nemají. Marně tam hledají společnost. A když rodina bydlí v jedné malé místnosti, rodinný život je nemožný.

Stačí krátce nahlédnout do takového bytu a hned je vidět jedna důležitá příčina pití. Tady rodina ráno vstává, obléká se a myje, otec, matka, synové i dcery. A ve stejné místnosti vaří matka snídani. Místnost je malá, a tak se všichni tísní rameno vedle ramene. A ve stejné místnosti, kde je vzduch po noci těžký a k zalknutí od tolika namačkaných těl, se ta snídaně sní. Otec jde do práce, starší děti do školy nebo na ulici a matka zůstává s malými dětmi, které lezou a batolí se, a dělá domácí práce. Pořád ve stejné místnosti. Tady pere prádlo, ten těsný prostor se plní mýdlovou párou a pachem špinavého prádla a nad hlavou věší mokré kusy, aby uschly.

Tady se večer, mezi pachy celého dne, rodina ukládá ke svému ctnostnému spánku. To znamená, že na jednu postel, pokud nějakou mají, se jich nacpe co nejvíc, a zbytek spí na podlaze. A tak to jde dokola, měsíc za měsícem, rok za rokem. Prázdniny nemají nikdy, leda když je vystěhují. A dřív nebo později tu nějaké dítě umře, protože víc než polovina dětí v East Endu se nedožije pěti let. Když se to stane, zůstává jeho tělo ve stejné místnosti s živými, někdy celé týdny, než rodina sežene peníze na pohřeb.

Taková místnost, jakou jsem popsal, není domov, ale hrůza. Muži a ženy, kteří z ní utíkají do hospody, si zaslouží soucit, ne výčitky. V Londýně žije tři sta tisíc lidí v rodinách, které mají jedinou místnost. A devět set tisíc jich bydlí nezákonně, v rozporu se zákonem o veřejném zdraví z roku 1891. Slušná zásobárna zákazníků pro obchod s pitím.

K tomu se přidává nejisté štěstí, nejistý život a oprávněný strach z budoucnosti. To všechno lidi silně žene k pití. Bída se svíjí a hledá úlevu, a v hospodě se jí bolest zmírní a přijde zapomnění. Je to nezdravé. To jistě, ale všechno ostatní v jejich životě je taky nezdravé, a tohle aspoň přináší zapomnění, které jim nic jiného dát nemůže. Dokonce je to povznese a mají pocit, že jsou lepší a jemnější. Zároveň je to ale stahuje dolů a dělá z nich ještě větší zvířata. Pro nešťastného muže nebo ženu je to závod mezi dvojí bídou a v cíli čeká smrt.

Kázat těmhle lidem střídmost a abstinenci nemá smysl. Pití může být příčinou mnoha bíd. Ale samo je zase následkem jiných bíd, které byly dřív. Zastánci střídmosti si můžou vykřičet duši nad zlem pití, ale dokud nezmizí zlo, které lidi k pití žene, zůstane i pití a jeho zlo.

Dokud to lidé, kteří se snaží pomáhat, nepochopí, budou jejich dobře míněné snahy marné a budou z nich jen podívaná, které by se smál celý Olymp. Prošel jsem si výstavu japonského umění, kterou uspořádali pro chudé z Whitechapelu. Chtěli je tím povznést a probudit v nich touhu po kráse, pravdě a dobru. Řekněme, i když tomu nevěřím, že by se tak chudí naučili znát krásu, pravdu a dobro a toužit po nich. I tak by jim to vědění a ta touha byly jen dalším prokletím. Svědčí o tom odporná fakta jejich života a společenský zákon, podle kterého každý třetí z nich umře v chudobinci nebo v nemocnici pro chudé. Měli by pak jen víc věcí, na které musí zapomenout, než kdyby je nikdy nepoznali a netoužili po nich. Kdyby mě dnes osud připoutal na zbytek života k údělu otroka v East Endu a splnil mi jediné přání, prosil bych, abych mohl zapomenout na krásu, pravdu a dobro. Abych zapomněl všechno, co jsem se naučil z knih, a zapomněl lidi, které jsem znal, věci, které jsem slyšel, a země, které jsem viděl. A kdyby mi to osud nesplnil, jsem si docela jistý, že bych se opíjel a zapomínal, kdykoli by to šlo.

Ti lidé, kteří se snaží pomáhat! Jejich studentské domy v chudinských čtvrtích, misie, dobročinné spolky a co já vím co ještě, to všechno jsou nezdary. Z povahy věci ani nemůžou být ničím jiným. Jsou myšlené upřímně, ale špatně. Tihle dobří lidé přistupují k životu tak, že ho nechápou. Nerozumějí West Endu, a přesto přicházejí do East Endu jako učitelé a učenci. Nerozumějí prostému Kristovu učení o společnosti, a přesto přicházejí k ubohým a opovrhovaným s pompou spasitelů společnosti. Pracovali poctivě. Ale kromě toho, že zmírnili nepatrný zlomek bídy a nasbírali nějaké údaje, které se daly sebrat vědečtěji a levněji, nedokázali nic.

Jak kdosi řekl, dělají pro chudé všechno, jen jim neslezou ze zad. Dokonce i peníze, které po kapkách rozdávají na své dětinské plány, byly z chudých vyždímány. Sami pocházejí z rodu úspěšných a dravých dvounožců, kteří stojí mezi dělníkem a jeho mzdou, a pak se snaží dělníkovi radit, co má dělat s tím ubohým zbytkem, který mu nechají. K čemu je, proboha, zakládat školky pro děti dělnic? Vezmou tam třeba dítě, zatímco matka v Islingtonu dělá umělé fialky za tři čtvrtě pence za sto čtyřicet čtyři kusy. A přitom se pořád rodí víc dětí a víc výrobkyň fialek, než kolik jich dokážou pobrat. Ta žena vezme každou fialku do ruky čtyřikrát. To je pět set sedmdesát šest pohybů ruky za tři čtvrtě pence, a za den sáhne na květy skoro sedm tisíckrát, za mzdu devět pencí. Okrádají ji. Někdo jí sedí na zádech a touha po kráse, pravdě a dobru jí to břemeno neulehčí. Nedělají pro ni nic, ti diletanti. Pro matku neudělají nic. A tak večer, když dítě přijde domů, se zničí všechno, co pro ně udělali přes den.

A všichni do jednoho učí jednu základní lež. Nevědí, že je to lež, ale jejich nevědomost z ní pravdu neudělá. Ta lež, kterou kážou, se jmenuje šetrnost. Dokázat to lze hned. V přelidněném Londýně je boj o práci tvrdý, a proto mzdy klesají až na samé minimum k přežití. Šetřit znamená pro dělníka utratit méně, než vydělá, jinými slovy vystačit s menším. To je totéž jako snížit si životní úroveň. V soutěži o práci pak muž s nižší úrovní nabídne nižší cenu než muž s vyšší. A malá skupina takových šetrných dělníků v kterémkoli přeplněném oboru sníží mzdy v celém oboru natrvalo. A ti šetrní už nebudou šetrní, protože jejich příjem klesne, až se vyrovná výdajům.

Zkrátka, šetrnost ruší šetrnost. Kdyby každý dělník v Anglii poslechl kazatele šetrnosti a snížil výdaje na polovinu, mzdy by rychle klesly na polovinu, protože lidí, kteří chtějí pracovat, je víc než práce. A pak by žádný anglický dělník šetrný nebyl, protože by žil přesně podle svého sníženého příjmu. Krátkozrací kazatelé šetrnosti by nad tím výsledkem pochopitelně žasli. Jejich nezdar by byl přesně tak velký jako úspěch jejich kázání. A stejně je holý nesmysl kázat šetrnost skoro dvěma milionům londýnských dělníků, kteří žijí v rodinách s příjmem pod jedenadvacet šilinků týdně. Čtvrtinu až polovinu z toho přitom musí dát za nájem.

Pokud jde o marné úsilí lidí, kteří se snaží pomáhat, chci udělat jednu významnou a šlechetnou výjimku. Jsou to domovy doktora Barnarda. Doktor Barnardo je lovec dětí, v tom nejlepším smyslu. Nejdřív je chytí, dokud jsou malé, než ztuhnou ve zlé formě společnosti. Pak je pošle pryč, aby vyrostly a vytvarovaly se v jiné, lepší formě. Dosud poslal ze země přes třináct tisíc chlapců, většinu do Kanady, a selhal sotva jeden z padesáti. To je skvělý výsledek, když si uvědomíme, že ti kluci jsou opuštěné děti bez domova a bez rodičů. Vytáhl je z úplného dna propasti a ze čtyřiceti devíti z padesáti udělal muže.

Každý den v roce vytáhne doktor Barnardo z ulice devět opuštěných dětí. Z toho je vidět, jak obrovské pole práce má před sebou. Lidé, kteří se snaží pomáhat, se od něj mají co učit. Nehraje si s náplastmi. Hledá zlo a bídu společnosti u kořene. Děti lidí ze samého dna odvádí z prostředí, které je jako mor, a dává jim zdravé a dobré prostředí, kde je postrkuje, tvaruje a formuje v muže.

Lidé, kteří se snaží pomáhat, by měli přestat si hrát a babrat se se školkami a výstavami japonského umění. Ať se vrátí a poznají svůj West End a Kristovo učení o společnosti. Pak budou lépe připravení pustit se do práce, kterou by na světě dělat měli. A pokud se do ní pustí, půjdou cestou doktora Barnarda, jen v měřítku celého národa. Nebudou cpát touhu po kráse, pravdě a dobru do krku ženě, která dělá fialky za tři čtvrtě pence za sto čtyřicet čtyři kusy. Zařídí, aby z jejích zad slezl ten, kdo se cpe tak, že musí jako staří Římané do lázní, aby to ze sebe vypotil. A ke svému zděšení zjistí, že z jejích zad budou muset slézt i oni sami. A taky ze zad několika dalších žen a dětí, o kterých se jim ani nesnilo, že na nich jezdí.

Špatná správa

V téhle poslední kapitole bude dobré podívat se na propast společnosti z nejširšího pohledu a položit civilizaci několik otázek. Podle odpovědí na ně civilizace obstojí, nebo padne. Například: zlepšila civilizace úděl člověka? Slovo „člověk“ tu používám v demokratickém smyslu, myslím tím průměrného člověka. Otázka tedy zní: zlepšila civilizace úděl průměrného člověka?

Podívejme se. Na Aljašce, na březích řeky Yukon blízko jejího ústí, žijí Inuité. Jsou to velmi prostí lidé a z té obrovské stavby, které říkáme civilizace, je u nich vidět sotva první záblesk. Jejich majetek dělá možná dvě libry na hlavu. Jídlo si obstarávají lovem a rybolovem, oštěpy a šípy s kostěnými špičkami. Střecha nad hlavou jim nikdy nechybí. Jejich oblečení, většinou z kůží zvířat, je teplé. Vždycky mají palivo na oheň a dřevo na domy, které staví napůl pod zemí. V nich si v dobách krutých mrazů pohodlně leží. V létě bydlí ve stanech, otevřených každému vánku, kde je chládek. Jsou zdraví, silní a šťastní. Jejich jediný problém je jídlo. Mají časy hojnosti a časy hladu. V dobrých časech hodují, ve zlých umírají hlady. Ale hlad jako trvalý stav, který by velkou část z nich provázel pořád, neznají. A navíc nemají žádné dluhy.

Ve Spojeném království, na okraji Atlantiku, žijí Angličané. Jsou to lidé civilizovaní do morku kostí. Jejich majetek dělá nejméně tři sta liber na hlavu. Jídlo si neobstarávají lovem a rybolovem, ale dřinou u obrovských strojů. Většinou nemají pořádnou střechu nad hlavou. Většina z nich bydlí mizerně, nemá dost paliva, aby se zahřála, a nemá dost oblečení. Spousta z nich nemá trvale vůbec žádný domov a spí bez střechy pod hvězdami. Mnoho jich najdete v zimě i v létě, jak se třesou v hadrech na ulici. Mají dobré a zlé časy. V dobrých časech většina z nich sežene dost jídla, ve zlých umírají hlady. Umírají hladem teď, umírali včera a loni a budou umírat zítra a za rok. Na rozdíl od Inuitů totiž trpí hladem trvale. Angličanů je čtyřicet milionů a z každé tisícovky jich přes devět set umře v chudobě. Stálá armáda osmi milionů přitom bojuje na samém okraji hladu. A navíc se každé dítě rodí s dluhem dvaadvaceti liber. Může za to vynález, kterému se říká státní dluh.

Když spravedlivě porovnáme průměrného Inuita a průměrného Angličana, uvidíme, že život Inuita je méně krutý. Inuit trpí hladem jen ve zlých časech, Angličan i v dobrých. Žádnému Inuitovi nechybí palivo, oblečení ani bydlení, kdežto Angličanovi chybějí tyhle tři nezbytné věci pořád. K tomu se hodí uvést úsudek Huxleyho. Byl lékařem v East Endu a jako vědec zkoumal národy žijící nejprostším životem. Došel k závěru: „Kdybych měl na výběr, vědomě bych dal přednost životu divocha před životem těch lidí z křesťanského Londýna.“

Všechno pohodlí, které člověk má, je výsledkem jeho práce. Civilizace nedokázala dát průměrnému Angličanovi takové jídlo a přístřeší, jaké má Inuit. Proto vyvstává otázka: zvýšila civilizace výrobní sílu průměrného člověka? Pokud ji nezvýšila, civilizace nemůže obstát.

Každý ale hned uzná, že civilizace výrobní sílu člověka zvýšila. Pět mužů dokáže vyrobit chleba pro tisíc lidí. Jeden muž dokáže vyrobit bavlněnou látku pro dvě stě padesát lidí, vlněnou pro tři sta a boty pro tisíc. A přesto jsme v celé této knize viděli, že miliony Angličanů nemají dost jídla, šatů ani bot. Pak přichází třetí, neúprosná otázka: když civilizace zvýšila výrobní sílu průměrného člověka, proč nezlepšila jeho úděl?

Odpověď může být jen jedna: špatná správa. Civilizace umožnila nejrůznější pohodlí a radosti srdce. Průměrný Angličan z nich nemá nic. Pokud z nich nebude mít nic nikdy, pak civilizace padá. Nemá smysl, aby dál existovalo něco, co tak zjevně selhalo. Ale není možné, aby lidé tu obrovskou stavbu postavili nadarmo. Rozum se tomu vzpírá. Uznat tak drtivou porážku by znamenalo zasadit smrtelnou ránu veškerému úsilí a pokroku.

Nabízí se jiná možnost, jediná. Civilizaci je nutné donutit, aby zlepšila úděl průměrného člověka. Když to přijmeme, je z toho hned otázka hospodaření. Co se vyplácí, má pokračovat. Co se nevyplácí, je třeba odstranit. Buď je říše pro Anglii ziskem, nebo ztrátou. Jestli ztrátou, je třeba se jí zbavit. Jestli ziskem, musí se spravovat tak, aby z toho zisku něco dostal i průměrný člověk.

Jestli se boj o obchodní nadvládu vyplácí, ať pokračuje. Jestli ne, jestli škodí dělníkovi a dělá jeho úděl horším, než je úděl divocha, pak ať jdou zahraniční trhy i průmyslová říše přes palubu. Je přece jasné, že když má čtyřicet milionů lidí s pomocí civilizace větší výrobní sílu než Inuité, má si těch čtyřicet milionů užívat víc pohodlí a radostí než Inuité.

Při sčítání lidu v roce 1881 o sobě čtyři sta tisíc anglických gentlemanů samo uvedlo, že nemá žádné zaměstnání. Jestli se nevyplácejí, zbavme se jich. Ať orají obory, kde se chová zvěř na hon, a sázejí brambory. Jestli se vyplácejí, klidně si je ponechme. Ale postarejme se, aby i průměrný Angličan dostal trochu ze zisku, který vytvářejí tím, že nemají žádné zaměstnání.

Zkrátka, společnost se musí přestavět a do jejího čela musí přijít schopná správa. O tom, že dnešní správa je neschopná, se nedá diskutovat. Vysála ze Spojeného království krev. Lidi, kteří zůstali doma, oslabila tak, že už nestačí na ostatní národy v čele závodu. Rozdělila celé království na jeden velký West End a jeden velký East End. Na jednom konci se hýří a hnije, na druhém se stůně a hladoví.

Pod rukama té neschopné správy se potápí obrovská říše. Říší tu myslím politický stroj, který drží pohromadě lidi mluvící anglicky po celém světě, kromě Spojených států. Neříkám to z pesimismu. Pouto krve je silnější než pouto politiky a Angličané v Novém světě, v Austrálii a na Novém Zélandu jsou silní a plní života jako vždycky. Ale politická říše, pod kterou jsou jen formálně spojeni, zaniká. Politický stroj, kterému se říká Britské impérium, se zastavuje. V rukou své správy se každým dnem zpomaluje.

Je nevyhnutelné, že tahle správa, která hospodařila hrubě a zločinně špatně, bude smetena. Byla nejen marnotratná a neschopná, ale peníze navíc zpronevěřila. Každý vyčerpaný chuďas s nezdravě bledou tváří, každý slepec, každé dítě ve vězení, každý muž, žena i dítě, kterým hlad svírá břicho, má hlad proto, že správa ty peníze zpronevěřila.

A žádný člen téhle vládnoucí třídy nemůže před soudem lidstva prohlásit, že je nevinný. Slovy básně, kterou knihu zakončím: živé v jejich domech i mrtvé v jejich hrobech obžalovává každé dítě, které umře na podvýživu. Obžalovává je každá dívka, která uteče z dřírny, tedy dílny, kde se dře od rána do noci za pár šilinků, a v noci skončí na ulici na Piccadilly. A obžalovává je každý udřený dělník, který skončí na dně. Tahle třída má na stole jídlo a víno, předvádí okázalost a nosí krásné šaty. A to všechno obžalovává osm milionů úst, která se nikdy nenajedla dosyta, a dvakrát osm milionů těl, která nikdy neměla dost šatů ani pořádnou střechu nad hlavou.

Nemůže tu být omyl. Civilizace zvýšila výrobní sílu člověka stonásobně, a přesto lidé civilizace kvůli špatné správě žijí hůř než zvířata. Mají méně jídla a šatů a hůř se chrání před nepohodou než Inuité v mrazivém kraji, kteří dnes žijí tak, jako žili v době kamenné před deseti tisíci lety.

Longfellowova báseň Výzva.

Matně si vzpomínám na příběh, který se vypráví v jedné staré španělské legendě nebo v dávné kronice.

Bylo to, když statečný král Sancho padl před Zamorou a jeho velké vojsko, které město oblehlo, tábořilo na pláni.

Tu don Diego Ordóñez vyjel přede všechny a hlasitě vykřikl výzvu strážím na hradbách.

Všechny lidi ze Zamory, narozené i nenarozené, vyzval na souboj jako zrádce posměšnými slovy.

Vyzval živé v jejich domech i mrtvé v jejich hrobech, i vody v jejich řekách, jejich víno, olej i chléb.

Je tu větší vojsko, které nás obléhá a hrozí svárem, hladové vojsko bez počtu u všech bran života.

Miliony chudáků, kteří nám vyčítají naše víno a chléb a všechny nás obviňují ze zrady, živé i mrtvé.

A kdykoli sedím na hostině, kde je veselo a zní zpěv, uprostřed smíchu a hudby slyším ten strašný křik.

Propadlé, ztrhané tváře nahlížejí do osvětleného sálu a vyhublé ruce se natahují pro drobky, které padají ze stolu.

Uvnitř je světlo a hojnost a vzduch je plný vůní, ale venku je zima a tma, hlad a zoufalství.

A tam v táboře hladu, ve větru, v zimě a v dešti, leží Kristus, velký Pán vojsk, mrtvý na pláni.

Poslechnout celé · 30 min

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.