Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Lidé z propasti – 7. Celou noc na ulici

Jack London · 31 min

svazek 106 · k poslechu · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Převlečený za chudáka přespal Jack v kotci, útulku při chudobinci ve Whitechapelu. Ráno ho čeká povinná práce a potom noc, kterou stráví venku v dešti.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Telefon v posteli · Fungují příběhy na dobrou noc?

O autorovi: Jack London (1876–1916)

Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Lidé z propasti – 7. Celou noc na ulici
  3. Nosit prapor
  4. Jesle
Číst celý text (3246 slov)

Lidé z propasti – 7. Celou noc na ulici

Ale ráno přišlo. V šest byla snídaně, chleba a šlichta, kterou jsem někomu dal, a pak nás rozdělili na práci. Někteří drhli a uklízeli, jiní trhali koudel. Osm z nás odvedli přes ulici do nemocnice pro chudé ve Whitechapelu, kde jsme odklízeli odpadky. Tak jsme platili za šlichtu a za kus plachtoviny na spaní. Já za sebe vím, že jsem zaplatil mnohokrát víc, než to stálo.

Práce, kterou jsme tam dostali, byla odporná, a přesto se považovala za tu nejlepší. Muži, které k ní vybrali, to měli za štěstí.

„Nesahej na to, kamaráde, sestra říkala, že je to smrtelně nebezpečný,“ varoval mě můj parťák, když jsem držel otevřený pytel a on do něj vysypával popelnici.

Bylo to z pokojů, kde leželi nemocní, a já mu řekl, že na to sahat nehodlám a že si to k sobě nepustím. Jenže ten pytel a další pytle jsem musel snést po schodech o pět pater níž a vysypat je do velké nádoby. Tam se to hned polilo silným dezinfekčním prostředkem.

Možná je v tom všem moudré milosrdenství. Tihle muži z kotce, z jeslí a z ulice jsou jen přítěž. Nikomu nejsou k ničemu, ani sami sobě. Zabírají na světě místo a bez nich by bylo líp. Jsou zlomení strádáním, hladoví a podvyživení, a proto je nemoc vždycky srazí první a také nejrychleji umírají.

Sami cítí, že je společnost chce mít ze světa pryč. Kropili jsme zrovna dezinfekcí kolem márnice, když přijel vůz pro mrtvé a odvezl pět zemřelých. Řeč se stočila na „bílý lektvar“ a „černou kapku“. Zjistil jsem, že se všichni shodují na jednom. Chudáka, muže nebo ženu, který v nemocnici dělá moc potíží nebo je na tom zle, toho prý „odkliděj“. Kdo je nevyléčitelný nebo zlobí, dostane prý černou kapku nebo bílý lektvar a je po něm. Vůbec nezáleží na tom, jestli je to pravda. Jde o to, že to tak cítí, a pro ten pocit si vytvořili i vlastní slova: „černá kapka“, „bílý lektvar“, „odklidit“.

V osm jsme sešli do sklepa pod nemocnicí a tam nám přinesli čaj a zbytky z nemocnice. Na obrovském podnosu byla navršená hromada všeho, co nemocní nechali na talířích: kůrky chleba, kusy tuku a vepřového, spálená kůrka z pečení, kosti. Muži do toho vjeli rukama, přehrabovali se v tom, prohlíželi, odhazovali a přetahovali se. Hezké to nebylo. Ale ti chudáci měli hlad a jedli hltavě, a co už nesnědli, zabalili do kapesníků a schovali si to za košili.

„Když jsem tu byl posledně, našel jsem venku celou hromadu vepřových žeber,“ řekl mi Zrzek. Tím „venku“ myslel místo, kam se vysypával odpad a kropil se dezinfekcí. „Byla prvotřídní, masa na nich habaděj. Vzal jsem je do náruče a už jsem byl za branou a běžel po ulici a hledal, komu bych je dal. Ani živá duše. Běhal jsem kolem jako blázen a ten chlap za mnou, protože si myslel, že beru roha, tedy že utíkám. Ale těsně předtím, než mě chytil, jsem potkal jednu stařenku a strčil jsem jí je do zástěry.“

Ó, Dobročinnosti, ó, Lidumilnosti, sestupte do kotce a vezměte si ponaučení od Zrzka. Na dně propasti udělal skutek tak nezištný, jaký kdy kdo udělal mimo ni. Bylo to od Zrzka krásné. A kdyby se ta stařenka od toho „masa habaděj“ něčím nakazila, bylo by to pořád krásné, jen už ne tolik. Ale nejvíc mě na celé příhodě zarazil ubohý Zrzek, který „běhal jako blázen“, když viděl, kolik jídla přijde nazmar.

V útulku platí pravidlo, že kdo přijde, musí zůstat dvě noci a den. Já jsem ale viděl dost, šlichtu i plachtovinu na spaní jsem si odpracoval a chystal jsem se utéct.

„Pojď, vezmem roha,“ řekl jsem jednomu z kamarádů a ukázal na otevřenou bránu, kterou přijel vůz pro mrtvé.

„A dostat čtrnáct dní basy?“

„Ne, utéct.“

„Ále, já sem přišel, abych si odpočinul,“ řekl spokojeně. „A ještě jedna noc v pelechu mi neublíží.“

Všichni si mysleli totéž, a tak jsem musel vzít roha sám.

„Sem už na nocleh nikdy nesmíš,“ varovali mě.

„Nebojte,“ řekl jsem s nadšením, kterému nemohli rozumět, vyklouzl jsem z brány a uháněl ulicí pryč.

Spěchal jsem rovnou do svého pokoje a převlékl se. Necelou hodinu po útěku jsem seděl v turecké lázni a vypotil ze sebe všechny bacily a všechno ostatní, co se mi dostalo pod kůži. A přál jsem si, abych vydržel teplotu sto šedesát stupňů, a ne jen sto pět.

Nosit prapor

„Nosit prapor“ znamená chodit celou noc po ulicích. Vztyčil jsem tedy ten pomyslný prapor a vyšel se podívat, co uvidím. Muži a ženy chodí v noci po ulicích po celém tom velkém městě. Já jsem si ale vybral West End. Základnu jsem měl na náměstí Leicester Square a obcházel jsem okolí od nábřeží Temže až po Hyde Park.

Když skončila divadla, hustě pršelo a skvělá společnost, která se valila z divadel a podniků, těžko sháněla drožky. Ulice byly jako divoké řeky drožek, jenže většina z nich už byla obsazená. A tady jsem viděl zoufalé pokusy otrhaných mužů a kluků vydělat si na nocleh tím, že pánům a dámám, kteří žádnou drožku neměli, nějakou seženou. Slovo „zoufalé“ volím schválně. Ti ubozí bezdomovci hráli o to, jestli zmoknou, nebo se vyspí v posteli. A většina z nich, jak jsem si všiml, zmokla a postel nedostala. Projít bouřlivou nocí v mokrých šatech, a k tomu podvyživený, bez kousku masa týden nebo měsíc, to je asi to nejtěžší, co člověk může vydržet. Sytý a dobře oblečený jsem kdysi cestoval celý den v mrazu skoro šedesát stupňů pod nulou. A i když jsem trpěl, nebylo to nic proti tomu nosit celou noc prapor hladový, špatně oblečený a promoklý na kost.

Když diváci z divadel odjeli domů, ulice ztichly a zpustly. Vidět byli jen strážníci, kteří byli na každém rohu a svítili lucernami do vchodů a průchodů, a muži, ženy a kluci, kteří se schovávali před větrem a deštěm v závětří domů. Piccadilly ale tak opuštěná nebyla. Chodníky tam oživovaly dobře oblečené ženy bez doprovodu a bylo tam víc života a ruchu než jinde, protože si ten doprovod hledaly. Ve tři hodiny ale zmizela i poslední z nich a teprve pak tam bylo pusto.

V půl druhé přestal vytrvalý liják a pak už jen občas sprchlo. Lidé bez domova vylezli ze závětří domů a šourali se sem a tam, všude, aby si rozproudili krev a zahřáli se.

Už večer jsem si všiml jedné staré ženy. Bylo jí mezi padesáti a šedesáti a byla to úplná troska. Stála na Piccadilly nedaleko Leicester Square. Zdálo se, že nemá rozum ani sílu schovat se před deštěm nebo chodit. Kdykoli mohla, jen tupě stála a myslela, jak si představuju, na dávné dny, kdy byla mladá a v žilách jí proudila horká krev. Jenže tu možnost neměla často. Každý strážník ji posunul dál a v průměru ji musel šestkrát pobídnout, než se dobelhala z jeho okrsku do okrsku dalšího. Ve tři hodiny se dostala až do Saint James Street, a když hodiny odbíjely čtyři, viděl jsem ji tvrdě spát opřenou o železné zábradlí Green Parku. Zrovna pořádně sprchlo a musela být promoklá až na kůži.

V jednu hodinu jsem si řekl: Představ si, že jsi chudý mladý muž bez peněz v Londýně a že zítra musíš hledat práci. Potřebuješ se proto vyspat, abys měl sílu práci hledat, a kdybys ji našel, abys ji zvládl.

Sedl jsem si tedy na kamenné schody jednoho domu. Za pět minut se na mě díval strážník. Oči jsem měl dokořán, takže jen zabručel a šel dál. Za deset minut jsem měl hlavu na kolenou a podřimoval jsem a ten samý strážník na mě drsně volal: „Hej, ty, zmiz odsud!“

Zmizel jsem. A stejně jako ta stará žena jsem mizel pořád dál, protože pokaždé, když jsem si zdřímnul, už tam byl strážník a vyhnal mě. Brzy nato jsem to vzdal a šel jsem s jedním mladým Londýňanem, který byl v koloniích a přál si, aby tam zase byl. Všiml jsem si otevřeného průchodu, který vedl pod domem a ztrácel se ve tmě. Vchod zatarasila nízká železná branka.

„Pojď,“ řekl jsem. „Přelezeme to a pořádně se vyspíme.“

„Cože?“ odpověděl a ucukl ode mě. „A vyfasovat za to tři měsíce? Sakra, to teda ne!“

Později jsem šel kolem Hyde Parku s klukem, kterému bylo čtrnáct nebo patnáct. Vypadal hrozně: vyhublý, nemocný, s propadlýma očima.

„Přelezeme plot,“ navrhl jsem, „a zalezeme do křoví vyspat se. Tam by nás policajti nenašli.“

„To ne,“ odpověděl. „Jsou tam hlídači parku a ti by vás zavřeli na šest měsíců.“

Časy se bohužel změnily. Když jsem byl kluk, četl jsem o dětech bez domova, které spí ve vchodech domů. A dnes už je to jen pověst. V knihách se to jako oblíbený výjev nejspíš udrží ještě sto let, ale ve skutečnosti už to neplatí. Vchody tu jsou a kluci tu jsou, ale ke šťastnému setkání už nedochází. Vchody zůstávají prázdné a kluci bdí a nosí prapor.

„Byl jsem dole pod oblouky,“ bručel jiný mladík. Oblouky myslel klenby na břehu, kde začínají mosty přes Temži. „Byl jsem dole pod oblouky, zrovna když nejvíc lilo, a přišel policajt a vyhnal mě. Ale já se vrátil a on taky. ‚Hej,‘ povídá, ‚co tady děláš?‘ A já jdu ven, ale povídám mu: ‚Myslíte, že chci šlohnout, tedy ukrást, ten váš most?‘“

Mezi těmi, kdo nosí prapor, má Green Park pověst, že otevírá brány dřív než ostatní parky. A ve čtvrt na pět ráno jsem do Green Parku vešel i já a mnoho dalších. Zase pršelo, ale lidé byli z celonočního chození tak vyčerpaní, že si lehli na lavičky a hned usnuli. Spousta mužů se natáhla na mokrou trávu, a i když na ně vytrvale pršelo, spali spánkem úplně vyčerpaných.

A teď bych chtěl kritizovat mocné. Jsou to mocní, mohou tedy nařídit, co chtějí. Troufám si proto kritizovat jen to, jak směšné jsou jejich nařízení. Celou noc nutí bezdomovce chodit sem a tam. Vyhánějí je ze vchodů a průchodů a zamykají před nimi parky. Zjevně chtějí, aby se nevyspali. Dobrá, mocní mají moc vzít jim spánek, a vlastně cokoli jiného. Ale proč proboha otvírají brány parků v pět ráno a pouštějí bezdomovce dovnitř spát? Jestli jim chtějí vzít spánek, proč je nechají spát po páté ráno? A jestli jim spánek vzít nechtějí, proč je nenechají spát už dřív v noci?

K tomu dodám, že jsem šel kolem Green Parku ještě týž den v jednu odpoledne a napočítal jsem desítky otrhaných ubožáků, kteří spali v trávě. Byla neděle odpoledne, chvílemi vykouklo slunce a dobře oblečení lidé z West Endu se tam po tisících procházeli se ženami a s dětmi. Nebyl to pro ně příjemný pohled, ti hrozní, rozcuchaní spící tuláci. A tuláci sami, to vím, by se raději vyspali už v noci.

A tak, milí pohodlní lidé, sytí a v teple, možná jednou přijedete do Londýna a uvidíte ty muže spát na lavičkách a v trávě. Prosím, nemyslete si pak, že jsou to lenoši, kteří mají raději spánek než práci. Věřte, že je mocní nechali celou noc chodit a že přes den nemají kde jinde spát.

Jesle

Ale po noci, kdy jsem nosil prapor, jsem ráno v Green Parku spát nešel. Byl jsem sice promoklý na kost a čtyřiadvacet hodin jsem nespal. Pořád jsem ale hrál na chudáka bez peněz, který hledá práci, a musel jsem se poohlédnout nejdřív po snídani a potom po práci.

V noci jsem slyšel o místě na druhé straně Temže, na jižním břehu, na straně Surrey, kde Armáda spásy každou neděli ráno rozdává snídani těm neumytým. A mimochodem, kdo nosí prapor, je ráno neumytý, a pokud zrovna neprší, moc příležitostí k mytí nemá. To je přesně ono, pomyslel jsem si. Ráno snídaně a pak celý den na hledání práce.

Byla to dlouhá cesta. Táhl jsem unavené nohy po Saint James Street, po Pall Mall, kolem Trafalgarského náměstí až na Strand. Přešel jsem most Waterloo na stranu Surrey, zkratkou jsem došel na Blackfriars Road, vyšel jsem u divadla Surrey a ještě před sedmou jsem byl u kasáren Armády spásy. To byly „jesle“. V hantýrce se tak říká místu, kde se dá zadarmo najíst.

Byl tu pestrý dav ztrápených ubožáků, kteří strávili noc v dešti. Taková strašná bída, a kolik jí! Staří muži, mladí muži, muži všeho druhu, a k tomu kluci, všelijací kluci. Někteří podřimovali vestoje. Deset jich leželo na kamenných schodech v hrozně nepohodlných polohách a všichni tvrdě spali. Dírami a trhlinami v hadrech jim prosvítala zarudlá kůže. Po celé ulici, na obou chodnících a kus cesty na každou stranu, seděli na každém zápraží dva tři lidé a všichni spali s hlavou skloněnou na kolena. A nezapomínejme, že v Anglii teď nejsou zlé časy. Všechno jde tak, jak to obvykle chodí, a doba není ani zlá, ani dobrá.

A pak přišel strážník. „Zmizte odsud, vy prasata! Hej! Hej! Ven!“ A jako prasata je vyháněl ze vchodů a rozehnal je do všech koutů Surrey. Ale když narazil na dav spící na schodech, užasl. „Hrůza!“ zvolal. „Hrůza! A v neděli ráno! To je pohled! Hej! Hej! Ven odsud, vy otravové!“

Samozřejmě to byl hrozný pohled. Mě to taky otřáslo. A nechtěl bych, aby se moje vlastní dcera na něco takového dívala nebo se k tomu přiblížila na necelý kilometr. Ale… Byli jsme tam my a jste tu vy, a víc než to „ale“ se k tomu říct nedá.

Strážník šel dál a my se zase shlukli jako mouchy kolem hrnce medu. Vždyť na nás čekala ta úžasná věc, snídaně! Nemohli bychom se shlukovat vytrvaleji a zoufaleji, ani kdyby tam rozdávali bankovky na milion. Někteří už zase usnuli, když se strážník vrátil. Rozprchli jsme se a hned zase přišli zpátky, jakmile byl vzduch čistý.

V půl osmé se otevřela malá dvířka a vystrčil hlavu voják Armády spásy. „Nemá smysl tu takhle stát v cestě,“ řekl. „Kdo má lístek, může dovnitř hned, a kdo nemá, ten až v devět.“

Ach, ta snídaně! V devět! Ještě hodinu a půl! Mužům s lístky jsme hodně záviděli. Mohli jít dovnitř, umýt se a do snídaně si sednout a odpočívat, kdežto my jsme na tu samou snídani čekali na ulici. Lístky se rozdávaly minulou noc na ulicích a na nábřeží a kdo lístek dostal, nedostal ho za zásluhy, ale náhodou.

V půl deváté pustili dovnitř další muže s lístky a v devět otevřeli tu malou branku i nám. Nějak jsme se protlačili a ocitli jsme se na dvoře, natlačení jako sardinky. Jako americký tulák v Americe jsem si snídani musel nejednou odpracovat. Ale pro žádnou snídani jsem nedřel tolik jako pro tuhle. Přes dvě hodiny jsem čekal venku a další víc než hodinu na tom nacpaném dvoře. Celou noc jsem nic nejedl, byl jsem slabý a motala se mi hlava. A pach špinavých šatů a nemytých těl, který stoupal ze sevřeného davu kolem mě, mi skoro zvedal žaludek. Stáli jsme tak natěsno, že řada mužů využila příležitosti a tvrdě usnula vestoje.

O Armádě spásy obecně nevím nic. Cokoli tu budu kritizovat, týká se jen té její části, která úřaduje na Blackfriars Road u divadla Surrey. Především: nutit muže, kteří byli celou noc na nohou, aby stáli další hodiny, je stejně kruté jako zbytečné. Byli jsme slabí, vyhladovělí a vyčerpaní z noční dřiny a nevyspání. A přesto jsme tam stáli a stáli a stáli, a nedávalo to žádný smysl.

Námořníků bylo v tom davu hodně. Připadalo mi, že každý čtvrtý shání loď, a nejméně tucet z nich byli Američané. Když jsem se ptal, jak se ocitli „na suchu“, každý mi vyprávěl stejný příběh. A protože se v námořních věcech vyznám, věřil jsem mu. Anglické lodě najímají námořníky na celou plavbu, tedy tam a zpátky, a ta může trvat až tři roky. Námořníci nemohou skončit a dostat propuštění, dokud nedoplují do domovského přístavu, a to je v Anglii. Mzdy mají nízké, jídlo špatné a zacházení ještě horší. Velmi často je kapitáni přímo donutí, aby v Novém světě nebo v koloniích utekli. Nechají tam slušnou sumu nevyplacené mzdy, a to je čistý zisk pro kapitána nebo pro majitele, nebo pro oba. Ať už je to jediný důvod, nebo ne, faktem je, že jich spousta uteče. Na cestu domů pak loď najme námořníky, které najde na suchu. Ti dostanou o něco vyšší mzdu, jaká se platí v jiných částech světa, ale s dohodou, že v Anglii skončí. Důvod je jasný. Najmout je na delší dobu by se nevyplatilo, protože mzdy námořníků jsou v Anglii nízké a Anglie je pořád plná námořníků na suchu. To plně vysvětlovalo, proč byli u kasáren Armády spásy američtí námořníci. Aby se dostali ze sucha v jiných zapadlých končinách, připluli do Anglie, a ocitli se na suchu v té nejzapadlejší ze všech.

Američanů tam bylo dobrých dvacet a ti, co nebyli námořníci, byli královští tuláci, muži, jejichž „kamarádem je vítr, co toulá se světem“. Byli všichni veselí a brali věci s kuráží, která je pro ně typická a snad je nikdy neopustí. Přitom tu zemi proklínali tak barvitými obrazy, že to po měsíci nenápaditého a jednotvárného klení Londýňáků bylo docela osvěžující. Londýňák má jednu jedinou nadávku, tu nejneslušnější v celé řeči, a používá ji při každé příležitosti. Úplně jiné je zářivé a pestré klení na americkém Západě, které je spíš rouhavé než sprosté. A koneckonců, když už lidé klít budou, mám raději rouhání než sprostotu. Je v něm smělost, dobrodružnost a vzdor, a to je lepší než čistá špína.

Jeden americký královský tulák se mi obzvlášť líbil. Poprvé jsem si ho všiml na ulici, jak spí ve vchodu s hlavou na kolenou. Měl ale na hlavě klobouk, jaký na téhle straně oceánu nepotkáte. Když ho strážník vyhnal, pomalu a rozvážně vstal, podíval se na strážníka, zívl a protáhl se. Pak se na strážníka znovu podíval, jako by chtěl říct, že ještě neví, jestli půjde, nebo nepůjde, a nakonec se loudavě vydal po chodníku. Podle klobouku jsem to tušil, ale teď už jsem věděl jistě, že je to Američan.

V tlačenici uvnitř jsem se ocitl vedle něj a pěkně jsme si popovídali. Prošel Španělsko, Itálii, Švýcarsko a Francii a dokázal skoro nemožné: projel na francouzské železnici načerno pět set kilometrů a na konci ho nechytili. Kde bydlím? ptal se. A jak to dělám s pelechem, tedy s místem na spaní? Znám už místní poměry? Jemu se dařilo, i když ta země byla nepřátelská a města mizerná. Hrozné, ne? Nikde se nedalo šnorovat, tedy žebrat, aby ho nesebrali. Ale nevzdá to. Brzy sem přijede cirkus Buffalo Billa a chlap, který umí řídit osmispřeží, má práci jistou. Tihle trouby tady nemají ani páru, jak řídit něco víc než dvojspřeží. Proč bych nezůstal a nepočkal na Buffalo Billa? Byl si jistý, že bych se tam nějak vetřel.

A tak je to nakonec pravda: krajan je krajan. Byli jsme krajané a cizinci v cizí zemi. K jeho otlučenému starému klobouku jsem pocítil náklonnost hned, jak jsem ho uviděl, a on se o mě staral, jako bychom byli pokrevní bratři. Vyměnili jsme si všelijaké užitečné zprávy o té zemi a o zvycích jejích lidí, jak sehnat jídlo a střechu nad hlavou a podobně. A loučili jsme se s upřímnou lítostí.

V tom davu bylo obzvlášť nápadné, jak jsou všichni malí. Já mám jen průměrnou výšku, a přesto jsem se díval přes hlavy devíti z deseti. Místní byli všichni malí a cizí námořníci taky. V celém davu bylo jen pět nebo šest mužů, které by se dalo nazvat docela vysokými, a byli to Seveřané a Američané. Nejvyšší muž tam byl ovšem výjimka. Byl to Angličan, i když ne Londýňan. „Kandidát do jízdní gardy,“ řekl jsem mu. „Uhodl jsi, kamaráde,“ odpověděl. „Už jsem si tam svoje odsloužil, a jak to vypadá, brzy tam budu zas.“

Poslechnout celé · 31 minDalší díl: Lidé z propasti – 8. Korunovační den

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.