Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Lidé z propasti – 6. Noc v chudobinci

Jack London · 30 min

svazek 105 · k poslechu · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

Ani v Poplaru se do útulku nedostal. Napotřetí se tedy Jack London postaví do fronty ve Whitechapelu už ve tři odpoledne.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Když nejde usnout · Telefon v posteli

O autorovi: Jack London (1876–1916)

Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Lidé z propasti – 6. Noc v chudobinci
Číst celý text (3148 slov)

Lidé z propasti – 6. Noc v chudobinci

Nejdřív musím poprosit o odpuštění své tělo za tu hnusotu, kterou jsem ho protáhl, a svůj žaludek za tu hnusotu, kterou jsem do něj nacpal. Byl jsem v kotci, spal jsem v kotci a jedl jsem v kotci. A také jsem z kotce utekl.

Po dvou neúspěšných pokusech dostat se do útulku ve Whitechapelu jsem vyrazil brzy a zařadil se do smutné fronty ještě před třetí odpoledne. Dovnitř začali pouštět až v šest, ale i v tu časnou hodinu jsem byl dvacátý. A rozneslo se, že vezmou jen dvaadvacet lidí. Ve čtyři stálo ve frontě čtyřiatřicet lidí a posledních deset tam vydrželo jen v chabé naději, že se dovnitř dostanou nějakým zázrakem. Mnoho dalších přišlo, podívalo se na frontu a odešlo. Věděli dobře, že v kotci bude zase „plno“.

Zpočátku se tam ve stoje moc nemluvilo. Pak muž po mé levici a muž po mé pravici zjistili, že leželi ve stejnou dobu v nemocnici pro neštovice. Bylo tam tehdy 1600 pacientů, takže se nepoznali. Teď to ale dohnali a úplně chladnokrevně a věcně probírali a porovnávali, co všechno při té nemoci zažili. Dozvěděl jsem se, že umírá v průměru každý šestý a že jeden z nich tam ležel tři měsíce a druhý tři a půl. Naskočila mi husí kůže a zeptal jsem se, jak dlouho jsou venku. Jeden dva týdny, druhý tři. Tváře měli plné jizev a nemoc se jim ještě nedohojila ani na rukou. Snažil jsem se v šatech scvrknout co nejvíc a v duchu jsem horoucně doufal, že se mě nic z toho nedotkne.

Zjistil jsem, že u obou byly právě neštovice důvodem, proč jsou „na tulačce“. Oba pracovali, když je nemoc skolila, a oba vyšli z nemocnice bez peněz a s neveselým úkolem hledat práci. Zatím žádnou nenašli a přišli do kotce, aby si po třech dnech a nocích na ulici „odpočali“.

Zdá se, že za své nezaviněné neštěstí je trestán nejen ten, kdo zestárne, ale stejně tak ten, koho postihne nemoc nebo úraz. Později jsem mluvil s dalším mužem, říkali jsme mu Zrzek. Stál v čele fronty, a to je jisté znamení, že tam čekal už od jedné. Před rokem pracoval u obchodníka s rybami. Jednoho dne nesl těžkou bednu s rybami, na kterou mu nestačily síly. Výsledek: „něco ruplo“, a bedna ležela na zemi a on vedle ní.

V první nemocnici, kam ho hned odnesli, řekli, že je to kýla. Otok mu zmenšili, dali mu vazelínu, ať si to maže, nechali si ho tam čtyři hodiny a řekli mu, ať jde. Nebyl ale na ulici víc než dvě tři hodiny a už zase ležel na zádech. Tentokrát šel do jiné nemocnice a tam ho dali trochu dohromady. Jde ale o to, že zaměstnavatel pro muže, který se zranil v jeho službách, neudělal nic, vůbec nic. A když Zrzek vyšel z nemocnice, odmítl mu dát dokonce i „občas nějakou lehkou práci“. Zrzek je zlomený člověk. Jedinou možností, jak si vydělat na živobytí, pro něj byla těžká práce. Těžkou práci teď dělat nemůže, a až do smrti mu jídlo a střechu nad hlavou nabídnou jen kotec, jesle a ulice. Stalo se to, nic víc. Vzal si na záda moc těžký náklad ryb a jeho šance na štěstí v životě byla odepsaná.

Několik mužů ve frontě bylo ve Spojených státech. Přáli si, aby tam bývali zůstali, a proklínali se za tu hloupost, že odtamtud vůbec odjeli. Anglie se pro ně stala vězením, ze kterého není naděje na útěk. Nemohli se nijak dostat pryč. Nedokázali dát dohromady peníze na lístek a neměli ani šanci si plavbu odpracovat na lodi. Takových chudáků, kteří to zkoušeli stejně, bylo v zemi příliš mnoho.

Já jsem hrál námořníka, který přišel o šaty a peníze, a oni mě všichni litovali a dávali mi spoustu rozumných rad. Shrnuto, rady zněly asi takhle. Vyhýbat se všem místům, jako je kotec. Nic dobrého mi to nepřinese. Zamířit k pobřeží a udělat všechno pro to, abych odplul nějakou lodí. Jestli to jde, pracovat a našetřit si asi libru. Tou bych mohl podplatit nějakého lodního stewarda nebo někoho z posádky, aby mi dal šanci odpracovat si plavbu. Záviděli mi mládí a sílu, které mě dřív nebo později z té země dostanou. Oni už je neměli. Stáří a anglická bída je zlomily a pro ně byla hra dohraná.

Byl tam ale jeden, který byl ještě mladý, a jsem si jistý, že se odtud nakonec dostane. Jako mladík odjel do Spojených států a za čtrnáct let, co tam žil, byl nejdéle bez práce dvanáct hodin. Našetřil si peníze, zbohatl až moc a vrátil se do vlasti. A teď stál ve frontě před kotcem.

Poslední dva roky, jak mi řekl, pracoval jako kuchař. Dělal od sedmi ráno do půl jedenácté večer, v sobotu až do půl jedné v noci. To je devadesát pět hodin týdně a dostával za to dvacet šilinků.

„Ale ta práce a dlouhý hodiny mě zabíjely,“ řekl, „tak jsem s tím musel seknout. Trochu peněz jsem měl našetřených, ale utratil jsem je za živobytí, zatímco jsem hledal jiný místo.“

Byla to jeho první noc v kotci a přišel si jen odpočinout. Jakmile odtud vyjde, chce se vydat pěšky do Bristolu, sto osmdesát kilometrů. Tam doufá, že nakonec sežene loď do Ameriky.

Ne všichni muži ve frontě ale byli tohohle ražení. Někteří byli ubozí, otupělí lidé, kteří se sotva dokázali vyjádřit, a přesto byli v mnohém velmi lidští. Vzpomínám si na jednoho vozku, který se zřejmě vracel domů z práce. Zastavil vůz přímo před námi, aby do něj mohl vylézt jeho malý klučina, který mu běžel naproti. Jenže vůz byl velký a klučina malý, a několikrát se mu nepovedlo vyšplhat nahoru. Nato z fronty vystoupil jeden z nejzbědovaněji vypadajících mužů a vysadil ho nahoru. Krása a radost toho činu je v tom, že to byla služba z lásky, ne za peníze. Vozka byl chudý a ten muž to věděl. Muž stál ve frontě před kotcem a vozka to věděl. Muž udělal tu drobnost a vozka mu poděkoval, přesně tak, jak bychom to udělali vy nebo já.

Další krásnou chvilku předvedl Česáč a jeho stará. Stál ve frontě asi půl hodiny, když za ním jeho stará přišla. Na svou vrstvu byla slušně oblečená, na šedivé hlavě měla počasím ošoupaný čepec a v náručí uzel zabalený v pytlovině. Když s ním mluvila, natáhl ruku, chytil jediný zatoulaný pramínek bílých vlasů, který jí divoce vlál, obratně ho zatočil mezi prsty a pěkně jí ho zastrčil za ucho. Z toho se dá vyvodit leccos. Určitě ji měl natolik rád, že chtěl, aby byla úhledná a upravená. Byl na ni hrdý, i tam ve frontě před kotcem, a chtěl, aby vypadala dobře v očích ostatních nešťastníků, kteří tam stáli. Ale hlavně, pod tím vším byla pevná náklonnost. Muž si totiž neláme hlavu s úhledností ženy, na které mu nezáleží, a sotva by na takovou ženu byl hrdý.

A přistihl jsem se, že se ptám, proč musí tenhle muž a jeho žena, poctiví dříči, jak jsem poznal z jejich řeči, hledat nocleh pro chuďasy. Měl svou hrdost, hrdost na svou starou i na sebe. Zeptal jsem se ho, kolik si podle něj můžu já, zelenáč, vydělat při česání chmele. Změřil si mě a řekl, že to záleží na všem možném. Spousta lidí je na česání chmele moc pomalá a nevydělá nic. Kdo chce uspět, musí používat hlavu a mít rychlé prsty, hodně rychlé prsty. On a jeho stará to umějí dobře, mají spolu jeden koš a neusínají nad ním. Jenže to dělají už léta.

„Já měl kamaráda, co tam šel loni,“ ozval se jeden muž. „Bylo to poprvý, ale vrátil se se dvěma librami a deseti šilinky v kapse, a byl pryč jen měsíc.“

„No vidíte,“ řekl Česáč a v hlase měl samý obdiv. „Ten byl rychlej. Ten se pro to prostě narodil.“

Dvě libry a deset šilinků za měsíc práce, když se pro to člověk „prostě narodil“! A navíc spát venku bez přikrývky a žít bůhvíjak. Jsou chvíle, kdy jsem vděčný, že jsem se „prostě nenarodil“ pro nic, ani pro česání chmele.

Pokud jde o výbavu na chmel, dal mi Česáč pár zlatých rad. Dejte na ně i vy, milí pohodlní lidé, kdybyste někdy v Londýně uvízli.

„Jestli nemáte plechovky a nádobí na vaření, dostanete jen chleba a sýr. To nestojí za nic! Musíte mít horkej čaj a zeleninu a občas kousek masa, jestli máte dělat pořádnou práci. Na studený baště se to nedá. Víte co, hochu? Ráno to proběhněte a podívejte se do popelnic. Najdete tam spoustu plechovek na vaření. Pěkný plechovky, některý moc dobrý. My se starou jsme je sehnali takhle.“ Ukázal na uzel, který držela, a ona hrdě přikývla a dobrosrdečně se na mě usmívala s vědomím úspěchu a blahobytu. „Tenhle kabát je dobrej jako deka,“ pokračoval a nastavil mi cíp, abych ohmatal, jak je tlustý. „A kdo ví, třeba brzo najdu i deku.“

Stará zase přikývla a rozzářila se, tentokrát s naprostou jistotou, že brzo deku najde.

„Pro mě je česání chmele dovolená,“ zakončil nadšeně. „Pěkná příležitost, jak dát dohromady dvě tři libry a připravit se na zimu. Jediný, co se mi nelíbí,“ a tady byl ten háček, „je šlapat to tam po svých.“

Bylo vidět, že se léta na téhle čilé dvojici podepisují. Rychlá práce prstů je bavila, ale šlapat to po svých, tedy pěšky, jim začínalo být těžké. Díval jsem se na jejich šedivé vlasy, myslel jsem na deset let dopředu a přemýšlel jsem, jak na tom asi budou.

Všiml jsem si, že se do fronty postavil další muž se svou ženou, oba po padesátce. Žena, protože byla žena, se do kotce dostala. Ale on přišel pozdě, a tak ho oddělili od jeho ženy a poslali pryč, aby celou noc chodil po ulicích.

Ulice, ve které jsme stáli, byla od zdi ke zdi sotva šest metrů široká. Chodníky měly necelý metr. Byla to obytná ulice. Přinejmenším v domech naproti nám nějak živořili dělníci s rodinami. A každý den, den co den, od jedné odpoledne do šesti, je naše otrhaná fronta před kotcem hlavní věcí, kterou vidí ze svých dveří a oken. Jeden dělník seděl ve dveřích přímo naproti nám, odpočíval a dýchal čerstvý vzduch po celodenní dřině. Přišla si s ním popovídat jeho žena. Dveře byly na dva moc malé, a tak stála. Před nimi se válely jejich děti. A tady, ani ne šest metrů od nich, byla fronta před kotcem. Žádné soukromí pro dělníka, žádné soukromí pro chuďasa. Kolem našich nohou si hrály děti ze sousedství. Pro ně nebylo nic neobvyklého, že tam stojíme. Nerušili jsme je. Byli jsme stejně přirozená a obyčejná věc jako cihlové zdi a kamenné obrubníky kolem nich. Na frontu před kotcem se dívaly odmalička a viděly ji po celý svůj krátký život.

V šest se fronta pohnula a pouštěli nás po třech. Správce bleskurychle zapsal jméno, věk, zaměstnání, místo narození, jak jsme na tom s penězi a kde jsme spali minulou noc. Když jsem se otočil, polekal jsem se, protože mi nějaký muž strčil do ruky něco, co bylo na omak jako cihla, a zařval mi do ucha: „Nože, zápalky nebo tabák?“ „Ne, pane,“ zalhal jsem, jako lhal každý, kdo vešel. Když jsem scházel po schodech do sklepa, podíval jsem se na tu cihlu v ruce a zjistil jsem, že by se tomu se značným násilím na jazyce dalo říkat „chleba“. Podle váhy a tvrdosti to určitě nebylo kynuté.

Dole ve sklepě bylo hodně šero, a než jsem se nadál, strčil mi nějaký další muž do druhé ruky plecháček. Pak jsem doklopýtal do ještě tmavší místnosti, kde byly lavice, stoly a muži. Strašně to tam páchlo. Ponuré šero a mumlání hlasů ze tmy dělaly z té místnosti předsíň pekla.

Většinu mužů bolely unavené nohy. Před jídlem si proto zuli boty a odmotali špinavé hadry, kterými měli nohy omotané. Zápach se tím ještě zhoršil a mně to vzalo chuť k jídlu.

Vlastně jsem zjistil, že jsem udělal chybu. Před pěti hodinami jsem se vydatně naobědval, a abych tomu, co jsem měl před sebou, přišel na chuť, musel bych pár dní hladovět. V plecháčku byla šlichta, skoro půl litru, kukuřičná mouka s horkou vodou. Muži namáčeli chleba do hromádek soli rozsypaných po špinavých stolech. Zkusil jsem to také, ale chleba se mi lepil v puse. Vzpomněl jsem si na Tesařova slova: „Bez půllitru vody ten chleba pořádně nesníte.“

Šel jsem do tmavého kouta, kam jsem viděl chodit jiné muže, a našel jsem vodu. Pak jsem se vrátil a pustil se do šlichty. Byla hrubá, nekořeněná, mazlavá a hořká. Ta hořkost, která v puse ještě dlouho zůstávala, když už šlichta byla dávno dole, mi byla obzvlášť odporná. Bojoval jsem statečně, ale přemohl mě odpor a půl tuctu soust šlichty a chleba byl celý můj úspěch. Muž vedle mě snědl svůj díl i ten můj, vyškrábal plecháčky a hladově se rozhlížel, jestli nebude ještě něco.

„Potkal jsem krajana a ten mě pozval na moc dobrý oběd,“ vysvětlil jsem.

„A já jsem neměl ani sousto od včerejšího rána,“ odpověděl.

„A co tabák?“ zeptal jsem se. „Bude nás teď ještě někdo prohledávat?“

„Ale ne,“ odpověděl mi. „To se nebojte. Tohle je ten nejmírnější kotec, co je. Měl byste vidět některý jiný. Tam vás prohledaj do kůže.“

Plecháčky byly vyškrábané dočista a začalo se mluvit. „Tadyhle správce pořád píše do novin o nás troubách,“ řekl muž z mé druhé strany.

„A co říká?“ zeptal jsem se.

„Ále, že nestojíme za nic, banda darebáků a lumpů, co nechtěj pracovat. Vykládá všechny ty starý triky, co poslouchám už dvacet let a co jsem nikdy neviděl žádnou troubu udělat. Posledně jsem od něj četl, jak trouba vyjde z kotce s kůrkou chleba v kapse. A když vidí, že jde po ulici nějakej milej starej pán, hodí tu kůrku do kanálu a půjčí si od starýho pána hůl, aby ho vyšťoural. A starej pán mu pak dá šest pencí.“

Ta stará známá historka sklidila hromový potlesk a odněkud z hlubší tmy se ozval další hlas a rozzlobeně řečnil:

„Prej že na venkově je dost bašty, tedy jídla. To bych chtěl vidět. Zrovna jdu z Doveru a bašty jsem dostal pramálo. Nedaj vám ani napít vody, natož baštu.“

„Jsou trouby, co z Kentu vůbec nevytáhnou paty,“ ozval se druhý hlas, „a žijou si tam pořád jak prasata v žitě.“

„Já šel přes Kent,“ pokračoval ten první hlas ještě rozzlobeněji, „a krucinál, jestli jsem viděl nějakou baštu. A vždycky si všimnu, že chlapi, co vykládaj, kolik toho dostanou, snědí v kotci můj díl šlichty i ten svůj.“

„V Londýně jsou chlapi,“ řekl muž naproti mně přes stůl, „co mají bašty, kolik chtějí, a nikdy je ani nenapadne jít na venkov. Zůstávají v Londýně celej rok. A pelech, tedy místo na spaní, začnou shánět až v devět nebo v deset večer.“

Ozval se souhlasný sbor, že je to pravda.

„Ale jsou to chytráci, ti chlapi,“ řekl obdivný hlas.

„Jasně že jsou,“ řekl další hlas. „Ale takoví jako já a vy to nedokážou. Člověk se pro to musí narodit, povídám. Ti chlapi otvírali dvířka u drožek a prodávali noviny ode dne, kdy se narodili, a jejich tátové a mámy před nimi. Všechno je to v tom výcviku, povídám, a takoví jako já a vy by u toho umřeli hlady.“

I tohle sbor potvrdil, stejně jako to, že jsou „trouby, co celej rok žijou v kotci a nikdy nedostanou ani kousek bašty, jen šlichtu a chleba z kotce“.

„Jednou jsem dostal půlkorunu v kotci ve Stratfordu,“ řekl nový hlas. Okamžitě nastalo ticho a všichni poslouchali ten úžasný příběh. „Byli jsme tam tři a tloukli jsme kamení. V zimě, a byla krutá zima. Ti druhý dva řekli, že na to kašlou, a nedělali to. Ale já jsem do svýho pořád bušil, abych se zahřál, víte. A pak přišli radní a ty dva zabásli na čtrnáct dní. A radní, když viděli, co jsem udělal, mi dali každej šest pencí, bylo jich pět, a pustili mě.“

Zjistil jsem, že většina těch mužů, ba všichni, kotec nemají rádi a přijdou do něj, jen když musí. Po „odpočinku“ vydrží dva tři dny a noci na ulici, a pak je to zase přižene, aby si znovu odpočinuli. Tohle ustavičné strádání jim samozřejmě rychle podlomí zdraví. Uvědomují si to, i když jen mlhavě. Ale je to tak běžná věc, že si s tím hlavu nelámou.

Tulákům se tady říká, že jsou „na tulačce“, ve Spojených státech se říká „na cestě“. Všichni se shodnou, že nejtěžší problém, kterému musí čelit, je pelech, tedy kde se vyspat, a je to těžší než sehnat jídlo. Můžou za to hlavně nevlídné počasí a přísné zákony. Sami muži to ale svádějí na přistěhovalce z ciziny, hlavně na polské a ruské Židy. Ti prý berou jejich místa za nižší mzdu a zavádějí dřinu za hladovou mzdu.

V sedm nás zavolali, abychom se vykoupali a šli spát. Svlékli jsme se, šaty jsme zabalili do kabátů, převázali opasky a nechali je na přeplněném regálu a na podlaze. Skvělý způsob, jak rozšířit štěnice a vši. Pak jsme po dvou vcházeli do koupelny. Byly tam dvě obyčejné vany. Jedno vím jistě: dva muži před námi se v té vodě umyli, my jsme se umyli v té samé vodě a pro dva muže po nás ji nevyměnili. To vím jistě. Ale jsem si také jistý, že nás dvaadvacet se umylo v té samé vodě.

Jen jsem dělal, že na sebe trochu té pochybné tekutiny cákám, a hned jsem ji ze sebe stíral ručníkem, který byl mokrý od těl jiných mužů. A vůbec mě neuklidnilo, když jsem uviděl, jak jednoho ubožáka zřídily štěnice.

Podali mi košili. Neubránil jsem se otázce, kolik mužů ji už asi mělo na sobě. Se dvěma dekami pod paží jsem se odšoural do noclehárny. Byla to dlouhá úzká místnost a vedly jí dvě nízké železné tyče. Mezi nimi nebyly natažené houpací sítě, ale kusy plachtoviny, necelé dva metry dlouhé a ani ne šedesát centimetrů široké. To byly postele. Byly patnáct centimetrů od sebe a asi dvacet centimetrů nad podlahou. Hlavní potíž byla v tom, že hlava byla o něco výš než nohy, takže tělo pořád sjíždělo dolů. Všechny byly zavěšené na stejných tyčích, a když se jeden muž jen trochu pohnul, rozhoupali se všichni ostatní. A kdykoli jsem si zdřímnul, určitě se někdo vysoukal zpátky na místo, odkud sklouzl, a zase mě vzbudil.

Uplynulo mnoho hodin, než jsem usnul. Bylo teprve sedm večer a pronikavý křik dětí, které si hrály na ulici, trval skoro do půlnoci. Smrdělo to tam strašně, až se mi zvedal žaludek. Fantazie se mi rozjela a všechno mě svědilo, až jsem z toho skoro šílel. Chrochtání, sténání a chrápání se ozývalo jako zvuky nějaké mořské obludy. A několikrát nás všechny vzbudil někdo, koho trápila noční můra, svým křikem a ječením. K ránu mě probudila krysa nebo nějaké podobné zvíře, které mi lezlo po prsou. V tom rychlém přechodu ze spánku do bdění, ještě než jsem se docela vzpamatoval, jsem vykřikl, že by to probudilo i mrtvé. Každopádně jsem probudil živé a ti mě pořádně zahrnuli nadávkami, že nemám žádné způsoby.

Poslechnout celé · 30 minDalší díl: Lidé z propasti – 7. Celou noc na ulici

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.