Po noci na ulici stojí Jack se stovkami hladových mužů na dvoře Armády spásy. Snídaně má přijít až za dlouho a nikdo z nich neví, co bude potom.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Fungují příběhy na dobrou noc? · Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda
Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.
Kapitoly
Číst celý text (3050 slov)
Lidé z propasti – 8. Korunovační den
Hodinu jsme na tom nacpaném dvoře tiše stáli. Pak začali být muži neklidní. Strkali se a tlačili dopředu a ozývalo se tlumené hučení hlasů. Nic hrubého ani násilného, jen neklid unavených a hladových lidí. V tu chvíli vyšel adjutant. Nelíbil se mi. Nelíbilo se mi, jak se dívá. Neměl v sobě nic z pokorného Ježíše z Galileje, zato hodně ze setníka z evangelia, který řekl: „Mám pod sebou vojáky. Řeknu jednomu ‚jdi‘, a jde, druhému ‚pojď‘, a přijde.“
Přesně tak se na nás podíval a ti, kdo stáli nejblíž, se přikrčili. Pak zvýšil hlas.
„Dost toho, nebo vás otočím a vypochodujete ven a žádnou snídani nedostanete.“
Psaným slovem nedokážu vyjádřit ten nesnesitelný tón, jakým to řekl. Připadalo mi, že si užívá, že má moc a že může pěti stům otrhaných ubožáků říct: „Najíte se, nebo budete hladovět, jak se mi zachce.“
Odepřít nám snídani, když jsme tam stáli celé hodiny! Byla to strašná hrozba a o tom, jak strašná, svědčilo ubohé, ponížené ticho, které hned nastalo. A byla to zbabělá hrozba. Nemohli jsme se bránit, protože jsme hladověli. A na světě to tak chodí, že kdo druhého živí, je jeho pánem. Ale setníkovi, totiž adjutantovi, to nestačilo. V hrobovém tichu znovu zvýšil hlas, hrozbu zopakoval a ještě ji rozvedl.
Nakonec nás pustili do jídelny a tam jsme našli „lístkaře“ umyté, ale nenakrmené. Dohromady nás tam muselo usednout skoro sedm set. Ne k masu ani k chlebu, ale k proslovům, zpěvu a modlitbě. To všechno mě přesvědčilo, že Tantalos trpí v mnoha podobách i na tomhle světě, a ne jen v podsvětí. Adjutant pronesl modlitbu, ale nevnímal jsem ji, protože mě úplně pohltil ten obraz bídy přede mnou. Proslov zněl asi takhle: „V ráji budete hodovat. Ať tady hladovíte a trpíte jakkoli, v ráji budete hodovat, ovšem jen když se budete řídit pokyny.“ A tak dál a tak dál. Chytrá propaganda, říkal jsem si, ale ze dvou důvodů zbytečná. Za prvé, muži, kterým byla určena, neměli fantazii a věřili jen tomu, co si mohli osahat. O ničem neviditelném nevěděli a na peklo na zemi byli tak zvyklí, že je peklo budoucí nevystrašilo. A za druhé, byli unavení a vyčerpaní z probdělé noci a strádání, trpěli dlouhým stáním a slábli hlady. Netoužili po spáse, ale po baště. „Lovci duší“, jak těmhle náboženským kazatelům ti muži říkají, by si měli trochu nastudovat, jak tělo ovlivňuje duši, jestli chtějí, aby jejich snaha k něčemu byla.
Všechno má svůj čas, a tak kolem jedenácté přišla snídaně. Nepřišla na talířích, ale v papírových balíčcích. Nedostal jsem tolik, kolik jsem chtěl, a jsem si jistý, že nikdo tam nedostal tolik, kolik chtěl, ani polovinu toho, co chtěl nebo potřeboval. Část chleba jsem dal tomu královskému tulákovi, který čekal na Buffalo Billa, a na konci měl stejný hlad jako na začátku. Tohle byla ta snídaně: dva krajíce chleba, jeden malý kousek chleba s rozinkami, kterému se říkalo „koláč“, plátek sýra tenký jako oplatka a hrnek „čaje, co čaj jen viděl“. Mnozí na to čekali od pěti ráno a všichni jsme čekali nejméně čtyři hodiny. A k tomu nás hnali jako dobytek, mačkali jako sardinky a jednali s námi jako se psy, kázali nám, zpívali nám a modlili se za nás. A tím to neskončilo.
Sotva bylo po snídani, a bylo po ní raz dva, začaly unavené hlavy kývat a klesat a za pět minut polovina z nás tvrdě spala. Nic nenasvědčovalo tomu, že nás propustí, zato bylo jasně vidět, že se chystá shromáždění. Podíval jsem se na malé hodiny na zdi. Ukazovaly za dvacet pět minut dvanáct. Ach jo, pomyslel jsem si, čas letí a já ještě musím hledat práci.
„Chci jít,“ řekl jsem dvěma mužům vedle sebe, kteří byli vzhůru.
„Musíš zůstat na bohoslužbu,“ zněla odpověď.
„A chcete zůstat?“ zeptal jsem se.
Zavrtěli hlavou.
„Tak pojďme a řekněme jim, že chceme ven,“ pokračoval jsem. „Pojďte.“
Ale ti chudáci byli zděšení. Nechal jsem je tedy jejich osudu a šel jsem k nejbližšímu muži z Armády spásy.
„Chci jít,“ řekl jsem. „Přišel jsem sem na snídani, abych měl sílu hledat práci. Nemyslel jsem, že snídaně potrvá tak dlouho. Myslím, že mám šanci na práci ve Stepney, a čím dřív vyrazím, tím víc šancí budu mít, že ji dostanu.“
Byl to opravdu dobrý chlap, i když ho moje žádost zaskočila. „No,“ řekl, „budeme mít bohoslužbu a vy byste měl zůstat.“
„Jenže tím přijdu o šanci na práci,“ naléhal jsem. „A práce je teď pro mě to nejdůležitější.“
Protože byl jen vojín, poslal mě za adjutantem. Adjutantovi jsem zopakoval, proč chci jít, a zdvořile jsem ho požádal, aby mě pustil.
„To ale nejde,“ řekl a ctnostně se rozhořčil nad takovým nevděkem. „Co vás nenapadne!“ odfrkl si. „Co vás nenapadne!“
„Chcete říct, že odsud nemůžu odejít?“ ptal jsem se důrazně. „Že mě tu budete držet proti mé vůli?“
„Ano,“ odfrkl si.
Nevím, co by se stalo, protože jsem se začínal rozčilovat i já. Ale „shromáždění“ už si toho všimlo, a tak mě adjutant odvedl do kouta sálu a pak do jiné místnosti. Tam se mě znovu ptal, proč chci odejít.
„Chci jít,“ řekl jsem, „protože chci hledat práci ve Stepney, a každou hodinou mám menší šanci, že ji najdu. Je za dvacet pět minut dvanáct. Když jsem sem šel, nemyslel jsem, že snídaně potrvá tak dlouho.“
„Vy máte nějaké obchody, co?“ ušklíbl se. „Pan obchodník, co? Tak proč jste sem chodil?“
„Byl jsem celou noc venku a potřeboval jsem snídani, abych měl sílu najít práci. Proto jsem sem přišel.“
„Pěkný kousek,“ pokračoval stejně posměšně. „Kdo má obchody, nemá sem co chodit. Sebral jste dneska ráno snídani nějakému chudákovi, tak je to.“
Což byla lež, protože dovnitř se dostal úplně každý z nás.
A teď se ptám, bylo to křesťanské, nebo aspoň poctivé? Jasně jsem řekl, že nemám domov, že mám hlad a že chci hledat práci. A on to hledání práce nazval „obchody“, mě tedy obchodníkem, a vyvodil z toho, že obchodník, který se má dobře, nepotřebuje snídani z dobročinnosti. A že když jsem si ji vzal, okradl jsem nějakého hladového chudáka, který obchodníkem nebyl.
Ovládl jsem se, ale probral jsem s ním všechno znovu a jasně a stručně jsem mu ukázal, jak je nespravedlivý a jak překroutil fakta. Viděl, že necouvnu, a myslím, že mi už blýskaly oči. Odvedl mě tedy do zadní části budovy. Tam na otevřeném dvoře stál stan. Stejně posměšně oznámil dvěma vojínům, kteří tam stáli: „Tady je člověk, co má obchody, a chce jít ještě před bohoslužbou.“
Samozřejmě byli náležitě pohoršeni a tvářili se nevýslovně zděšeně, zatímco adjutant zašel do stanu a přivedl majora. Pořád stejně posměšně, s obzvláštním důrazem na ty „obchody“, vylíčil veliteli, o co jde. Major byl úplně jiný člověk. Hned jak jsem ho uviděl, zalíbil se mi, a vysvětlil jsem mu všechno stejně jako předtím.
„Nevěděl jste, že musíte zůstat na bohoslužbu?“ zeptal se.
„To rozhodně ne,“ odpověděl jsem, „jinak bych se bez snídaně obešel. Nemáte tu vyvěšenou žádnou ceduli, a když jsem přišel, nikdo mi to neřekl.“
Chvíli přemýšlel. „Můžete jít,“ řekl.
Bylo poledne, když jsem se dostal na ulici, a nemohl jsem se rozhodnout, jestli jsem byl v armádě, nebo ve vězení. Polovina dne byla pryč a do Stepney to bylo daleko. A kromě toho byla neděle, a proč by měl i hladový člověk hledat práci v neděli? Navíc jsem usoudil, že jsem měl za sebou těžkou noční práci, když jsem chodil po ulicích, a těžkou denní práci, když jsem sháněl snídani. A tak jsem přestal hrát hladového mladíka, který hledá zaměstnání, mávl jsem na omnibus a nastoupil.
Oholil jsem se, vykoupal, svlékl jsem se do naha, vlezl si mezi čistá bílá prostěradla a usnul. Bylo šest večer, když jsem zavřel oči. Když jsem je znovu otevřel, hodiny odbíjely devět ráno. Spal jsem patnáct hodin v kuse. A jak jsem tam rozespale ležel, vracel jsem se v duchu k těm sedmi stům nešťastníků, kteří čekali na bohoslužbu. Pro ně žádná koupel, žádné holení, žádná čistá bílá prostěradla, žádný spánek bez šatů, žádných patnáct hodin v kuse. Po bohoslužbě je čekaly zase ty únavné ulice, starost, jak do večera sehnat kůrku chleba, dlouhá noc bez spánku na ulici a přemýšlení, jak sehnat kůrku chleba za úsvitu.
Den korunovace
Ty, kterou moře chrání hradbou před zeměmi, jež hradbu z moře nemají, to budeš snášet navěky, ty Miltonova Anglie? Ty, která jsi byla jeho republikou, budeš jim objímat kolena? Těm královským rodům prožraným rzí, těm lžím, které rozežrali červi? Ty ti drží hlavu v bouři a sluneční sílu tvých očí odvracejí od volného vzduchu a od nebe, které ti zastřely! Swinburne
Ať žije král Eduard! Dnes korunovali krále a všude bylo velké veselí a okázalé šaškování, a mě to mate a trápí. Nikdy jsem neviděl nic, co by se tomu průvodu vyrovnalo, snad jen americké cirkusy a balety v divadle Alhambra. Ale taky jsem nikdy neviděl nic tak beznadějného a tragického.
Abych si korunovační průvod užil, musel bych přijet rovnou z Ameriky do hotelu Cecil a rovnou z hotelu Cecil na místo za pět liber mezi umytými. Moje chyba byla, že jsem přišel od neumytých z East Endu. Odtamtud jich moc nepřišlo. East End jako celek zůstal v East Endu a opil se. Socialisté, demokraté a republikáni odjeli na venkov na čerstvý vzduch. Vůbec je nevzrušilo, že si čtyři sta milionů lidí dosazuje korunovaného a pomazaného vládce. Šest a půl tisíce prelátů, kněží, státníků, princů a vojevůdců vidělo korunovaci a pomazání a my ostatní jsme viděli průvod, jak šel kolem.
Viděl jsem ho na Trafalgarském náměstí, „nejskvělejším místě v Evropě“, v samém srdci impéria. Bylo nás tam mnoho tisíc a všechny nás držela na uzdě a v pořádku nádherná přehlídka ozbrojené moci. Trasu průvodu lemovala z obou stran dvojitá zeď vojáků. Patu Nelsonova sloupu obklopovaly tři řady námořníků. Na východě, u vstupu na náměstí, stálo dělostřelectvo královské námořní pěchoty. U sochy Jiřího Třetího na kraji Pall Mall stáli z obou stran kopiníci a husaři. Na západě byly červené kabáty královské námořní pěchoty a k ústí Whitehallu se táhl zářivý, mohutný oblouk jízdní gardy. Obří muži na obřích koních, v ocelových kyrysech a ocelových přilbách, koně v ocelovém postroji, veliký ocelový válečný meč po ruce mocných. A davem se táhly dlouhé řady londýnských strážníků a vzadu stály zálohy. Vysocí, dobře živení muži se zbraněmi a se svaly, aby je v případě potřeby snadno použili.
A jak to bylo na Trafalgarském náměstí, tak to bylo po celé trase průvodu. Síla, drtivá síla. Spousty mužů, skvělých mužů, výkvět národa, jejichž jediným posláním v životě je slepě poslouchat a slepě zabíjet, ničit a hasit život. A na to, aby byli dobře živení, dobře oblečení a dobře vyzbrojení a měli lodě, které je dopraví na konec světa, dře, hnije a umírá londýnský East End. A s ním i „East End“ celé Anglie.
Jedno čínské přísloví říká, že když jeden člověk žije v lenosti, jiný umře hlady. A Montesquieu řekl: „Když mnoho lidí šije šaty pro jednoho, je proto mnoho lidí bez šatů.“ Jedno vysvětluje druhé. Vezměte si vyhladovělého a zakrslého dělníka z East Endu. Žije s rodinou v jedné místnosti a ještě pronajímá kus podlahy na spaní dalším vyhladovělým a zakrslým dělníkům. Nepochopíme ho, dokud se nepodíváme na statné gardisty z West Endu a neuvědomíme si, že ten první musí toho druhého živit, šatit a hýčkat.
A zatímco si lidé ve Westminsterském opatství dosazovali krále, já jsem stál namačkaný mezi jízdní gardou a policií na Trafalgarském náměstí. A myslel jsem na dobu, kdy si izraelský lid dosadil krále poprvé. Všichni to znáte. Stařešinové přišli k proroku Samuelovi a řekli: „Dej nám krále, ať nás soudí jako všechny národy.“
A Hospodin řekl Samuelovi: Vyhov jim. Ale řekni jim jasně, jaký bude ten král, který nad nimi bude vládnout.
A Samuel vyřídil lidu, který od něj chtěl krále, všechno, co Hospodin řekl. Řekl:
Takový bude král, který nad vámi bude vládnout. Vezme vaše syny a dá je ke svým vozům a ke svým koním a budou běhat před jeho vozy.
Udělá z nich velitele nad tisíci a nad padesáti. Jedni mu budou orat pole a sklízet úrodu, druzí mu budou vyrábět zbraně a výstroj pro vozy.
Vaše dcery si vezme, aby mu vařily, pekly a dělaly voňavky.
Vezme vaše pole, vinice a olivové sady, ty nejlepší, a dá je svým služebníkům.
Z vašeho obilí a z vašich vinic si vezme desátek a dá ho svým dvořanům a služebníkům.
Vezme vaše sluhy a služky, vaše nejlepší mládence i vaše osly a dá je ke své práci.
Ze stád si vezme desátek a vy budete jeho otroky.
V ten den budete naříkat kvůli králi, kterého jste si sami vybrali, ale Hospodin vás tehdy nevyslyší.
To všechno se v těch dávných dobách splnilo a lidé k Samuelovi volali: „Pros za nás Hospodina, svého Boha, ať nezemřeme. K našim hříchům jsme přidali ještě tohle zlo, že jsme chtěli krále.“ A po Saulovi, Davidovi a Šalomounovi přišel Roboám, který „odpověděl lidu tvrdě: Můj otec vám uložil těžké jho, já ho ještě přitížím. Můj otec vás trestal biči, já vás budu trestat štíry.“
A dnes pět set dědičných šlechticů vlastní pětinu Anglie. Oni, úředníci a služebníci krále a všichni, kdo patří k mocným, utratí každý rok za marnotratný přepych tři sta sedmdesát milionů liber. To je skoro třetina všeho bohatství, které vyrobí všichni pracující lidé v zemi.
V opatství zatím stál král v nádherném zlatém rouchu, obklopený skvělou společností pánů, lordů a vládců. Zněly fanfáry a dunivá hudba a krále slavnostně zdobili odznaky jeho moci. Nejvyšší komoří mu připjal ostruhy a arcibiskup z Canterbury mu podal státní meč v nachové pochvě s těmito slovy:
Přijmi tento královský meč, přinesený nyní z Božího oltáře a předaný ti rukama biskupů a služebníků Božích, i když nehodných.
Když mu meč připásali, vyslechl arcibiskupovo napomenutí:
Tímto mečem konej spravedlnost, zastav růst nepravosti, chraň svatou Boží církev, pomáhej vdovám a sirotkům a braň je, obnov, co upadlo, udržuj, co je obnoveno, trestej a naprav, co je špatné, a upevni, co je v pořádku.
Ale slyšte! Dole na Whitehallu se jásá. Dav se zavlní, dvojité zdi vojáků se postaví do pozoru a objeví se královští lodníci v podivných středověkých červených krojích, úplně jako začátek cirkusového průvodu. Pak královský kočár plný dam a pánů z dvora, s napudrovanými lokaji a kočími v přenádherných livrejích. Další kočáry, lordi a komoří, vikomti, dvorní dámy, samí sluhové. Pak válečníci, královská eskorta, generálové a admirálové z celého světa, opálení a ošlehaní, kteří přijeli do Londýna ze všech koutů světa, důstojníci dobrovolníků, domobrany i pravidelného vojska. Kitchener z Chartúmu, lord Roberts z Indie a z celého světa. Bojovníci Anglie, mistři ničení, inženýři smrti! Úplně jiné plemeno lidí než ti z krámů a slumů, naprosto jiné plemeno.
Ale tady jdou, v celé nádheře a jistotě moci, a pořád přicházejí další, ti ocelí obrnění muži, ti páni války, kteří zapřáhli celý svět. Páni i obyčejní lidé, princové a maharádžové, královští štolbové a královská stráž, všichni páté přes deváté. A tady koloniální vojáci, ohební a otužilí muži, a tady vojáci všech ras z celého světa. Vojáci z Kanady, Austrálie, Afriky, Indie a ostrovů po celém světě. A tady podrobení muži z Indie, snědí jezdci a šermíři, divocí a ohniví, zářící karmínem a šarlatem, jedna provincie za druhou, jedna kasta za druhou.
A teď královská jízda, letmý pohled na krásné krémové koně a zlatou nádheru, uragán jásotu, burácení kapel. „Král! Král! Bůh ochraňuj krále!“ Všichni zešíleli. Ta nákaza mě strhává, i já chci křičet: „Král! Bůh ochraňuj krále!“ Otrhanci kolem mě mají v očích slzy, vyhazují klobouky a nadšeně volají: „Požehnej jim Bůh! Požehnej jim Bůh! Požehnej jim Bůh!“ Podívejte, tamhle je, v tom podivuhodném zlatém kočáře, na hlavě se mu blyští velká koruna a vedle něj žena v bílém, taky korunovaná.
A já se prudce zarazím a snažím se přesvědčit sám sebe, že je to všechno skutečné a rozumné, a ne nějaký pohled do pohádkové říše. To se mi nepodaří, a je to tak lepší. Mnohem raději budu věřit, že všechna ta pompa, marnivost, podívaná a hokus pokus přišly z pohádkové říše. Nechci věřit, že je to představení příčetných a rozumných lidí, kteří ovládli hmotu a odhalili tajemství hvězd.
Kolem se míhají princové a princátka, vévodové, vévodkyně a všelijací lidé s korunkami z královského průvodu. Další válečníci, sluhové a podrobené národy, a průvod je u konce. Nechám se unášet davem z náměstí do změti úzkých uliček, kde hospody hučí opilstvím a muži, ženy i děti spolu divoce hýří. A ze všech stran stoupá oblíbená korunovační písnička:
„Na korunovaci, na korunovaci, budem slavit, budem pít a volat hip hip hurá, všichni budem veselí, whisky, víno budem pít, všichni budem veselí na korunovaci.“
Leje jako z konve. Ulicí přicházejí oddíly pomocných vojsk, vojáci z Afriky a z Asie, v turbanech a fezech, a nosiči, kteří pochodují s kulomety a horskými děly na hlavě. Bosé nohy všech v rychlém rytmu čvachtají, čvacht, čvacht, čvacht, blátem na dlažbě. Hospody se jako kouzlem vyprázdní, britští bratři snědé spojence pozdraví jásotem a hned se vrátí k pitce.
„A jak se vám líbil průvod, kamaráde?“ zeptal jsem se starého muže na lavičce v Green Parku.
„Jak se mi líbil? To je šance, říkám si, že se vyspím, když jsou všichni policajti pryč. Tak jsem zalehl tamhle v koutě, a se mnou padesát dalších. Ale nemohl jsem spát. Ležel jsem tam a myslel na to, jak jsem celý život dřel, a teď nemám kde složit hlavu. A k tomu ke mně doléhala muzika, jásot a dělo, až se ze mě skoro stal anarchista a chtěl jsem vyhodit do povětří nejvyššího komořího.“
Proč zrovna nejvyššího komořího, jsem přesně nechápal, a on taky ne. Ale tak to cítil, řekl rozhodně, a tím debata skončila.
Když se snesla noc, rozzářilo se celé město světly. Všude padaly do očí skvrny barev, zelené, jantarové a rubínové, a všude svítila velká křišťálová písmena E a R, Eduard Král, za kterými plápolal plyn. Davy v ulicích narostly o stovky tisíc lidí, a i když policie divoké jásání v ulicích přísně krotila, opilství a hrubých žertů bylo všude dost. Unavení dělníci jako by zešíleli z toho uvolnění a vzrušení. Valili se a tančili ulicemi, muži i ženy, staří i mladí, zavěšení do sebe v dlouhých řadách, a zpívali „Možná jsem blázen, ale miluju tě“, „Sbohem, Dolly“ a „Zimolez a včela“. Tu poslední zpívali asi takhle:
„Ty jsi zimolez, zimolez, já včelička tvá, z tvých červených rtů bych med pila ráda, víš.“
Poslechnout celé · 29 minDalší díl: Lidé z propasti – 9. Noc na nábřeží Temže
O textu
- Lidé z propasti – 8. Korunovační den (The People of the Abyss (1903) – Chapter XI: The Peg – second part; Chapter XII: Coronation Day – first part) – Jack London
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




