Londýn slaví korunovaci krále Eduarda. Blíží se půlnoc a Jack sedí na lavičce na nábřeží Temže, kde dřímají ti, kdo nemají kam jít.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda · Jak se večer zklidnit
Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.
Kapitoly
Číst celý text (3439 slov)
Lidé z propasti – 9. Noc na nábřeží Temže
Seděl jsem na lavičce na nábřeží Temže a díval se přes osvětlenou vodu. Blížila se půlnoc a kolem mě proudili ti lepší z oslavujících. Vyhýbali se divočejším ulicím a vraceli se domů. Na lavičce vedle mě seděli dva otrhanci, muž a žena, a klímali. Žena seděla s rukama zkříženýma na prsou, pevně se objímala a tělo se jí pořád kývalo. Chvíli padala dopředu, až se zdálo, že ztratí rovnováhu a spadne na chodník. Chvíli se naklonila doleva, až jí hlava spočinula na mužově rameni. A chvíli doprava, natažená a napjatá, až ji to rozbolelo a ona se probudila a prudce narovnala. A pak to padání dopředu začalo znovu a šlo dokola, dokud ji napětí zase neprobudilo.
Každou chvíli se zastavili kluci a mladíci, jen aby zašli za lavičku a znenadání ďábelsky zařvali. Muž i žena se pokaždé prudce probudili, a když dav, který se valil kolem, uviděl jejich vyděšené, nešťastné tváře, řval smíchy.
Nejvíc mě zarazila ta bezcitnost, kterou bylo vidět na každém kroku. Bezdomovci na lavičkách jsou všední věc, ubozí nešťastníci, které lze škádlit a kteří nikomu neublíží. Kolem lavičky, na které jsem seděl, muselo projít padesát tisíc lidí. A v takový slavnostní den, v den korunovace krále, se to ani jednoho nedotklo natolik, aby přišel a řekl té ženě: „Tady máte šest pencí, jděte si sehnat postel.“ Ale ženy, hlavně ty mladé, dělaly na tu dřímající ženu vtipné poznámky a jejich společníci se tomu pokaždé smáli.
Angličan by řekl, že to bylo „kruté“. Americké slovo by sedělo líp, bylo to „hrozné“. Přiznám se, že ten šťastný dav, který tekl kolem, mě začínal zlobit. A začal jsem nacházet jakési zadostiučinění v londýnské statistice. Podle ní jeden ze čtyř dospělých zemře na chudinské podpoře, ať už v chudobinci, v nemocnici pro chudé, nebo v ústavu pro choromyslné.
Dal jsem se do řeči s mužem. Bylo mu čtyřiapadesát a byl to zničený přístavní dělník. Příležitostnou práci našel, jen když byl velký nedostatek lidí, protože když bylo práce málo, brali raději mladší a silnější. Už týden spal na lavičkách na nábřeží. Ale příští týden to vypadalo líp, možná si pár dní vydělá a bude mít postel v nějaké noclehárně. Celý život prožil v Londýně, až na pět let, kdy v roce 1878 sloužil v Indii.
Najíst se samozřejmě chtěl, a ta dívka taky. Dny jako tenhle jsou pro lidi jako oni hrozně těžké, i když policajti mají tolik práce, že se chudáci můžou víc vyspat. Vzbudil jsem tu dívku, nebo spíš ženu, protože jí bylo „osmadvacet, pane“, a vydali jsme se do kavárny.
„To byla práce, pověsit všechna ta světla,“ řekl muž, když uviděl nádherně osvětlenou budovu. V tom byl celý on. Celý život pracoval a celý svět kolem i svou vlastní duši dokázal vyjádřit jen prací. „Korunovace jsou k něčemu dobrý,“ pokračoval. „Dávají lidem práci.“
„Ale břicho máte prázdné,“ řekl jsem.
„Jo,“ odpověděl. „Zkoušel jsem to, ale nebyla šance. Můj věk je proti mně. A co děláte vy? Námořník, co? Poznal jsem to podle šatů.“
„Já vím, co jste zač,“ řekla dívka. „Talián.“
„Kdepak, není,“ vykřikl muž rozhořčeně. „Je to Amík, to vám povídám. Já to vím.“
„Pánajána, podívejte se na to,“ zvolala, když jsme vyšli na Strand. Byl ucpaný hlučným, vrávorajícím korunovačním davem, muži hulákali a děvčata zpívala vysokými hrdelními hlasy:
„Na korunovaci, na korunovaci, budem slavit, budem pít a volat hip hip hurá, všichni budem veselí, whisky, víno budem pít, všichni budem veselí na korunovaci.“
„Jsem celá špinavá, jak jsem se tak potloukala,“ řekla žena, když si v kavárně sedla, a otírala si z koutků očí ospalky a špínu. „A co jsem dneska viděla! A líbilo se mi to, i když jsem byla sama. A ty vévodkyně a dámy měly tak nádherný bílý šaty. Byly prostě krásný, krásný.“
„Jsem Irka,“ řekla, když jsem se jí zeptal. „Jmenuju se Ejthornová.“
„Jak?“ zeptal jsem se.
„Ejthornová, pane. Ejthornová.“
„Jak se to píše?“
„S há na začátku, pane. Ejthornová.“
„Aha,“ řekl jsem, „irská Londýňačka.“
„Jo, pane, narozená v Londýně.“
Doma žila šťastně, dokud jí nezemřel otec. Zahynul při nehodě a ona zůstala sama na světě. Jeden bratr byl u vojska. Druhý bratr musel z dvaceti šilinků týdně a nejisté práce živit ženu a osm dětí a pro ni nemohl udělat nic. Z Londýna se za celý život dostala jen jednou, na jedno místo v hrabství Essex dvacet kilometrů odtud, kde tři týdny česala ovoce. „A byla jsem opálená do hněda, když jsem se vrátila. Nebudete tomu věřit, ale byla.“
Naposledy pracovala v kavárně, od sedmi ráno do jedenácti večer, a dostávala za to pět šilinků týdně a jídlo. Pak onemocněla, a od té doby, co vyšla z nemocnice, nemohla nic najít. Necítila se nijak dobře a poslední dvě noci strávila na ulici.
Ti dva, muž a žena, toho spořádali obrovské množství. Teprve když jsem jim objednal podruhé a potřetí, začali zpomalovat.
V jednu chvíli se natáhla přes stůl a ohmatala látku mého kabátu a košile a poznamenala, jak dobré šaty Amíci nosí. Moje hadry dobré šaty! Zčervenal jsem. Ale když jsem si je prohlédl zblízka a podíval se na šaty toho muže a té ženy, začal jsem si připadat docela dobře oblečený a slušný.
„A co myslíte, že nakonec budete dělat?“ zeptal jsem se jich. „Víte přece, že jste každý den starší.“
„Do chudobince,“ řekl on.
„Krucinál, to teda ne,“ řekla ona. „Pro mě už není naděje, to vím, ale umřu na ulici. Žádnej chudobinec, děkuju pěkně. To teda ne,“ popotáhla v tichu, které nastalo.
„Když jste celou noc venku na ulici,“ zeptal jsem se, „co ráno děláte, abyste měli co jíst?“
„Zkusíte sehnat penny, jestli vám žádná nezbyla,“ vysvětlil muž. „Pak jdete do kavárny a dáte si hrnek čaje.“
„Ale nechápu, jak vás to nasytí,“ namítl jsem.
Ti dva se vědoucně usmáli.
„Čaj usrkáváte po malých doušcích,“ pokračoval, „aby vydržel co nejdéle. A dáváte pozor, jestli po sobě někdo něco nenechá.“
„To byste se divil, kolik jídla někdo nechá,“ skočila mu do řeči žena.
„Hlavní věc,“ řekl muž s rozvahou soudce, když mi ten fígl začal docházet, „je sehnat tu penny.“
Když jsme se zvedali k odchodu, sebrala slečna Haythornová ze sousedních stolů pár kůrek a strčila si je kamsi do hadrů.
„Přece je nenechám přijít nazmar,“ řekla. Přístavní dělník přikývl a taky si schoval pár kůrek.
Ve tři ráno jsem se procházel po nábřeží. Pro bezdomovce to byla slavnostní noc, protože policie byla jinde. Každá lavička byla plná spáčů. Bylo tam stejně žen jako mužů a naprostá většina z nich, mužů i žen, byla stará. Tu a tam bylo vidět kluka. Na jedné lavičce jsem si všiml rodiny. Muž seděl vzpřímeně a v náručí měl spící miminko, jeho žena spala s hlavou na jeho rameni a v klíně měla hlavu spícího chlapce. Muž měl oči dokořán. Díval se do dálky a přemýšlel, a to pro muže bez střechy nad hlavou a s rodinou není dobrá věc. Nebylo by příjemné hádat, na co myslí. Ale tohle vím já a ví to celý Londýn: není nic neobvyklého, že se v takovém zoufalství stane i to nejhorší.
Kdo jde v časných ranních hodinách po nábřeží Temže od budovy parlamentu kolem Kleopatřiny jehly k mostu Waterloo, musí si vzpomenout na knihu Jób. Její autor psal o utrpení, které je staré dvacet sedm století:
Jsou lidé, kteří posouvají hraniční kameny, kradou stáda a pasou je.
Sirotkům odvádějí osla, vdově berou vola do zástavy.
Ubožáky vyhánějí z cesty, chudí v zemi se musejí schovávat.
Jako divocí osli v poušti vycházejí za prací a shánějí potravu, pustina jim dává chléb pro děti.
Na cizím poli sklízejí píci a paběrkují na vinici bezbožného.
Celou noc leží nazí, bez šatů, v zimě nemají čím se přikrýt.
Moknou v horských lijácích, a protože nemají přístřeší, tisknou se ke skále.
Jsou lidé, kteří odtrhnou sirotka od prsu a od chudého berou zástavu.
A chudí chodí nazí, bez šatů, a hladoví nosí snopy.
Před dvaceti sedmi stoletími! A dnes to všechno platí do písmene, v samém srdci téhle křesťanské civilizace, jejímž králem je Eduard Sedmý.
Dan Cullen, přístavní dělník
Včera jsem stál v pokoji v jednom z „obecních činžáků“ nedaleko Leman Street. Kdybych se podíval do pochmurné budoucnosti a viděl, že v takovém pokoji budu muset bydlet napořád, hned bych ten nájem vypověděl a odešel.
Pokoj to nebyl. Pokojem se to nazvat nedá, stejně jako chatrč nenazvete palácem. Bylo to doupě, brloh. Měřilo dva na dva a půl metru a strop byl tak nízko, že tam nebylo tolik vzduchu, kolik se předepisuje britskému vojákovi v kasárnách. Skoro půlku místnosti zabíralo rozvrzané lůžko s potrhanými přikrývkami. Viklavý stůl, židle a pár beden nechávaly sotva tolik místa, aby se člověk otočil. Všechno, co tu bylo vidět, by se dalo koupit za libru. Podlaha byla holá a stěny i strop byly samá tmavá skvrna. Byly to stopy po štěnicích, kterých se tu hemžilo tolik, že by si s nimi nikdo sám neporadil.
Muž, který v téhle díře bydlel, jistý Dan Cullen, přístavní dělník, umíral v nemocnici. A přesto vtiskl svému ubohému okolí tolik ze sebe, že se dalo tušit, jaký je to člověk. Na stěnách visely laciné obrázky Garibaldiho, Engelse, Dana Burnse a dalších dělnických vůdců a na stole ležel jeden román Waltera Besanta. Shakespeara prý znal dobře a četl dějiny, sociologii a ekonomii. A všemu se naučil sám.
Na stole uprostřed neuvěřitelného nepořádku ležel list papíru a na něm načmárané: „Pane Cullene, vraťte mi prosím ten velký bílý džbán a vývrtku, co jsem vám půjčila.“ Ty věci mu půjčila sousedka, když začal stonat, a teď je chtěla zpátky, protože čekala, že umře. Velký bílý džbán a vývrtka jsou pro člověka z propasti příliš cenné na to, aby nechal jiného člověka umřít v klidu. Až do konce musela Cullenovu duši trápit ta bída, ze které se marně snažil vymanit.
Je to krátký příběh, příběh Dana Cullena, ale mezi řádky se toho dá vyčíst hodně. Narodil se v chudobě, ve městě a v zemi, kde jsou hranice mezi vrstvami pevně dané. Celý život těžce dřel rukama. A protože otevřel knihy a zachvátil ho oheň ducha a uměl „napsat dopis jako advokát“, vybrali si ho druzí, aby pro ně těžce pracoval hlavou. Stal se vůdcem nosičů ovoce, zastupoval přístavní dělníky v londýnské odborové radě a psal ostré články do dělnických novin.
Před nikým se neplazil, ani před lidmi, na kterých závisel jeho chleba a kteří měli v rukou jeho živobytí. Říkal otevřeně, co si myslí, a bojoval za dobrou věc. V době „velké stávky v docích“ se provinil tím, že patřil k jejím vůdcům. A to byl konec Dana Cullena. Od toho dne byl označený a každý den, přes deset let, mu to, co udělal, „opláceli“.
Přístavní dělník je nádeník. Práce přichází a odchází jako příliv a odliv a on pracuje, nebo nepracuje, podle toho, kolik zboží je třeba přenést. S Danem Cullenem zacházeli jinak než s ostatními. Úplně ho nevyhodili, to by způsobilo potíže a bylo by to rozhodně milosrdnější. Předák ho ale volal nanejvýš na dva tři dny práce v týdnu. Tomu se říká „vycvičit“ někoho. Znamená to nechat ho hladovět. Zdvořilejší slovo pro to není. Za deset let mu to zlomilo srdce, a lidé se zlomeným srdcem žít nemohou.
Ulehl ve svém hrozném doupěti. Teď, když byl bezmocný, bylo ještě hroznější. Neměl rodinu ani příbuzné. Byl to osamělý starý muž, zahořklý a bez naděje, bojoval se štěnicemi a díval se na Garibaldiho, Engelse a Dana Burnse, kteří na něj shlíželi ze zašpiněných stěn. V tom přeplněném obecním činžáku za ním nikdo nepřišel, s nikým z nich se nespřátelil, a nechali ho napospas.
Ale z dalekého konce East Endu přišel jeden švec se synem, jeho jediní přátelé. Vyčistili mu pokoj, přinesli z domova čisté prádlo a vzali mu z postele prostěradla, zašedlá špínou. A přivedli k němu ošetřovatelku z královniny nadace z Aldgate.
Umyla mu obličej, natřásla lůžko a povídala si s ním. Povídali si pěkně, dokud se Dan nedozvěděl, jak se jmenuje ona. Ano, jmenuje se N., odpověděla nevinně, a sir George N. je její bratr. Sir George N., že jo? zahřměl starý Dan Cullen na smrtelné posteli. Sir George N., advokát doků v Cardiffu, který víc než kdokoli jiný rozbil svaz přístavních dělníků v Cardiffu a dostal za to šlechtický titul? A ona je jeho sestra? Nato se Dan Cullen na svém rozvrzaném lůžku posadil a proklel ji i celé její příbuzenstvo. Ona utekla a už se nevrátila, pevně přesvědčená o nevděčnosti chudých.
Danu Cullenovi natekly nohy, měl v nich vodu. Celé dny seděl na kraji postele, aby mu voda nestoupala do těla, bez rohožky na podlaze, s tenkou dekou přes nohy a se starým kabátem přes ramena. Jeden misionář mu přinesl papírové bačkory za čtyři pence, viděl jsem je, a pustil se do nějakých padesáti modliteb za spásu Cullenovy duše. Ale Dan Cullen byl člověk, který chtěl mít duši pro sebe. Nestál o to, aby se mu v ní kdejaký Pepa nebo Franta hrabal jen proto, že mu dal bačkory za čtyři pence. Laskavě misionáře požádal, aby otevřel okno, že ty bačkory vyhodí ven. A misionář odešel a už se nevrátil, taky přesvědčený o nevděčnosti chudých.
Švec, sám statečný starý hrdina, o kterém nikdo nepíše, zašel potají do ústředí velké firmy obchodující s ovocem. Dan Cullen pro ni jako nádeník pracoval třicet let. Firma to měla zařízené tak, že skoro všechnu práci dělali nádeníci. Švec jim vylíčil, v jaké zoufalé situaci je ten muž, starý, zlomený, umírající, bez pomoci a bez peněz. Připomněl jim, že pro ně pracoval třicet let, a požádal je, aby pro něj něco udělali.
„Ach tak,“ řekl vedoucí a vzpomněl si na Dana Cullena, aniž by se musel dívat do knih, „víte, my máme zásadu nikdy nepomáhat nádeníkům, takže nemůžeme nic dělat.“
A taky nic neudělali, ani nepodepsali dopis s žádostí, aby Dana Cullena přijali do nemocnice. A dostat se v Londýně do nemocnice není tak snadné. V Hampsteadu, kdyby ho lékaři uznali, by musel čekat nejméně čtyři měsíce, tolik lidí bylo na seznamu před ním. Švec ho nakonec dostal do nemocnice pro chudé ve Whitechapelu a často ho tam navštěvoval. Zjistil, že i Dan Cullen podlehl tomu všeobecnému pocitu, že když je beznadějný případ, chtějí ho rychle odklidit z cesty. Starého, zlomeného člověka deset let vytrvale „cvičili“. Musíme uznat, že je to od něj docela spravedlivý a logický závěr. Lékaři ho kvůli nemoci ledvin nechávali potit, aby se mu prý z ledvin odstranil tuk. Dan Cullen tvrdil, že ho to pocení zabíjí rychleji. Při té nemoci ledviny přece chřadnou a ubývají, takže tam žádný tuk není, a doktor tedy zjevně lže. Nato se doktor rozzlobil a devět dní k němu nepřišel.
Pak mu postel naklonili tak, aby měl chodidla a nohy výš. Hned mu oteklo i tělo a Dan Cullen tvrdil, že to udělali proto, aby mu voda z nohou stekla do těla a rychleji ho zabila. Žádal, aby ho propustili, i když mu říkali, že umře na schodech, a víc mrtvý než živý se dovlekl do ševcovy dílny. V tuhle chvíli, kdy to píšu, umírá v nemocnici spolku abstinentů. Jeho věrný přítel švec hnul nebem i zemí, aby ho tam přijali.
Ubohý Dan Cullen! Takový Neblahý Juda z Hardyho románu, který se natahoval po vědění. Ve dne dřel rukama a v noci studoval. Snil svůj sen a statečně bojoval za věc dělníků. Vlastenec, milovník lidské svobody a bojovník beze strachu. A nakonec, protože nebyl tak silný, aby porazil poměry, které ho mátly a dusily, z něj byl zahořklý člověk bez naděje, který dožívá na lůžku pro chuďasy v dobročinné nemocnici. „Když umře člověk, který mohl být moudrý, a nebyl, tomu říkám tragédie.“
Chmel a česáči
Dělník se od půdy odtrhl už tolik, že venkov v celém civilizovaném světě potřebuje k žním lidi z měst. A tehdy, když země přetéká zralým bohatstvím, které by jinak přišlo nazmar, volají lidi z ulice, které z půdy kdysi vyhnali, zase zpátky. Jenže v Anglii se nevracejí jako marnotratní synové, ale pořád jako vyvrženci, tuláci a vyděděnci. Venkovští bratři jim nedůvěřují a pohrdají jimi. Spí ve vězeních a v útulcích nebo pod živými ploty a žijí bůhvíjak.
Odhaduje se, že jenom hrabství Kent potřebuje na česání chmele osmdesát tisíc lidí z ulice. A oni přicházejí, poslušní volání žaludku a zbytku touhy po dobrodružství, který v nich ještě zůstal. Slumy, doupata a ghetto je chrlí ven, a slumů, doupat a ghetta přesto neubývá. Zaplaví venkov jako vojsko přízraků, a venkov je nechce. Nepatří tam. Jak vlečou svá zakrslá, pokřivená těla po silnicích a cestách, vypadají jako tvorové, kteří vylezli z podzemí. Už to, že vůbec existují, jako by uráželo jasné slunce a všechno zelené, co roste. Rovné, zdravé stromy se nad jejich vyschlou zkřivenou bídou jako by pohoršovaly a jejich zubožení kalí sladkost a čistotu přírody.
Je ten obraz přehnaný? Záleží na tom, jak se na to díváte. Pro toho, kdo vidí a měří život v akciích a kupónech, je určitě přehnaný. Ale pro toho, kdo vidí a měří život tím, jakými lidmi muži a ženy jsou, přehnaný být nemůže. Takové zástupy zubožených a němé bídy nevyváží jeden milionář, majitel pivovaru. Bydlí v paláci ve West Endu, užívá si v londýnských zlatých divadlech, kamarádí se s lordy a princi a král ho povýší do šlechtického stavu. Že si vysloužil ostruhy? Chraň Bůh! Za starých časů jezdili dávní plavovlasí bojovníci v čele bitvy a ostruhy si vysloužili mečem v boji muže proti muži. A koneckonců je čestnější zabít silného muže čistou ranou zvonící oceli. Horší je udělat z něj a z jeho potomků na celá pokolení ubohé tvory, a to zchytralým a pavoučím kličkováním v průmyslu a v politice.
Ale zpátky k chmelu. I tady je odtržení od půdy vidět stejně jasně jako u všech ostatních zemědělských odvětví v Anglii. Piva se vyrábí pořád víc, a chmele se pěstuje pořád méně. V roce 1835 rostl chmel na skoro třiceti tisících hektarů. Dnes je to necelých dvacet tisíc, o víc než tisíc dvě stě hektarů méně než loni.
I když je chmelnic letos tak málo, špatné léto a strašné bouře úrodu ještě zmenšily. O tuhle nepřízeň osudu se dělí lidé, kterým chmel patří, a lidé, kteří ho češou. Majitelé si budou muset odepřít pár příjemností, česáči kus bašty, které ani v nejlepších časech nemají dost. Celé dlouhé týdny se v londýnských novinách objevovaly titulky jako tento: „Tuláků je dost, ale chmele je málo a ještě nedozrál.“
A k tomu nespočet takových zpráviček:
„Z okolí chmelnic přicházejí znepokojivé zprávy. Slunečné počasí posledních dvou dnů přivedlo do Kentu mnoho stovek česáčů, kteří budou muset čekat, než budou chmelnice připravené. V chudobinci v Doveru je třikrát víc tuláků než loni v tuto dobu a v jiných městech způsobilo pozdní dozrávání velký nárůst počtu lidí v útulcích.“
A aby jejich bída byla úplná, když konečně začalo česání, chmel i česáče málem smetla strašná bouře s větrem, deštěm a krupobitím. Chmel strhala z tyčí a zatloukla do země a česáči, kteří se schovávali před štiplavými kroupami, se ve svých boudách a táborech v nízko položené krajině málem utopili. Po bouři byli na tom bídně a byli tuláky víc než kdy předtím. Úroda byla sice slabá, ale když ji bouře zničila, vzala jim i šanci vydělat si pár pencí. Tisícům z nich nezbylo než to šlapat po svých, tedy pěšky, zpátky do Londýna.
„My nejsme metaři,“ říkali a odvraceli se od země, na které ležel chmel jako koberec po kotníky.
Ti, kdo zůstali, mezi napůl obranými tyčemi zuřivě reptali na sedm měr za šilink. Jedna míra je asi třicet šest litrů. Taková sazba se platí v dobrých letech, kdy je chmel nejkrásnější, a pěstitelé ji platí i ve špatných letech, protože víc si nemůžou dovolit.
Krátce po bouři jsem procházel okolními vesnicemi, poslouchal reptání česáčů a viděl chmel hnít na zemi. Ve sklenících na jednom panství rozbily kroupy třicet tisíc tabulek skla. Broskve, švestky, hrušky, jablka, rebarbora, zelí, krmná řepa, všechno bylo roztlučené na kaši a rozervané na kusy.
To všechno bylo pro majitele jistě nepříjemné. Ale ani jeden z nich, i v tom nejhorším případě, by se nemusel obejít bez jediného jídla nebo pití. A přesto právě jim věnovaly noviny celé sloupce soucitu a jejich finanční ztráty popisovaly dlouze a dojemně. „Pan Herbert L. odhaduje svou ztrátu na osm tisíc liber.“ „Pan F., známý pivovarník, který má pronajatou všechnu půdu ve farnosti, přichází o deset tisíc liber.“ A „pan L., pivovarník, bratr pana Herberta L., je také mezi těmi, kdo utrpěli velkou ztrátu“. Česáči se nepočítali. A přece si troufám tvrdit, že podvyživený William Buggles, podvyživená paní Bugglesová a podvyživené děti Bugglesovy přišli o pár skoro vydatných jídel. A to byla větší tragédie než deset tisíc liber, o které přišel pan F. A navíc by se tragédie podvyživeného Williama Bugglese dala násobit tisíci, kdežto tragédie pana F. ani pěti.
Poslechnout celé · 32 minDalší díl: Lidé z propasti – 10. Na chmelnicích v Kentu
O textu
- Lidé z propasti – 9. Noc na nábřeží Temže (The People of the Abyss (1903) – Chapter XII: Coronation Day – second part; Chapter XIII: Dan Cullen, Docker; Chapter XIV: Hops and Hoppers – first part) – Jack London
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




