Převlečený za chudáka hledá vypravěč v East Endu bezpečný pokoj, kam by se mohl uchýlit. Pomoct mu má detektiv, kterému všichni říkají Johnny Poctivec.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Fungují příběhy na dobrou noc? · Jak rychle usnout: 4-7-8 a vojenská metoda
Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.
Kapitoly
Číst celý text (2689 slov)
Lidé z propasti – 2. Pokoj ve Stepney
Adresu Johnnyho Poctivce vám neprozradím. Stačí, když řeknu, že bydlí v nejslušnější ulici East Endu. V Americe by ta ulice platila za hodně ubohou, ale v poušti východního Londýna je to opravdová oáza. Ze všech stran ji obklopuje natěsnaná bída a ulice nacpané mladou, zpustlou a špinavou generací. Na jejích vlastních chodnících si ale hraje poměrně málo dětí, i když jinde si hrát nemají kde. A působí skoro opuštěně, tak málo lidí tudy chodí.
Každý dům v té ulici, stejně jako ve všech ostatních ulicích, stojí rameno na rameni se sousedy. Každý má jen jeden vchod, totiž přední dveře, a každý je asi pět a půl metru široký. Vzadu je kousek dvorku obehnaného cihlovou zdí, odkud se dá, když zrovna neprší, dívat na nebe barvy břidlice. Musíte ale chápat, že teď mluvíme o bohatství East Endu. Někteří lidé z té ulice jsou dokonce tak zámožní, že si drží služtičku. Johnny Poctivec jednu má, a to vím moc dobře, protože to byla první osoba, se kterou jsem se v téhle části světa seznámil.
Přišel jsem k domu Johnnyho Poctivce a ke dveřím přišla služtička. Všimněte si: sama měla postavení, které si zasloužilo lítost a opovržení, a přece se s lítostí a opovržením dívala na mě. Bylo zřejmé, že chce mít náš rozhovor co nejdřív za sebou. Byla neděle, Johnny Poctivec nebyl doma, a tím to haslo. Já jsem ale neodcházel a rozebíral jsem s ní, jestli tím to opravdu haslo, až to ke dveřím přilákalo paní Poctivcovou. Ta nejdřív vyhubovala děvčeti, že nezavřelo dveře, a teprve pak se obrátila ke mně.
Ne, pan Poctivec není doma, a navíc v neděli nikoho nepřijímá. To je škoda, řekl jsem. Jestli hledám práci? Ne, právě naopak. Přišel jsem za Johnnym Poctivcem kvůli obchodu, který by pro něj mohl být výhodný.
Hned se všechno změnilo. Pán, o kterého jde, je v kostele, ale tak za hodinu bude doma a pak se s ním jistě dá mluvit.
Jestli bych laskavě nešel dál? Ne, to se mě paní nezeptala, i když jsem na pozvání nenápadně čekal a prohodil jsem, že půjdu na roh a počkám v hospodě. Na roh jsem tedy šel, ale protože byla zrovna doba bohoslužeb, hospoda byla zavřená. Mizerně mrholilo, a protože nebylo nic lepšího, sedl jsem si na schod před sousedními dveřmi a čekal.
A k tomu schodu přišla služtička, celá rozcuchaná a celá zmatená, a vyřídila mi, že mě paní nechá vrátit se a počkat v kuchyni.
„Chodí sem tolik lidí, co hledají práci,“ vysvětlovala paní Poctivcová omluvně. „Tak doufám, že se nezlobíte, jak jsem s vámi mluvila.“
„Ale vůbec ne, vůbec ne,“ odpověděl jsem tím nejvznešenějším tónem a na chvíli jsem svým hadrům dodal důstojnost. „Naprosto to chápu, ujišťuji vás. Lidé, kteří hledají práci, vás jistě skoro utrápí k smrti, že?“
„To tedy ano,“ odpověděla s výmluvným pohledem. Pak mě uvedla, ne do kuchyně, ale do jídelny. Považoval jsem to za odměnu za svůj vznešený tón.
Jídelna byla ve stejném patře jako kuchyně, asi metr pod úrovní ulice, a byla tak tmavá, že jsem musel chvíli počkat, než si oči na šero zvyknou. A to bylo poledne. Okénkem, jehož horní okraj byl na úrovni chodníku, sem prosakovalo špinavé světlo. Zjistil jsem, že se při něm dají číst noviny.
A teď, než přijde Johnny Poctivec, vám vysvětlím, proč jsem za ním šel. Měl jsem v plánu, že zatímco budu s lidmi z East Endu žít, jíst a spát, budu mít nedaleko bezpečný přístav. Tam bych se mohl čas od času uchýlit a ujistit se, že slušné šaty a čistota ještě existují. V takovém přístavu bych také mohl dostávat poštu, zpracovávat poznámky a občas se převléknout a vyrazit zpátky do civilizace.
Tady jsem ale narazil na potíž. Podnájem, kde by byly moje věci v bezpečí, znamenal paní domácí, a ta by u pána s dvojím životem brzy začala něco tušit. A paní domácí, které by dvojí život jejích podnájemníků nevrtal hlavou, by zase znamenala podnájem, kde moje věci v bezpečí nejsou. Abych se té potíži vyhnul, přišel jsem za Johnnym Poctivcem. Byl to detektiv, který sloužil v East Endu přes třicet let bez přestávky. Široko daleko ho znali pod jménem, které mu dal jeden odsouzený zločinec z lavice obžalovaných. Právě on mi mohl najít poctivou paní domácí a uklidnit ji, kdybych podivně přicházel a odcházel.
Obě jeho dcery přišly z kostela dřív než on. Byla to hezká děvčata ve svátečních šatech. Měla ovšem tu zvláštní křehkou a jemnou krásu, jaká bývá u mladých Londýňaček. Je to krása, která je jen příslibem, čas ji neudrží a brzy vybledne jako barvy na nebi po západu slunce.
Prohlédly si mě s nezakrytou zvědavostí, jako bych byl nějaké podivné zvíře, a pak si mě po celou dobu čekání vůbec nevšímaly. Potom přišel sám Johnny Poctivec a zavolal si mě nahoru k rozhovoru.
„Mluvte nahlas,“ přerušil mě hned na začátku. „Jsem silně nachlazený a špatně slyším.“
Jako u Sherlocka Holmese! Napadlo mě, kde asi sedí pomocník, který má zapsat všechno, co nahlas řeknu. Johnnyho Poctivce jsem pak viděl mnohokrát a nad tou příhodou jsem si lámal hlavu. Dodnes ale nevím jistě, jestli byl opravdu nachlazený, nebo jestli měl ve vedlejším pokoji schovaného pomocníka. Jedním si ale jistý jsem. Johnnymu Poctivci jsem o sobě a svém plánu řekl všechno, ale s úsudkem počkal až do druhého dne. To jsem do jeho ulice přijel drožkou a ve slušném oblečení. Teprve pak mě přivítal docela srdečně a já jsem šel dolů do jídelny, abych si s rodinou dal čaj.
„Jsme tady skromní lidé,“ řekl. „Na hojnost nejsme zvyklí a musíte nás brát takové, jací jsme, i s tou naší skromností.“
Děvčata byla při pozdravu červená a v rozpacích, a on jim to ještě ztěžoval.
„Cha, cha!“ zahlaholil srdečně a plácal dlaní do stolu, až nádobí cinkalo. „Holky si včera myslely, že jste si přišel říct o kus chleba! Cha, cha, cha, cha!“
Ony to rozhořčeně popíraly, oči jim blýskaly a tváře měly provinile rudé. Jako by k opravdové jemnosti patřilo poznat i pod hadry muže, který v hadrech chodit nemusí.
A zatímco jsem jedl chleba s marmeládou, rozehrála se hra, kde každý myslel něco jiného. Dcery považovaly za urážku, že si mě někdo spletl se žebrákem. Otec to naopak bral jako nejvyšší poklonu mé chytrosti, že se mi to podařilo. To všechno mě moc bavilo, stejně jako chleba, marmeláda a čaj. Pak přišel čas, aby mi Johnny Poctivec našel podnájem. Našel ho necelých šest domů od sebe, ve své vlastní slušné a zámožné ulici, v domě, který se jeho domu podobal jako vejce vejci.
Můj podnájem a ty ostatní
Z hlediska východního Londýna byl pokoj, který jsem si pronajal za šest šilinků týdně, velmi pohodlný. Z amerického hlediska byl naopak hrubě zařízený, nepohodlný a malý. Když jsem k jeho skrovnému zařízení přidal obyčejný stolek na psací stroj, sotva jsem se v něm otočil. V nejlepším případě jsem se po něm pohyboval tak trochu jako červ, a to chtělo velkou obratnost a duchapřítomnost.
Když jsem se zabydlel, nebo spíš když jsem zabydlel svoje věci, oblékl jsem si svoje hadry a šel se projít. Podnájmy jsem měl zrovna čerstvě v hlavě, a tak jsem se po nich začal shánět. Představoval jsem si přitom, že jsem chudý mladý muž s ženou a početnou rodinou.
Nejdřív jsem zjistil, že prázdných domů je málo a jsou daleko od sebe. Tak daleko, že jsem nachodil mnoho kilometrů v nepravidelných kruzích po velké oblasti, a k žádnému jsem nedošel. Nenašel jsem ani jeden prázdný dům. To byl jasný důkaz, že čtvrť je „nasycená“.
Bylo jasné, že jako chudý mladý muž s rodinou si v té nejméně žádoucí čtvrti žádný dům nepronajmu. Hledal jsem tedy pokoje, nezařízené pokoje, kam bych mohl uložit ženu, děti a svých pár krámů. Moc jich nebylo, ale našel jsem je, a obvykle jen po jednom. Jeden pokoj se totiž zřejmě považuje za dost velký, aby v něm chudá rodina vařila, jedla i spala. Když jsem se zeptal na dva pokoje, dívali se na mě podnájemníci asi tak, jako se díval jistý pán na Olivera Twista, když chtěl přidat.
Nejen že jeden pokoj stačil pro chudého muže s rodinou. Zjistil jsem, že mnoho rodin, které bydlí v jediném pokoji, má tolik místa navíc, že si můžou vzít ještě jednoho nebo dva nocležníky. Takový pokoj se dá pronajmout za tři až šest šilinků týdně. Dá se tedy rozumně usoudit, že nocležník s doporučením dostane místo na podlaze řekněme za osm pencí až šilink. Možná se u podnájemníků může za pár šilinků navíc i stravovat. Na to jsem se ale nezeptal. Byla to z mé strany trestuhodná chyba, protože jsem přece vycházel z představy, že mám rodinu.
V domech, které jsem prohlížel, nebyly žádné vany. A dozvěděl jsem se, že vany nejsou v žádném z těch tisíců domů, které jsem viděl. Za těchto okolností, se ženou, dětmi a párem nocležníků, kteří by trpěli tím, jak je jeden pokoj příliš prostorný, by koupel v plechovém umyvadle byla nemožný podnik. Ale prý se to vyrovná tím, že se ušetří mýdlo. Takže je všechno v pořádku a Bůh je pořád na nebi.
Žádný pokoj jsem si ale nepronajal a vrátil jsem se do Poctivcovy ulice. Jak jsem v duchu rozmísťoval ženu, děti a nocležníky do všelijakých koutů, zúžil se mi pohled. Nedokázal jsem celý svůj pokoj obsáhnout očima. Jeho rozlehlost mi brala dech. Že by to byl ten pokoj, který jsem si pronajal za šest šilinků týdně? Nemožné! Paní domácí ale zaklepala na dveře, aby se zeptala, jestli se mi tu líbí, a moje pochybnosti rozptýlila.
„Ale ano, pane,“ odpověděla mi na jednu otázku. „Tahle ulice je úplně poslední. Všechny ostatní ulice byly před osmi nebo deseti lety stejné jako tahle a všichni lidi byli velice slušní. Jenže ti ostatní naše lidi vytlačili. V téhle ulici jsme zůstali už jenom my. Je to hrozné, pane!“
A pak mi vysvětlila, jak takové nasycení probíhá. Nájemné ve čtvrti stoupá, ale její úroveň klesá.
„Víte, pane, naši lidé nejsou zvyklí tak se mačkat jako ti ostatní. Potřebujeme víc místa. Ti ostatní, cizinci a lidé z nižší třídy, se do takového domu, jako je tenhle, vejdou po pěti šesti rodinách, kdežto my jenom jedna. Takže za dům můžou platit vyšší nájem, než si můžeme dovolit my. Je to hrozné, pane. A pomyslete si, že ještě před pár lety tu byla celá čtvrť tak pěkná, jak jen může být.“
Podíval jsem se na ni. Byla to žena z té nejlepší vrstvy anglického dělnictva a mnoho na ní prozrazovalo jemnost. A teď ji pomalu pohlcoval ten páchnoucí příliv lidské bídy, který mocní vylévají z Londýna na východ. Banky, továrny, hotely a kancelářské budovy musí růst, a městská chudina je kočovný národ. Táhne tedy na východ, vlna za vlnou, a čtvrť za čtvrtí nasycuje a zbídačuje. Lepší dělníky žene před sebou, aby si hledali nové místo na okraji města, nebo je stáhne dolů, když ne v první generaci, tak jistě ve druhé a třetí.
Poctivcova ulice zmizí, je to otázka měsíců. Ví to i on sám.
„Za pár let mi vyprší nájemní smlouva,“ říká. „Můj domácí je jeden z našich. Nezvýšil nájem v žádném ze svých domů tady, a díky tomu jsme tu mohli zůstat. Ale kdykoli může dům prodat nebo umřít, a pro nás je to totéž. Dům koupí nějaký spekulant, který chce z peněz dělat další peníze. Na kousku země vzadu, kde mám vinnou révu, postaví dřírnu, tedy dílnu, kde se dře od rána do noci za pár šilinků. K domu něco přistaví a pronajme ho po pokojích, každý pokoj jedné rodině. A je to, Johnny Poctivec je pryč!“
A už jsem v duchu viděl Johnnyho Poctivce s hodnou ženou a hezkými dcerami i s rozcuchanou služtičkou. Jako přízraky prchali šerem na východ a obrovské město jim řvalo v patách.
Johnny Poctivec ale neprchá sám. Daleko odtud, na samém okraji města, bydlí drobní obchodníci, malí vedoucí a úspěšní úředníci. Žijí v domcích a dvojdomcích s kouskem květinové zahrádky, s místem kolem sebe a s čerstvým vzduchem. Nadouvají se pýchou a vypínají hruď, když se dívají do propasti, ze které unikli, a děkují Bohu, že nejsou jako ostatní lidé. A hle! Přichází na ně Johnny Poctivec a obrovské město mu je v patách. Činžáky vyrůstají jako kouzlem, na zahradách se staví, vilky se dělí a dělí na další a další byty a černá londýnská noc se na všechno snese jako mastný příkrov.
Člověk a propast
„Poslyšte, nepronajímáte nocleh?“
Ta slova jsem ledabyle hodil přes rameno statné postarší ženě. Jedl jsem u ní v umaštěné levné kavárně dole u přístavu pod Londýnským mostem, nedaleko čtvrti Limehouse.
„No jo,“ odpověděla stroze. Můj vzhled asi nesplňoval představu o zámožnosti, jakou její podnik vyžadoval.
Víc jsem neřekl a mlčky jsem dojídal plátek slaniny a velký hrnek nasládlého čaje. Ani ona si mě dál nevšímala, dokud jsem nepřišel zaplatit. Účet byl čtyři pence a já jsem z kapsy vytáhl celých deset šilinků. Očekávaný účinek se dostavil.
„Ano, pane,“ nabídla se hned. „Mám pěkný nocleh, ten by se vám určitě zamlouval. Vrátil jste se z moře, pane?“
„Kolik stojí pokoj?“ zeptal jsem se a její zvědavosti jsem si nevšímal.
S nezakrytým překvapením si mě změřila od hlavy k patě. „Pokoje nepronajímám, ani svým stálým nocležníkům, natož lidem na jednu noc.“
„Tak to se budu muset poohlédnout jinde,“ řekl jsem s viditelným zklamáním.
Pohled na mých deset šilinků ji ale navnadil. „Můžu vám dát pěknou postel v pokoji se dvěma dalšími muži,“ naléhala. „Hodní, slušní muži a spořádaní.“
„Ale já nechci spát se dvěma dalšími muži,“ namítl jsem.
„Nemusíte. V pokoji jsou tři postele a není to žádný malý pokoj.“
„Kolik?“ zeptal jsem se.
„Půlkoruna týdně, tedy dva šilinky a šest pencí, pro stálého nocležníka. Ti muži se vám budou líbit, to vím jistě. Jeden dělá ve skladu a bydlí u mě už dva roky. A ten druhý je u mě šest let, šest let, pane, a příští sobotu k tomu dva měsíce. Je to kulisák v divadle,“ pokračovala. „Spořádaný, slušný člověk, za celou dobu, co je u mě, nezameškal v práci jedinou noc. A dům se mu líbí. Říká, že lepší nocleh si dovolit nemůže. Vařím mu a ostatním nocležníkům taky.“
„Ten si asi pořád něco ušetří,“ nadhodil jsem nevinně.
„Ale kdepak! A jinde by se za svoje peníze neměl líp.“
Pomyslel jsem na svůj prostorný americký Západ, kde je pod širým nebem místo a neomezený vzduch pro tisíc Londýnů. A tady byl tenhle muž, spořádaný a spolehlivý, který nezameškal jedinou noc v práci, šetrný a poctivý. Bydlel v jednom pokoji se dvěma dalšími muži, platil za to deset šilinků měsíčně a ze zkušenosti usoudil, že lepší si dovolit nemůže! A tady jsem byl já, který díky deseti šilinkům v kapse mohl v hadrech vejít a zabrat si postel vedle něj. Lidská duše je osamělá. Ale někdy musí být hodně osamělá, když jsou v jednom pokoji tři postele a pustí se tam každý, kdo má na jednu noc deset šilinků.
„Jak dlouho tu jste?“ zeptal jsem se.
„Třináct let, pane. A nemyslíte, že by se vám ten nocleh líbil?“
Celou dobu, co mluvila, se těžkopádně šourala po malé kuchyni, kde vařila pro své nocležníky, kteří se u ní i stravovali. Když jsem vešel, byla v plné práci, a za celý rozhovor ani na chvíli nepřestala. Rozhodně to byla pracovitá žena. „Vstávat v půl šesté“, „spát jdu poslední“, „dřu, až padám“, a tak třináct let. A za odměnu šediny, ušmudlané šaty, shrbená záda, ztrhaná postava a nekonečná dřina v páchnoucí kavárně. Ta stála v uličce, kde byly mezi zdmi sotva tři metry, a kolem bylo nábřeží, ošklivé a odporné, a to je ještě slabé slovo.
„Přijdete se zase podívat?“ zeptala se toužebně, když jsem vycházel ze dveří.
A když jsem se otočil a podíval se na ni, naplno jsem pochopil hlubokou pravdu toho moudrého starého přísloví: „Ctnost je sama sobě odměnou.“
Vrátil jsem se k ní. „Byla jste někdy na dovolené?“ zeptal jsem se.
„Na dovolené!“
„Na pár dní na venkově, na čerstvém vzduchu, mít den volna, víte, odpočinout si.“
„Pánajána!“ zasmála se a poprvé přestala pracovat. „Dovolená, jo? Pro takovou, jako jsem já? Jen si to představte!… Pozor, kde šlapete!“ To poslední řekla ostře, a to mně, protože jsem zakopl o shnilý práh.
Poslechnout celé · 25 minDalší díl: Lidé z propasti – 3. Mladý topič od doků
O textu
- Lidé z propasti – 2. Pokoj ve Stepney (The People of the Abyss (1903) – Chapter II: Johnny Upright; Chapter III: My Lodging and Some Others; Chapter IV: A Man and the Abyss – first part) – Jack London
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




