Zpátky v East Endu. Večer na prostranství Mile End Waste se dělníci přou, kdo může za nízké mzdy a proč se práce nenajde pro všechny.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Ložnice pro dobrý spánek · Když nejde usnout
Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.
Kapitoly
Číst celý text (2887 slov)
Lidé z propasti – 11. Práce, mzda a strach
Na prostranství Mile End Waste jsem se na chvíli zastavil a poslouchal hádku. Byla noc a byli to samí dělníci z lepší vrstvy. Obstoupili jednoho z nich, třicetiletého muže s příjemnou tváří, a dost vzrušeně na něj doráželi.
„Ale co ti levní přistěhovalci?“ ptal se jeden. „Třeba Židé z Whitechapelu, co nám pořád podrážejí nohy?“
„Nemůžete jim to vyčítat,“ zněla odpověď. „Jsou stejní jako my a taky musí z něčeho žít. Nevyčítejte to člověku, který nabídne, že bude dělat za míň než vy, a vezme vám místo.“
„Ale co žena a děti?“ naléhal ten druhý.
„No právě,“ zněla odpověď. „A co žena a děti toho, kdo dělá levněji než vy a vezme vám místo? Co? Co jeho žena a děti? Na nich mu záleží víc než na vašich a nemůže se dívat, jak hladovějí. Tak srazí cenu práce a vy letíte. Ale nesmíte to vyčítat jemu, chudákovi. Nemůže si pomoct. Mzdy klesnou vždycky, když se o jedno místo ucházejí dva. Je to vina konkurence, ne člověka, který srazí cenu.“
„Ale tam, kde jsou odbory, mzdy neklesají,“ namítl někdo.
„A zase jste trefil hřebík na hlavičku. Odbory brání konkurenci mezi dělníky, ale tam, kde odbory nejsou, je konkurence ještě tvrdší. A tady přicházejí na řadu ti vaši levní dělníci z Whitechapelu. Nejsou vyučení, nemají odbory a podrážejí nohy jeden druhému. A k tomu i nám, pokud nepatříme k silným odborům.“
Ten muž z Mile End Waste nešel v hádce dál, ale ukázal na jednu pravdu. Když se o jedno místo ucházejí dva, mzdy musí klesnout. Kdyby šel hlouběji, zjistil by, že ani odbory, řekněme s dvaceti tisíci členy, neudrží mzdy, když se dvacet tisíc nezaměstnaných snaží jejich členy vytlačit. Názorně to teď ukazuje návrat a propouštění vojáků z Jižní Afriky. Po desítkách tisíc se ocitají v zoufalé situaci v armádě nezaměstnaných. Po celé zemi klesají mzdy. Vznikají z toho spory a stávky a toho využívají nezaměstnaní, kteří rádi zvednou nářadí, které stávkující odhodili.
Dřina za hladovou mzdu, armády nezaměstnaných a zástupy lidí bez domova a bez přístřeší jsou nevyhnutelné, když je víc lidí, kteří chtějí pracovat, než je práce. Muži a ženy, které jsem potkal na ulicích, v kotcích a u jeslí, tam nejsou proto, že by to byl pohodlný způsob života. Dost jsem už popsal, co všechno snášejí, a je jasné, že jejich život je všechno, jen ne pohodlný.
Tady v Anglii se dá střízlivě spočítat, že pracovat za dvacet šilinků týdně, mít pravidelné jídlo a v noci postel je pohodlnější než chodit po ulicích. Kdo chodí po ulicích, trpí víc a dře víc za mnohem menší odměnu. Popsal jsem, jaké noci tráví a jak je vyčerpání nakonec dožene do útulku, aby si „odpočinuli“. Ani útulek není pohodlí. Natrhat necelá dvě kila koudele, roztlouct přes půl tuny kamení nebo dělat ty nejodpornější práce za mizerné jídlo a přístřeší, to je od těch mužů naprostá marnotratnost. Ze strany úřadů je to čistá loupež. Dávají mužům za práci mnohem míň než soukromí zaměstnavatelé. Mzda za stejnou práci u soukromého zaměstnavatele by jim koupila lepší postel, lepší jídlo, víc radosti a hlavně víc svobody.
Jak říkám, pro muže je marnotratnost chodit do útulku. A že to sami vědí, je vidět z toho, jak se mu vyhýbají, dokud je tam nedožene vyčerpání. Proč to tedy dělají? Ne proto, že by je přešla chuť do práce. Je to právě naopak. Přešla je chuť toulat se. Ve Spojených státech je tulák skoro vždycky člověk, kterého přešla chuť do práce. Toulání mu připadá pohodlnější než práce. Ale v Anglii to neplatí. Tady mocní dělají všechno, aby tulákovi a pobudovi toulání znechutili, a on je opravdu hodně znechucený. Ví, že za dva šilinky denně si koupí tři slušná jídla, postel na noc a ještě mu zbude pár pencí do kapsy. Raději by pracoval za ty dva šilinky než za almužnu v útulku. Ví totiž, že by se tolik nenadřel a že by s ním nezacházeli tak hrozně. Nedělá to ale, protože je víc lidí, kteří chtějí pracovat, než je práce.
Když je víc lidí než práce, musí se lidé prosívat jako sítem. V každém odvětví se ti méně schopní vytlačují ven. Když je vytlačí, protože nejsou dost schopní, nemohou jít nahoru. Musí klesat, a klesat dál, dokud nedosáhnou své úrovně, místa ve stavbě průmyslu, kde jsou schopní. Z toho tedy neúprosně plyne, že ti nejméně schopní musí klesnout až na samé dno. A tam jsou jatka, kde bídně hynou.
Stačí se podívat na neschopné, kteří už na dně zůstali natrvalo, a je vidět, že jsou to většinou trosky na duchu, na těle i na mravech. Výjimkou jsou ti, kdo tam přišli nedávno. Ti jsou jen velmi neschopní a ničení na nich teprve začíná pracovat. Musíme mít na paměti, že všechny síly tady ničí. Když se tam dostane zdravé tělo, protože mu hlava nepracuje dost rychle a dobře, brzy se pokroutí a zdeformuje. Čistá mysl, která se tam dostala kvůli slabému tělu, se brzy ušpiní a nakazí.
Umírá se tu hodně. A přesto lidé, než zemřou, dlouho a krutě trpí.
Tady tedy vidíme, jak vznikají propast a jatka. V celé stavbě průmyslu neustále probíhá vyřazování. Neschopní se plejí a házejí dolů. Neschopnost má různé podoby. Strojník, který nechodí do práce pravidelně nebo je nespolehlivý, klesne, dokud nenajde své místo, třeba jako nádeník. Tahle práce je už sama od sebe nepravidelná a odpovědnost v ní není skoro žádná. Kdo je pomalý a nemotorný, kdo má slabé tělo nebo mysl, kdo nemá dost nervové, duševní a tělesné výdrže, musí klesnout, někdy rychle, někdy krok za krokem, až na dno. Úraz udělá ze schopného dělníka neschopného, a ten musí jít dolů. A dělník, který zestárne, kterému ubývá sil a tupne hlava, musí začít ten strašný sestup. Nezastaví se dřív než na dně, ve smrti.
O tom posledním vyprávějí londýnské statistiky hrozný příběh. V Londýně žije sedmina obyvatel celého Spojeného království. A v Londýně rok co rok umírá jeden dospělý ze čtyř na veřejném dobročinném zaopatření, v chudobinci, v nemocnici nebo v ústavu pro choromyslné. Když vezmeme v úvahu, že zámožní takhle nekončí, je jasné, že na veřejném zaopatření umírá nejméně jeden ze tří dospělých dělníků.
Jako příklad toho, jak se dobrý dělník může náhle stát neschopným a co se s ním pak stane, mám chuť uvést případ McGarryho. Je mu třicet dva let a je chovancem chudobince. Jeho vlastní slova cituji z výroční zprávy jeho odborů.
Pracoval jsem v Sullivanově podniku ve Widnes, kterému se spíš říká chemička. Pracoval jsem v kůlně a musel jsem přejít přes dvůr. Bylo deset hodin večer a nikde žádné světlo. Když jsem šel přes dvůr, něco mě chytilo za nohy. Ztratil jsem vědomí a den nebo dva jsem o sobě nevěděl. V neděli večer jsem přišel k sobě a byl jsem v nemocnici. Zeptal jsem se sestry, co je s mými nohama, a ona mi řekla, že jsem přišel o obě.
Na dvoře byl v zemi otvor a v něm se točil stroj. Otvor nebyl nijak ohrazený ani zakrytý. Po mém úrazu stroj úplně zastavili a otvor zakryli plechem… Dali mi dvacet pět liber. Nepočítali to jako odškodné, říkali, že je to jen z dobročinnosti. Z toho jsem zaplatil devět liber za vozík, abych se mohl sám vozit.
V době úrazu jsem dělal pomocného dělníka. Dostával jsem dvacet čtyři šilinky týdně, o něco víc než ostatní, protože jsem bral směny navíc. Když byla potřeba těžká práce, vybírali vždycky mě. Vedoucí, pan Manton, mě několikrát navštívil v nemocnici. Když už mi bylo líp, zeptal jsem se ho, jestli by mi mohl najít práci. Řekl, ať se netrápím, že firma nemá srdce z kamene. Že budu tak jako tak v pořádku… Pan Manton pak přestal chodit. A když přišel naposled, řekl, že ho napadlo požádat ředitele, aby mi dali padesát liber, abych mohl odjet domů k přátelům do Irska.
Chudák McGarry! Dostával o něco víc než ostatní, protože se snažil a bral směny navíc. A když byla potřeba těžká práce, vybírali vždycky jeho. A pak se to stalo a on šel do chudobince. Jedinou jinou možností je vrátit se domů do Irska a do konce života být na obtíž přátelům. Komentář je zbytečný.
Je třeba pochopit, že o tom, kdo je schopný, nerozhodují sami dělníci, ale poptávka po práci. Když se o jedno místo ucházejí tři, dostane ho ten nejschopnější. Ti dva ostatní budou neschopní, ať jsou jakkoli schopní. Kdyby Německo, Japonsko a Spojené státy ovládly celý světový trh se železem, uhlím a textilem, ocitly by se rázem statisíce anglických dělníků bez práce. Někteří by se vystěhovali, ale ostatní by se hnali za prací do zbylých odvětví. Dělníky by to otřáslo odshora až dolů. A až by se všechno zase ustálilo, neschopných na dně propasti by přibyly statisíce. Kdyby naopak všechno zůstalo stejné a všichni dělníci byli dvakrát schopnější, bylo by neschopných pořád stejně. Každý z nich by byl dvakrát schopnější než dřív a schopnější než mnozí dřívější schopní.
Když je víc lidí, kteří chtějí pracovat, než je práce, bude neschopných přesně tolik, kolik je lidí navíc. A jako neschopné je čeká pomalý a bolestný zánik. V dalších kapitolách chci na jejich práci a způsobu života ukázat, jak se neschopní vyřazují a ničí. A taky to, jak dnešní průmyslová společnost neschopné neustále a bezohledně vyrábí.
Mzdy
Ve vnitřním Londýně žije skoro milion tři sta tisíc lidí v rodinách, které mají týdně jedenadvacet šilinků nebo méně. Když jsem se to dozvěděl, začalo mě zajímat, jak ty peníze utratit, aby taková rodina zůstala tělesně v dobré kondici. Rodiny se šesti, sedmi, osmi nebo deseti členy jsem vůbec nepočítal. Následující rozpočet jsem sestavil pro rodinu o pěti členech, otce, matku a tři děti.
Nájem spolkne šest šilinků, skoro třetinu. Chleba stojí čtyři šilinky, maso tři a půl, zelenina dva a půl a uhlí šilink. Čaj, cukr, petrolej na svícení, mléko, mýdlo, máslo a dříví na podpal stojí každá z těch věcí jen pár pencí, od čtyř do deseti. Dohromady to dělá jedenadvacet šilinků a dvě pence.
Už jediná položka ukáže, jak málo místa tu je pro plýtvání. Za čtyři šilinky chleba na týden dostane každý z pěti členů rodiny na jedno jídlo chleba za necelou půl penny, když jedí třikrát denně. Přitom chleba je největší položka. Masa dostane každý na jedno jídlo ještě míň a zeleniny ještě míň. Menší položky jsou už tak drobné, že nemá smysl je počítat. Navíc se všechny ty potraviny kupují po troškách v malém, a to je ten nejdražší a nejméně výhodný způsob nákupu.
Rozpočet nedovoluje žádný přepych ani plné žaludky, a přitom si všimněte, že nic nezbývá. Celých jedenadvacet šilinků padne na jídlo a nájem. Nezbudou žádné peníze do kapsy. Když si otec koupí sklenici piva, musí rodina sníst o to míň. A o co méně sní, o to víc trpí její tělesná kondice. Členové té rodiny nemohou jezdit omnibusem ani tramvají, nemohou psát dopisy, jezdit na výlety, chodit do lidového divadýlka za dvě pence, vstoupit do spolku nebo podpůrné pokladny. Nemohou si koupit sladkosti, tabák, knihy ani noviny.
A dál: děti jsou tři. Když jedno z nich potřebuje boty, musí rodina na týden škrtnout z jídelníčku maso. Rodina má pět párů nohou, které potřebují boty, pět hlav, které potřebují klobouk, a pět těl, která potřebují šaty. A protože zákon nedovolí chodit po ulici neoblečený, musí rodina pořád šetřit na jídle a ubírat ze své kondice, aby jí bylo teplo a nešla do vězení. Všimněte si totiž, že když se z týdenního příjmu odečte nájem, uhlí, petrolej, mýdlo a dříví, zbývá na jídlo pro každého čtyři a půl pence denně. A z těch čtyř a půl pence se nedá ubrat na šaty, aniž by utrpěla kondice.
To všechno je dost zlé. Ale pak se to stane. Manžel a otec si zlomí nohu nebo vaz. Nepřichází už čtyři a půl pence denně na jídlo pro každého, žádný chleba za půl penny na jedno jídlo, a na konci týdne žádných šest šilinků na nájem. Musí tedy ven, na ulici nebo do chudobince, nebo do nějakého bídného doupěte. Tam se matka bude zoufale snažit udržet rodinu pohromadě z deseti šilinků, které si možná dokáže vydělat.
V Londýně žije skoro milion tři sta tisíc lidí v rodinách, které mají týdně jedenadvacet šilinků nebo méně. Ale pamatujte, že my jsme zkoumali rodinu o pěti členech, která žije z jedenadvaceti šilinků. Jsou rodiny větší, je mnoho rodin, které žijí z méně než jedenadvaceti šilinků, a mnoho lidí nemá stálou práci. Přirozeně se nabízí otázka: Jak žijí? Odpověď zní, že nežijí. Nevědí, co je život. Vlečou se existencí horší než zvířecí, dokud je smrt milosrdně nevysvobodí.
Než sestoupíme do ještě horších hlubin, uveďme případ telefonistek. Jsou to čistá, svěží anglická děvčata, která nutně potřebují žít lépe než zvířata. Jinak by čistými, svěžími anglickými děvčaty nezůstala. Když telefonistka nastoupí, dostává týdně jedenáct šilinků. Pokud je rychlá a šikovná, může po pěti letech dostávat aspoň libru týdně. Nedávno předložili lordu Londonderrymu, kolik taková dívka za týden utratí. Tady to je.
Nájem s otopem a světlem stojí sedm a půl šilinku. Jídlo doma tři a půl šilinku, jídlo v práci čtyři a půl. Tramvaj šilink a půl a praní šilink. Dohromady osmnáct šilinků.
Nezbývá nic na šaty, na zábavu ani na nemoc. A přitom mnohé dívky nedostávají osmnáct šilinků, ale jedenáct, dvanáct nebo čtrnáct šilinků týdně. Musí mít šaty a nějakou zábavu, a…
Muž k muži bývá často nespravedlivý, k ženě je takový vždycky.
Na sjezdu odborů, který se právě koná v Londýně, navrhl svaz plynárníků, aby parlamentní výbor odborů předložil nový zákon. Zakázal by zaměstnávat děti mladší patnácti let. Pan Shackleton, poslanec a zástupce tkalců ze severních hrabství, vystoupil proti jménem textilních dělníků. Podle něj se textiláci bez výdělku svých dětí neobejdou a z mezd, jaké se platí, by nevyžili. Zástupci pěti set čtrnácti tisíc dělníků hlasovali proti návrhu, zástupci pěti set třiceti pěti tisíc dělníků pro. Když je pět set čtrnáct tisíc dělníků proti zákazu dětské práce do patnácti let, je jasné, že ohromné množství dospělých dělníků v zemi dostává mzdu, ze které se nedá žít.
Ve Whitechapelu jsem mluvil se ženami, které v dřírnách na šití kabátů dostávají za dvanáctihodinový den pořád méně než šilink. A se ženami, které dodělávají kalhoty a dostávají v průměru knížecí mzdu tří až čtyř šilinků týdně.
Nedávno vyšel najevo případ mužů, kteří pracovali pro bohatou obchodní firmu za stravu a šest šilinků týdně, šest dní v týdnu po šestnácti hodinách. Muži, kteří chodí po ulicích s reklamními tabulemi na zádech a na prsou, dostávají čtrnáct pencí denně a o jídlo se starají sami. Podomní a pouliční prodavači si týdně vydělají v průměru nanejvýš deset až dvanáct šilinků. Obyčejní nádeníci, kromě přístavních dělníků, mají v průměru méně než šestnáct šilinků týdně, přístavní dělníci v průměru osm až devět šilinků. Ta čísla jsou ze zprávy královské komise a jsou pravá.
Představte si starou ženu, zlomenou a umírající, která živila sebe a čtyři děti a platila tři šilinky týdně nájemného tím, že lepila krabičky od zápalek. Za sto čtyřicet čtyři krabičky dostávala dvě a čtvrt pence, a lepidlo a nit si musela obstarat sama! Nikdy neměla volný den, ani kvůli nemoci, ani na odpočinek, ani pro zábavu. Den co den, i v neděli, dřela čtrnáct hodin. Za den musela udělat přes tisíc krabiček a dostala za ně asi šilink a čtyři pence. Za týden, za devadesát osm hodin práce, nalepila přes sedm tisíc krabiček a vydělala necelých pět šilinků. A z toho ještě musela zaplatit lepidlo a nit.
Loni napsal pan Thomas Holmes, známý misionář při policejních soudech, o tom, jak žijí pracující ženy. Pak dostal tento dopis, datovaný osmnáctého dubna 1901.
Vážený pane, promiňte, že si dovoluji Vám psát, ale četla jsem, co jste napsal o chudých ženách, které pracují čtrnáct hodin denně za deset šilinků týdně, a dovolte mi vylíčit svůj případ. Šiji kravaty, a když celý týden pracuji, nevydělám víc než pět šilinků. A musím živit nemocného manžela, který přes deset let nevydělal ani penny.
Představte si ženu, která umí napsat tak jasný, rozumný a gramaticky správný dopis, a živí sebe i manžela z pěti šilinků týdně! Pan Holmes ji navštívil. Musel se do pokoje protáhnout. Tam ležel její nemocný manžel. Tam celý den pracovala, tam vařila, jedla, myla se a spala. A tam spolu s manželem žili i umírali. Misionář si neměl kam sednout, jen na postel, která byla zčásti pokrytá kravatami a hedvábím. Nemocný byl už v posledním stadiu souchotin. Pořád kašlal, a žena přestávala pracovat, aby mu při záchvatech pomohla. Hedvábné chmýří z kravat jeho nemoci neprospívalo. A jeho nemoc neprospívala kravatám ani těm, kdo je budou dál brát do rukou a nosit.
Pan Holmes navštívil také dvanáctiletou dívku, obviněnou u policejního soudu, že ukradla jídlo. Zjistil, že dělá matku devítiletému bratrovi, sedmiletému chromému chlapci a ještě mladšímu dítěti. Její matka byla vdova a šila halenky. Platila pět šilinků týdně nájemného. Poslední položky v jejím rozpočtu na domácnost byly tyto. Čaj za půl penny, cukr za půl penny, chleba za čtvrtpenny, margarín za penny, petrolej za penny a půl a dříví za penny. Milé hospodyňky z řad pohodlných lidí, sytých a v teple, představte si, že takhle nakupujete a vedete domácnost, prostíráte stůl pro pět. A hlídáte svou dvanáctiletou zástupkyni, aby nekradla jídlo pro své malé bratry a sestry. A přitom šijete a šijete a šijete nekonečnou řadu halenek jako z nočních můr. Ta řada se táhne do tmy a až dolů k rakvi pro chuďasy, která už na vás zívá.
Poslechnout celé · 27 minDalší díl: Lidé z propasti – 12. V uličkách ghetta
O textu
- Lidé z propasti – 11. Práce, mzda a strach (The People of the Abyss (1903) – Chapter XVII: Inefficiency; Chapter XVIII: Wages) – Jack London
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




