Americký spisovatel Jack London strávil léto roku 1902 v londýnském East Endu. Převlékl se do obnošených šatů a několik týdnů žil mezi lidmi, kteří neměli stálou práci ani jisté místo na spaní. O rok později z toho vydal reportáž. Začíná tím, jak se do té čtvrti vůbec dostat.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Telefon v posteli · Fungují příběhy na dobrou noc?
Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.
Kapitoly
Číst celý text (2516 slov)
Lidé z propasti – 1. Sestup do East Endu
Co v této knize popisuji, jsem zažil v létě roku 1902. Do londýnského podsvětí chudoby jsem sestoupil se stejným naladěním, s jakým vyráží cestovatel do neznámých krajů. Chtěl jsem se nechat přesvědčit tím, co uvidím na vlastní oči, ne poučkami lidí, kteří nic neviděli, ani slovy těch, kdo tam byli přede mnou. Vzal jsem si s sebou také pár jednoduchých měřítek, podle kterých jsem chtěl život v tom podsvětí posuzovat. Co dávalo víc života, tělesného i duševního zdraví, bylo dobré. Co život zmenšovalo, co ho zraňovalo, zakrňovalo a pokřivovalo, bylo špatné.
Čtenář brzy pozná, že jsem viděl mnoho špatného. Nesmí ale zapomenout, že doba, o které píšu, platila v Anglii za „dobré časy“. Hlad a bezdomovectví, na které jsem narážel, byly trvalou bídou, která nezmizí nikdy, ani v letech největšího blahobytu.
Po tom létě přišla krutá zima. Nezaměstnaní se srocovali do průvodů, někdy i dvanáct průvodů najednou, a den co den pochodovali londýnskými ulicemi a volali o chleba. Novinář Justin McCarthy to v lednu 1903 v jednom newyorském časopise stručně shrnul takto:
„Chudobince už nemají místo pro hladové zástupy, které se každý den i každou noc tlačí u jejich dveří a prosí o jídlo a střechu nad hlavou. Všechny dobročinné spolky vyčerpaly své prostředky, když se snažily sehnat jídlo pro hladovějící obyvatele podkroví a sklepů v londýnských uličkách. Útulky Armády spásy po celém Londýně každou noc obléhají davy nezaměstnaných a hladových a pro ně už není ani nocleh, ani nic k jídlu.“
Někteří mi vyčítali, že moje kritika poměrů v Anglii je příliš černá. Na svou obranu musím říct, že z optimistů jsem ten největší. Lidskou hodnotu ale neměřím podle politických seskupení, měřím ji podle jednotlivých lidí. Společnost roste, kdežto politické stroje se rozsypou a skončí jako šrot. Anglickým mužům a ženám, jejich zdraví a štěstí předpovídám jasnou a radostnou budoucnost. Pro velkou část politické mašinerie, která jim dnes tak špatně vládne, ale nevidím jiné místo než na hromadě šrotu.
Jack London, Piedmont v Kalifornii.
Sestup
„Ale to přece nejde,“ říkali mi přátelé, když jsem je požádal o pomoc s tím, jak se ponořit do londýnského East Endu. „Raději si na průvodce vezměte policii,“ dodali po chvíli. Lámali si přitom hlavu nad bláznem, který k nim přišel s lepšími doporučujícími dopisy, než měl rozumu.
„Ale já nechci policii,“ bránil jsem se. „Chci do East Endu sestoupit a všechno vidět na vlastní oči. Chci vědět, jak tam ti lidé žijí, proč tam žijí a pro co žijí. Zkrátka tam budu sám bydlet.“
„Vy přece nechcete bydlet tam dole!“ říkali všichni a nesouhlas měli napsaný ve tváři. „Vždyť se říká, že jsou tam místa, kde lidský život nestojí ani za dvě pence.“
„Právě ta místa chci vidět,“ skočil jsem jim do řeči.
„Ale to přece nejde,“ zněla neochvějná odpověď.
„Kvůli tomu jsem ale nepřišel,“ odsekl jsem, trochu dopálený, že mě nechápou. „Jsem tu cizinec a chci, abyste mi řekli, co o East Endu víte, ať mám aspoň od čeho začít.“
„Ale my o East Endu nic nevíme. Je někde tamhle.“ A mávli neurčitě rukou směrem, kde se jen málokdy ukáže vycházející slunce.
„Tak půjdu za Cookem,“ prohlásil jsem.
„Ano, ovšem,“ řekli s úlevou. „U Cooka to budou vědět určitě.“
Ach, Cooku, Thomasi Cooku a synu, vy hledači cest a průkopníci stezek, vy živé rozcestníky pro celý svět, vy, kdo dáváte první pomoc zmateným cestovatelům! Bez zaváhání a hned, snadno a rychle byste mě poslali do nejtemnější Afriky nebo do srdce Tibetu. Ale do londýnského East Endu, jen kousek od náměstí Ludgate Circus, cestu neznáte!
„To přece nejde,“ řekl ten chodící katalog tras a jízdného v Cookově pobočce v Cheapside. „Je to tak… ehm… tak neobvyklé.“
„Obraťte se na policii,“ uzavřel rázně, když jsem nepřestával. „Cestovatele do East Endu nevozíme. Nikdo to po nás nechce a o tom místě nevíme vůbec nic.“
„To nevadí,“ vpadl jsem mu do řeči, aby mě ta záplava záporů nevyplavila z kanceláře. „Něco pro mě udělat můžete. Chci, abyste předem věděli, co mám v úmyslu, a kdyby se něco stalo, mohli mě identifikovat.“
„Ach tak, rozumím! Kdyby vás zavraždili, mohli bychom identifikovat mrtvolu.“
Řekl to tak vesele a chladnokrevně, že jsem se v tu chvíli uviděl ležet na kamenném stole v márnici, kde pořád stéká studená voda. A jeho jsem viděl, jak se nade mnou sklání a smutně a trpělivě potvrzuje, že je to ten šílený Američan, který chtěl vidět East End.
„Ne, ne,“ odpověděl jsem. „Jen kdybych se dostal do maléru s policajty.“ To slovo jsem vyslovil s rozechvěním. Opravdu už jsem začínal zvládat místní řeč.
„To,“ řekl, „musí posoudit ředitelství.“
„Je to tak nevídané, víte,“ dodal omluvně.
Muž na ředitelství pokašlával a vykrucoval se. „Máme pravidlo,“ vysvětlil, „že o svých klientech nepodáváme žádné informace.“
„Ale tady,“ naléhal jsem, „vás o informace o sobě žádá sám klient.“
Zase pokašlával a vykrucoval se.
„Samozřejmě,“ předešel jsem ho rychle, „vím, že je to nevídané, ale…“
„Jak jsem právě chtěl říct,“ pokračoval klidně, „je to nevídané a myslím, že pro vás nemůžeme nic udělat.“
Přesto jsem odešel s adresou detektiva, který bydlel v East Endu, a zamířil jsem na americký generální konzulát. A tady jsem konečně našel člověka, se kterým se dalo jednat. Žádné pokašlávání a vykrucování, žádné zvednuté obočí, žádná otevřená nedůvěra ani němý úžas. Během jedné minuty jsem mu vysvětlil, kdo jsem a co chci, a on to bral jako samozřejmost. Ve druhé minutě se zeptal na můj věk, výšku a váhu a prohlédl si mě. A ve třetí minutě, když jsme si na rozloučenou podávali ruce, řekl: „Dobře, Jacku. Budu na vás pamatovat a budu o vás mít přehled.“
Ulevilo se mi. Spálil jsem za sebou mosty a mohl jsem se vrhnout do té lidské divočiny, o které zřejmě nikdo nic nevěděl. Hned jsem ale narazil na novou potíž. Tou potíží byl můj drožkář, šedovousý a nadmíru důstojný pán, který mě už několik hodin klidně vozil po centru Londýna.
„Odvezte mě do East Endu,“ poručil jsem a usadil se.
„Kam, pane?“ zeptal se a nijak neskrýval překvapení.
„Do East Endu, kamkoli. Jeďte.“
Drožka chvíli bezcílně jela, pak bezradně zastavila. Nad mou hlavou se otevřelo okénko a drožkář se na mě zmateně podíval.
„Poslyšte,“ řekl, „kam vás mám vlastně vézt?“
„Do East Endu,“ opakoval jsem. „Nikam určitě. Prostě mě tam vozte.“
„Ale jaká je adresa, pane?“
„Tak poslouchejte!“ zahřměl jsem. „Odvezte mě do East Endu, a hned!“
Bylo vidět, že to nechápe, ale hlavu stáhl a s brbláním pobídl koně.
Na žádné londýnské ulici neuniknete pohledu na krajní chudobu. Skoro odkudkoli jste za pět minut chůze ve slumu. Ale čtvrť, do které se teď moje drožka nořila, byla jediný nekonečný slum. Ulice byly plné lidí úplně jiného druhu, malých a zubožených nebo zpitých pivem. Jeli jsme kilometry cihel a špíny a z každé příčné ulice a uličky se otevíraly dlouhé pohledy na cihly a bídu. Tu a tam se potácel opilý muž nebo žena a vzduch byl plný sprostého hulákání a hádek. Na jednom trhu se vratcí starci a stařeny přehrabovali v odpadcích v blátě a hledali shnilé brambory, fazole a zeleninu. Malé děti se jako mouchy tlačily kolem hromady hnijícího ovoce, strkaly do ní ruce až po ramena a vytahovaly kousky, které ještě nebyly úplně zkažené. Hned na místě je snědly.
Za celou cestu jsem nepotkal jedinou drožku. Ta moje tam působila jako zjevení z jiného, lepšího světa, aspoň podle toho, jak za ní a vedle ní běhaly děti. Kam jsem dohlédl, byly samé souvislé zdi z cihel, slizké chodníky a ulice plné křiku. A poprvé v životě mě přepadl strach z davu. Byl jako strach z moře. Ty ubohé zástupy, ulice za ulicí, mi připadaly jako vlny obrovského páchnoucího moře, které kolem mě šplouchají a hrozí, že se nade mnou zavřou.
„Stepney, pane. Nádraží Stepney,“ zavolal na mě drožkář shora.
Rozhlédl jsem se. Opravdu to bylo nádraží. Drožkář k němu v zoufalství zamířil, protože to bylo jediné známé místo, o kterém v celé té divočině kdy slyšel.
„No a?“ řekl jsem.
Drožkář nesrozumitelně zabrblal, zavrtěl hlavou a tvářil se velmi nešťastně. „Já se tu nevyznám,“ vypravil ze sebe nakonec. „A jestli nechcete na nádraží Stepney, tak u všech svatých nevím, co vlastně chcete.“
„Řeknu vám, co chci,“ odpověděl jsem. „Jeďte dál a dívejte se po krámu, kde prodávají staré šaty. Až takový krám uvidíte, jeďte kolem, zahněte za roh a tam zastavte a pusťte mě ven.“
Viděl jsem, že začíná pochybovat, jestli od takového zákazníka dostane zaplaceno. Zanedlouho ale zastavil u chodníku a oznámil mi, že kousek zpátky je krám se starými šaty.
„Nezaplatíte mi?“ prosil. „Dlužíte mi sedm šilinků a šest pencí.“
„Kdybych vám teď zaplatil,“ zasmál jsem se, „už bych vás nikdy neviděl.“
„Pánajána, ale jestli mi nezaplatíte, tak já už nikdy neuvidím vás,“ odsekl.
Kolem drožky se už ale shromáždil hlouček otrhaných čumilů. Znovu jsem se zasmál a šel zpátky ke krámu se starými šaty.
Tady byla největší potíž obchodníkovi vysvětlit, že opravdu a doopravdy chci staré šaty. Nejdřív se mi marně snažil vnutit nové a nemožné kabáty a kalhoty. Pak začal vynášet hromady starých, tvářil se přitom tajemně a temně naznačoval. Chtěl mi tím zřetelně dát najevo, že mě prokoukl. Doufal, že mě strach z prozrazení donutí zaplatit za nákup hodně peněz. Měl mě buď za člověka v nesnázích, nebo za zločince ve velkém stylu z druhé strany oceánu. V obou případech za někoho, kdo se chce vyhnout policii.
Já se s ním ale přel o nehorázný rozdíl mezi cenou a skutečnou hodnotou, až jsem ho z toho omylu úplně vyvedl. Pak se pustil do tvrdého smlouvání s tvrdým zákazníkem. Nakonec jsem si vybral pevné, i když hodně obnošené kalhoty, ošoupaný kabát s jediným zbylým knoflíkem a pár bagančat, která zjevně sloužila tam, kde se lopatou házelo uhlí. K tomu tenký kožený opasek a velmi špinavou látkovou čepici. Spodní prádlo a ponožky jsem měl nové a teplé, ale takové, jaké si běžně mohl pořídit kterýkoli americký chudák, když se mu nedaří.
„Musím říct, že jste chytrej,“ řekl s předstíraným obdivem, když jsem mu podával deset šilinků, na kterých jsme se za celou výbavu nakonec dohodli. „Krucinál, vy jste už určitě párkrát prošel trh na Petticoat Lane. Ty kalhoty stojí každýmu za pět šilinků a přístavní dělník by za ty boty dal půlkorunu. A to nemluvím o kabátě, čepici, novým topičským nátělníku a dalších věcech.“
„Kolik mi za ně dáte vy?“ zeptal jsem se najednou. „Zaplatil jsem vám za všechno deset šilinků a hned teď vám to prodám zpátky za osm! No tak, platí!“
On se ale zazubil a zavrtěl hlavou. Udělal jsem dobrý obchod, ale nepříjemně jsem si uvědomoval, že on udělal ještě lepší.
Drožkáře jsem našel, jak si šeptá se strážníkem. Strážník si mě ale ostře prohlédl, zvlášť balík pod mou paží, pak se otočil a nechal drožkáře, ať se bouří sám. A drožkář se nehnul ani o krok, dokud jsem mu nezaplatil těch sedm šilinků a šest pencí. Potom byl ochotný vézt mě třeba na konec světa. Hojně se omlouval, že tak naléhal, a vysvětloval, že v Londýně člověk narazí na všelijaké divné zákazníky.
Odvezl mě ale jen do Highbury v severním Londýně, kde na mě čekala zavazadla. Druhý den jsem si tam zul boty, a dost nerad, protože byly lehké a pohodlné. Svlékl jsem i měkký šedý cestovní oblek a vlastně všechno oblečení. Pak jsem se začal strojit do šatů cizích mužů, které jsem si ani neuměl představit. Ti museli mít opravdu smůlu, když se s takovými hadry museli rozloučit za tu ubohou částku, kterou člověk dostane od vetešníka.
Do topičského nátělníku jsem si do podpaží zašil zlaťák, tedy zlatou libru, jako peníze pro nejhorší případ, což byla jistě skromná částka. A do topičského nátělníku jsem pak vlezl sám. Potom jsem si sedl a dumal o krásných a sytých letech, po kterých jsem měl měkkou kůži a nervy těsně pod ní. Nátělník byl totiž hrubý a kousal jako žíněná košile. Jsem si jistý, že ani ten nejpřísnější poustevník netrpí víc, než jsem trpěl já v příštích čtyřiadvaceti hodinách.
Zbytek oblečení se natahoval docela snadno, jen bagančata byla pořádný problém. Byla tvrdá a ztuhlá, jako by byla ze dřeva. Teprve když jsem je dlouho tloukl pěstmi, dokázal jsem do nich vůbec strčit nohy. Pak jsem si do kapes uložil pár šilinků, nůž, kapesník, trochu cigaretových papírků a řezaného tabáku. Zadupal jsem dolů po schodech a rozloučil se s přáteli, kteří tušili to nejhorší. Když jsem vycházel ze dveří, posluhovačka, pohledná žena středních let, nedokázala potlačit úsměv od ucha k uchu. Ten jí roztáhl rty, až jí z hrdla bezděčně vyšly ty neohrabané zvířecí zvuky, kterým obvykle říkáme smích.
Sotva jsem vyšel na ulici, překvapilo mě, jak moc mi šaty změnily postavení. Z chování obyčejných lidí, se kterými jsem přišel do styku, zmizela všechna podlézavost. Jako mávnutím kouzelného proutku jsem se stal jedním z nich. Ošoupaný kabát s prodřenými lokty byl odznakem a vývěsním štítem mé třídy, která byla teď i jejich třídou. Byl jsem jim rovný. Místo podlézavé a přehnaně uctivé pozornosti, které se mi dosud dostávalo, jsem u nich teď našel kamarádství. Muž v manšestrákách a se špinavým šátkem na krku mi už neříkal „pane“ ani „šéfe“. Teď to bylo „kamaráde“. Pěkné a srdečné slovo. Má v sobě teplo a radost, které tomu druhému oslovení chybějí. Šéfe! To zavání panováním, mocí a vysokým úřadem. Tak se klaní ten, kdo je dole, tomu, kdo je nahoře, a doufá, že ho trochu méně zmáčkne. Jinými slovy je to prosba o almužnu.
Tím se dostávám k jedné radosti, kterou jsem v hadrech zažil a která je průměrnému Američanovi v cizině odepřena. Cestovatel ze Spojených států, který není žádný Krésus, se v Evropě brzy cítí trapně a ubožácky. Od rána do večera se mu pod nohy pletou hordy úslužných zlodějů a vyprazdňují mu peněženku rychleji, než rostou úroky z úroků.
V hadrech jsem unikl tomu moru spropitného a setkával se s lidmi jako rovný s rovným. A ještě ten den se karta obrátila. Podržel jsem jednomu pánovi koně, on mi hodil penny do dychtivé dlaně a já jsem mu velmi vděčně řekl: „Děkuju, pane.“
Nové oblečení změnilo moje postavení i jinak. Když jsem přecházel rušné třídy, musel jsem před povozy uskakovat ještě čileji než dřív. Velmi jasně mi došlo, že můj život zlevnil přesně o tolik jako moje šaty. Když jsem se dřív ptal strážníka na cestu, obvykle se mě zeptal: „Omnibusem, nebo drožkou, pane?“ Teď zněla otázka: „Pěšky, nebo pojedete?“ A na nádražích mi teď samozřejmě rovnou podávali lístek do třetí třídy.
Za to všechno se mi ale dostalo odměny. Poprvé jsem se setkal s anglickými chudými vrstvami tváří v tvář a poznal je takové, jací doopravdy jsou. Když se mnou postávající povaleči a dělníci na nárožích a v hospodách mluvili, mluvili jako muž s mužem. Mluvili přirozeně, jak mají lidé mluvit, a vůbec je nenapadlo, že by ze mě tím, co říkají nebo jak to říkají, mohli něco vytáhnout.
A když jsem konečně dorazil do East Endu, s radostí jsem zjistil, že mě strach z davu už nepronásleduje. Stal jsem se jeho součástí. To obrovské páchnoucí moře se nade mnou zavřelo, nebo jsem do něj tiše vklouzl, a nebylo na tom nic strašného. Až na ten topičský nátělník.
Poslechnout celé · 24 minDalší díl: Lidé z propasti – 2. Pokoj ve Stepney
O textu
- Lidé z propasti – 1. Sestup do East Endu (The People of the Abyss (1903) – Preface; Chapter I: The Descent) – Jack London
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.




