Jack London pokračuje v toulkách East Endem. Dva noví průvodci ho vezmou do dílny, kde se dře za pár šilinků, a pak se poprvé postaví do fronty před chudobincem.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Jak se večer zklidnit · Ložnice pro dobrý spánek
Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.
Kapitoly
- Úvod
- Lidé z propasti – 4. Nositel Viktoriina kříže
- Pánvičková ulička a pohled do pekla
- Nositel Viktoriina kříže
Číst celý text (2924 slov)
Lidé z propasti – 4. Nositel Viktoriina kříže
Pánvičková ulička a pohled do pekla
Šli jsme ve třech po třídě Mile End a jeden z nás byl hrdina. Byl to štíhlý devatenáctiletý mladík, tak útlý a křehký, že by ho i závan větru přelomil vejpůl a převrátil. Zapálený mladý socialista v prvním žáru nadšení, připravený stát se mučedníkem. Jako řečník nebo předsedající odvážně a s velkým rizikem vystupoval na mnoha schůzích na podporu Búrů, v sálech i pod širým nebem. Ty schůze už několik let kalí poklid staré veselé Anglie. Cestou mi vyprávěl drobné příhody. Jak ho dav napadl v parku a v tramvaji. Jak lezl na tribunu jako poslední naděje, když rozzuřený dav stáhl dolů a krutě zbil jednoho řečníka po druhém. Jak se s dalšími třemi uchýlili do kostela a tam se mezi létajícími předměty a řinčením barevných oken bránili davu, dokud je nevysvobodily čety strážníků. Vyprávěl o divokých bitkách na schodištích, galeriích a balkonech, o rozbitých oknech, zřícených schodech, zdemolovaných sálech a rozbitých hlavách a zlámaných kostech. A pak se na mě s lítostí podíval, povzdechl si a řekl: „Jak vám velkým a silným chlapům závidím! Já jsem takový drobeček, že když dojde na rvačku, moc toho nezmůžu.“
Byl jsem o hlavu vyšší než oba moji společníci a vzpomněl jsem si na svůj drsný Západ a na statné chlapy, kterým jsem tam zase záviděl já. Díval jsem se na toho drobného mladíka se lvím srdcem a napadlo mě, že právě takoví lidé občas staví barikády a ukazují světu, že muži ještě nezapomněli, jak se umírá.
Pak se ale ozval můj druhý společník. Bylo mu dvacet osm let a těžko se protloukal v dřírně, tedy v dílně, kde se dře od rána do noci za pár šilinků.
„Já jsem zdravej chlap, já!“ prohlásil. „Ne jako ostatní chlapi u nás v dílně. Říkaj, že jsem pořádnej kus chlapa. Víte, že vážím šedesát tři kila?“
Styděl jsem se mu říct, že vážím skoro osmdesát kilo, a tak jsem si ho jen prohlédl. Ubohý, zdeformovaný človíček! Kůži měl nezdravé barvy, tělo pokroucené a zkřivené, hrudník propadlý, záda strašně ohnutá od dlouhých hodin dřiny a hlavu těžce svěšenou dopředu. A to byl ten „zdravej chlap“!
„Jak jste vysoký?“
„Necelý metr šedesát,“ odpověděl hrdě. „A chlapi v dílně…“
„Ukažte mi tu dílnu,“ řekl jsem.
Dílna zrovna stála, ale i tak jsem ji chtěl vidět. Minuli jsme Leman Street, zahnuli doleva do Spitalfields a vnořili se do Pánvičkové uličky. Po slizké dlažbě se hemžily děti, docela jako pulci na dně vyschlého rybníka, kterým zrovna narostly nohy. V úzkých dveřích seděla žena s malým dítětem a kojila ho. Dveře byly tak úzké, že jsme ji museli překročit. V temné a úzké chodbě za ní jsme se brodili houfem malých dětí a vydali se nahoru po ještě užším a špinavějším schodišti. Vystoupali jsme tři patra. Každá podesta měřila asi šedesát krát devadesát centimetrů a ležely na ní hromady špíny a odpadků.
V té ohavnosti, které se říkalo dům, bylo sedm místností. V šesti z nich přes dvacet lidí, muži i ženy všeho věku, vařilo, jedlo, spalo a pracovalo. Místnosti měřily v průměru dva a půl na dva a půl metru, možná o kousek víc. Do sedmé jsme vešli. Byla to dřírna, kde se dřelo pět mužů. Měla dva na dva a půl metru a většinu místa zabíral stůl, u kterého se pracovalo. Na stole stálo pět ševcovských kopyt a muži sotva měli kde stát. Zbytek místa totiž zabíraly hromady lepenky, kůže, balíky svršků a všelijaký materiál, kterým se svršky bot připevňují k podrážkám.
Ve vedlejší místnosti žila žena se šesti dětmi. V další mizerné díře žila vdova s jediným šestnáctiletým synem, který umíral na souchotiny. Prý prodávala na ulici sladkosti a většinou nedokázala synovi sehnat tři litry mléka, které denně potřeboval. A ten slabý umírající chlapec navíc dostal maso nanejvýš jednou za týden. Jaké to maso bylo, si neumí představit nikdo, kdo nikdy neviděl, co jedí lidé v největší nouzi.
„Strašně kašle,“ ozval se sám od sebe můj přítel z dřírny a myslel tím umírajícího chlapce. „Slyšíme ho tady, když pracujem, a je to strašný, říkám vám, strašný!“
A v tom kašli a v těch sladkostech jsem viděl další hrozbu pro děti ze slumu, kterým už tak hrozí všechno možné.
Když byla práce, dřel se můj přítel z dřírny se čtyřmi dalšími muži v té místnůstce dva na dva a půl metru. V zimě tam skoro celý den svítila lampa a přidávala čoud do zatuchlého vzduchu, který se dýchal, dýchal a pořád znovu dýchal.
V dobrých časech, kdy bylo práce nad hlavu, prý dokázal vydělat až „třicet šilinků za týden“. Třicet šilinků!
„Ale to dokážou jen ti nejlepší z nás,“ dodal. „A to pak makáme dvanáct, třináct i čtrnáct hodin denně, jak nejrychleji umíme. To byste viděl, jak se potíme! Přímo z nás teče! Kdybyste nás viděl, oči by vám přecházely. Hřebíčky nám lítaj z pusy jako ze stroje. Podívejte se mi do pusy.“
Podíval jsem se. Zuby měl obroušené od toho, jak o ně pořád třely kovové hřebíčky, a byly černé jako uhel a shnilé.
„Já si zuby čistím,“ dodal, „jinak by byly ještě horší.“
Pak mi řekl, že si dělníci musí sami platit nářadí, hřebíčky, drobný materiál, lepenku, nájem, svícení a kdovíco ještě. Bylo jasné, že z jeho třiceti šilinků mnoho nezbude.
„Ale jak dlouho trvá ta hlavní sezóna, kdy berete tak vysokou mzdu, třicet šilinků?“ zeptal jsem se.
„Čtyři měsíce,“ odpověděl. Po zbytek roku si prý vydělají v průměru od půl libry do libry za týden. Byla zrovna polovina týdne a on si zatím vydělal čtyři šilinky. A přitom mi dali na srozuměnou, že tohle je ještě jedna z lepších dříren.
Podíval jsem se z okna, ze kterého měl být vidět dvorek sousedních domů. Jenže tam žádné dvorky nebyly. Byly zastavěné přízemními chatrčemi, spíš chlévy, ve kterých žili lidé. Na střechách těch chatrčí ležely nánosy špíny, místy až půl metru vysoké. To všechno tam lidé vyhazovali ze zadních oken druhého a třetího patra. Rozeznal jsem rybí a masové kosti, odpadky, zapáchající hadry, staré boty, rozbité nádobí a všechno ostatní smetí lidského chlíva.
„Tohle je pro naše řemeslo poslední rok. Zavádějí stroje, aby nás nepotřebovali,“ řekl smutně chlapík z dřírny, když jsme znovu překročili ženu ve dveřích a znovu se prodírali houfem dětí.
Potom jsme navštívili obecní činžáky, které postavila londýnská městská rada na místě slumu jménem Jago, o kterém psal Arthur Morrison v románu „Dítě z Jaga“. Bydlelo tam víc lidí než předtím, ale bylo to tam mnohem zdravější. Jenže v činžácích bydleli lépe placení dělníci a řemeslníci. Lidé ze slumu se prostě odstěhovali a nacpali se do jiných slumů, nebo založili nové.
„A teď,“ řekl chlapík z dřírny, ten zdravý chlap, co pracoval tak rychle, že by vám oči přecházely, „vám ukážu jednu z londýnských plic. Tohle je zahrada ve Spitalfields.“ A slovo „zahrada“ vyslovil s pohrdáním.
Na zahradu ve Spitalfields padá stín Kristova kostela. A ve stínu Kristova kostela jsem ve tři hodiny odpoledne uviděl něco, co už nikdy nechci vidět. V téhle zahradě nerostou žádné květiny a je menší než moje vlastní růžová zahrada doma. Roste tu jen tráva a kolem je železný plot zakončený ostrými špičkami. Takový plot mají všechny londýnské parky, aby tam bezdomovci nemohli v noci vlézt a vyspat se na trávě.
Když jsme vcházeli do zahrady, minula nás stará žena, mohlo jí být padesát až šedesát. Kráčela odhodlaně, i když trochu vratce, a na zádech a na prsou nesla dva objemné uzly zabalené v pytlovině. Byla to tulačka, žena bez domova, příliš hrdá na to, aby dotáhla své slábnoucí tělo do dveří chudobince. Jako hlemýžď nosila svůj domov s sebou. V těch dvou uzlech v pytlovině měla celou domácnost, šaty, prádlo a drahé ženské drobnosti.
Šli jsme po úzké štěrkové cestičce. Na lavičkách po obou stranách se tísnil zástup ubohých a zbědovaných lidí. Ten pohled by i malíře pekelných výjevů Gustava Dorého vyhnal k ještě ďábelštějším obrazům, než jaké se mu kdy podařilo namalovat. Všude hadry a špína, nemocná kůže, rány a modřiny, zpustlé tváře. Foukal studený, sychravý vítr a ti lidé se tam v hadrech choulili a většinou spali, nebo se o to aspoň pokoušeli. Tady tucet žen od dvaceti do sedmdesáti let. Vedle nich miminko, asi devítiměsíční, spalo naplocho na tvrdé lavici, bez polštáře, bez přikrývky a bez kohokoli, kdo by na ně dával pozor. Dál půl tuctu mužů, kteří spali vsedě, nebo se ve spánku opírali jeden o druhého. Na jednom místě celá rodina. Dítě spalo v náručí spící matky a muž neobratně spravoval rozpadlou botu. Na jiné lavici žena odřezávala nožem roztřepené cáry ze svých hadrů a jiná žena jehlou a nití sešívala trhliny. Vedle muž, který držel v náručí spící ženu. Ještě dál spal muž v šatech zaschlých blátem z ulice, s hlavou v klíně ženy, které nebylo víc než dvacet pět let a která také spala.
Nechápal jsem, proč všichni spí. Proč devět z deseti spalo, nebo se snažilo usnout? Pochopil jsem to až později. Je to zákon mocných, že lidé bez domova nesmějí v noci spát. Na chodníku u sloupoví Kristova kostela, kde se kamenné sloupy vznešeně zvedají k nebi, ležely celé řady mužů. Spali nebo podřimovali a byli tak otupělí, že je náš příchod ani nevyrušil, ani nezajímal.
„Londýnské plíce,“ řekl jsem. „Kdepak, spíš vřed, velká hnisající rána.“
„Proč jste mě sem vůbec vodil?“ vyhrkl zapálený mladý socialista. Jemnou tvář měl bílou, bylo mu zle na duši i od žaludku.
„Tyhle tady,“ řekl náš průvodce, „jsou ženy z ulice. Stačí jim tři pence, dvě pence nebo bochník starého chleba.“
Řekl to s veselým úšklebkem.
Co by ještě řekl, nevím, protože ten, komu bylo zle, vykřikl: „Proboha, pojďme odsud!“
Nositel Viktoriina kříže
Zjistil jsem, že dostat se do útulku při chudobinci není jen tak. Pokoušel jsem se o to už dvakrát a brzy to zkusím potřetí. Poprvé jsem vyrazil v sedm večer a v kapse jsem měl čtyři šilinky. Udělal jsem dvě chyby. Zaprvé, kdo chce do útulku, musí být bez prostředků. Protože ho důkladně prohledají, musí být bez prostředků doopravdy. Už čtyři pence, natož čtyři šilinky, jsou bohatství, které ho vyřadí. Zadruhé jsem přišel pozdě. V sedm večer už chuďas postel pro chuďasy nedostane.
Pro dobře vychované a nezkušené lidi vysvětlím, co je útulek. Je to budova, kde si člověk bez domova, bez postele a bez peněz může, když má štěstí, občas odpočinout. A druhý den za to pak dře jako nádeník.
Můj druhý pokus dostat se do útulku začal slibněji. Vyrazil jsem uprostřed odpoledne se zapáleným mladým socialistou a s dalším přítelem a v kapse jsem měl jen tři pence. Dovedli mě k chudobinci ve Whitechapelu a já jsem na něj vykukoval zpoza rohu, který mě kryl. Bylo pár minut po páté odpoledne, ale už tam stála dlouhá smutná fronta. Táhla se kolem rohu budovy, až zmizela z dohledu.
Byl to smutný pohled. Muži a ženy čekali v chladném šedivém podvečeru na nouzový přístřešek pro chudé, a přiznám se, že mě to skoro rozhodilo. Jako kluk přede dveřmi zubaře jsem najednou objevil spoustu důvodů, proč být jinde. Něco z toho vnitřního boje se mi asi zračilo ve tváři, protože jeden z mých společníků řekl: „Nezbabělte se. Zvládnete to.“
Samozřejmě jsem to zvládnout mohl. Jenže jsem si uvědomil, že i tři pence v kapse jsou pro takový zástup panský poklad. Abych se od ostatních nijak nelišil, vysypal jsem z kapsy i ty měďáky. Pak jsem se s přáteli rozloučil a se srdcem, které mi bušilo, jsem se šoural ulicí a zařadil se na konec fronty. Vypadala žalostně, ta řada chudáků vrávorajících na prudkém svahu, který vede ke smrti. Jak žalostná doopravdy byla, jsem ani netušil.
Vedle mě stál malý zavalitý muž. Byl starý, ale čilý a zdravý, s výraznými rysy a s tuhou kožovitou pletí od dlouhých let na slunci a ve větru. Měl nezaměnitelnou tvář a oči námořníka. A hned se mi vybavilo pár veršů z Kiplingova „Galejníka“:
„Při znamení na mém rameni, při ranách od železných pout, při jizvách, co mi zůstaly po biči a nechtějí se zhojit, při očích, co zestárly, jak hleděly do slunce nad mořem, jsem za svou službu splacen do posledního…“
Jak správně jsem odhadl a jak se ty verše přesně hodily, se brzy dozvíte.
„Dlouho už to nevydržím, to vám povím,“ stěžoval si muži z druhé strany. „Rozmlátím okno, pořádně velký, a zabásnou mě na čtrnáct dní. To budu mít aspoň kde spát, to se nebojte, a lepší žrádlo než tady. I když by mi chyběl tabáček,“ dodal ještě s lítostí a odevzdaně.
„Už dvě noci jsem venku,“ pokračoval. „Předevčírem jsem zmokl do nitky a dlouho už to nevydržím. Stárnu a jednou ráno mě najdou mrtvého.“
Prudce a vášnivě se otočil ke mně: „Hochu, nedopusť, abys jednou skončil takhle. To ti povídám jistě. Je mi sedmaosmdesát a sloužil jsem své zemi jako chlap. Tři proužky za dobré chování a Viktoriin kříž, a tohle mám za to. Je to hořký konec, to ti povídám.“
Do očí mu vhrkly slzy, ale než ho ten druhý muž stačil utěšit, začal si pobrukovat rozvernou námořnickou písničku, jako by na světě žádný zármutek nebyl.
Když jsme ho povzbudili, vyprávěl nám ve frontě před chudobincem, po dvou nocích venku na ulici, tenhle příběh.
Jako kluk se dal k britskému námořnictvu a přes čtyřicet let věrně a dobře sloužil. Jména, data, velitelé, přístavy, lodě, šarvátky a bitvy se mu sypaly z úst jedno za druhým. Nedokážu si je všechny zapamatovat, protože přede dveřmi chudobince se poznámky nedělají. Prošel „první válkou v Číně“, jak tomu říkal. Dal se k Východoindické společnosti a deset let sloužil v Indii. V době povstání v Indii tam byl znovu, tentokrát u anglického námořnictva. Bojoval v barmské válce a na Krymu. A k tomu všemu bojoval a dřel pod anglickou vlajkou skoro po celém ostatním světě.
A pak se to stalo. Byla to maličkost a začala nejspíš úplně obyčejně. Možná poručíkovi nesedla snídaně. Nebo byl předchozí noc dlouho vzhůru. Nebo ho tlačily dluhy, nebo na něj byl velitel hrubý. Zkrátka a dobře, toho dne měl poručík špatnou náladu. Námořník s ostatními zrovna napínal lana na předním stěžni.
A teď si uvědomte, že ten námořník byl u námořnictva přes čtyřicet let, měl tři proužky za dobré chování a Viktoriin kříž za vynikající službu v boji. Nemohl to tedy být žádný špatný námořník. Poručík měl špatnou náladu. Poručík mu nadal, a to nijak hezky. Týkalo se to jeho matky. Když jsem byl kluk, platilo mezi námi, že za takovou urážku matky se člověk pere jako malý čert. A u nás doma kvůli takové nadávce zemřelo už mnoho mužů.
Poručík mu ale tak nadal. Námořník měl zrovna v rukou železnou páku. Bez váhání poručíka uhodil přes hlavu, srazil ho z lanoví a ten spadl přes palubu.
A pak, jak to vyprávěl on sám: „Viděl jsem, co jsem udělal. Znal jsem předpisy a řekl jsem si: ‚Je s tebou konec, Jacku, chlapče. Tak jdeme na to.‘ A skočil jsem za ním. Bylo mi jedno, co bude s ním i se mnou. Kdo ví, jak by to skončilo, jenže zrovna připlouval člun z vlajkové lodi. Vynořili jsme se, já ho držel a mlátil. To mě zničilo. Kdybych ho nebil, mohl jsem tvrdit, že jsem po tom, co jsem udělal, skočil za ním, abych ho zachránil.“
Pak přišel námořní soud. Odříkal mi svůj rozsudek slovo od slova, jako by se ho naučil nazpaměť a v hořkosti si ho mnohokrát opakoval. Tady je, ten trest pro muže, který se provinil tím, že byl chlap. Kvůli kázni a kvůli úctě k důstojníkům, kteří ne vždy byli gentlemani. Degradace na obyčejného námořníka. Ztráta všech podílů z ukořistěných lodí. Ztráta všech nároků na penzi. Odevzdání Viktoriina kříže. Propuštění z námořnictva s dobrým posudkem, protože to byl jeho první prohřešek. Padesát ran bičem. A dva roky vězení.
„Tenkrát to všechno mělo dopadnout jinak,“ dodal nakonec, když se fronta pohnula a my jsme zahnuli za roh.
Konečně se objevily dveře, kterými pouštěli chuďasy dovnitř po skupinkách. A tady jsem se dozvěděl něco překvapivého. Byla středa, a nikoho z nás tedy nepustí ven dřív než v pátek ráno. A navíc, pozor, kuřáci: dovnitř si nesměli vzít žádný tabák. Ten jsme museli při vstupu odevzdat. Někdy ho prý při odchodu vrátili a někdy zničili.
Starý válečný námořník mi dal lekci. Otevřel váček s tabákem a vysypal ho do kousku papíru. Byla to žalostně malá hrstka. Úhledně a naplocho ji zabalil a strčil si ji do ponožky v botě. Můj kousek tabáku putoval také do ponožky. Čtyřicet hodin bez tabáku je totiž utrpení, které pochopí každý kuřák.
Fronta se znovu a znovu pohnula a my jsme se pomalu, ale jistě blížili ke dvířkům. Zrovna jsme stáli na železné mříži a dole se objevil nějaký muž. Starý námořník na něj zavolal:
„Kolik jich ještě vezmou?“
„Čtyřiadvacet,“ ozvalo se.
Úzkostlivě jsme se podívali dopředu a počítali. Před námi stálo čtyřiatřicet lidí. Na tvářích kolem mě se objevilo zklamání a zděšení. Není nic příjemného mít před sebou probdělou noc na ulici, hladový a bez peněz. Ale doufali jsme až do poslední chvíle. Když přede dvířky zbývalo deset lidí, vrátný nás poslal pryč.
„Plno,“ řekl a práskl dveřmi.
Starý námořník se navzdory svým sedmaosmdesáti letům bleskově vydal pryč. Zoufale doufal, že najde střechu nad hlavou jinde. Já jsem tam zůstal stát a se dvěma muži, kteří se v útulcích vyznali, jsem se radil, kam teď. Rozhodli se pro chudobinec v Poplaru, pět kilometrů odtud, a vyrazili jsme.
Když jsme zahýbali za roh, jeden z nich řekl: „Já jsem se sem dneska mohl dostat. Šel jsem kolem v jednu odpoledne a fronta se zrovna začínala tvořit. Mazánci, to jsou oni. Pouštějí dovnitř pořád ty samý, noc co noc.“
Poslechnout celé · 27 minDalší díl: Lidé z propasti – 5. Vozka a Tesař
O textu
- Lidé z propasti – 4. Nositel Viktoriina kříže (The People of the Abyss (1903) – Chapter VI: Frying-Pan Alley and a Glimpse of Inferno; Chapter VII: A Winner of the Victoria Cross) – Jack London
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




