Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Lidé z propasti – 3. Mladý topič od doků

Jack London · 28 min

svazek 102 · k poslechu · Britské ostrovy

Poslechnout na YouTubeNa Spotify

Odebírat kanál na YouTube. Spotify hraje i se zhasnutým displejem a má časovač spánku. Příběh najdete v seznamu epizod pořadu.

U Západoindických doků se vypravěč dá do řeči s mladým lodním topičem. Stráví spolu večer v hospodě i noc pod jednou střechou.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda · Jak se večer zklidnit

O autorovi: Jack London (1876–1916)

Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Lidé z propasti – 3. Mladý topič od doků
  3. Ti na okraji
Číst celý text (2973 slov)

Lidé z propasti – 3. Mladý topič od doků

Dole u Západoindických doků jsem narazil na mladého chlapíka, který sklesle zíral do kalné vody. Topičskou čepici měl staženou do očí a podle toho, jak na něm visely šaty, se nedalo pochybovat, že patří k moři.

„Nazdar, kamaráde,“ pozdravil jsem ho, abych nějak začal. „Neřekneš mi, kudy se jde do Wappingu?“

„Tys sem připlul na dobytčí lodi a cestu sis odpracoval, co?“ odpověděl otázkou a hned na první pohled poznal, odkud jsem.

A tak jsme se dali do řeči. Rozhovor se protáhl až do hospody a na pár půllitrů řezaného piva. Tím jsme se sblížili. Pak jsem vytáhl celý šilink v měďácích, jako by to bylo všechno, co mám. Odložil jsem šest pencí na postel a šest pencí na další řezané a on velkoryse navrhl, abychom celý šilink propili.

„Můj kamarád se včera v noci porval,“ vysvětlil mi. „A sebrali ho policajti, takže se můžeš vyspat u mě. Co ty na to?“

Řekl jsem, že ano. A než jsme do sebe nalili pivo za celý šilink a přespali noc na mizerné posteli v mizerném doupěti, poznal jsem ho docela dobře. Pozdější zkušenosti mi potvrdily, že v jedné věci byl typický pro velkou část londýnských dělníků z nejnižší vrstvy.

Narodil se v Londýně a jeho otec byl před ním také topič a pijan. Jako dítě měl domov na ulici a v docích. Nikdy se nenaučil číst a nikdy to nepotřeboval. Podle něj to byla zbytečná dovednost, aspoň pro člověka jeho postavení.

Měl matku a spoustu ukřičených bratrů a sester. Všichni se tísnili ve dvou místnostech a jedli horší a nepravidelnější jídlo, než jaké si obvykle dokázal sehnat sám. Domů vlastně chodil, jen když se mu nedařilo obstarat si jídlo jinak. Drobné krádeže a žebrání po ulicích a v docích, jedna dvě plavby jako kluk do kuchyně, několik dalších jako pomocník u uhlí a pak skutečný topič. Tím dosáhl vrcholu svého života.

A cestou si také vytloukl vlastní životní filozofii. Ošklivou a odpudivou, ale z jeho pohledu velmi logickou a rozumnou. Když jsem se ho zeptal, pro co žije, okamžitě odpověděl: „Chlast.“ Jedna plavba po moři, protože člověk musí žít a mít z čeho, pak výplata a na konci velké pití. Potom nahodilé malé pitky, kdy se v hospodách přiživuje na kamarádech, kterým ještě zbylo pár měďáků, jako třeba na mně. A když přiživování dojde, zase plavba po moři a celý ten mizerný koloběh znovu.

„A co ženské?“ nadhodil jsem, když domluvil o tom, že jediným smyslem života je chlast.

„Ženský!“ Bouchl půllitrem o pult a pustil se do výmluvného kázání. „Ženský, to je věc, kterou mě moje výchova naučila nechat bejt. To se nevyplatí, kamaráde, to se nevyplatí. Na co potřebuje chlap jako já ženský, co? Řekni mi to. Měl jsem mámu, a ta mi stačila. Mlátila děti a otravovala život starýmu, když přišel domů, a to bylo, uznávám, málokdy. A proč? Kvůli mámě! Neudělala mu doma hezky, proto. A pak jsou tu ty ostatní ženský. Jak se chovaj k chudákovi topičovi, co má v kapse pár šilinků? Má v kapsách na pořádnou pitku, na pořádnou dlouhou pitku, a ženský z něj ty prachy vytahají tak rychle, že ani pořádně nestihne vypít sklenku. Já to znám. Užil jsem si svoje a vím, jak to chodí. A říkám ti, kde jsou ženský, tam jsou potíže. Křik a vyvádění, rvačky, policajti, soudce a nakonec měsíc těžkých prací. A když vyjdeš ven, žádná výplata.“

„Ale žena a děti,“ trval jsem na svém. „Vlastní domov a tak. Představ si, že se vrátíš z plavby, malé děti ti lezou na klín, žena je šťastná a usměvavá. Když prostírá stůl, dá ti pusu, a když jdou děti spát, dají ti pusu všechny. Konvice zpívá a pak si dlouho povídáte, kde jsi byl a co jsi viděl. A ona ti vypráví o sobě a o všech těch drobnostech, co se doma staly, zatímco jsi byl pryč, a…“

„Ale jdi!“ zvolal a hravě mě šťouchl pěstí do ramene. „Co to na mě zkoušíš, co? Manželka líbá, děti lezou, konvice zpívá, a to všechno za čtyři libry a deset šilinků měsíčně, když máš loď, a za nic, když ji nemáš. Já ti řeknu, co bych za čtyři libry deset měl. Manželka by se hádala, děti by řvaly, nebylo by uhlí, aby konvice zpívala, a konvice by byla v zastavárně. To bych měl. To stačí, aby byl chlap rád, že je zase na moři. Manželka! Na co? Aby ti otrávila život? Děti? Poslechni mě, kamaráde, a žádný neměj. Podívej se na mě! Můžu si dát pivo, kdy chci, a žádná manželka ani děti nebrečej o chleba. Já jsem šťastnej, já, s pivem a s kamarádama, jako jsi ty, a s dobrou lodí, co připluje, a s další plavbou. Tak říkám, dáme si ještě jedno. Řezaný mi úplně stačí.“

Dál už tu řeč dvaadvacetiletého mladíka citovat nebudu. Myslím, že jsem dost ukázal, jakou měl životní filozofii a jaká hospodářská příčina za ní stojí. Rodinný život nikdy nepoznal. Slovo „domov“ mu připomínalo jen nepříjemné věci. V nízké mzdě svého otce a dalších mužů stejného postavení našel dost důvodů, aby považoval ženu a děti za přítěž a za příčinu mužského neštěstí. Byl to požitkář, a ani o tom nevěděl. Neměl žádnou morálku a věřil jen tomu, na co si mohl sáhnout. Hledal pro sebe co největší štěstí a našel ho v pití.

Mladý pijan, předčasná troska, tělo, které už nezvládne práci topiče, pak ulice nebo chudobinec, a konec. Viděl to všechno stejně jasně jako já, ale nijak ho to neděsilo. Od chvíle, kdy se narodil, ho všechno kolem zatvrzovalo. Na svou bídnou, nevyhnutelnou budoucnost hleděl s otupělostí a lhostejností, se kterými jsem nedokázal pohnout.

A přece to nebyl špatný člověk. Nebyl od přírody zlý ani surový. Měl normální rozum a postavu lepší než průměrnou. Oči měl modré a kulaté, stíněné dlouhými řasami a široce posazené. Byl v nich smích a za ním spousta humoru. Čelo a celá tvář byly hezké, ústa a rty milé, i když už se jim začínal vrývat tvrdý rys. Brada byla slabá, ale ne příliš. Viděl jsem muže na vysokých místech, kteří měli slabší.

Hlavu měl pěkně tvarovanou a tak ladně posazenou na dokonalém krku, že mě v noci, když se svlékl do postele, jeho tělo nepřekvapilo. Viděl jsem svlékat se mnoho mužů v tělocvičnách a při tréninku, mužů z dobrých rodin a s dobrou výchovou. Ale nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by svlečený vypadal lépe než tenhle dvaadvacetiletý mladý pijan. Mladý bůh, kterého za čtyři pět krátkých let čeká zkáza. Odejde a nezanechá potomky, kteří by přijali to nádherné dědictví, které jim mohl předat.

Zdálo se mi jako svatokrádež promarnit takový život. A přece jsem musel uznat, že má pravdu, když se s výdělkem čtyři libry a deset šilinků měsíčně v Londýně nežení. Stejně jako byl ten kulisák šťastnější, když vyšel s penězi v pokoji, který sdílel se dvěma dalšími muži. Kdyby nacpal slabou rodinu spolu s párem nocležníků do levnějšího pokoje, s penězi by nevyšel.

A den ze dne jsem byl víc přesvědčený, že pro lidi z propasti je nejen nerozumné, ale přímo zločin zakládat rodinu. Jsou to kameny, které stavitelé zavrhli. Ve stavbě společnosti pro ně není místo a všechny síly společnosti je tlačí dolů, dokud nezahynou. Na dně propasti jsou slabí, otupělí pitím a bez sil. A když mají děti, je život těch dětí tak laciný, že sám od sebe zhasne. Svět nad nimi pracuje dál a oni se do té práce zapojit nechtějí, ani nemůžou. A svět je navíc nepotřebuje. Je spousta mnohem schopnějších, kteří se drží na strmém svahu nad nimi a zoufale se snaží nesklouznout níž.

Zkrátka, londýnská propast, to jsou obrovská jatka. Rok za rokem a desetiletí za desetiletím do ní venkovská Anglie vlévá proud silného a zdravého života. Ten se ale neobnovuje, a do třetí generace zahyne. Znalci tvrdí, že londýnský dělník, jehož rodiče i prarodiče se narodili v Londýně, je tak vzácný kus, že se skoro nevidí.

Pan Pigou řekl, že staří chudí a ti, kdo tvoří takzvanou potopenou desetinu, jsou přes sedm procent obyvatel Londýna. To znamená, že loni, včera, dnes i v tuhle chvíli umírá na dně společenské jámy jménem Londýn čtyři sta padesát tisíc těch ubožáků. A jak umírají? Uvedu příklad z dnešních ranních novin.

Pod titulkem „Zanedbala se sama“ stálo: Včera v Shoreditchi vyšetřoval úřední vyšetřovatel úmrtí, takzvaný koroner, smrt Elizabeth Crewsové. Bylo jí sedmasedmdesát let a zemřela minulou středu. Paní domácí vypověděla, že ji naposledy viděla živou předchozí pondělí. Stařenka žila úplně sama. Úředník chudinské péče uvedl, že zesnulá bydlela ve stejném pokoji třicet pět let. Když ho zavolali, našel starou paní ve velmi zuboženém stavu. Lékař řekl, že zemřela na otravu krve, protože o sebe nepečovala a žila v nečistotě. Porota rozhodla stejně.

Na té malé příhodě, smrti jedné staré ženy, nejvíc zarazí, s jakou samolibostí se na ni úředníci dívali a jak o ní rozhodli. Že sedmasedmdesátiletá stará žena umře, protože se sama zanedbala, je ten nejoptimističtější pohled, jaký vůbec může být. Byla to vina mrtvé stařeny, že umřela. A když společnost viníka našla, spokojeně se vrací ke svým záležitostem.

O potopené desetině pan Pigou napsal: „Buď proto, že jim chybí tělesná síla, nebo rozum, nebo vytrvalost, nebo všechno troje, jsou to neschopní nebo neochotní pracovníci, a proto se nedokážou uživit. Často jsou duševně tak otupělí, že nerozeznají pravou ruku od levé ani nepoznají číslo vlastního domu. Jejich těla jsou slabá a bez vytrvalosti, city mají pokřivené a skoro nevědí, co je rodinný život.“

Čtyři sta padesát tisíc je spousta lidí. Mladý topič byl jen jeden z nich, a chvíli mu trvalo, než řekl, co měl na srdci. Nerad bych je slyšel mluvit všechny najednou. Kdoví, jestli je slyší Bůh?

Ti na okraji

Můj první dojem z východního Londýna byl přirozeně jen celkový. Později začaly vystupovat podrobnosti a tu a tam jsem v tom chaosu bídy našel místečka, kde vládlo docela slušné štěstí. Někdy to byly celé řady domů v malých zastrčených uličkách, kde bydlí řemeslníci a kde se žije prostým rodinným životem. Večer je vidět muže, jak sedí na zápraží s dýmkou v ústech a s dětmi na klíně, ženy klábosí a všude je smích a legrace. Tihle lidé jsou zjevně velmi spokojení. Ve srovnání s bídou, která je obklopuje, se totiž mají dobře.

Je to ale v nejlepším případě tupé, zvířecí štěstí, spokojenost plného břicha. Jejich životu vládne jen to hmotné. Jsou to prostí, těžkopádní lidé bez představivosti. Propast jako by vydávala omamné ovzduší netečnosti, které je obaluje a otupuje. Náboženství je míjí. Nadpozemské věci, které nejde vidět, je neděsí ani netěší. O takových věcech nevědí nic. Plné břicho, večerní dýmka a pravidelné řezané pivo, to je všechno, co od života chtějí nebo by si vůbec troufli chtít.

Nebylo by to tak zlé, kdyby to bylo všechno. Ale všechno to není. Ta spokojená netečnost, ve které jsou ponoření, je smrtící nehybnost, která předchází rozkladu. Nejdou kupředu, a kdo u nich nejde kupředu, padá zpátky a do propasti. Za svého života možná začnou padat jen trochu a pád pak dokončí jejich děti a děti jejich dětí. Člověk vždycky dostane od života méně, než chce. A oni chtějí tak málo, že to méně než málo, co dostanou, je zachránit nemůže.

Život ve městě je pro člověka nepřirozený i v tom nejlepším případě. Ale život v Londýně je tak naprosto nepřirozený, že ho průměrný dělník nebo dělnice nevydrží. Rozum i tělo bez přestání podemílají zhoubné vlivy. Mravní i tělesná síla se zlomí. Dobrý dělník, který přišel čerstvě z venkova, se v první městské generaci stane špatným dělníkem. Ve druhé generaci už nemá průbojnost, chuť do práce ani podnikavost. Fyzicky už nezvládne práci, kterou dělal jeho otec, a je na nejlepší cestě do jatek na dně propasti.

I kdyby nebylo nic jiného, stačil by už vzduch, který dýchá a kterému nikdy neunikne, aby ho oslabil na duchu i na těle. Nemůže pak soupeřit s čerstvými silnými lidmi z venkova, kteří se hrnou do Londýna, aby ničili a sami byli zničeni.

Nechme stranou bacily nemocí, kterými je vzduch v East Endu plný, a uvažme jen kouř. Ředitel slavné královské botanické zahrady v Kew zkoumal, kolik kouře se usazuje na rostlinách. Podle jeho výpočtů dopadne v Londýně a okolí každý týden na každý čtvereční kilometr skoro deset tun sazí a dehtu. Za rok je to skoro pět set tun. Z římsy pod kupolí katedrály svatého Pavla nedávno sundali tvrdou vrstvu sádry. Vznikla tak, že kyselina sírová ze vzduchu rozleptala vápenec v kameni. A tuhle kyselinu sírovou ve vzduchu londýnští dělníci dýchají po celé dny a noci svého života.

Nedá se popřít, že z dětí tu vyrůstají chatrní dospělí bez síly a vytrvalosti. Je to slabé, malátné plémě s úzkou hrudí, které se zhroutí a podlehne v tvrdém boji o život s vetřelci z venkova. Železničáři, vozkové, kočí omnibusů, nosiči obilí a dřeva a všichni, kdo potřebují tělesnou sílu, pocházejí většinou z venkova. U londýnské policie je zhruba dvanáct tisíc mužů z venkova a jen tři tisíce rodilých Londýňanů.

Člověk tedy musí dojít k závěru, že propast je doslova obrovský stroj na zabíjení lidí. Procházím těmi malými zastrčenými uličkami, kde ve dveřích stojí sytí řemeslníci, a je mi jich líto víc než těch čtyř set padesáti tisíc ztracených a beznadějných ubožáků, kteří umírají na dně jámy. S jejich brzkou smrtí ten stroj už počítá. Kdežto tyhle teprve čeká pomalé trápení, rozložené do dvou i tří generací.

A přece jsou to lidé dobrého založení. Jsou v nich všechny lidské možnosti. Kdyby měli správné podmínky, mohli by přetrvat staletí a mohli by z nich vzejít velcí muži, hrdinové a mistři, kteří by svým životem udělali svět lepším.

Mluvil jsem s jednou ženou, která patřila právě k těm, které život vytrhl z jejich malé zastrčené uličky a které začaly osudný pád na dno. Její muž byl zámečník a člen svazu strojníků. Že to nebyl dobrý zámečník, bylo vidět z toho, že nemohl sehnat stálou práci. Neměl dost energie a podnikavosti, aby si stálé místo našel nebo udržel.

Ti dva měli dvě dcery a všichni čtyři bydleli ve dvou dírách, kterým se ze zdvořilosti říkalo pokoje. Platili za ně sedm šilinků týdně. Neměli kamna a vařili na jediném plynovém hořáku v krbu. Protože nic nevlastnili, nemohli dostat plyn bez omezení. Pro ně tam ale namontovali důmyslný přístroj. Když do něj hodili penny, pustil plyn, a když se spotřebovalo za penny, přívod se sám zavřel. „Penny je pryč, ani se nenaděješ,“ vysvětlila mi, „a jídlo není ani z půlky uvařený!“

Už léta žili napůl o hladu. Měsíc co měsíc vstávali od stolu s tím, že by ještě rádi jedli. A když už je člověk jednou na šikmé ploše, trvalá podvýživa mu bere sílu a urychluje pád.

A přece byla ta žena velmi pracovitá. Od půl páté ráno do posledního světla večer, jak říkala, šila látkové sukně s podšívkou a se dvěma volány, za sedm šilinků za tucet. Látkové sukně, pozor, s podšívkou a se dvěma volány, za sedm šilinků za tucet!

Manžel musel být v odborech, aby dostal práci, a odbory od něj vybíraly každý týden šilink a šest pencí. A když se stávkovalo a on měl zrovna práci, musel někdy platit do stávkového fondu až sedmnáct šilinků.

Starší dcera pracovala jako učednice u švadleny za šilink a šest pencí týdně. Když ale přišla mrtvá sezona, propustili ji, i když ji vzali za tak nízký plat s tím, že se vyučí a vypracuje se. Potom tři roky pracovala v obchodě s jízdními koly za pět šilinků týdně. Chodila do práce tři kilometry tam a tři zpátky, a když přišla pozdě, platila pokutu.

Pro muže a ženu už byla hra dohraná. Ztratili pevnou půdu pod nohama, neměli se čeho chytit a padali do jámy. Ale co dcery? Žijí v bídě, oslabené trvalou podvýživou, podemleté na duchu, na mravech i na těle. Jakou mají šanci vyškrábat se z propasti, do které se narodily už v pádu?

Zatímco tohle píšu, už hodinu se vzduchem nese ošklivý hluk. Na dvoře hned za tím mým se strhla rvačka všech proti všem. Když jsem první zvuky zaslechl, myslel jsem, že to štěkají a vrčí psi. Trvalo několik minut, než jsem uvěřil, že tak strašlivý hluk dokážou vydávat lidé, a navíc ženy.

Opilé ženy se perou! Není příjemné na to myslet a poslouchat to je ještě horší. Probíhá to asi takhle:

Nesrozumitelné blábolení, které několik žen ječí z plných plic. Chvíle ticha, ve které je slyšet pláč dítěte a uplakaný hlas mladé dívky, která prosí. Ozve se drsný, skřípavý ženský hlas: „Jen do mě strč! No tak, strč do mě!“ A pak to přijde: někdo výzvu přijme a rvačka se rozhoří znovu.

V zadních oknech domů, odkud je na dvůr vidět, se tísní nadšení diváci. K mým uším doléhají rány a nadávky, ze kterých tuhne krev. Naštěstí bojovnice nevidím.

Chvíle ticha. „Nech to dítě bejt!“ Dítě, zřejmě malé, křičí opravdovým strachem. „No počkej!“ opakuje někdo vytrvale a z plných plic, dvacetkrát za sebou. Pak někdo vyhrožuje kamenem a hned nato se ozve další výkřik.

Chvíle ticha. Jedna z bojovnic je nejspíš na chvíli mimo boj a někdo ji křísí. Znovu je slyšet dítě, ale teď už pláče tišeji, vyděšené a čím dál vyčerpanější.

Hlasy začínají stoupat, asi takhle:

„Jo?“

„Jo!“

„Jo?“

„Jo!“

„Jo?“

„Jo!“

„Jo?“

„Jo!“

Když si obě strany všechno dostatečně potvrdily, střetnou se znovu. Jedna bojovnice získá velkou převahu a využije ji, soudě podle toho, jak druhá volá o pomoc. Pak volání utichne.

Přidají se nové hlasy, útok z boku. Volání o pomoc se najednou ozve znovu, ještě o kus výš než předtím. Všeobecný povyk, perou se všichni.

Chvíle ticha. Nový hlas, mladé dívky: „Já se mámy zastanu!“ Pak asi pětkrát opakovaný rozhovor: „Budu si dělat, co chci,“ a sprostá slova. „To bych chtěla vidět,“ a sprostá slova. Rvačka se znovu rozhoří, matky, dcery, všichni. Moje paní domácí mezitím volá svou malou dceru, ať jde ze zadních schodů dovnitř. A já přemýšlím, jakou stopu v té malé duši zanechá všechno, co slyšela.

Poslechnout celé · 28 minDalší díl: Lidé z propasti – 4. Nositel Viktoriina kříže

O textu

Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.