Vypravěč dál žije mezi lidmi z East Endu. Tentokrát sleduje, co jedí londýnští dělníci v levných kavárnách a jak se spí v noclehárnách.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Telefon v posteli · Fungují příběhy na dobrou noc?
Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.
Kapitoly
Číst celý text (2442 slov)
Lidé z propasti – 13. Kavárny a noclehárny
Další slovo, které přišlo o všechno svoje kouzlo, o romantiku i o tradici! Slovo „kavárna“ mi už nikdy nebude znít příjemně. Na druhé straně světa mi stačilo to slovo zaslechnout a hned jsem viděl celé zástupy jejích slavných hostů. V představách mi kolem táhly nekonečné hloučky vtipálků a fintilů, pisatelů letáků, rváčů a chudých literátů.
Jenže tady, na této straně světa, je to bohužel jméno úplně nepatřičné. Kavárna: místo, kde se pije káva. Ani náhodou. Kávu tam nedostanete ani po dobrém, ani za peníze. Můžete si ji sice objednat a přinesou vám v hrnku něco, co se za kávu vydává. Ochutnáte to a vystřízlivíte, protože káva to rozhodně není.
A co platí o kávě, platí i o kavárně. Chodí sem většinou dělníci a jsou to mastné, špinavé lokály, kde není jediná věc, která by v člověku pěstovala slušnost nebo sebeúctu. Ubrusy a ubrousky tu nikdo nezná. Člověk jí mezi zbytky po tom, kdo seděl na jeho místě před ním, a svoje drobty trousí kolem sebe a na zem. Ve špičce jsem se v takových podnicích doslova brodil svinstvem, které pokrývalo podlahu. A najíst jsem se dokázal jen proto, že jsem měl hrozný hlad a snědl bych cokoli.
Podle chuti, s jakou se dělník pouští do jídla, to vypadá, že tohle je jeho obvyklý stav. Jíst se musí a žádné cavyky se kolem toho nedělají. Přinese si s sebou prostý hlad jako zvíře a jsem si jistý, že s docela slušným hladem i odchází. Když vidíte takového muže, jak si ráno cestou do práce objedná velký hrnek čaje, který s čajem nemá nic společného, vytáhne z kapsy kus suchého chleba a zapije jedno druhým, můžete se spolehnout, že nemá v žaludku to pravé. A toho nepravého tam nemá ani dost, aby vydržel celý den v práci. A můžete se spolehnout i na to, že on a tisíc jemu podobných neodvedou tolik a tak dobré práce jako tisíc mužů, kteří se pořádně najedli masa a brambor a zapili to kávou, která je kávou.
Jako tulák v tulácké cele kalifornského vězení jsem dostával lepší jídlo a pití, než jaké dostává londýnský dělník ve svých kavárnách. A jako americký dělník jsem snídal za dvanáct pencí tak, jak by se britskému dělníkovi ani nezdálo. On ovšem za svou snídani zaplatí jen tři nebo čtyři pence. V poměru k výdělku je to ale stejně, jako jsem platil já. Já bych vydělával šest šilinků, on dva nebo dva a půl. Na druhé straně bych za den odvedl tolik práce, že by se za tu svou musel stydět. Má to tedy dvě strany. Kdo žije na vyšší úrovni, udělá vždycky víc a lepší práce než ten, kdo žije na nízké úrovni.
Námořníci srovnávají anglické a americké obchodní lodě. Na anglické lodi je prý mizerné jídlo, mizerná mzda a lehká práce. Na americké dobré jídlo, dobrá mzda a těžká práce. A to platí o dělnících obou zemí. Rychlé zaoceánské parníky musí za rychlost a páru zaplatit a dělník taky. Když na to dělník nemá, nebude mít ani rychlost, ani páru, a je to. Důkaz je vidět, když anglický dělník přijde do Ameriky. V New Yorku položí víc cihel než v Londýně, v Saint Louis ještě víc a v San Franciscu ještě víc. Jeho životní úroveň mezitím pořád stoupá.
Brzy ráno, v ulicích, kudy chodí dělníci do práce, sedí na chodníku spousta žen a vedle sebe mají pytle chleba. Nespočet dělníků si ho kupuje a jí ho cestou. Nezapijí ten suchý chleba ani čajem, který se dá v kavárnách koupit za penny. Je nesporné, že po takovém jídle člověk není schopný začít pracovní den. A stejně nesporné je, že ztrátu ponese jeho zaměstnavatel i celý národ. Státníci už nějakou dobu volají: „Probuď se, Anglie!“ Bylo by od nich mnohem rozumnější, kdyby tu písničku změnili na: „Najez se, Anglie!“
Dělník je nejen špatně živený, ale živený i špinavě. Stál jsem před řeznictvím a díval se, jak se houf hospodyň s nadějí přehrabuje v odřezcích, zbytcích a cárech hovězího a skopového. Ve Státech se tím krmí psi. Neručil bych za čisté prsty těch hospodyň, stejně jako bych neručil za čistotu jednopokojových bytů, kde mnohé z nich žily s rodinou. A přece se v té hromadě hrabaly a přehazovaly ji, aby za svoje měďáky dostaly co nejvíc. Nespouštěl jsem oči z jednoho zvlášť ošklivého kusu masa a sledoval, jak projde rukama víc než dvaceti žen. Nakonec připadl jedné bázlivé ženušce, kterou řezník přemluvil, aby si ho vzala. Celý den se na tu hromadu přidávalo a zase se z ní ubíralo. Padal na ni prach a špína z ulice, sedaly na ni mouchy a špinavé prsty ji pořád obracely.
Pouliční prodavači celý den vozí na vozících fůry flekatého a hnijícího ovoce a na noc ho často uloží ve své jediné místnosti, kde bydlí i spí. Tam je ovoce vystavené nemocem a zatuchlému dechu přeplněného a shnilého života. A druhý den se s ním zase jezdí po ulicích a prodává se.
Chudý dělník z East Endu vůbec neví, jaké je jíst dobré a zdravé maso nebo ovoce. Vlastně maso ani ovoce skoro nejí. A ani vyučený řemeslník se nemá čím chlubit. Soudě podle kaváren, a to je dobré měřítko, nepoznají za celý život, jak chutná čaj, káva nebo kakao. V kavárnách dostanou jen břečku, čaj, co čaj jen viděl. Liší se jen tím, jak moc je řídká a jak málo v ní čaje je. Ani vzdáleně se nepodobá tomu, co vy a já jsme zvyklí pít jako čaj a kávu.
Vybavuje se mi jedna drobná příhoda z kavárny kousek od Jubilee Street na třídě Mile End.
„Nemohla bys mi za tohle dát něco k jídlu, děvečko? Cokoli, je mi to jedno. Celý boží den jsem neměla ani sousto a je mi tak slabo…“
Byla to stará žena ve slušných černých hadrech a v ruce držela penny. Ta, které řekla „děvečko“, byla ustaraná čtyřicetiletá žena, majitelka a zároveň servírka toho podniku.
Čekal jsem, možná stejně napjatě jako ta stařena, jak její prosba dopadne. Byly čtyři odpoledne a ona vypadala zesláble a nemocně. Žena chvilku váhala a pak přinesla velký talíř „dušeného jehněčího s mladým hráškem“. Sám jsem měl před sebou stejný talíř a podle mě to jehně bylo spíš skopové a hrášek mohl být o hodně mladší, a mladý by stejně nebyl. Jde ale o to, že to jídlo stálo šest pencí a majitelka ho dala za penny. Znovu se tím potvrdila stará pravda, že nejštědřejší jsou chudí.
Stařena se rozplývala vděkem, sedla si na druhou stranu úzkého stolu a hladově se pustila do kouřícího jídla. Jedli jsme vytrvale a mlčky, když tu na mě najednou, prudce a úplně rozjařeně vykřikla:
„Prodala jsem krabičku sirek! Jo,“ opakovala ještě rozjařeněji. „Prodala jsem krabičku sirek! Tak jsem přišla k tomu penny.“
„Vy už asi budete mít nějaký ten rok,“ nadhodil jsem.
„Včera mi bylo sedmdesát čtyři,“ odpověděla a s chutí se vrátila k talíři.
„Sakra, rád bych pro tu stařenku něco udělal, to bych teda rád, jenže tohle je dneska první, co jím,“ svěřil se mi mladý chlapík vedle mě. „A mám to jen proto, že jsem si náhodou vydělal šilink za mytí, pánajána, ani nevím kolika hrnců.“
„Šest týdnů žádná práce v mým řemesle,“ pověděl ještě, když jsem se ho vyptával. „Jenom sem tam nějaká výpomoc, a to ještě málokdy.“
V kavárnách člověk zažije všelijaká dobrodružství. Jen tak nezapomenu na jednu bojovnou Londýňačku, pravou amazonku. Bylo to v podniku kousek od Trafalgarského náměstí a při placení jsem jí podal zlaťák. Mimochodem, platit se má dřív, než se člověk pustí do jídla, a kdo je špatně oblečený, musí zaplatit předem.
Děvče ten zlaťák kouslo mezi zuby, cinklo jím o pult a pak si mě i moje hadry pohrdavě změřilo od hlavy k patě.
„Kdes ho našel?“ zeptala se nakonec.
„Nechala ho na stole nějaká trouba, když odcházela, co myslíš?“ odsekl jsem.
„Co to hraješ?“ zeptala se a klidně se mi dívala do očí.
„Já si je razím sám,“ prohlásil jsem.
Ohrnula nos a vrátila mi drobné ve stříbře. Pomstil jsem se tím, že jsem každou minci kousl a cinkl s ní o pult.
„Dám ti půl penny za další kostku cukru do čaje,“ řekl jsem.
„To tě dřív uvidím v pekle,“ zněla zdvořilá odpověď. A tu zdvořilou odpověď ještě rozvedla pár barvitými slovy, která se nedají opakovat.
Nikdy jsem neměl moc talentu na pohotové odpovědi, ale ona mi i to málo vyrazila z hlavy. Dopil jsem čaj jako poražený a ona se škodolibě dívala, jak odcházím na ulici.
Tři sta tisíc Londýňanů žije v jednopokojových bytech a devět set tisíc bydlí nezákonně a v hrozných podmínkách. Dalších třicet osm tisíc je vedeno jako obyvatelé veřejných nocleháren. Nocleháren je spousta druhů, od malých a špinavých až po ty obrovské, které majitelům vynášejí pět procent zisku a které nadšeně chválí samolibí měšťáci. V jednom jsou si ale všechny podobné, a právě to jedno ti měšťáci o nich vědí: že se v nich nedá bydlet. Tím nemyslím, že do nich teče střechou nebo že tam táhne. Myslím tím, že život v nich člověka ponižuje a škodí mu.
Často se jim říká „hotel chudáků“, ale to je karikatura. Nemít pokoj sám pro sebe, kde by si člověk mohl občas sednout o samotě. Muset ráno hned po probuzení z postele, ať chce, nebo nechce. Každý večer si znovu shánět a platit postel. A nikdy nemít soukromí. To je přece docela jiný způsob života než v hotelu.
Nechci tím ale paušálně odsoudit velké soukromé a obecní noclehárny a dělnické domovy. To vůbec ne. Napravily mnohé z hrůz malých nocleháren, kde se nikdo o nic nestaral, a dávají dělníkovi za jeho peníze víc, než kdy dostával dřív. Pořád ale nejsou tak obyvatelné a zdravé, jak by mělo být bydlení člověka, který poctivě odvádí svou práci.
Malé soukromé noclehárny jsou zpravidla čirá hrůza. Spal jsem v nich, takže to vím. Ale nechám je stranou a budu mluvit jen o těch větších a lepších. Kousek od Middlesex Street ve Whitechapelu jsem vešel do jednoho takového domu, kde bydleli skoro jen dělníci. Z chodníku se tam scházelo po schodech dolů do místa, které bylo vlastně sklepem. Byly tam dvě velké, šeré místnosti, kde si muži vařili a jedli. Chtěl jsem si tam taky něco uvařit, ale ten pach mi chuť k jídlu vzal, nebo spíš vyrval. Tak jsem se spokojil s tím, že jsem se díval, jak vaří a jedí ostatní.
Jeden dělník, který se vrátil z práce, si sedl naproti mně k hrubému dřevěnému stolu a pustil se do jídla. Máslo mu nahradila hrst soli na ne zrovna čistém stole. Do ní namáčel chleba, sousto po soustu, a zapíjel ho čajem z velkého hrnku. K tomu měl ještě kus ryby. Jedl mlčky, nedíval se doprava ani doleva ani na mě. Tu a tam u stolů jedli další muži, stejně mlčky. V celé místnosti se skoro nemluvilo. Tím špatně osvětleným místem se táhla sklíčenost. Mnozí jen seděli a zachmuřeně hleděli na drobky po jídle. Musel jsem se jako rytíř Roland ptát, čím se provinili, že jsou takhle trestáni.
Z kuchyně se ozývalo víc života, a tak jsem se odvážil k plotně, kde muži vařili. Jenže ten pach, kterého jsem si všiml hned u vchodu, byl tady ještě silnější. Zvedl se mi žaludek a musel jsem ven na ulici na čerstvý vzduch.
Když jsem se vrátil, zaplatil jsem pět pencí za „kóji“. Jako potvrzenku jsem dostal obrovskou mosaznou známku a šel jsem nahoru do kuřárny. Mladí dělníci tam hráli kulečník na dvou malých stolech a u několika šachovnic dámu. Na hru se čekalo, střídali se po skupinkách. Spousta mužů kolem seděla, kouřila, četla a spravovala si šaty. Mladí byli rozjaření, staří zachmuření. Byly tam vlastně dva druhy mužů, veselí a otupělí nebo sklíčení, a podle všeho o tom rozhodoval věk.
Ale stejně jako dvě sklepní místnosti, ani tahle místnost nepřipomínala domov ani v nejmenším. Pro vás a pro mě, kteří víme, co je to opravdový domov, na ní rozhodně nebylo nic domáckého. Na stěnách visely ty nejnesmyslnější a nejurážlivější vyhlášky o tom, jak se mají hosté chovat. V deset se zhaslo a nezbývalo než jít spát. To znamenalo sejít znovu do sklepa, odevzdat mosaznou známku statnému vrátnému a vyšplhat po dlouhých schodech nahoru. Došel jsem až do nejvyššího patra a zase dolů, přes několik pater plných spících mužů. Nejlepší ubytování byly „kóje“. V každé se vešla malá postel a vedle ní místo na svlékání. Povlečení bylo čisté a ani na něm, ani na posteli nemám co vytknout. Jenže tam nebylo žádné soukromí, člověk nemohl být sám.
Chcete-li si představit patro plné kójí, stačí zvětšit jednu vrstvu papírových přihrádek z krabice na vejce. Každá přihrádka bude dva metry vysoká a ostatní rozměry odpovídající. Pak tu zvětšenou vrstvu položte na podlahu velké místnosti jako stodola, a máte to. Přihrádky nemají strop, stěny jsou tenké a chrápání všech spáčů i každý pohyb nejbližších sousedů slyšíte jasně. A ta kóje je vaše jen nakrátko. Ráno musíte ven. Nemůžete si tam dát kufr, nemůžete chodit, jak se vám zlíbí, ani za sebou zamknout, nic takového. Dveře tam vlastně nejsou vůbec, jen otvor. Jestli chcete v tomhle hotelu chudáků zůstat, musíte to všechno snášet. A k tomu vězeňský řád, který vám na každém kroku připomíná, že nejste nikdo, že vlastní duši skoro nemáte a do ničeho nemáte co mluvit.
Já ale tvrdím, že člověk, který odvede svou denní práci, by měl mít aspoň pokoj sám pro sebe. Kde si může zamknout a mít svoje věci v bezpečí. Kde si může sednout k oknu, číst nebo se dívat ven. Kde může přijít a odejít, kdy chce. Kde si může nastřádat pár osobních věcí, ne jen ty, které nosí na zádech a v kapsách. Kde si může pověsit obrázek matky, sestry, milé, baletek nebo buldoků, jak se mu zlíbí. Zkrátka jedno místo na zemi, o kterém může říct: „Tohle je moje, můj hrad. Na prahu svět končí a tady jsem pánem já.“ Takový člověk bude lepší občan. A bude i líp pracovat.
Stál jsem v jednom patře toho hotelu chudáků a poslouchal. Chodil jsem od postele k posteli a díval se na spáče. Byli to většinou mladí muži, od dvaceti do čtyřiceti. Staří si dělnický domov nemůžou dovolit, ti jdou do chudobince. Ale já se díval na ty mladé, byly jich desítky, a nebyli to vůbec ošklivě vyhlížející chlapi. Jejich tváře byly stvořené pro polibky žen a jejich krky pro ženské paže. Byli k pomilování, tak jako muži bývají. A sami dokázali milovat. Ženská ruka člověka zachraňuje a obměkčuje. Takové záchrany a obměkčení by potřebovali, místo aby den ode dne tvrdli. Říkal jsem si, kde jsou ty ženy. A pak jsem uslyšel hlasitý smích žen z ulice. Leman Street, Waterloo Road, Piccadilly a Strand mi odpověděly a já věděl, kde jsou.
Poslechnout celé · 23 minDalší díl: Lidé z propasti – 14. Život na vlásku
O textu
- Lidé z propasti – 13. Kavárny a noclehárny (The People of the Abyss (1903) – Chapter XX: Coffee-Houses and Doss-Houses) – Jack London
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




