Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Lidé z propasti – 12. V uličkách ghetta

Jack London · 31 min

svazek 111 · k poslechu · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Po mzdách přichází na řadu bydlení. Jak se žije ve východním Londýně, kde se dva miliony dělníků tísní v jednom obrovském ghettu?

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Když nejde usnout · Telefon v posteli

O autorovi: Jack London (1876–1916)

Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Lidé z propasti – 12. V uličkách ghetta
Číst celý text (3269 slov)

Lidé z propasti – 12. V uličkách ghetta

Je to v pořádku, že se pyšníme vědou a svou dobou, když děti ve městech tonou duší i tělem v bahně ulic?

Kdysi evropské národy zavíraly Židy, které nechtěly mít mezi sebou, do městských ghett. Dnes vládnoucí hospodářská třída zavírá do ghett nežádoucí, ale potřebné dělníky. Její metody nejsou tak svévolné, ale o nic méně přísné. A ta ghetta jsou pozoruhodně ubohá a obrovská. Takovým ghettem je východní Londýn. Bohatí a mocní tu nebydlí, cestovatel sem nezavítá, a dva miliony dělníků se tu hemží, plodí děti a umírají.

Nesmíme si myslet, že se všichni londýnští dělníci tísní v East Endu, ale proud se silně stáčí tím směrem. Chudé čtvrti v samotném centru města se neustále bourají a hlavní proud lidí bez bydlení míří na východ. Jedné čtvrti daleko za Aldgate, Whitechapelem a Mile Endem se říká „Londýn za hranicí“. Za posledních dvanáct let v ní přibylo dvě stě šedesát tisíc lidí, tedy o víc než šedesát procent. Mimochodem, kostely v té čtvrti mají místo k sezení jen pro jednoho z každých třiceti sedmi nových obyvatel.

East Endu se často říká Město hrozné jednotvárnosti. Říkají mu tak hlavně dobře živení a optimističtí výletníci, kteří se dívají jen na povrch věcí a pohoršuje je jen ta nesnesitelná jednotvárnost a ubohost všeho kolem. Kdyby šlo jen o hroznou jednotvárnost, nebylo by to tak špatné místo k životu. Aspoň pokud si myslíme, že pracující lidé si pestrost, krásu a překvapení nezaslouží. Jenže East End si zaslouží horší jméno. Měl by se jmenovat Město úpadku.

Není to město slumů, jak si někteří lidé představují, ale dá se o něm říct, že je to jeden obrovský slum. Měřeno obyčejnou slušností a čistým životem mužů i žen je slum každá jeho ubohá ulice. Kde se děje to, co bychom vy ani já nechtěli, aby naše děti viděly a slyšely, tam nemají žít ani děti nikoho jiného. Kde bychom vy ani já nechtěli, aby naše ženy trávily život, tam by neměla trávit život žena nikoho jiného. Protože tady v East Endu bují oplzlost a surová sprostota života. Není tu žádné soukromí. Zlé kazí dobré a všechno spolu hnije. Nevinné dětství je sladké a krásné, ale ve východním Londýně je nevinnost prchavá věc. Musíte děti zachytit dřív, než vylezou z kolébky, jinak zjistíte, že i ta nejmenší mimina toho o životě vědí stejně jako vy.

Zlaté pravidlo ukazuje, že východní Londýn není místo vhodné k životu. Kde byste nechtěli, aby žilo vaše vlastní dítě, aby tam rostlo a poznávalo život a všechno, co k němu patří, tam není vhodné místo ani pro děti jiných lidí. Ani ony tam nemají žít, růst a poznávat život a všechno, co k němu patří. Je to jednoduchá věc, tohle zlaté pravidlo, a víc není potřeba. Ekonomie a přežití nejschopnějších ať jdou k čertu, jestli tvrdí něco jiného. Co není dost dobré pro vás, není dost dobré ani pro jiné, a víc k tomu není co říct.

Tři sta tisíc Londýňanů žije s celou rodinou v jediném pokoji. Mnohem, mnohem víc jich žije ve dvou nebo třech pokojích a muži i ženy, chlapci i dívky jsou tam namačkaní pohromadě stejně jako v jednom pokoji. Zákon vyžaduje asi jedenáct krychlových metrů prostoru na osobu. V kasárnách má každý voják sedmnáct krychlových metrů. Profesor Huxley, který sám kdysi pracoval jako lékař ve východním Londýně, vždycky tvrdil, že každý člověk by měl mít dvacet tři krychlových metrů prostoru. A že ten prostor má být dobře větraný. A přitom v Londýně žije devět set tisíc lidí v menším prostoru, než předepisuje zákon.

Pan Charles Booth, který léta soustavně mapoval a třídil pracující obyvatele města, odhaduje, že v Londýně je milion osm set tisíc chudých a velmi chudých lidí. Stojí za to si všimnout, koho nazývá chudým. Chudými myslí rodiny, které mají týdně dohromady od osmnácti do jedenadvaceti šilinků. Velmi chudí jsou hluboko pod touhle hranicí.

Hospodářští páni stále víc oddělují dělníky jako třídu. A to tlačení a přeplňování nevede ani tak k nemravnosti, jako spíš k tomu, že lidé přestanou mravnost vůbec znát. Tady je výňatek ze schůze londýnské městské rady. Je strohý a holý, ale mezi řádky se dá vyčíst spousta hrůzy.

Jeden radní se zeptal předsedy zdravotního výboru, jestli si všiml řady případů vážného přeplnění bytů v East Endu. V Saint George žil muž se ženou a osmi dětmi v jedné malé místnosti. Bylo tam pět dcer ve věku dvaceti, sedmnácti, osmi a čtyř let a jedno nemluvně, a tři synové ve věku patnácti, třinácti a dvanácti let. Ve Whitechapelu žil v ještě menší místnosti muž se ženou a třemi dcerami ve věku šestnácti, osmi a čtyř let a se dvěma syny, kterým bylo deset a dvanáct. V Bethnal Green našli v jedné místnosti muže se ženou, se čtyřmi syny ve věku dvaceti tří, dvaceti jedna, devatenácti a šestnácti let a se dvěma dcerami, kterým bylo čtrnáct a sedm. Radní se ptal, jestli není povinností místních úřadů takovému přeplnění bránit.

Jenže když devět set tisíc lidí opravdu žije v podmínkách, které odporují zákonu, mají úřady plné ruce práce. Když lidi z přeplněného bytu vyhodí, zatoulají se do nějaké jiné díry. A protože se stěhují v noci na ručních vozících a jeden vozík pobere všechno, co domácnost má, i se spícími dětmi, skoro se nedá vysledovat, kam se poděli. Kdyby se zákon o veřejném zdraví z roku 1891 najednou a úplně začal dodržovat, dostalo by devět set tisíc lidí výpověď z bytu a šli by na ulici. A muselo by se postavit pět set tisíc pokojů, než by zase všichni bydleli podle zákona.

Ubohé ulice jsou ubohé jen na pohled. Uvnitř za zdmi je špína, bída a tragédie. Následující tragédie se možná bude špatně poslouchat, ale nezapomínejme, že je mnohem horší, že se vůbec stala.

Nedávno zemřela v jedné londýnské ulici stará žena, bylo jí sedmdesát pět let. Při vyšetřování její smrti úředník vypověděl, že v pokoji nenašel nic než hromadu starých hadrů. Pokoj byl v otřesném stavu a nic podobného prý ještě neviděl.

Lékař řekl, že ji našel ležet na zemi u krbu. Byla velmi špatně živená, vyhublá a hrozně zanedbaná.

Jeden muž, který byl u vyšetřování, napsal, že ji viděl v márnici a že se ještě teď otřese, když si na to vzpomene. Byla tak vyhladovělá a vyhublá, že z ní zbyla jen kůže a kosti.

Kdyby takhle neměla umřít vaše ani moje matka, nemá takhle umřít ani tahle žena, ať byla matkou kohokoli.

Jeden biskup, který žil v Africe mezi Zuly, nedávno řekl: „Ani v africké vesnici by nikdo nedovolil, aby mladí muži a ženy, chlapci a dívky žili takhle všichni pohromadě.“ Myslel tím děti z přeplněných domácností. V pěti letech už se nemají co naučit, ale mají spoustu věcí, které by se měly odnaučit, a nikdy se je neodnaučí.

Je všeobecně známo, že tady v ghettu vynášejí domy chudých víc než sídla bohatých. Chudý dělník nejenže musí žít jako zvíře, ale platí za to poměrně víc než bohatý za své prostorné pohodlí. Protože se chudí o byty přetahují, mohli se vyrojit vydřiduši, kteří pronajímají domy. Lidí je víc než místa a mnozí jsou v chudobinci jen proto, že jinde střechu nad hlavou nenajdou. Domy se pronajímají, pak podnajímají a pak znovu podnajímají, až po jednotlivé pokoje.

„Pronajmu část pokoje.“ Takový nápis visel nedávno v okně necelých pět minut chůze od sálu Saint James’s Hall. Jeden kněz potvrzuje, že se postele pronajímají na tři směny. To znamená, že na jedné posteli se vystřídají tři nájemníci, každý na osm hodin, takže postel nikdy nevychladne. A podlaha pod postelí se taky pronajímá na tři směny. Zdravotní inspektoři na takové případy narážejí běžně. V místnosti o asi dvaceti osmi krychlových metrech ležely tři dospělé ženy na posteli a dvě dospělé ženy pod postelí. A v místnosti o asi čtyřiceti sedmi krychlových metrech ležel na posteli jeden dospělý muž a dvě děti a pod postelí dvě dospělé ženy.

Tady je typický příklad pokoje, kde se slušněji střídají jen dvě směny. Přes den v něm bydlí mladá žena, která pracuje celou noc v hotelu. V sedm večer pokoj opustí a přijde pomocník zedníka. V sedm ráno odchází on do práce a ona se právě vrací ze své.

Farář ze Spitalfields sečetl obyvatele v některých uličkách své farnosti. Píše:

V jedné uličce je deset domů, padesát jedna pokojů, skoro všechny asi dva a půl na necelé tři metry, a dvě stě padesát čtyři lidí. Jen v šesti případech bydlí v jednom pokoji dva lidé. Jinde jich je od tří do devíti. Na jiném dvorku se šesti domy a dvaceti dvěma pokoji bylo osmdesát čtyři lidí, a zase v několika případech šest, sedm, osm nebo devět v jednom pokoji. V jednom domě s osmi pokoji je čtyřicet pět lidí. V jednom pokoji jich je devět, v jednom osm, ve dvou po sedmi a v dalším šest.

Lidé se v ghettu netísní, protože by chtěli, ale protože musí. Skoro polovina dělníků platí za nájem čtvrtinu až polovinu výdělku. Průměrný nájem ve větší části East Endu je čtyři až šest šilinků týdně za jeden pokoj. Vyučení řemeslníci, kteří vydělávají třicet pět šilinků týdně, musí z toho dát patnáct šilinků za dvě tři malé, stísněné díry, ve kterých se zoufale snaží žít aspoň trochu jako doma. A nájmy pořád rostou. V jedné ulici ve Stepney stouply za pouhé dva roky ze třinácti na osmnáct šilinků, v jiné z jedenácti na šestnáct a v další z jedenácti na patnáct šilinků. A ve Whitechapelu stojí domky o dvou pokojích, které se nedávno pronajímaly za deset šilinků, teď jedenadvacet šilinků. Na východě, na západě, na severu i na jihu nájmy rostou. Když hektar půdy stojí padesát až sedmdesát pět tisíc liber, někdo to majiteli zaplatit musí.

Pan Steadman v Dolní sněmovně ve svém projevu o volebním obvodu Stepney vyprávěl tohle:

Dnes ráno mě necelých sto metrů od místa, kde sám bydlím, zastavila jedna vdova. Musí živit šest dětí a za dům platila čtrnáct šilinků týdně. Živí se tím, že dům pronajímá podnájemníkům a chodí na den prát nebo uklízet. Ta žena mi se slzami v očích řekla, že majitel jí zvýšil nájem ze čtrnácti šilinků na osmnáct. Co ta žena mohla dělat? Ve Stepney není kde bydlet. Všechno je obsazené a přeplněné.

Nadvláda jedné třídy může stát jen na úpadku druhé třídy. A když jsou dělníci zavření v ghettu, úpadku, který z toho plyne, neuniknou. Vzniká malý a zakrslý lid, rod nápadně odlišný od rodu svých pánů, takový lid z dlažby, bez výdrže a bez síly. Muži jsou karikaturou toho, jak by měl vypadat muž, a jejich ženy a děti jsou bledé a chudokrevné, s tmavými kruhy pod očima. Hrbí se, šourají se a brzy ztratí všechen tvar a krásu.

A co je horší, muži z ghetta jsou ti, kdo zůstali. Je to rod, který už upadl a který nechali upadat dál. Nejméně sto padesát let z něj odčerpávají to nejlepší. Silní muži, odvážní, podnikaví a ctižádostiví odcházeli do svěžejších a svobodnějších končin světa budovat nové země a národy. Ti, kterým něco chybělo, ti slabí na srdci, na hlavě i v rukou, a k tomu ti zkažení a beznadějní, zůstali, aby rod pokračoval. A rok co rok jim zase berou to nejlepší, co zplodí. Kdekoli se podaří vyrůst muži silnému a urostlému, hned ho odvedou do armády. Jak řekl Bernard Shaw, voják je „zdánlivě hrdinný a vlastenecký obránce své země. Ve skutečnosti je to ale nešťastník, kterého bída dohnala, aby se nabídl jako potrava pro děla, jen aby měl pravidelný příděl jídla, střechu nad hlavou a šaty“.

Tím, že se z dělníků neustále vybírají ti nejlepší, ochuzují se ti, kdo zůstanou. Je to smutně upadlý zbytek, a jeho velká část klesá v ghettu do nejhlubších hlubin. Víno života odteklo a rozlilo se v krvi a v potomstvu po celém ostatním světě. Co zůstalo, je kal. Je zavřený sám se sebou a dusí se ve vlastní šťávě. Lidé tu ztrácejí slušnost a stávají se z nich lidé, kteří se podobají spíš zvířatům. Když zabíjejí, zabíjejí vlastníma rukama, a pak se hloupě vydají katovi. V jejich provinění není žádná velkolepá odvaha. Ublíží kamarádovi tím, co mají zrovna po ruce, a pak si sednou a čekají na policii. Bít ženu tu muži berou jako své manželské právo. A nezůstane vždycky jen u monoklu.

Žena z nejnižších vrstev ghetta patří svému muži jako otrok, stejně jako indiánská žena. A kdybych byl žena a měl jen tyhle dvě možnosti, já bych byl raději tou indiánskou ženou. Muži jsou hospodářsky závislí na svých pánech a ženy jsou hospodářsky závislé na mužích. Výsledek je, že žena dostane bití, které by muž měl dát svému pánovi, a nemůže nic dělat. Jsou tu děti a on je živitel, a ona si netroufne poslat ho do vězení a nechat sebe i děti hladovět. Když se takové případy dostanou k soudu, dá se jen zřídka získat důkaz, který by muže usvědčil. Ztýraná žena a matka zpravidla pláče a zoufale prosí soudce, aby manžela kvůli dětem pustil.

Z manželek se stanou ječící fúrie. Nebo jsou zlomené a pokorné jako psi a ztratí i tu trochu slušnosti a sebeúcty, která jim zbyla z dívčích let. A všichni spolu klesají v úpadku a ve špíně a už jim to je jedno.

Někdy dostanu strach, že bídu života v ghettu příliš zobecňuji. Mám pocit, že své dojmy přeháním, že stojím moc blízko u obrazu a chybí mi odstup. V takových chvílích mi pomůže obrátit se ke svědectví jiných lidí. Ujistím se tak, že nejsem přepjatý a že mi nepřeskakuje. Frederick Harrison mi vždycky připadal jako rozvážný a vyrovnaný člověk, a ten říká:

Kdyby měl průmysl trvale vypadat tak, jak ho vidíme, mně by aspoň stačilo to, abych moderní společnost odsoudil jako sotva lepší než otroctví nebo nevolnictví. Devadesát procent těch, kdo bohatství skutečně vytvářejí, nemá vlastní domov na déle než do konce týdne. Nemají kousek půdy, ani jedinou místnost, která by jim patřila. Nemají nic cenného kromě trochy starého nábytku, který se vejde na jeden vůz. Mají jen nejistou týdenní mzdu, která sotva stačí, aby zůstali zdraví. Bydlí většinou na místech, která by nikdo nepovažoval za vhodná pro svého koně. A od bídy je dělí tak úzký okraj, že měsíc špatného obchodu, nemoc nebo nečekaná ztráta je postaví tváří v tvář hladu a chudinské podpoře… Ale pod tímhle běžným stavem průměrného dělníka ve městě i na venkově je ještě velký zástup vyvrženců bez prostředků, kteří jdou za armádou průmyslu jako houf, který se táhne za vojskem. Je to nejméně desetina všech dělníků a jejich běžným stavem je bída, při které se člověku dělá zle. Jestli má moderní společnost trvale vypadat takhle, pak musíme říct, že civilizace přináší velké většině lidstva prokletí.

Devadesát procent! Ta čísla jsou otřesná, a přece pan Stopford Brooke, když vykreslí strašný obraz z Londýna, cítí, že ho musí znásobit půl milionem. Tady je:

Když jsem byl kaplanem v Kensingtonu, často jsem potkával rodiny, které se po Hammersmith Road stěhovaly do Londýna. Jednoho dne šel kolem dělník se ženou, synem a dvěma dcerami. Jejich rodina dlouho žila na jednom statku na venkově. S pomocí obecní pastviny a vlastní práce se nějak protloukali. Pak ale přišel čas, kdy obecní pastvinu zabrali, jejich práci na statku už nepotřebovali a tiše je vystěhovali z chalupy. Kam měli jít? Samozřejmě do Londýna, kde se myslelo, že je práce dost. Měli trochu úspor a mysleli si, že seženou dva slušné pokoje. Jenže v Londýně narazili na neúprosnou otázku půdy. Hledali bydlení ve slušných dvorech a zjistili, že dva pokoje stojí deset šilinků týdně. Jídlo bylo drahé a špatné, voda špatná a brzy na tom bylo špatně i jejich zdraví. Práce se sháněla těžko a platili za ni tak málo, že se brzy zadlužili. V jedovatém okolí, ve tmě a při dlouhých hodinách práce byli čím dál nemocnější a zoufalejší. A museli hledat levnější bydlení. Našli ho na dvoře, který jsem dobře znal. Bylo to doupě zločinu a hrůz, o kterých se nemluví. Dostali tam jedinou místnost za krutý nájem. Práci teď sháněli ještě hůř, protože přišli z místa se špatnou pověstí. A dostali se do rukou těch, kdo z muže, ženy i dítěte vyždímají poslední kapku za mzdu, ze které se dá živit jen zoufalstvím. Tma a špína, špatné jídlo, nemoc a nedostatek vody byly horší než dřív. A tlačenice a společnost na dvoře je oloupily o poslední zbytky sebeúcty. Zmocnil se jich démon pití. Samozřejmě, na obou koncích dvora byla hospoda. Tam utíkali všichni, hledat přístřeší, teplo, společnost a zapomnění. A vycházeli odtamtud s ještě většími dluhy, s rozpálenou hlavou a s neukojenou touhou po pití, pro kterou by udělali cokoli. A za pár měsíců byl otec ve vězení, žena umírala, syn se stal zločincem a dcery skončily na ulici. Znásobte to půl milionem, a pořád budete pod pravdou.

Smutnější podívanou na této zemi nenajdete než celý ten „hrozný východ“ s Whitechapelem, Hoxtonem, Spitalfields, Bethnal Green a Wappingem až k Východoindickým dokům. Barva života je šedá a fádní. Všechno je bezmocné, beznadějné, bez úlevy a špinavé. Vana je tu věc úplně neznámá, stejně bájná jako pokrm bohů. Lidé sami jsou špinaví, a každá snaha o čistotu je k smíchu, pokud není k pláči. Mastným větrem sem přilétají podivné, toulavé pachy. A déšť, když prší, je spíš mastnota než voda z nebe. I dlažební kostky jsou potažené mastnotou.

Žijí tu lidé stejně tupí a bez fantazie jako ty dlouhé šedé kilometry špinavých cihel. Náboženství je skoro minulo a vládne tu hrubé a hloupé lpění na hmotě, které je zhoubné pro všechno duchovní i pro jemnější stránky života.

Kdysi se Angličané hrdě chlubili, že dům každého Angličana je jeho hrad. Dnes je to přežitek. Lidé z ghetta domov nemají. Nevědí, co znamená a jak posvátný je život v domově. I obecní činžáky, kde bydlí dělníci z lepší vrstvy, jsou přeplněná kasárna. Ani tam nemají domov. Dokazuje to už sama řeč. Otec se vrací z práce a zeptá se dcerky na ulici, kde je máma. A dcerka neodpoví „doma“, ale „V činžáku.“

Vyrostl tu nový druh lidí, lidé z ulice. Život tráví v práci a na ulici. Mají doupata a brlohy, kam zalezou spát, a to je všechno. Říkat takovým doupatům a brlohům „domov“ by bylo výsměchem tomu slovu. Tradiční mlčenlivý a zdrženlivý Angličan zmizel. Lidé z dlažby jsou hluční, upovídaní, nervózní a vznětliví, dokud jsou mladí. Když stárnou, otupí je a omámí pivo. Když nemají nic jiného na práci, přežvykují jako krávy. Potkáte je všude, jak stojí na obrubníku a na rozích a civí do prázdna. Sledujte jednoho z nich. Bude tam stát bez hnutí celé hodiny, a až odejdete, bude tam pořád stát a civět do prázdna. Je to velmi poutavé. Nemá peníze na pivo a jeho brloh je jen na spaní, tak co jiného mu zbývá? Tajemství dívčí lásky, lásky ženy i lásky dítěte už rozluštil. Zjistil, že jsou to přeludy a podvody, prázdné a pomíjivé jako kapky rosy, které rychle zmizí před krutou skutečností života.

Jak říkám, mladí jsou vznětliví, nervózní a vzrušení. Lidé středního věku jsou prázdní, netečtí a hloupí. Je směšné si byť na chvíli myslet, že by mohli soutěžit s dělníky Nového světa. Zesurovělí, ponížení a otupělí lidé z ghetta nebudou Anglii k užitku ve světovém boji o průmyslovou nadvládu, který podle ekonomů už začal. Ani jako dělníci, ani jako vojáci nebudou stačit, až je Anglie v nouzi zavolá, ty své zapomenuté. A jestli Anglii vymrští ze světové průmyslové dráhy, zahynou jako mouchy na konci léta. Anebo až se Anglie ocitne v nouzi a oni budou zoufalí jako zahnaná divoká zvířata, mohou se stát hrozbou. Mohou se vyvalit do West Endu a oplatit mu všechny ty výlety do slumů, které West End podnikal na východ. A v tom případě zahynou před kulomety a moderními válečnými stroji ještě rychleji a snadněji.

Poslechnout celé · 31 minDalší díl: Lidé z propasti – 13. Kavárny a noclehárny

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.