Ve Whitechapelu bylo plno. Se dvěma starými muži, kteří tam také nepochodili, se Jack London vydává pěšky k chudobinci v Poplaru.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Ložnice pro dobrý spánek · Když nejde usnout
Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.
Kapitoly
Číst celý text (3060 slov)
Lidé z propasti – 5. Vozka a Tesař
Vozka měl ostře řezanou tvář, bradku a vyholený horní ret. Ve Spojených státech bych ho považoval za kohokoli od mistra v dílně po zámožného farmáře. A Tesař? Toho bych považoval za tesaře. Tak také vypadal. Hubený a šlachovitý, s bystrýma, pozornýma očima a s rukama, které se za čtyřicet sedm let řemesla zkřivily podle násad nářadí. Hlavní potíž obou byla v tom, že byli staří a jejich děti umřely dřív, než mohly vyrůst a postarat se o ně. Léta se na nich podepsala a z kolotoče práce je vytlačili mladší a silnější, kteří zaujali jejich místa.
Tihle dva muži, které stejně jako mě vrátili od útulku chudobince ve Whitechapelu, mířili se mnou k chudobinci v Poplaru. Moc nadějí si nedělali, ale nic jiného než to zkusit nám nezbývalo. Buď Poplar, nebo ulice a noc. Oba moc stáli o postel, protože už byli, jak sami říkali, „skoro na konci“. Vozkovi bylo padesát osm let a poslední tři noci strávil bez střechy a bez spánku. Tesařovi bylo šedesát pět a venku byl už pět nocí.
Ach, milí pohodlní lidé, sytí a v teple, na které každou noc čeká bílá postel a vzdušný pokoj! Jak vám mám vysvětlit, co byste vytrpěli, kdybyste prožili jedinou únavnou noc na londýnských ulicích? Věřte mi, měli byste pocit, že uběhly tisíce století, než na východě zbledlo nebe a rozednilo se. Třásli byste se, až byste měli chuť nahlas křičet bolestí z každého svalu. A divili byste se, že tolik vydržíte a ještě žijete. Kdybyste si sedli na lavičku a unavené oči se vám zavřely, můžete se spolehnout, že vás strážník vzbudí a hrubě vám nařídí, ať jdete dál. Na lavičce odpočívat smíte, i když laviček je málo a jsou daleko od sebe. Jenže když odpočinek znamená spánek, musíte jít dál a vláčet unavené tělo nekonečnými ulicemi. Kdybyste se v zoufalé lsti uchýlili do nějaké opuštěné uličky nebo tmavého průchodu a lehli si tam, strážník, který je všude, vás stejně vyžene. Je to jeho práce, vyhánět vás. Je to zákon mocných, že vás má vyhnat.
Ale až by se rozednilo a ta noční můra skončila, odvlekli byste se domů, abyste se zotavili. A až do smrti byste o svém dobrodružství vyprávěli hloučkům obdivujících přátel. Vyrostl by z toho velký příběh. Z vaší jediné osmihodinové noci by se stala Odyssea a z vás Homér.
S těmi lidmi bez domova, kteří se mnou šli do chudobince v Poplaru, to bylo jinak. A takových je dnes v noci v Londýně třicet pět tisíc, mužů i žen. Prosím, nemyslete na to, až půjdete spát. Jestli jste tak útlocitní, jak byste měli být, možná byste nespali tak dobře jako obvykle. Ale staří muži, šedesátiletí, sedmdesátiletí i osmdesátiletí, hladoví a vyhublí, musí vítat úsvit nevyspalí. Pak se celý den potácejí v zoufalém hledání drobků chleba, zatímco se na ně znovu valí neúprosná noc. A tohle pět nocí a dnů za sebou. Ach, milí pohodlní lidé, sytí a v teple, jak to můžete vůbec pochopit?
Šel jsem po třídě Mile End mezi Vozkou a Tesařem. Mile End je široká třída, která protíná srdce východního Londýna, a byly na ní desetitisíce lidí. Říkám vám to proto, abyste plně docenili, co popíšu za chvíli. Jak říkám, šli jsme, a když zahořkli a začali proklínat zemi, proklínal jsem ji s nimi. Proklínal jsem ji jako americký trosečník, který uvízl v cizí a strašné zemi. Chtěl jsem, aby mě považovali za námořníka, a to se mi povedlo. Mysleli si, že jsem prohýřil peníze, přišel o šaty, což se námořníkům na břehu stává často, a teď jsem dočasně bez peněz a hledám loď. Tím se vysvětlovalo, proč nevím, jak to v Anglii chodí, a zvlášť jak to chodí v útulcích, a proč se na to tak vyptávám.
Vozka s námi stěží držel krok. Řekl mi, že ten den nic nejedl. Zato Tesař, hubený a hladový, kráčel dlouhým, neúnavným krokem a šedý roztrhaný kabát za ním smutně vlál ve větru. Silně mi připomínal vlka z prérie, kojota. Oba při chůzi a při řeči upírali oči na chodník a co chvíli se jeden nebo druhý sehnul a něco zvedl, aniž by přitom zpomalil. Myslel jsem, že sbírají nedopalky doutníků a cigaret, a nějakou dobu jsem si toho nevšímal. Pak jsem se podíval pořádně.
Z kluzkého, poplivaného chodníku sbírali kousky pomerančové kůry, slupky od jablek a stopky od hroznů, a jedli je. Pecky od renklód rozlouskli zuby, aby se dostali k jádru. Sbírali drobky chleba velké jako hrášek a ohryzky jablek tak černé a špinavé, že by je člověk za ohryzky ani nepovažoval. Tohle všechno ti dva muži brali do úst, žvýkali a polykali. A to mezi šestou a sedmou večer dvacátého srpna léta Páně 1902, v srdci největší, nejbohatší a nejmocnější říše, jakou kdy svět viděl.
Ti dva muži si povídali. Nebyli to hlupáci, byli jen staří. A s žaludky plnými odpadků z chodníku pochopitelně mluvili o krvavé revoluci. Mluvili jako anarchisti, fanatici a blázni. A kdo by jim to mohl vyčítat? Ten den jsem se třikrát pořádně najedl a čekala na mě pohodlná postel, kdybych chtěl. Měl jsem svou společenskou filozofii a věřil jsem v pomalý vývoj a proměnu věcí. Ale přesto jsem cítil, že musím buď mluvit nesmysly s nimi, nebo mlčet. Ubozí hlupáci! Z takových, jako jsou oni, se revoluce nerodí. A až budou mrtví a v prachu, což bude brzy, budou o krvavé revoluci mluvit jiní hlupáci. Budou přitom sbírat odpadky z poplivaného chodníku na třídě Mile End cestou k chudobinci v Poplaru.
Protože jsem byl cizinec a mladý muž, Vozka s Tesařem mi všechno vysvětlovali a radili mi. Jejich rada byla mimochodem krátká a věcná: ať z té země zmizím. „Tak rychle, jak mi to Pánbůh dovolí,“ ujistil jsem je. „Poletím, až se za mnou bude jenom kouřit, a nikdo mě nedohoní.“ Spíš vycítili sílu mých slov, než aby jim rozuměli, a souhlasně přikyvovali.
„Udělaj z člověka zločince, i když nechce,“ řekl Tesař. „Tak tady jsem, starej, na mým místě mladší, šaty čím dál ošuntělejší, a každej den je těžší sehnat práci. Jdu do útulku pro postel. Musím tam bejt ve dvě nebo ve tři odpoledne, jinak se nedostanu dovnitř. Viděl jste, co se stalo dneska. Jakou mám pak šanci hledat práci? Řekněme, že se do útulku dostanu. Zítra mě tam drží celej den a pustěj mě až pozítří ráno. A co pak? Zákon říká, že tu noc nesmím do jinýho útulku, kterej je blíž než šestnáct kilometrů. Musím pospíchat a šlapat, abych tam byl včas. Jakou mám pak šanci hledat práci? Řekněme, že nepůjdu. Řekněme, že budu hledat práci. Ani se nenaděju a je noc, a žádná postel. Celou noc nespím, nemám co jíst. V jakým jsem ráno stavu, abych hledal práci? Musím se nějak vyspat v parku,“ a mně se přitom živě vybavil Kristův kostel ve Spitalfields, „a sehnat něco k jídlu. A je to! Starej, na dně a žádná šance se zvednout.“
„Tady bejvala mýtnice,“ řekl Vozka. „Kolikrát jsem tu platil mýto, když jsem jezdil s vozem.“
„Za dva dny jsem měl tři housky za půl penny,“ oznámil Tesař po dlouhé odmlce. „Dvě jsem snědl včera a třetí dneska,“ dodal po další dlouhé odmlce.
„Já jsem dneska neměl nic,“ řekl Vozka. „A jsem utahanej. Nohy mě strašně bolej.“
„Houska, co dostanete v kotci, je tak tvrdá, že ji bez půllitru vody pořádně nesníte,“ řekl Tesař kvůli mně. A když jsem se ho zeptal, co je to kotec, odpověděl: „‚Kotec‘, tedy útulek. To se tak říká v hantýrce.“
Překvapilo mě ale, že slovo „hantýrka“ vůbec zná. Než jsme se rozešli, zjistil jsem, že jeho slovní zásoba vůbec není chudá.
Zeptal jsem se jich, jaké zacházení mě čeká, jestli se do chudobince v Poplaru dostaneme, a oba mi toho spoustu pověděli. Při vstupu se vykoupu ve studené vodě a k večeři dostanu kousek chleba, asi sto sedmdesát gramů, a „tři čtvrtky šlichty“. „Tři čtvrtky“ znamenají skoro půl litru a „šlichta“ jsou tři litry ovesné mouky rozmíchané ve třech a půl kbelíku horké vody.
„S mlékem a cukrem, předpokládám, a se stříbrnou lžičkou?“ zeptal jsem se.
„To sotva. Dostanete sůl, a viděl jsem místa, kde nedostanete ani lžíci. Zvednete to a necháte to stýct do pusy, tak se to tam dělá.“
„V Hackney mají dobrou šlichtu,“ řekl Vozka.
„Jo, tam je šlichta báječná,“ pochválil Tesař a výmluvně se na sebe podívali.
„V Saint George je to mouka s vodou,“ řekl Vozka.
Tesař přikývl. Zkusil už všechny.
„A co potom?“ chtěl jsem vědět.
A dozvěděl jsem se, že mě pošlou rovnou spát. „Budí vás o půl šestý ráno a vy vstanete a opláchnete se, jestli je mejdlo. Pak snídaně, stejná jako večeře, tři čtvrtky šlichty a kousek chleba.“
„Ne vždycky je to celej kousek,“ opravil ho Vozka.
„To není, ne. A často je tak kyselej, že se nedá skoro jíst. Když jsem s tím začínal, nemoh jsem jíst ani šlichtu, ani chleba. Ale teď sním svou porci i porci někoho dalšího.“
„Já bych snědl porce za tři další chlapy,“ řekl Vozka. „Celej boží den jsem neměl ani kousek.“
„A co potom?“
„Pak musíte udělat svůj úkol. Natrhat necelý dvě kila koudele, tedy rozplést starý lodní lano na vlákna, nebo uklízet a drhnout, nebo roztlouct přes půl tuny kamení. Já už kamení tlouct nemusím, je mi přes šedesát, víte. Ale vás do toho dají. Jste mladej a silnej.“
„Mně se nelíbí,“ zabručel Vozka, „že vás zavřou do cely, abyste trhal koudel. To je moc jako v kriminále.“
„Ale co když se tam vyspím a pak odmítnu trhat koudel, tlouct kamení nebo vůbec cokoli dělat?“ zeptal jsem se.
„Podruhý to už neodmítnete, to se nebojte. Zabásnou vás,“ odpověděl Tesař. „Nezkoušel bych to, hochu.“
„Pak je oběd,“ pokračoval. „Asi dvě stě třicet gramů chleba, kousek sýra a studená voda. Pak dokončíte úkol a máte večeři, stejnou jako předtím, tři čtvrtky šlichty a kousek chleba. Pak v šest do postele a druhý den ráno vás pustěj, jestli jste dodělal úkol.“
Třídu Mile End jsme už dávno opustili. Prošli jsme ponurým bludištěm úzkých křivolakých uliček a došli jsme k chudobinci v Poplaru. Na nízkou kamennou zídku jsme rozprostřeli kapesníky a každý do svého kapesníku dal všechen svůj majetek, kromě „kousku tabáku“ v ponožce. A pak, když z šedého nebe mizelo poslední světlo a foukal neutěšený studený vítr, jsme stáli s žalostnými uzlíčky v rukou, opuštěný hlouček u dveří chudobince.
Kolem šly tři mladé dělnice a jedna z nich se na mě soucitně podívala. Když prošla, díval jsem se za ní a ona se na mě soucitně ohlížela. Starých mužů si nevšimla. Bože můj, litovala mě, mladého, čilého a silného, ale pro dva staré muže vedle mě neměla ani kapku soucitu! Byla mladá žena a já mladý muž. Litovala mě z nějakých nejasných pohnutek, a to stavělo její soucit na tu nejnižší úroveň. Soucit se starými muži je nesobecký cit. A navíc dveře chudobince jsou pro staré muže obvyklé místo. Takže s nimi soucit neměla, jen se mnou, který si ho zasloužil nejmíň, nebo vůbec. V Londýně nejdou šediny do hrobu se ctí.
Na jedné straně dveří byla rukojeť zvonku, na druhé tlačítko.
„Zazvoňte,“ řekl mi Vozka.
A jak bych to normálně udělal u kohokoli u dveří, zatáhl jsem za rukojeť a nechal zvonek pořádně rozeznít.
„Ach! Ach!“ vykřikli oba zděšeně jedním hlasem. „Ne tak silně!“
Pustil jsem rukojeť a oni se na mě vyčítavě dívali, jako bych jim zmařil naději na postel a tři čtvrtky šlichty. Nikdo nepřišel. Naštěstí to byl nesprávný zvonek a hned se mi ulevilo.
„Zmáčkněte to tlačítko,“ řekl jsem Tesařovi.
„Ne, ne, počkejte chvilku,“ vložil se do toho rychle Vozka.
Z toho všeho jsem usoudil, že vrátný chudobince, který obvykle dostává sedm až devět liber ročně, je velmi úzkostlivá a důležitá osoba. Chuďasové s ním musí zacházet co nejopatrněji.
Čekali jsme tedy desetkrát déle, než by bylo slušné. Pak Vozka kradmo natáhl bázlivý ukazováček k tlačítku a zmáčkl ho tak slabounce a krátce, jak jen to šlo. Viděl jsem čekat lidi, kterým šlo o život. Ale úzkostné napětí se jim ve tváři zračilo míň než těmhle dvěma mužům, když čekali, až přijde vrátný.
Přišel. Sotva se na nás podíval. „Plno,“ řekl a zavřel dveře.
„Další noc venku,“ zasténal Tesař. V šeru vypadal Vozka bledý a šedivý.
Dobročinnost bez rozmyslu je hřích, říkají profesionální dobrodinci. Dobře, rozhodl jsem se hřešit.
„Vytáhněte nůž a pojďte sem,“ řekl jsem Vozkovi a zatáhl ho do tmavé uličky.
Vyděšeně na mě vytřeštil oči a snažil se couvnout. Možná si myslel, že jsem nový Jack Rozparovač, který si zálibně vyhlíží staré chuďasy. Nebo si myslel, že ho chci navést k nějakému zoufalému zločinu. Každopádně měl strach.
Jistě si vzpomenete, že jsem si hned na začátku zašil libru, zlaťák, do topičského nátělníku pod paží. Byla to moje nouzová rezerva a teď jsem ji měl poprvé použít.
Musel jsem se kroutit jako akrobat a ukázat mu tu kulatou zašitou minci, a teprve pak mi Vozka pomohl. I tak se mu ruka třásla tak, že jsem se bál, že místo stehů pořeže mě. Musel jsem mu nůž vzít a udělat to sám. Zlaťák se vykutálel. V jejich hladových očích to bylo celé jmění. A hnali jsme se do nejbližší levné kavárny.
Samozřejmě jsem jim musel vysvětlit, že jsem jen pozorovatel, že zkoumám společnost a chci zjistit, jak žije ta druhá polovina lidí. A oni hned zmlkli jako zařezaní. Nebyl jsem jeden z nich. Změnil se mi způsob řeči, můj hlas zněl jinak, zkrátka jsem byl ten nad nimi, a oni si byli svého místa ve společnosti dokonale vědomi.
„Co si dáte?“ zeptal jsem se, když si číšník přišel pro objednávku.
„Dva krajíce a hrnek čaje,“ řekl pokorně Vozka.
„Dva krajíce a hrnek čaje,“ řekl pokorně Tesař.
Zastavte se na chvilku a zamyslete se nad tím. Dva muži, které jsem pozval do kavárny. Viděli můj zlaťák a chápali, že nejsem žádný chuďas. Jeden měl ten den housku za půl penny, druhý nic. A objednali si „dva krajíce a hrnek čaje“! Každý si objednal za dvě pence. „Dva krajíce“ mimochodem znamenají dva krajíce chleba s máslem.
Byla to stejná ponížená pokora, s jakou se chovali k vrátnému v chudobinci. Ale tohle jsem nedopustil. Krok za krokem jsem jim objednávku zvětšoval. Vejce, plátky slaniny, další vejce, další slanina, další čaj, další krajíce a tak dál. A oni pořád smutně tvrdili, že už nic nechtějí, a hltavě snědli všechno, jakmile to přinesli.
„První hrnek čaje za čtrnáct dní,“ řekl Vozka.
„Báječnej čaj,“ řekl Tesař.
Každý ho vypil dva velké hrnky, a ujišťuju vás, že to byla břečka. Čaji se to podobalo míň než ležák šampaňskému. Kdepak, byl to čaj, co čaj jen viděl, a čaji se to nepodobalo vůbec.
Když první šok přešel, bylo zvláštní pozorovat, jak na ně jídlo působí. Nejdřív byli sklíčení a mluvili o svém zoufalství, o tom, že už nevidí žádnou cestu ven.
Jak se do nich vsakoval horký „čaj“, byli veselejší a víc mluvili o sobě. Vozka pohřbil ženu a děti, až na jednoho syna, který vyrostl a pomáhal mu v jeho malém povoznictví. A pak se to stalo. Syn, jednatřicetiletý muž, umřel na neštovice. Sotva to bylo za ním, dostal otec horečku a na tři měsíce šel do nemocnice. Pak byl vyřízený. Vyšel ven zesláblý, neměl silného mladého syna, který by mu pomohl, jeho malý podnik byl pryč a neměl ani čtvrtpenny. Stalo se to a bylo po všem. Starý člověk nemá šanci začít znovu. Přátelé byli všichni chudí a nemohli pomoct. Zkoušel sehnat práci, když stavěli tribuny pro první korunovační průvod. „A z tý odpovědi mi bylo už zle: ‚Ne! Ne! Ne!‘ Zvonilo mi to v uších v noci, když jsem se snažil usnout, pořád to samý, ‚Ne! Ne! Ne!‘“ Zrovna minulý týden se v Hackney přihlásil na inzerát, a když řekl, kolik mu je, dostal odpověď: „Moc starý, moc starý.“
Tesař se narodil do vojenské rodiny. Jeho otec sloužil u armády dvaadvacet let. Také jeho dva bratři šli k armádě. Jeden, šikovatel u sedmého husarského pluku, zemřel v Indii po povstání. Druhý sloužil devět let pod Robertsem na východě a pak zahynul v Egyptě. Tesař k armádě nešel, a tak byl pořád ještě tady na světě.
„Ale podejte mi ruku,“ řekl a rozhalil roztrhanou košili. „Jsem už leda tak pro doktory na pitvu. Ubejvá mě, pane, doopravdy ubejvá mě, protože nemám co jíst. Šáhněte mi na žebra, uvidíte.“
Strčil jsem mu ruku pod košili a sáhl. Kůže byla napjatá přes kosti jako pergamen a měl jsem pocit, jako bych přejížděl rukou po valše na praní.
„Sedm let štěstí jsem měl,“ řekl. „Hodnou ženu a tři krásný holčičky. Ale všechny umřely. Holčičky mi vzala spála během čtrnácti dnů.“
„Po tomhle, pane,“ řekl Vozka, ukázal na prostřený stůl a chtěl obrátit řeč k veselejším věcem, „po tomhle bych ráno snídani v chudobinci nedokázal sníst.“
„Já taky ne,“ souhlasil Tesař, a začali se bavit o dobrotách a o skvělých jídlech, která jejich ženy kdysi vařily.
„Já jsem jednou tři dny nic nejedl,“ řekl Vozka.
„A já pět,“ dodal jeho druh a při té vzpomínce posmutněl. „Jednou pět dní, a v žaludku nic než kousek pomerančový kůry. Tělo to nevydrželo, pane, a málem jsem umřel. Někdy, když jsem v noci chodil po ulicích, jsem byl tak zoufalej, že jsem se rozhodl vsadit všechno na jednu kartu. Víte, co myslím, pane, udělat nějakou velkou loupež. Ale když přišlo ráno, byl jsem tak slabej hlady a zimou, že bych neublížil ani myši.“
Jak se jim jídlem zahřálo nitro, rozjařili se, začali se vytahovat a mluvit o politice. Můžu jen říct, že o politice mluvili stejně dobře jako průměrný člověk ze střední třídy, a mnohem líp než někteří z nich, které jsem slyšel. Překvapilo mě, jak dobře se vyznali ve světě, v zeměpise a v národech, v nedávných i současných dějinách. Jak říkám, tihle dva muži nebyli hlupáci. Byli jen staří a jejich děti nebyly tak hodné, aby vyrostly a daly jim místo u krbu.
Ještě jedna poslední příhoda, když jsem se s nimi na rohu loučil. Byli šťastní, v kapsách měli pár šilinků a jistotu, že budou mít na noc postel. Zapálil jsem si cigaretu a už jsem chtěl hořící sirku zahodit, když se po ní Vozka natáhl. Nabídl jsem mu krabičku, ale on řekl: „To nic, nebudu ji vyhazovat, pane.“ A zatímco si zapaloval cigaretu, kterou jsem mu dal, Tesař si spěšně cpal dýmku, aby si mohl připálit od stejné sirky.
„Plejtvat je hřích,“ řekl.
„Ano,“ řekl jsem, ale myslel jsem na ta žebra jako valcha, po kterých jsem přejel rukou.
Poslechnout celé · 29 minDalší díl: Lidé z propasti – 6. Noc v chudobinci
O textu
- Lidé z propasti – 5. Vozka a Tesař (The People of the Abyss (1903) – Chapter VIII: The Carter and the Carpenter) – Jack London
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




