Česáči chmele v Kentu dostávají za míru jen pár pencí. Vypravěč si oblékne staré námořnické šaty a s mladým ševcem Bertem si jde práci vyzkoušet sám.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Jak se večer zklidnit · Ložnice pro dobrý spánek
Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.
Kapitoly
Číst celý text (2353 slov)
Lidé z propasti – 10. Na chmelnicích v Kentu
Abych poznal, jak se daří Williamu Bugglesovi a jemu podobným, oblékl jsem si námořnické hadry a vydal se shánět práci. Šel se mnou Bert, mladý švec z východního Londýna. Neodolal lákadlu dobrodružství. Na mou radu si vzal své „nejhorší hadry“. Když jsme z Maidstone stoupali po silnici k Londýnu, dělal si velké starosti, jestli na tu práci nejsme oblečení až moc bídně.
Nemohl jsem mu to vyčítat. Když jsme se zastavili v hospodě, hospodský si nás nedůvěřivě prohlížel a vlídnější byl teprve tehdy, když jsme mu ukázali, že máme peníze. Místní lidé podél cesty se na nás dívali podezíravě. Výletníci z Londýna, kteří kolem nás uháněli v kočárech, na nás pokřikovali, posmívali se nám a volali za námi urážky. Než jsme ale okolí Maidstone obešli, zjistil můj přítel, že jsme oblečení stejně dobře jako průměrný česáč, ne-li líp. Některé chuchvalce hadrů, na které jsme narazili, byly k nevíře.
Když jsme šli podél dlouhé řady košů, do kterých česáči otrhávali chmel, zavolala na kamarádky jedna žena, která vypadala jako cikánka: „Je odliv.“
„Chápeš?“ zašeptal Bert. „Prokoukla tě.“
Pochopil jsem. A musím uznat, že ten obraz byl výstižný. Za odlivu zůstanou lodě ležet na břehu a nikam neplují. A ani námořník za odlivu nikam nepluje. Moje námořnické hadry a to, že jsem se ocitl na chmelnici, prozrazovaly, že jsem námořník bez lodi, muž na suchu, a že se docela podobám lodi za odlivu.
„Nedáte nám práci, šéfe?“ zeptal se Bert šafáře. Byl to starší muž s vlídnou tváří a měl moc práce.
Jeho „Ne“ znělo rozhodně. Bert se ho ale držel a chodil za ním a já za Bertem, skoro po celé chmelnici. Jestli šafář v naší vytrvalosti viděl touhu po práci, nebo jestli ho dojal náš ubohý vzhled a smutný příběh, to jsme s Bertem nepoznali. Nakonec se ale nad námi slitoval a našel nám jediný volný koš na celém poli. Pokud jsem dobře pochopil, opustili ho dva jiní muži, protože si u něj nedokázali vydělat na živobytí.
„Ale žádné výtržnosti, rozumíte,“ varoval nás šafář a nechal nás pracovat uprostřed žen.
Byla sobota odpoledne a věděli jsme, že se skončí brzy. Pustili jsme se tedy horlivě do práce, abychom zjistili, jestli si vyděláme aspoň na sůl. Byla to jednoduchá práce, vlastně ženská, ne mužská. Seděli jsme na okraji koše mezi stojícím chmelem a tyčkař nám podával velké voňavé úponky. Za hodinu jsme byli tak zruční, jak se v té práci zručný být dá. Jakmile si prsty zvykly samy rozeznávat šištice od listů a otrhávat jich naráz půl tuctu, nebylo se už co učit.
Pracovali jsme hbitě a stejně rychle jako ženy. Jejich koše se ale plnily rychleji, protože kolem nich se rojily děti. Každé z nich česalo oběma rukama skoro tak rychle jako my.
„Nečešte to moc načisto, to je proti pravidlům,“ poradila nám jedna z žen. Radu jsme si vzali k srdci a byli jsme za ni vděční.
Jak odpoledne ubíhalo, pochopili jsme, že tady si na živobytí nevydělá žádný muž. Žena natrhá stejně jako muž a děti skoro tolik co žena. Muž tedy nemůže soutěžit se ženou a půl tuctem dětí. Mzda se totiž počítá podle toho, kolik natrhá žena i s půl tuctem dětí dohromady.
„Hele, kamaráde, mám hrozný hlad,“ řekl jsem Bertovi. Neměli jsme oběd.
„Sakra, já bych snědl i ten chmel,“ odpověděl.
Oba jsme pak naříkali, jak jsme byli nedbalí, že jsme si nepořídili početné potomstvo, které by nám v takové nouzi pomohlo. Tak jsme si krátili čas a bavili tím sousedy. Získali jsme si soucit tyčkaře, mladého venkovského kluka. Občas nám do koše přisypal pár otrhaných šištic. Patřilo k jeho práci sbírat chomáčky, které se utrhly, když stahoval tyče.
S ním jsme probírali, kolik můžeme dostat zálohou. Dozvěděli jsme se, že platí šilink za sedm měr, ale zálohou dostaneme jen šilink za každých dvanáct měr. To znamená, že mzdu za pět měr z každých dvanácti nám zadrží. Pěstitel tím drží česáče u práce, ať je úroda dobrá, nebo špatná, a hlavně když je špatná.
Přece jen bylo příjemné sedět na jasném slunci. Z rukou se nám sypal zlatý pyl, do nosu nás štípala ostrá vůně chmele a my jsme si přitom matně vzpomínali na hlučná města, odkud ti lidé přišli. Chudáci lidé z ulice! Chudáci lidé z dlažby! I oni zatouží po zemi. Neurčitě touží po půdě, ze které je vyhnali, po volném životě venku, po větru, dešti a slunci, které neušpinilo město. Jako moře volá námořníka, tak je volá země. Hluboko v jejich zakrslých a chřadnoucích tělech se podivně probouzejí vzpomínky venkovských předků, kteří žili dřív, než vznikla města. A nepochopitelným způsobem je těší vůně, obrazy a zvuky země. Jejich krev na ně nezapomněla, i když oni sami si je nepamatují.
„Už nemáme chmel, kamaráde,“ postěžoval si Bert.
Bylo pět hodin a tyčkaři skončili, aby se všechno stačilo uklidit, protože v neděli se nepracuje. Celou hodinu jsme museli nečinně čekat, až přijdou měřiči. Do nohou nás štípal mráz, který přišel hned po západu slunce. Ve vedlejším koši natrhaly dvě ženy a šest dětí devět měr. Pět měr, které měřiči našli v našem koši, tedy ukazovalo, že jsme si vedli stejně dobře, protože těm šesti dětem bylo od devíti do čtrnácti let.
Pět měr! Spočítali jsme to na osm a půl pence pro dva muže za tři a půl hodiny práce. Čtyři pence a čtvrtpenny na každého! Něco málo přes penny na hodinu! Zálohou jsme ale z celé částky směli dostat jen pět pencí. Zapisovač neměl drobné, a tak nám dal šest. Prosby nepomohly. Ani smutný příběh ho neobměkčil. Hlasitě prohlásil, že jsme dostali o penny víc, než nám patří, a šel si po svém.
Připusťme pro tuto chvíli, že jsme byli tím, za koho jsme se vydávali, tedy chudáci bez peněz. Naše situace pak vypadala takhle. Blížila se noc. Neměli jsme večeři, natož oběd, a dohromady jsme měli šest pencí. Měl jsem takový hlad, že bych snědl jídlo za třikrát šest pencí, a Bert taky. Jedno bylo jasné. Kdybychom svým žaludkům dopřáli asi šestinu toho, co jim patří, utratili bychom těch šest pencí a zbylých pět šestin by nás dál hlodalo. Bez peněz bychom mohli spát pod živým plotem. To by nebylo tak zlé, i když zima by nám vzala nemalou část toho, co jsme snědli. Jenže zítra byla neděle a v neděli jsme pracovat nemohli. Naše hloupé žaludky si ale kvůli tomu volno nevezmou. Problém tedy zněl: jak sehnat tři jídla na neděli a dvě na pondělí? Další zálohu jsme totiž mohli dostat až v pondělí večer.
Věděli jsme, že útulky jsou přeplněné. A taky jsme věděli, že kdybychom žebrali na statku nebo ve vesnici, nejspíš bychom šli na čtrnáct dní do vězení. Co teď? Zoufale jsme se na sebe podívali…
…Ale kdepak. S radostí jsme poděkovali Bohu, že nejsme jako ostatní lidé, a hlavně jako česáči, a vydali jsme se po silnici do Maidstone. V kapsách nám cinkaly půlkoruny a dvoušilinky, které jsme si přivezli z Londýna.
Mořská žena
Asi byste nečekali, že Mořskou ženu najdete uprostřed Kentu. Ale právě tam jsem ji našel, v ubohé ulici v chudé čtvrti Maidstone. V okně neměla ceduli, že pronajímá pokoje, a musel jsem ji přemlouvat, než mi dovolila spát v předním pokoji. Večer jsem sešel do kuchyně, která byla napůl pod zemí, a povídal si s ní a s jejím mužem. Jmenoval se Thomas Mugridge.
A jak jsem si s nimi povídal, všechny jemnosti a složitosti téhle obrovské strojové civilizace zmizely. Měl jsem pocit, že pronikám kůží a masem až k nahé duši té civilizace. V Thomasi Mugridgeovi a jeho ženě jsem uchopil samu podstatu toho pozoruhodného anglického rodu. Našel jsem v nich touhu po toulání, která lákala syny Anglie do všech končin světa. Našel jsem tam i obrovskou bezstarostnost, se kterou se Angličané pouštěli do pošetilých šarvátek a nesmyslných bojů. A našel jsem houževnatost a umíněnost, které je naslepo dovedly až k impériu a velikosti. Stejně tak jsem tam našel tu nesmírnou, nepochopitelnou trpělivost. Díky ní lidé doma tohle všechno snášejí, bez stížností dřou po celá úmorná léta a poslušně dávají své nejlepší syny, aby bojovali a osidlovali kraje až na konci světa.
Thomasi Mugridgeovi bylo sedmdesát jedna let a byl to malý mužík. Právě protože byl malý, nešel k vojákům. Zůstal doma a pracoval. Jeho první vzpomínky se týkaly práce. Nic jiného než práci neznal. Pracoval celý život a v sedmdesáti jedna letech pracoval pořád. Každé ráno vstával se skřivany a šel na pole jako nádeník, protože jako nádeník se narodil. Paní Mugridgeové bylo sedmdesát tři. Od sedmi let pracovala na poli, nejdřív dělala práci kluka a později muže. Pracovala pořád. Udržovala dům, až se leskl, prala, vařila prádlo i jídlo a pekla. A když jsem přišel já, vařila i pro mě a zahanbovala mě tím, že mi stlala postel. Po víc než šedesáti letech práce neměli nic a nečekalo je nic než další práce. A byli spokojení. Nic jiného nečekali a nic jiného si nepřáli.
Žili prostě. Mnoho nepotřebovali. Večer půllitr piva, který upíjeli v kuchyni napůl pod zemí, týdeník, nad kterým se skláněli sedm večerů po sobě, a hovor, tak rozvážný a prázdný, jako když kráva přežvykuje. Ze dřevorytu na stěně na ně shlížela štíhlá dívka jako anděl a pod ní stál nápis: „Naše budoucí královna.“ A z pestře barevné litografie vedle na ně shlížela zavalitá starší dáma s nápisem: „Naše královna – diamantové jubileum.“
„Co si člověk vydělá, to mu nejvíc chutná,“ řekla paní Mugridgeová, když jsem naznačil, že by si už měli odpočinout.
„Ne, a pomoc nechceme,“ odpověděl Thomas Mugridge, když jsem se zeptal, jestli jim děti pomáhají.
„Budeme dělat, dokud neuschneme a vítr nás neodfoukne, máma a já,“ dodal a paní Mugridgeová rázně přikývla na souhlas.
Porodila patnáct dětí. Všechny odešly daleko, nebo umřely. Nejmladší dcera, jejich „mimino“, ale žila v Maidstone a bylo jí dvacet sedm. Když se děti oženily a vdaly, měly dost starostí s vlastními rodinami a trápeními, stejně jako před nimi jejich otcové a matky.
Kde byly ty děti? Ach, kde nebyly! Lizzie byla v Austrálii, Mary v Buenos Aires, Polly v New Yorku, Joe umřel v Indii. Tak je vyvolávali, živé i mrtvé, vojáky i námořníky i ženy osadníků, kvůli cizinci, který seděl v jejich kuchyni.
Podali mi fotografii. Díval se z ní na mě úhledný mladík ve vojenské uniformě.
„A který syn je tohle?“ zeptal jsem se.
Srdečně se rozesmáli oba najednou. Syn! Kdepak, vnuk. Právě se vrátil ze služby v Indii a je králův trubač. Jeho bratr sloužil ve stejném pluku. A tak to šlo dál, synové a dcery, vnuci a vnučky, všichni procestovali svět a stavěli impérium. A staří zůstali doma a pracovali a stavěli impérium taky.
„U Severní brány žije žena, a je to bohatá žena. Rodí rod toulavých mužů a posílá je za moře.
Někteří se utopí v hluboké vodě, jiní na dohled od břehu. Zpráva se vrací k unavené ženě, a ona posílá další a další.“
Jenže Mořská žena už skoro dorodila. Rod vymírá a planeta se zaplňuje. Ženy jejích synů mohou rod udržet dál, ale její práce skončila. Někdejší muži Anglie jsou teď muži Austrálie, Afriky a Ameriky. Anglie tak dlouho posílala do světa „to nejlepší, co zrodí“. A ty, kdo zůstali, ničila tak tvrdě, že jí nezbývá skoro nic než sedět dlouhé noci a dívat se na královské obrázky na stěně.
Opravdový britský námořník z obchodních lodí vymizel. Obchodní loďstvo už nevychovává takové mořské vlky, jací bojovali s Nelsonem u Trafalgaru a na Nilu. Na obchodních lodích slouží většinou cizinci. Důstojníci jsou pořád Angličané, ale mezi obyčejnými námořníky na přídi mají cizince dokonce raději. V Jižní Africe učí muži z kolonií ostrovany z Anglie střílet a důstojníci dělají jednu chybu za druhou. Doma mezitím lidé z ulice hystericky jásají a ministerstvo války snižuje výšku, kterou musí mít branec.
Jinak to být nemohlo. Ani ten nejsebejistější Brit nemůže doufat, že může lidem donekonečna brát krev a nechávat je o hladu. Průměrnou paní Mugridgeovou zahnali do města. A tam neplodí skoro nic jiného než bledé, neduživé potomky, kteří nemají dost jídla. Síla národů, které mluví anglicky, dnes není na tom malém ostrově, ale v Novém světě za mořem, kde žijí synové a dcery paní Mugridgeové. Mořská žena u Severní brány už svou práci ve světě skoro dokončila, i když to sama neví. Musí si sednout a na chvíli si odpočinout. A jestli ji nečeká útulek a chudobinec, je to jen díky synům a dcerám, které vychovala na dny, kdy zeslábne a zchátrá.
Majetek proti člověku
V civilizaci, která je otevřeně materialistická a stojí na majetku, ne na duši, se nevyhnutelně majetek staví nad duši. Zločiny proti majetku se tu berou mnohem vážněji než zločiny proti člověku. Surově zbít vlastní ženu je maličkost proti tomu, když někdo spí pod širým nebem, protože nemá na nocleh. Kluk, který bohaté železniční společnosti ukradne pár hrušek, ohrožuje společnost víc než mladý surovec, který bezdůvodně napadne starého muže přes sedmdesát let. A dívka, která si najme pokoj a předstírá, že má práci, se dopustí velmi nebezpečného činu. Kdyby ji přísně nepotrestali, mohla by ona a jí podobné strhnout k zemi celou stavbu vlastnictví. Kdyby po půlnoci chodila po Piccadilly a po Strandu jako žena z ulice, policie by si jí nevšímala a na nocleh by měla.
Tady je několik příkladů ze zpráv policejních soudů za jediný týden.
Policejní soud v Glasgow. Muž se přiznal, že napadl svou ženu. Už pětkrát předtím byl odsouzen. Pokuta dvě libry a dva šilinky.
Policejní soud v Glasgow. Mladý kluk ukradl z vozu na nádraží patnáct hrušek. Sedm dní vězení.
Policejní soud v Readingu. Šestnáctiletý Alfred Masters spal venku na pustém pozemku a neměl žádné viditelné prostředky k obživě. Sedm dní vězení.
Policejní soud v Horncastlu. Mladý dělník bezdůvodně a surově napadl muže přes sedmdesát let. Tak to označili sami soudci. Pokuta jedna libra a soudní výlohy.
Policejní soud v Lambethu v Londýně. Devatenáctiletá dívka, tanečnice ze sboru, byla obviněna, že podvodem získala jídlo a nocleh za pět šilinků. Najala si pokoj a tvrdila, že je zaměstnaná v divadle. Po dvou třech dnech se domácí vyptávala, zjistila, že to není pravda, a dala ji zatknout. Dívka řekla soudci, že by pracovala, kdyby neměla tak špatné zdraví. Šest týdnů těžkých prací.
Poslechnout celé · 22 minDalší díl: Lidé z propasti – 11. Práce, mzda a strach
O textu
- Lidé z propasti – 10. Na chmelnicích v Kentu (The People of the Abyss (1903) – Chapter XIV: Hops and Hoppers – second part; Chapter XV: The Sea Wife; Chapter XVI: Property versus Person) – Jack London
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




