Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Lidé z propasti – 16. Noční vidění

Jack London · 25 min

svazek 115 · k poslechu · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Pozdě v noci jde Jack pěšky ze Spitalfields přes Whitechapel až dolů k dokům. A potom se ptá, proč v největší říši světa tolik lidí hladoví.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Jak se večer zklidnit · Ložnice pro dobrý spánek

O autorovi: Jack London (1876–1916)

Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Lidé z propasti – 16. Noční vidění
  3. Nářek hladových
Číst celý text (2621 slov)

Lidé z propasti – 16. Noční vidění

„Všichni tihle byli před lety malá, červená, měkká nemluvňata. Dala se uhníst a upéct do jakékoli podoby, jakou by si společnost vybrala,“ napsal Carlyle.

Včera pozdě v noci jsem šel po Commercial Street ze Spitalfields do Whitechapelu a pak dál na jih, po Leman Street až k dokům. A cestou jsem se v duchu smál novinám z East Endu. Ty jsou plné místní hrdosti a chlubivě tvrdí, že se v East Endu mužům i ženám žije docela dobře.

Je dost těžké vylíčit aspoň desetinu toho, co jsem viděl. Spousta se toho vyprávět nedá. Celkově ale můžu říct, že jsem viděl noční můru. Dlažba se hemžila, jako by sama ožila. Bylo to horší než noční Piccadilly a Strand, o kterých se mluví s hrůzou. Byl to zvěřinec dvounožců v šatech, kteří se trochu podobali lidem a víc zvířatům. A aby byl obraz úplný, strážníci s mosaznými knoflíky mezi nimi drželi pořádek, když se moc rozvrčeli.

Byl jsem rád, že tam strážníci jsou. Neměl jsem totiž na sobě námořnické hadry a pro dravce, kteří se tam potulovali sem a tam, jsem byl snadný terč. Občas, když zrovna žádný strážník nebyl nablízku, se po mně ti muži ostře a hladově podívali. Byli to pouliční vlci a já se bál jejich rukou, jejich holých rukou, jako se člověk bojí tlap šelmy. Připomínali mi dravá zvířata. Byli malí, nevzhlední a podsadití. Žádné mohutné svaly, žádná široká ramena. Příroda na nich ušetřila, kde mohla, asi jako kdysi na lidech z jeskyní. Ale v těch hubených tělech byla síla, divoká a prastará síla, která umí chytit, sevřít a rvát. Nemají svědomí ani soucit, a kdyby dostali sebemenší příležitost, zabijí i za půl zlaťáku, bez strachu a bez milosti. Jsou to lidé, kteří se ve velkoměstě proměnili spíš v šelmy. Ulice a domy, uličky a dvorky jsou jejich loviště. Co je pro divocha v přírodě údolí a hora, to je pro ně ulice a dům. Jejich džunglí je slum a v té džungli žijí a loví.

Milí pohodlní lidé ze zlatých divadel a pohádkových paláců West Endu tyhle tvory nevidí a ani je nenapadne, že existují. Ale oni tu jsou, živí, velmi živí ve své džungli. A běda, až jednou bude Anglie bojovat o holý život a všichni zdraví muži budou na frontě! Toho dne vylezou ze svých doupat a brlohů a lidé z West Endu je uvidí. Tak jako je kdysi uviděli milí pohodlní šlechtici ve staré Francii a ptali se jeden druhého: „Odkud se vzali?“ „Jsou to vůbec lidé?“

Nebyli to ale jediní tvorové v tom zvěřinci. Tihle muži byli jen sem tam, číhali v tmavých dvorcích a plížili se podél zdí jako šedé stíny. Zato ženy, které je přivádějí na svět, byly všude. Dotíravě fňukaly a uslzeně ze mě loudily pár pencí, a nejen pence. Pily v každém pajzlu, rozcuchané, zanedbané, s kalnýma očima. Pošklebovaly se a blábolily, a když už byly úplně opilé, válely se po lavicích a po pultech. Byl to hrozný pohled.

A byli tam další, podivné tváře a postavy, zkroucené a znetvořené tak, že by si je člověk nedokázal ani představit. Strkali do mě ze všech stran. Trosky společnosti, chodící mrtvoly, živá smrt. Ženy, které nemoc a pití zničily tak, že už jim ani ulice nic nevynesla. Muži v neuvěřitelných hadrech. Strádání a zima je zkroutily tak, že už skoro nepřipomínali lidi. Tváře měli pořád stažené bolestí, přihlouple se šklebili, šourali se shrbení a s každým krokem a s každým nadechnutím umírali. A byla tam mladá děvčata, osmnáctiletá a dvacetiletá, štíhlá, s tvářemi, které ještě nebyly zkřivené ani opuchlé. Ta se ocitla na dně propasti rovnou, jedním rychlým pádem. A pamatuju si na čtrnáctiletého kluka a na jednoho malého, kterému bylo šest nebo sedm, oba bledé a nemocné, oba bez domova. Seděli na chodníku, opírali se zády o zábradlí a na to všechno se dívali.

Neschopní a nepotřební! Průmysl je nepotřebuje. Na každou práci se najde víc mužů a žen, než je potřeba. Přístavní dělníci se tlačí u brány, a když na ně předák nezavolá, zaklejí a odejdou. Strojníci, kteří práci mají, platí šest šilinků týdně svým kolegům, kteří žádnou nenajdou. Přes půl milionu textilních dělníků se postaví proti návrhu zakázat práci dětí mladších patnácti let. Žen je dost a dost a v dřírnách, tedy dílnách za hladovou mzdu, dřou čtrnáct hodin denně za deset pencí. Alfred Freeman přišel o práci. Ellen Huntovou čekal chudobinec v Islingtonu. Bída je oba dohnala do takového zoufalství, že si chtěli vzít život. Frank Cavilla v zoufalství vzal život své ženě a dětem, protože nesehnal dost práce, aby jim dal jídlo a střechu nad hlavou.

Neschopní a nepotřební! Ubozí, opovrhovaní a zapomenutí, umírají na jatkách společnosti. Rodí se z prodejnosti, z toho, že se prodávají muži, ženy i děti, jejich tělo a krev, jejich jiskra i duch. Zkrátka z toho, že se prodává práce. Jestli je tohle to nejlepší, co civilizace pro člověka dokáže, pak ať nám raději dá divočinu, nahou a krutou. Mnohem lepší je být národem pustin a pouští, jeskyní a tábořišť než národem stroje a propasti.

Nářek hladových

„Můj táta vydrží víc než já, protože se narodil na venkově.“

Říkal to bystrý mladík z East Endu a stěžoval si, jak slabé má tělo.

„Jen se podívejte na tu moji hubenou ruku.“ Vyhrnul si rukáv. „Nedostatek jídla, to je celé. Teď už ne, teď mám jídla, kolik chci. Jenže je pozdě. Nevynahradí to, co jsem nesnědl jako malý kluk. Táta přišel do Londýna z bažin na východě Anglie. Máma umřela a nás šest dětí a táta jsme bydleli ve dvou malých místnostech.“

„Táta to měl těžké. Mohl nás opustit, ale neudělal to. Celý den dřel a večer přišel domů, uvařil a staral se o nás. Byl nám tátou i mámou. Dělal, co mohl, ale jídla jsme měli málo. Maso jsme vídali málokdy, a to ještě to nejhorší. A dětem, které rostou, neprospívá, když mají k večeři chleba a kousek sýra, a ani toho není dost.“

„A výsledek? Jsem malý a nemám tátovu výdrž. Hlad mi ji vzal. Za pár generací takoví jako já tady v Londýně vymřou. Jenže pak je tu můj mladší brácha. Ten je větší a líp vyvinutý. Víte, táta a my děti jsme drželi při sobě, a v tom to je.“

„To ale nechápu,“ namítl jsem. „Myslel bych, že za takových podmínek bude síla ubývat a mladší děti se budou rodit čím dál slabší.“

„Ne, když drží při sobě,“ odpověděl. „Až půjdete po East Endu a uvidíte dítě od osmi do dvanácti let, které je vzrostlé, dobře vyvinuté a vypadá zdravě, zeptejte se. Zjistíte, že je to nejmladší dítě v rodině, nebo aspoň jedno z mladších. Je to tak: starší děti hladovějí víc než mladší. Když přijdou na svět ti mladší, starší už začínají pracovat, domů chodí víc peněz a jídla je pro všechny víc.“

Stáhl si rukáv. Byl živým dokladem toho, že dlouhé hladovění člověka nezabije, ale nedá mu pořádně vyrůst. Byl to jen jeden z nesčetných hlasů, které v největší říši světa naříkají hlady. V kterýkoli den dostává ve Spojeném království chudinskou podporu přes milion lidí. Během roku ji dostane každý jedenáctý dělník. Třicet sedm a půl milionu lidí žije v rodinách, které mají méně než dvanáct liber měsíčně. A stálá armáda osmi milionů lidí žije na pokraji hladu.

Jeden výbor londýnské školní rady prohlašuje: „V dobách, kdy nepanuje žádná zvláštní nouze, sedí ve školách v samotném Londýně padesát pět tisíc dětí tak hladových, že nemá smysl je něco učit.“ Na slovech „kdy nepanuje žádná zvláštní nouze“ mi záleží nejvíc. Znamenají totiž, že jsou v Anglii dobré časy. Angličané si zvykli brát hlad a utrpení, kterému říkají „nouze“, jako součást společenského řádu. Na dlouhodobý hlad se dívají jako na samozřejmost. Že se děje něco neobvyklého, je napadne, až když najednou začnou hladovět davy lidí.

Jednou na konci kalného dne jsem v malém krámku v East Endu slyšel hořký nářek slepce. Nikdy na něj nezapomenu. Byl nejstarší z pěti dětí, měl matku, ale otce ne. Jako nejstarší už v dětství hladověl a pracoval, aby měli malí bratři a sestry kousek chleba. Ani jednou za tři měsíce neochutnal maso. Nikdy nepoznal, jaké je to, najíst se dosyta. A tvrdil, že o zrak přišel právě kvůli tomu dlouhému hladu v dětství. Na důkaz citoval ze zprávy královské komise pro slepé: „Slepota je v chudých čtvrtích častější a chudoba toto strašné neštěstí urychluje.“

Ten slepec ale šel ještě dál a v jeho hlase byla hořkost postiženého člověka, kterému společnost nedala dost jíst. Patřil k obrovské armádě slepců v Londýně a říkal, že v ústavech pro slepé nedostávají ani polovinu jídla, které by potřebovali. Popsal mi, co tam dostanou za den.

Ke snídani skoro půl litru šlichty a suchý chleba. K obědu kousek masa, asi osmdesát gramů, krajíc chleba a čtvrt kila brambor. K večeři zase skoro půl litru šlichty a suchý chleba.

Oscar Wilde, Bůh dej jeho duši pokoj, mluví za dítě ve vězení. A jeho nářek je víceméně i nářkem vězněných mužů a žen:

„Druhé, čím dítě ve vězení trpí, je hlad. Ke snídani v půl osmé dostane kus vězeňského chleba, většinou špatně upečeného, a plecháček vody. Ve dvanáct dostane oběd, plecháček šlichty z hrubé kukuřičné mouky. A v půl šesté dostane k večeři kus suchého chleba a plecháček vody. Silnému dospělému muži taková strava vždycky přivodí nějakou nemoc, hlavně potíže se žaludkem a slabost, která s nimi přichází. Ve velkém vězení dokonce dozorci běžně rozdávají léky na žaludek. Dítě takové jídlo většinou nedokáže sníst vůbec. Kdo trochu zná děti, ví, jak snadno se jim pláčem, starostí nebo jakýmkoli trápením rozladí žaludek. Dítě, které celý den a možná i půl noci plakalo v osamělé, šeré cele a které ovládl strach, prostě nemůže jíst tak hrubé a odporné jídlo. Malé dítě, kterému dozorce Martin dal sušenky, plakalo v úterý ráno hladem. Chleba a vodu, které dostalo ke snídani, vůbec nedokázalo pozřít. Martin po rozdání snídaní vyšel ven a koupil dítěti pár sladkých sušenek, aby se nemusel dívat, jak hladoví. Byl to od něj krásný čin a dítě to tak také pochopilo. O pravidlech vězeňské správy nemělo ani tušení, a tak jednomu ze starších dozorců řeklo, jak hodný k němu byl ten mladší dozorce. Výsledkem bylo samozřejmě hlášení a laskavý dozorce Martin přišel o místo.“

Robert Blatchford srovnává, co denně dostane chuďas v chudobinci a co voják. Když byl Blatchford sám vojákem, nepovažovala se vojenská strava za nijak štědrou, a přece je dvakrát štědřejší než strava chuďasů.

Chuďas dostane denně necelých sto gramů masa, voják přes třetinu kila. Chleba má chuďas něco přes čtyři sta gramů, voják skoro sedm set. Zeleniny má chuďas necelé dvě stě gramů, voják o něco víc.

Dospělý chuďas dostane maso, když nepočítáme polévku, jen jednou týdně. A chuďasové „mají skoro všichni tu bledou, nezdravou pleť, která je jistým znamením hladu“.

A tady je srovnání, co za týden dostane úředník chudobince a co chuďas.

Chleba dostanou oba skoro stejně, kolem tří kil. Masa má ale úředník přes dvě kila, chuďas jen něco přes půl kila. Slaniny má úředník skoro pětkrát víc, sýra čtyřikrát víc a brambor taky skoro pětkrát víc. Úředník dostane přes dvě a půl kila zeleniny a k tomu mouku a sádlo, chuďas nic z toho. Másla má úředník skoro dvakrát tolik. Jediné, co má chuďas navíc, je necelé půl kila rýžového nákypu.

A jak Blatchford dodává: „Úředníkova strava je ještě štědřejší než chuďasova. Ale zřejmě se nepovažuje za dost štědrou, protože pod tabulkou pro úředníky stojí poznámka, že ‚každý úředník a sluha, který v chudobinci bydlí, dostává navíc dva šilinky a šest pencí týdně v hotovosti‘. Když má chuďas jídla dost, proč má úředník víc? A když úředník nemá zbytečně moc, může se chuďas pořádně najíst z méně než poloviny?“

Ale nehladoví jen člověk z ghetta, vězeň a chuďas. Ani venkovský čeledín neví, jaké je to mít pořád plné břicho. Vlastně právě prázdné břicho vyhnalo čeledíny do měst v takových zástupech. Podívejme se, jak žije čeledín z jedné farnosti v hrabství Berkshire. Řekněme, že má dvě děti, stálou práci, chalupu bez nájmu a průměrnou mzdu třináct šilinků týdně. Jeho týdenní rozpočet pak vypadá takhle.

Na chleba a mouku padnou přes dva šilinky. Slanina nebo jiné maso stojí dva šilinky a osm pencí. Máslo, sádlo, cukr, čaj, sýr a půl plechovky kondenzovaného mléka spolknou dalších přes čtyři šilinky. Uhlí stojí šilink a šest pencí. Na pivo a tabák nezbude nic. Necelý šilink jde na pojištění, na odbory, na dřevo, nářadí a lékaře. A co zbude, něco přes šilink, musí stačit na další pojištění a na šaty. Dohromady třináct šilinků.

Radní chudobince v tomtéž obvodu jsou hrdí na to, jak přísně šetří. Jeden chuďas je stojí za týden tolik:

Muž šest šilinků a něco, žena pět a půl šilinku, dítě něco přes pět šilinků.

Kdyby čeledín, jehož rozpočet jsme právě popsali, přestal dřít a šel do chudobince, zaplatili by za něj radní tolik:

Za něj samého přes šest šilinků, za ženu pět a půl, za dvě děti přes deset. Dohromady skoro dvaadvacet šilinků týdně.

Chudobinec by potřeboval víc než jedenadvacet šilinků, aby se postaral o něj a jeho rodinu. On sám to nějak zvládá za třináct šilinků. A k tomu je známá věc, že nakupovat, vařit a rozdávat jídlo pro velký počet lidí je levnější než pro pár lidí, třeba pro jednu rodinu.

Přesto v té farnosti v době, kdy se tenhle rozpočet sestavoval, žila jiná rodina. Neměla čtyři členy, ale jedenáct. Musela vyžít ne z třinácti šilinků, ale z dvanácti týdně, v zimě z jedenácti. A neměla chalupu bez nájmu, ale za chalupu platila tři šilinky týdně.

Tohle je potřeba pochopit, a pochopit jasně: co platí o bídě a úpadku v Londýně, platí o celé Anglii. Paříž zdaleka není celá Francie, ale Londýn je Anglie. Strašné poměry, kvůli kterým je Londýn peklem, dělají peklo i z celého Spojeného království. Tvrzení, že by se poměry zlepšily, kdyby se Londýn rozdělil, je marné a falešné. Kdyby se šest milionů lidí z Londýna rozdělilo do sta měst po šedesáti tisících, bída by se rozptýlila, ale nezmenšila. Dohromady by jí zůstalo stejně.

Pan Rowntree důkladně prozkoumal jedno venkovské město a zjistil totéž, co pan Charles Booth ve velkoměstě. Celá čtvrtina obyvatel je odsouzená k chudobě, která je ničí na těle i na duši. Celá čtvrtina nemá dost jídla ani oblečení a v drsném podnebí nemá pořádnou střechu nad hlavou ani teplo. A čeká je mravní úpadek, který je v čistotě a slušnosti srazí níž, než žijí lidé v divočině.

Robert Blatchford jednou poslouchal nářek starého irského sedláka v hrabství Kerry a pak se ho zeptal, co by chtěl. Sám to popsal takhle: „Stařec se opřel o rýč a díval se přes černá rašeliniště na zamračené nebe. ‚Co bych chtěl?‘ řekl. A pak pokračoval hlubokým, žalostným hlasem, spíš pro sebe než pro mě: ‚Všichni naši stateční kluci a milá děvčata odešli za moře. Správce mi vzal prase, mokro zkazilo brambory, já jsem starý člověk a chci soudný den.‘“

Soudný den! Netouží po něm jen on. Z celé země stoupá nářek hladových. Z ghetta i z venkova, z vězení i z útulků, z ústavů i z chudobinců se ozývá křik lidí, kteří nemají dost jídla. Miliony lidí, mužů, žen, dětí a malých miminek, slepých, hluchých, chromých a nemocných, tuláků i dělníků, vězňů i chuďasů. Lidé z Irska, Anglie, Skotska a Walesu, kteří nemají dost jídla. A to přesto, že pět mužů dokáže vyrobit chleba pro tisíc lidí. Jeden dělník dokáže vyrobit bavlněnou látku pro dvě stě padesát lidí, vlněnou pro tři sta a boty pro tisíc. Vypadá to, že čtyřicet milionů lidí vede velkou domácnost a vede ji špatně. Příjmy jsou v pořádku, ale správa je zločinně špatná. A kdo se odváží tvrdit, že ten velký dům není spravovaný zločinně špatně, když pět mužů dokáže vyrobit chleba pro tisíc lidí, a přesto miliony lidí nemají dost jídla?

Poslechnout celé · 25 minDalší díl: Lidé z propasti – 17. Kdo spravuje říši

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.