Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Lidé z propasti – 14. Život na vlásku

Jack London · 24 min

svazek 113 · k poslechu · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Muž, který musí své ženě a dětem platit deset šilinků týdně, se bojí jediného: co se s nimi stane, když se mu něco přihodí.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Fungují příběhy na dobrou noc? · Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda

O autorovi: Jack London (1876–1916)

Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Lidé z propasti – 14. Život na vlásku
  3. Zoufalství
Číst celý text (2541 slov)

Lidé z propasti – 14. Život na vlásku

Mluvil jsem s jedním hodně zahořklým mužem. Podle něj mu ublížila manželka a ublížil mu i zákon. Kdo měl v tom sporu pravdu, na tom nesejde. Jde o to, že se s ním žena soudně rozešla a on jí musel platit deset šilinků týdně na ni a na pět dětí. „Ale podívejte,“ řekl mi, „co bude s ní, když těch deset šilinků platit nebudu? Řekněme, jen řekněme, že se mi něco stane a nebudu moct pracovat. Že dostanu kýlu nebo revma nebo choleru. Co si pak počne, co? Co si počne?“

Smutně zavrtěl hlavou. „Žádná naděje pro ni. Nejvýš může jít do chudobince, a to je peklo. A když do chudobince nepůjde, bude to ještě horší peklo. Pojďte se mnou a ukážu vám ženské, co spí v průchodu, celý tucet. A ukážu vám i horší věci. Tam až to s ní dojde, jestli se mně a těm deseti šilinkům něco stane.“

Stojí za zamyšlení, jak jistě ten muž předpovídal budoucnost. Znal poměry dost dobře, aby věděl, jak křehce se jeho žena drží jídla a střechy nad hlavou. Hra pro ni skončí ve chvíli, kdy on přestane být schopný pracovat. A když se na tohle podíváme v širších souvislostech, zjistíme, že totéž platí o statisících, ba o milionech mužů a žen, kteří spolu žijí v míru a společně se starají o jídlo a střechu nad hlavou.

Ta čísla jsou otřesná. V Londýně žije na hranici chudoby a pod ní skoro dva miliony lidí a další milion dělí od chudinské podpory jediná týdenní mzda. V celé Anglii a Walesu je na chudinskou podporu odkázán skoro každý pátý člověk, v Londýně podle londýnské městské rady dokonce víc než každý pátý. Být odkázaný na podporu a být úplný chuďas je velký rozdíl, a přece Londýn živí sto dvacet tři tisíc chuďasů, což je samo o sobě celé město. Každý čtvrtý Londýňan umírá na veřejný dobročinný účet a ve Spojeném království umírá v chudobě skoro každý. Osm milionů lidí se jen tak tak drží na samém okraji hladu a dalších dvacet milionů nežije ani v tom nejskromnějším pohodlí.

Stojí za to podívat se podrobněji na Londýňany, kteří umírají na účet dobročinnosti.

Od roku 1886 do roku 1893 bylo v Londýně v poměru k počtu obyvatel méně chuďasů než v celé Anglii. Od roku devadesát tři je to ale každý rok naopak, v Londýně je jich víc. A přece se už ve zprávě úřadu pro sčítání lidu z roku 1886 dočteme tohle:

Ze všech lidí, kteří v Londýně zemřeli v jednom roce, a bylo jich necelých dvaaosmdesát tisíc, zemřelo:

Skoro deset tisíc v chudobincích, asi šest a půl tisíce v nemocnicích a necelé tři stovky v ústavech pro duševně nemocné. Dohromady tedy umřel v nějakém veřejném zařízení zhruba každý pátý.

Jeden autor z Fabiánské společnosti k těm číslům poznamenává: „Když uvážíme, že dětí je mezi nimi poměrně málo, je pravděpodobné, že každý třetí dospělý Londýňan skončí v takovém zařízení a zemře tam. U lidí, kteří pracují rukama, musí být ten podíl ovšem ještě vyšší.“

Ta čísla trochu ukazují, jak blízko má průměrný dělník k chudinské podpoře. Do chudoby člověka dostane ledacos. Třeba takový inzerát, který vyšel ve včerejších ranních novinách:

„Přijmeme úředníka se znalostí těsnopisu, psaní na stroji a vystavování faktur. Mzda deset šilinků týdně. Nabídky písemně…“

A v dnešních novinách čtu o pětatřicetiletém úředníkovi, chovanci jednoho londýnského chudobince, kterého předvedli k soudu, protože nesplnil úkol. Tvrdil, že všechny úkoly, co v chudobinci dostal, plnil. Když ho ale správce chudobince poslal tlouct kamení, naskákaly mu na rukou puchýře a úkol nedokončil. Nikdy prý nepracoval s ničím těžším než s perem. Soudce ho i s jeho puchýři poslal na sedm dní na těžké práce.

Do chudoby samozřejmě dostane stáří. A pak je tu nehoda, to, že se něco stane: smrt nebo úraz manžela, otce a živitele. Tady máme muže se ženou a třemi dětmi, kteří žijí z vratké jistoty dvaceti šilinků týdně. A takových rodin jsou v Londýně statisíce. Aby vůbec napůl přežili, musí utratit všechno do posledního penny. Takže jediná týdenní mzda, jedna libra, je to jediné, co tu rodinu dělí od podpory nebo od hladu. A pak se to stane, otec padne, a co dál? Matka se třemi dětmi zmůže málo nebo nic. Buď musí dát děti do péče obce, aby mohla sama něco pořádného dělat. Nebo musí jít pracovat do dřírny, tedy dílny, kde se dře od rána do noci za pár šilinků. Pracovat a bydlet pak bude v hrozném doupěti, na jaké jí ten malý příjem stačí. Jenže v dřírnách určují výši mezd vdané ženy, které si přivydělávají k mužově výplatě, a svobodné ženy, které živí jen samy sebe. A tyhle mzdy jsou tak nízké, že matka se třemi dětmi může žít jen v naprosté bídě a napůl o hladu, dokud jejich trápení neskončí nemoc a smrt.

Abych ukázal, že tahle matka, která musí živit tři děti, v dřírnách neobstojí, uvedu z dnešních novin dva případy:

Jeden otec rozhořčeně píše, že jeho dcera a její kamarádka dostávají osm a půl pence za sto čtyřicet čtyři krabičky. Za den jich udělaly čtyřikrát tolik. Musely ale zaplatit tramvaj, známky, lepidlo a provázek, takže dohromady vydělaly šilink a devět pencí. To je pro každou deset a půl pence na den.

Ve druhém případě přišla před pár dny k radním v Lutonu dvaasedmdesátiletá stařena a žádala o podporu. „Šila slaměné klobouky, ale musela s tím přestat, protože za ně dostávala jen dvě a čtvrt pence za kus. Za tu cenu musela sama obstarat slaměný cop na ozdobu a klobouk ušít a dokončit.“

A přece tahle matka a její tři děti, o kterých mluvíme, nic neprovedly, aby je stihl takový trest. Nezhřešily. Prostě se to stalo, to je celé. Manžel, otec a živitel padl. Nedá se tomu nijak předejít. Je to náhoda. Rodina má určitou šanci, že se vyhne dnu propasti, a určitou šanci, že na něj rovnou spadne. Ta šance se dá vyjádřit chladnými, nelítostnými čísly a pár takových čísel tu nebude od věci.

Sir Arthur Forwood spočítal toto:

Každý rok přijde při práci o život jeden dělník ze čtrnácti set. Jeden z dvou a půl tisíce už nikdy nebude moct pracovat. Jeden ze tří set si z práce odnese trvalé následky. A každý osmý je na tři čtyři týdny mimo práci.

To jsou ale jen pracovní úrazy. Strašnou roli hraje i to, jak brzy lidé v ghettu umírají. Lidé ve West Endu se dožívají v průměru padesáti pěti let, lidé v East Endu třiceti. To znamená, že člověk ve West Endu má dvakrát větší šanci na život než člověk v East Endu. A to se mluví o válce! Ztráty v Jižní Africe a na Filipínách jsou proti tomu bezvýznamné. Tady, uprostřed míru, se prolévá krev. A neplatí tu ani pravidla civilizované války, protože ženy a děti a miminka v náručí tu umírají stejně jako muži. Válka! V Anglii každý rok zahyne nebo zůstane zmrzačeno při práci či kvůli nemoci z práce půl milionu mužů, žen a dětí.

Ve West Endu umře před pátými narozeninami asi pětina dětí, v East Endu víc než polovina. A jsou v Londýně ulice, kde z každé stovky dětí narozených v jednom roce polovina do roka zemře. A z té zbylé poloviny se další polovina nedožije pěti let. Ani Herodes nebyl tak krutý.

Průmysl napáchá na lidských životech větší škody než bitva. Nejlépe to dokládá výňatek z nedávné zprávy hlavního lékaře v Liverpoolu. A neplatí jen pro Liverpool:

Do mnoha dvorků se slunce dostane jen málo nebo vůbec. Vzduch v bytech je vždycky zkažený, hlavně proto, že vlhké zdi a stropy do sebe celá léta nasávaly výpary obyvatel. Jak málo slunce na takové dvorky svítí, ukázal výbor pro parky a zahrady. Chtěl nejchudším zpříjemnit domovy a darovat jim květiny a truhlíky do oken. Do takových dvorků je ale dát nemohl, protože by květiny v tom nezdravém prostředí nepřežily.

Pan George Haw srovnal tři londýnské farnosti Saint George:

V té západní žije v přeplněných bytech každý desátý a ročně tam z tisíce lidí umře asi třináct. V jižní je to už každý třetí a umírá jich skoro čtyřiadvacet z tisíce. A ve východní žijí v tísni dva lidé z pěti a z tisíce jich ročně umře přes šestadvacet.

Pak jsou tu „nebezpečná řemesla“, ve kterých pracuje nespočet lidí. Jejich život visí opravdu na vlásku, mnohem víc než život vojáka dvacátého století. Při zpracování lnu mají lidé mokré nohy i šaty, a proto často dostávají zánět průdušek, zápal plic a těžké revma. V česárnách a přádelnách zase jemný prach většině z nich poškodí plíce. Žena, která začne česat len v sedmnácti nebo osmnácti, je ve třiceti zničená. Dělníci v chemičkách se vybírají z nejsilnějších a nejlépe stavěných mužů, a přece se v průměru nedožijí ani čtyřiceti osmi let.

Doktor Arlidge píše o hrnčířích: „Hrnčířský prach nezabíjí najednou. Rok co rok se usazuje v plicích, až se dýchá čím dál hůř.“

Ocelový prach, kamenný prach, hliněný prach, louhový prach, prach z chmýří a z vláken, to všechno zabíjí, a je to vražednější než kulomety a kanony. Nejhorší ze všeho je olověný prach v továrnách na olověnou bělobu. Lékaři popsali, co se děje s mladou, zdravou a silnou dívkou, která do takové továrny nastoupí.

Po nějaké době zbledne a pomalu hubne, ani si toho nevšimne. Pak přijdou nevolnosti, bolesti hlavy a potíže se zrakem a nemoc se zhoršuje. Mnohé takové dívky otrava olovem nakonec připraví o život, jiné o zrak.

A tady je pár skutečných případů otravy olovem.

Jedna mladá žena, silná a zdravá, která v životě nebyla den nemocná, začala pracovat s olověnou bělobou. Lékař na ní brzy poznal znaky otravy a za nějaký čas zemřela.

Jiná dívka musela kvůli nemoci třikrát odejít z továrny a otrava ji zabila, když byla ještě velmi mladá.

Další žena, neobyčejně silná, vydržela v olověné továrně dvacet let. Přišla ale o všechny své děti, když byly ještě malé, a jednoho rána, když se česala, jí najednou ochrnuly obě ruce.

Jiná mladá žena onemocněla po pěti měsících práce s olovem. První továrna ji už nechtěla, tak nastoupila do jiné a dva roky pracovala bez přestávky. Pak se nemoc vrátila a za dva dny ji otrava zabila.

Pan Vaughan Nash píše o dětech, které se teprve mají narodit: „Děti žen, které pracují s olověnou bělobou, se většinou nedožijí ani prvního roku.“

A nakonec ještě jedna dívka, která padla jako voják v marném útoku na průmyslovém bojišti. Natírala smaltované nádobí, a při té práci hrozí otrava olovem. Otec i bratr byli bez práce. Svou nemoc tajila, do práce a zpátky chodila deset kilometrů denně a vydělávala sedm osm šilinků týdně. A zemřela dřív, než stačila dospět.

Do propasti srážejí dělníky i špatné časy v obchodě. Když rodinu dělí od podpory jediná týdenní mzda, znamená měsíc bez práce takovou nouzi a bídu, že se to skoro nedá popsat. A když se zase práce najde, ne vždycky se z toho lidé vzpamatují. Zrovna teď píšou noviny o schůzi pobočky svazu přístavních dělníků v Carlisle. Zaznělo tam, že mnozí z nich už celé měsíce nevydělají v průměru víc než čtyři pět šilinků týdně. Na vině je prý to, že lodní doprava v londýnském přístavu vázne.

Mladý dělník, mladá dělnice ani mladí manželé nemají žádnou jistotu, že budou ve středních letech šťastní a zdraví a ve stáří se uživí. Ať pracují, jak chtějí, svou budoucnost si nezajistí. Je to všechno náhoda. Všechno záleží na tom, jestli se to stane, a to nemají ve svých rukou. Opatrnost to neodvrátí a ani lstí se tomu nevyhnou. Když na průmyslovém bojišti zůstanou, musí tomu čelit a vsadit na mizivou šanci. Když jsou zdraví a silní a nevážou je povinnosti k rodině, můžou samozřejmě z průmyslového bojiště utéct. Pro muže je pak nejbezpečnější dát se k vojsku. Žena se může stát ošetřovatelkou Červeného kříže nebo jít do kláštera. V obou případech se ale musí vzdát domova a dětí a všeho, pro co stojí za to žít a díky čemu stáří není jen zlý sen.

Zoufalství

Když je život tak nejistý a štěstí tak daleko, není divu, že si lidé života přestanou vážit a že tolik z nich propadne zoufalství. Je to tak běžné, že člověk nevezme do ruky noviny, aby na takovou zprávu nenarazil. A když se u policejního soudu projednává pokus o sebevraždu, nevzbudí to větší zájem než případ obyčejného opilce a vyřídí se to stejně rychle a lhostejně.

Pamatuji si jeden takový případ u policejního soudu u Temže. Myslím si, že mám dobré oči i uši a že se docela vyznám v lidech i ve věcech. Ale přiznám se, že když jsem v té soudní síni stál, byl jsem napůl zmatený z toho, jakou rychlostí procházeli soudním strojem opilci, výtržníci, tuláci, rváči, muži, kteří bijí ženy, zloději, překupníci, hráči a ženy z ulice. Lavice obžalovaných stála uprostřed síně, kde je nejlepší světlo. Muži, ženy i děti do ní vstupovali a zase z ní vystupovali v proudu stejně plynulém jako proud rozsudků, které padaly ze soudcových úst.

Ještě jsem přemýšlel o jednom souchotinářském překupníkovi. Hájil se tím, že nemůže pracovat a musí živit ženu a děti, a dostal rok těžkých prací. Vtom se v lavici obžalovaných objevil asi dvacetiletý mladík. Zachytil jsem jeho jméno, Alfred Freeman, ale obžalobu jsem nezaslechl. Na místo pro svědky se vyhoupla podsaditá žena mateřského vzhledu a začala vypovídat. Dozvěděl jsem se, že je to žena jednoho hlídače. Byla noc, uslyšela venku něco divného, běžela tam a našla obžalovaného.

Přelétl jsem pohledem z ní na něj. Tak tohle byla ta obžaloba: pokusil se vzít si život. Stál tam omámený a nevnímal, hezké hnědé vlasy mu padaly rozcuchané do čela a tvář měl vyčerpanou a ustaranou, a pořád ještě klukovskou.

„Ano, pane,“ říkala hlídačova žena. „Držela jsem ho ze všech sil. Pak jsem zavolala o pomoc, šli zrovna kolem nějací dělníci, tak jsme ho společně odvedli do bezpečí a předali strážníkovi.“

Soudce ženu pochválil, jakou má sílu, a soudní síň se zasmála. Já ale viděl jen chlapce na prahu života, který už nechtěl žít, a nebylo mi do smíchu.

Pak vypovídal nějaký muž. Svědčil o tom, že je chlapec slušný, a uváděl polehčující okolnosti. Byl to chlapcův předák, nebo spíš býval. Alfred byl hodný kluk, ale měl doma spoustu starostí s penězi. A pak mu onemocněla matka. Hodně se trápil, a trápil se tak, až se z toho zhroutil a nebyl schopný pracovat. Chlapec pracoval špatně, a tak ho předák kvůli vlastní pověsti musel požádat, aby odešel.

„Chcete něco říct?“ zeptal se soudce úsečně.

Mladík v lavici obžalovaných něco nesrozumitelně zamumlal. Pořád byl jako omámený.

„Co říká, strážníku?“ zeptal se soudce netrpělivě.

Statný muž v modré uniformě se sklonil k vězňovým ústům a pak nahlas odpověděl: „Říká, že ho to moc mrzí, Vaše ctihodnosti.“

„Odročeno,“ řekl jeho ctihodnost. Už se projednával další případ a první svědek právě skládal přísahu. Mladík omámeně a bez zájmu odešel s dozorcem. To bylo všechno, pět minut od začátku do konce. A dva neohrabaní chlapi v lavici obžalovaných už ze sebe usilovně snažili setřást vinu za ukradený rybářský prut, který měl cenu sotva pár pencí.

Takoví nešťastníci přidělávají strážníkům a soudcům spoustu starostí a práce, a to je zlobí. Někteří soudci to dávají najevo docela otevřeně. Nedávno předseda jednoho soudu vyčítal ženě, kterou na poslední chvíli zachránili, že jim všem přidělala tolik práce a obtíží. Rozhořčeně se jí ptal, proč jim to vůbec dělá.

Poslechnout celé · 24 minDalší díl: Lidé z propasti – 15. Chudoba a děti ulice

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.