Bída a strach z chudobince doženou některé lidi až na samý okraj. A přece má East End i jeden krásný pohled: děti, které tančí na ulici.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda · Jak se večer zklidnit
Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.
Kapitoly
Číst celý text (2445 slov)
Lidé z propasti – 15. Chudoba a děti ulice
Chudoba, bída a strach z chudobince, to jsou hlavní důvody, proč dělníci propadají zoufalství. Minulou středu v Shoreditchi vyšetřovali smrt dvaapadesátileté Ellen Huntové. Z chudobince v Islingtonu přišel svědčit její manžel. Býval sýrařem, ale krach v obchodě a chudoba ho dohnaly do chudobince. Jeho žena tam s ním jít odmítla.
Naposledy ji viděli v jednu hodinu v noci. Ráno ji našli mrtvou. Úřední vyšetřování skončilo výrokem: dočasné pomatení mysli.
Takové výroky jsou zločin proti pravdě. Zákon je lež a lidé skrze něj lžou bez nejmenšího studu. Třeba taková zneuctěná žena, kterou rodina opustila a odvrhla, se v zoufalství pokusí vzít život sobě i svému dítěti. Dítě zemře, ale ona po několika týdnech v nemocnici přežije. Obviní ji z vraždy, odsoudí a pošlou na deset let do káznice. Protože přežila, zákon ji činí odpovědnou za její čin. Kdyby ale zemřela, tentýž zákon by vynesl výrok, že šlo o dočasné pomatení mysli.
V případě Ellen Huntové takový výrok jen zakrývá skutečnou příčinu. Tou příčinou byla bída.
Ellen Huntová byla ošizena a okradena o všechny radosti, které si za dvaapadesát let služby světu zasloužila. Před sebou neměla nic než hrůzy chudobince. A troufám si tvrdit, že porota by udělala moudřeji, kdyby vynesla výrok, že dočasným pomatením mysli trpí společnost. Protože dovolila, aby Ellen Huntovou ošidili a okradli o všechny radosti, které si za dvaapadesát let služby světu zasloužila.
Dočasné pomatení mysli! Ach, ty prokleté fráze, ty lži jazyka! Schovávají se za ně lidé s masem v břiše a s celou košilí na zádech a vyhýbají se odpovědnosti za své bratry a sestry, kteří mají prázdné břicho a celou košili nemají.
Z jednoho čísla Observeru, novin z East Endu, cituji tyhle všední události:
Topič z lodi jménem Johnny King byl obžalován z pokusu o sebevraždu. Ve středu přišel na policejní stanici v Bow a řekl, že si chtěl vzít život, protože je bez peněz a nemůže sehnat práci. Na stanici mu hned poskytli pomoc a zachránili ho. Teď obžalovaný řekl, že ho to moc mrzí. Šestnáct let měl bezúhonnou pověst, a přesto nemohl sehnat žádnou práci. Soudce nechal jeho případ odložit, aby se ho ujal soudní misionář, tedy člověk, který obžalovaným pomáhá.
Také případ dvaatřicetiletého Timothyho Warnera soud ze stejného důvodu odročil. Když ho zachránili, řekl: „Chtěl jsem to udělat.“
Odročen byl i případ slušně vyhlížející mladé ženy jménem Ellen Grayová, obviněné z pokusu o sebevraždu. V neděli ráno kolem půl deváté ji strážník našel ve dveřích jednoho domu. Přivolali lékaře a zachránili ji. Když ji obžalovali, řekla, že to udělala, protože nemá domov ani přátele.
Netvrdím, že všichni lidé, kteří si vezmou život, jsou při smyslech, stejně jako netvrdím, že jsou při smyslech všichni, kdo to neudělají. Mimochodem, nejistota jídla a střechy nad hlavou je velkou příčinou šílenství i mezi živými. Pouliční prodavači, podomní obchodníci a kramáři žijí ze dne na den víc než kterákoli jiná skupina pracujících, a v ústavech pro duševně nemocné jich je nejvíc. Z deseti tisíc mužů z této skupiny jich každý rok přijde o rozum skoro sedmadvacet, u žen skoro sedmatřicet. Z vojáků, kteří mají aspoň jisté jídlo a střechu nad hlavou, je to třináct z deseti tisíc a ze sedláků a chovatelů dobytka jen pět. Pouliční prodavač tedy přijde o rozum dvakrát častěji než voják a pětkrát častěji než sedlák.
Neštěstí a bída umějí lidem pořádně zamotat hlavu. Jednoho doženou do ústavu pro duševně nemocné, jiného do márnice nebo na šibenici. Když se to stane a otec a manžel nemůže sehnat práci, i když miluje ženu a děti a chce pracovat, snadno se mu zatemní rozum. A je to o to snazší, když uvážíme, že jeho tělo ničí podvýživa a nemoc a duši mu rve pohled na trpící ženu a maličké.
„Je to pohledný muž s hustými černými vlasy, tmavýma výraznýma očima, jemně řezaným nosem a bradou a s vlnitým plavým knírem.“ Tak popsal reportér Franka Cavillu, když stál letos v tom ponurém září před soudem, „oblečený v hodně obnošeném šedém obleku, bez límečku“.
Frank Cavilla žil v Londýně a pracoval jako malíř pokojů. Říká se o něm, že to byl dobrý řemeslník, spolehlivý chlap, který nepil. A všichni sousedé se shodují, že byl laskavý a milující manžel a otec.
Jeho žena Hannah Cavillová byla velká, hezká a veselá žena. Dbala na to, aby děti chodily do obecné školy čisté a upravené, a všichni sousedé si toho všimli. A tak se takovému muži, který měl takové štěstí, poctivě pracoval a střídmě žil, dařilo dobře a celá rodina měla všeho dost.
A pak se to stalo. Pracoval pro stavitele, pana Becka, a bydlel v jednom z jeho domů. Pan Beck spadl z povozu a zabil se. Za všechno mohl splašený kůň, a jak říkám, stalo se to. Cavilla si musel hledat novou práci a nové bydlení.
To bylo před osmnácti měsíci. Osmnáct měsíců bojoval ten velký boj. Sehnal pár pokojů v malém domku, ale nedokázal vyjít s penězi. Stálou práci sehnat nemohl. Statečně se protloukal všelijakou příležitostnou prací a jeho žena a čtyři děti mu před očima hladověly. Sám hladověl, zeslábl a onemocněl. To bylo před třemi měsíci a pak už neměli k jídlu vůbec nic. Nestěžovali si, neřekli ani slovo, ale chudí lidé to poznají. Sousedky z jejich ulice jim posílaly jídlo, ale Cavillovi byli tak počestní, že jim ho posílaly tajně a bez jména, aby se nedotkly jejich hrdosti.
Stalo se to. Osmnáct měsíců bojoval, hladověl a trpěl. Jednoho zářijového dne, časně ráno, ho zoufalství přemohlo a vzal život své ženě a dětem. Pak čekal, až přijde policie. A strážníkům řekl, ať hodí penny do plynoměru, aby měli světlo.
Frank Cavilla stál před soudem, oblečený v hodně obnošeném šedém obleku, bez límečku. Byl to pohledný muž s hustými černými vlasy, tmavýma výraznýma očima, jemně řezaným nosem a bradou a s vlnitým plavým knírem.
Děti
„Kde domov je chatrč a v prachu se plazíme, zapomínáme, že svět je krásný.“
V East Endu je jeden krásný pohled, jen jediný: děti, které tančí na ulici, když přijde flašinetář. Je úchvatné se na ně dívat, na ty nejmladší, na příští pokolení. Pohupují se a vykračují, hezky napodobují a vymýšlejí si půvabné kroky. Svaly se jim hýbou rychle a lehce a těla vzdušně poskakují v rytmech, které je žádná taneční škola nenaučila.
S těmi dětmi jsem mluvil tady i tam, všude možně, a připadaly mi stejně bystré jako jiné děti, v mnohém dokonce bystřejší. Mají neobyčejně živou fantazii. Umějí se úžasně přenést do světa romantiky a pohádek. V krvi jim dovádí radostný život. Mají rády hudbu, pohyb a barvy a pod špínou a hadry často prozradí překvapivě krásnou tvář a postavu.
Jenže Londýn má svého Krysaře, který mu všechny ty děti odvede. Zmizí. Člověk už je nikdy neuvidí, ani nic, co by je připomínalo. Mezi dospělými je budete hledat marně. Tady najdete zakrslé postavy, ošklivé tváře a tupé, otupělé mysli. Půvab, krása, fantazie, všechna pružnost ducha i svalů jsou pryč. Někdy ale můžete vidět ženu, ne nutně starou, opuchlou a opilou. Život ji zmrzačil tak, že v ní z ženy nic nezůstalo. Zvedne zablácenou sukni a předvede na chodníku pár groteskních a těžkopádných kroků. To je náznak, že kdysi byla jedním z těch dětí, které tančily pro flašinetáře. Ty groteskní a těžkopádné kroky jsou všechno, co zbylo ze slibu dětství. V zamlžených koutech jejího mozku se vynoří prchavá vzpomínka, že kdysi byla děvčátkem. Dav se kolem ní uzavře. Vedle ní a kolem ní tančí holčičky se vším tím půvabem, který si ona matně pamatuje, ale tělem ho umí jen parodovat. Pak lapá po dechu, vyčerpaná, a vyklopýtá z kruhu ven. Ale holčičky tančí dál.
Děti z ghetta mají všechny vlastnosti, ze kterých se rodí ušlechtilí muži a ženy. Jenže ghetto se na ně vrhne jako rozzuřená tygřice na vlastní mláďata a všechny ty vlastnosti zničí. Zhasne světlo a smích a ty, které nezabije, přetvoří v otupělé a opuštěné bytosti, hrubé, ponížené a ubohé víc než zvířata na poli.
Jak se to děje, jsem podrobně popsal v předchozích kapitolách. Tady ať to stručně popíše profesor Huxley:
„Kdo zná poměry obyvatelstva ve všech velkých průmyslových střediscích, ať u nás, nebo v jiných zemích, ví, že mezi velkou a stále rostoucí částí lidí tam vládne to, čemu Francouzi říkají ‚la misère‘, bída. Myslím, že angličtina pro to přesné slovo nemá. Je to stav, kdy si lidé nemohou opatřit jídlo, teplo a oblečení, které tělo potřebuje, jen aby normálně fungovalo. Kdy se muži, ženy i děti musí tísnit v doupatech, kde na slušnost není ani pomyšlení a kde nejobyčejnější podmínky zdravého života nejdou splnit. Kdy jediné dostupné radosti jsou surovost a opilství. Kdy se trápení hromadí i s úroky, v podobě hladu, nemocí, zakrnělého vývoje a mravního úpadku. A kdy i stálou a poctivou prací si člověk může vysloužit leda život marného boje s hladem, zakončený hrobem chuďasa.“
V takových poměrech nemají děti žádnou naději. Umírají jedno za druhým, a ty, které přežijí, přežijí jen proto, že mají ohromnou životní sílu a dokážou se přizpůsobit úpadku, který je obklopuje. Nemají žádný rodinný život. V doupatech a brlozích, kde žijí, vidí a slyší všechno, co by děti vidět a slyšet neměly. A jak se jim kazí duše, tak se jim kazí i těla, kvůli špatné hygieně, přeplněnosti a podvýživě. Otec a matka žijí se třemi čtyřmi dětmi v jedné místnosti a děti se v noci střídají, aby od spáčů odháněly krysy. Ty děti nikdy nemají dost jídla a trápí je štěnice a vši. Jací muži a ženy z těch, které přežijí, vyrostou, si snadno domyslíte.
„Tupé zoufalství a bída leží kolem nich od narození, ošklivé kletby, ještě ošklivější smích, to je jejich první ukolébavka.“
Muž a žena se vezmou a zařídí si domácnost v jedné místnosti. Příjem jim s léty neroste, rodina ano, a muž má obrovské štěstí, když si udrží zdraví a práci. Přijde dítě a pak další. To znamená, že by potřebovali víc místa. Jenže ta malá ústa a tělíčka stojí další peníze, a tak je úplně nemožné sehnat větší byt. Přicházejí další děti. Není kde se otočit. Děti se toulají po ulicích, a když je jim dvanáct nebo čtrnáct, nedostatek místa vyvrcholí a ony odejdou z domova natrvalo. Kluk, když má štěstí, si vystačí s noclehárnami a může skončit všelijak. Ale děvče ve čtrnácti nebo patnácti musí takhle odejít z jediné místnosti, které se říká domov. Vydělá si nanejvýš ubohých pět šest šilinků týdně. A skončí na ulici. A hořký konec takové cesty je jako konec ženy, kterou dnes ráno našla policie mrtvou ve dveřích na Dorset Street ve Whitechapelu. Bez domova, bez střechy, nemocná a v poslední hodině sama zemřela v noci zimou. Bylo jí šedesát dva let a prodávala sirky. Zemřela, jako umírá divoké zvíře.
Dodnes mám před očima chlapce v lavici obžalovaných u jednoho policejního soudu v East Endu. Hlava mu sotva vykukovala nad zábradlí. Dokazovali mu, že ukradl jedné ženě dva šilinky a utratil je ne za sladkosti a dorty a zábavu, ale za jídlo.
„Proč jsi tu paní nepožádal o jídlo?“ zeptal se soudce dotčeně. „Určitě by ti něco k jídlu dala.“
„Kdybych ji požádal, zavřeli by mě za žebrání,“ odpověděl chlapec.
Soudce svraštil čelo a výtku přijal. Nikdo toho chlapce neznal, ani jeho otce nebo matku. Nikdo nevěděl, odkud přišel. Opuštěné dítě, zatoulané mládě, které si hledá potravu v džungli impéria, loví slabší a samo je lovené silnějšími.
Lidé, kteří se snaží pomáhat, sbírají děti z ghetta a posílají je na jednodenní výlet na venkov. Věří, že jen málokteré dítě se dožije deseti let, aniž by tam aspoň jeden den strávilo. Jeden autor o tom píše: „Změnu, kterou v jejich mysli způsobí jediný takový den, nesmíme podceňovat. Ať jsou okolnosti jakékoli, děti poznají, co jsou pole a lesy. A popisy krajiny v knížkách, které čtou a které jim dřív nic neříkaly, jsou jim teď srozumitelné.“
Jeden den na polích a v lesích, pokud mají štěstí a najdou je lidé, kteří se snaží pomáhat! A rodí se jich každý den víc, než se jich stačí odvézt na pole a do lesů na ten jeden den v životě. Jeden den! Za celý život jeden den! A po zbytek dní, jak řekl jeden kluk jistému biskupovi: „V deseti chodíme za školu, ve třinácti šlohnem, co se dá, a v šestnácti zmlátíme policajta.“
Jeden farář, pan Robinson, vypráví o chlapci a děvčeti ze své farnosti, kteří se vydali pěšky do lesa. Šli a šli nekonečnými ulicemi a pořád čekali, že ho už brzy uvidí. Nakonec si zesláblí a zoufalí sedli a zachránila je hodná paní, která je přivedla zpátky. Lidé, kteří se snaží pomáhat, je zřejmě přehlédli.
Tentýž pán tvrdí, že v jedné ulici v Hoxtonu, čtvrti obrovského East Endu, žije v osmdesáti malých domech přes sedm set dětí od pěti do třinácti let. A dodává: „Londýn zavřel své děti do bludiště ulic a domů a připravil je o jejich právo na nebe, pole a potok. Proto z nich vyrůstají muži a ženy, kteří nejsou tělesně zdatní.“
Vypráví o jednom svém farníkovi, který pronajal sklepní místnost manželům. „Řekli, že mají dvě děti. Když se nastěhovali, ukázalo se, že jich mají čtyři. Za čas přibylo páté a majitel jim dal výpověď. Nevšímali si jí. Pak přišel hygienický inspektor, který musí nad zákonem tak často přimhouřit oko, a pohrozil mému příteli žalobou. Ten se hájil, že je nemůže dostat ven. Oni se hájili, že s tolika dětmi je nikdo nevezme za nájem, na jaký mají. To je mimochodem jedna z nejčastějších stížností chudých. Co se dalo dělat? Majitel byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Nakonec se obrátil na soudce a ten poslal úředníka, aby věc prošetřil. Od té doby uběhlo asi dvacet dní a nestalo se nic. Je to ojedinělý případ? Vůbec ne. Je to docela běžné.“
Minulý týden udělala policie razii v domě, kde se scházely ženy z ulice. V jedné místnosti našli dvě malé děti. Zatkli je a obvinili stejně jako ty ženy, že v tom domě bydlí. U soudu se objevil jejich otec. Vypověděl, že on, jeho žena a dvě starší děti v té místnosti bydlí spolu s těmi dvěma na lavici obžalovaných. Řekl také, že tam bydlí proto, že za půlkorunu týdně, kterou za ni platí, jinou místnost nesežene. Soudce ty dva mladistvé provinilce propustil a otce varoval, že své děti vychovává v nezdravém prostředí.
Ale není třeba hromadit další příklady. V Londýně pokračuje vraždění neviňátek v takovém rozsahu, jaký dějiny světa ještě neviděly. A stejně ohromná je bezcitnost lidí, kteří věří v Krista, uznávají Boha a pravidelně chodí v neděli do kostela. Po zbytek týdne si užívají z nájmů a zisků, které jim plynou z East Endu a na kterých lpí krev dětí. A občas, tak zvláštně jsou udělaní, vezmou z těch nájmů a zisků půl milionu a pošlou ho na vzdělání dětí v Súdánu.
Poslechnout celé · 23 minDalší díl: Lidé z propasti – 16. Noční vidění
O textu
- Lidé z propasti – 15. Chudoba a děti ulice (The People of the Abyss (1903) – Chapter XXII: Suicide – second part; Chapter XXIII: The Children) – Jack London
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




