Tuhle pohádku napsal dánský spisovatel Hans Christian Andersen roku 1842. Jejím hrdinou je Ole Zavřioček, tichý návštěvník, který po večerech přichází za dětmi, když mají jít spát. Chodí jen v ponožkách, nese pod pažemi dva deštníky a zná víc příběhů než kdokoli na světě. Celý jeden týden navštěvuje malého chlapce Jarka. Každou noc ho vezme někam jinam: do obrazu na zdi, na loď přes zaplavené ulice i na myší svatbu.
Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS
Na dobrý spánek: Spánek dospívajících · Jak uspat dítě (2–4 roky)
Dánský spisovatel z města Odense. Napsal přes sto pohádek, mezi nimi Ošklivé káčátko, Malou mořskou vílu, Císařovy nové šaty a Sněhovou královnu. Jeho pohádky jsou laskavé, často smutné a moudré.
Kapitoly
- Úvod
- Ole Zavřioček
- Pondělí: Písmenka v sešitě
- Úterý: Výlet do obrazu
- Středa: Čáp na lodi
- Čtvrtek: Myší svatba
- Pátek: Svatba panenek
- Sobota: Leštění hvězd
- Neděle: Druhý Ole
Číst celý text (3132 slov)
Ole Zavřioček
Na celém světě není nikdo, kdo by znal tolik příběhů jako Ole Zavřioček! Ten tedy umí vyprávět!
Tak navečer, když děti sedí hezky u stolu nebo na své stoličce, přichází Ole Zavřioček. Přichází tiše po schodech nahoru, protože chodí jen v ponožkách. Docela potichu otevře dveře a fuk! Stříkne dětem do očí sladké mléko, tak jemně, tak jemně. Ale vždycky dost na to, aby nemohly udržet oči otevřené, a proto ho nevidí. Připlíží se hned za ně a jemně jim fouká na krk. A tu jim ztěžkne hlava, ó ano! Ale nebolí to, protože Ole Zavřioček to s dětmi myslí dobře. Chce jen, aby byly klidné, a to jsou nejlépe, když je dostanete do postele. Mají být potichu, aby jim mohl vyprávět příběhy.
Když děti spí, posadí se Ole Zavřioček na postel. Je pěkně oblečený a jeho kabátek je z hedvábí. Nedá se ale říct, jakou má barvu. Leskne se totiž zeleně, červeně i modře, podle toho, jak se otočí. Pod každou paží drží deštník. Jeden je s obrázky a ten rozevře nad hodnými dětmi. Těm se pak celou noc zdají ty nejkrásnější příběhy. A druhý deštník má úplně prázdný, bez obrázků, a ten rozevře nad zlobivými dětmi. Ty pak spí tak hloupě, že se jim do rána nezdá vůbec nic.
Teď si poslechneme, jak Ole Zavřioček celý týden chodil každý večer za malým chlapcem, který se jmenoval Jarek. A co mu vyprávěl! Je to celých sedm příběhů, protože týden má sedm dní.
Pondělí: Písmenka v sešitě
Pondělí.
„Teď dávej pozor! Teď to tu vyzdobím!“ To řekl Ole Zavřioček večer, když dostal malého Jarka do postele. A tu se všechny květiny v květináčích proměnily ve veliké stromy. Natáhly své dlouhé větve až pod strop a podél stěn. Celý pokoj pak vypadal jako ten nejkrásnější altánek v zahradě. Všechny větve byly plné květů a každý květ byl krásnější než růže. Voněl tak nádherně, a kdyby ho člověk chtěl sníst, byl sladší než marmeláda! Ovoce se třpytilo jako zlato a byly tam i bochánky plné hrozinek, to bylo něco nevídaného! Ale v tu chvíli se ozvalo strašlivé naříkání. Ozývalo se tamhle ze šuplíku stolu, kde ležely Jarkovy školní knížky.
„Copak je tohle?“ Ole Zavřioček šel ke stolu a otevřel šuplík. To naříkala školní tabulka, na kterou se dřív psalo. Do příkladu se jí dostalo špatné číslo, a tak to v ní tlačilo a svíralo, až se div nerozpadla. Pisátko, kterým se na tabulku psalo, poskakovalo na svém provázku jako malé štěňátko. Chtělo s příkladem pomoct, ale nedokázalo to! A pak to naříkalo i v Jarkově písance. Ó, to bylo opravdu ošklivé poslouchat! Na každé stránce stála shora dolů všechna velká písmena a vedle každého malé písmenko. To byla předloha, podle které se mělo psát. A vedle ní stála písmena, která napsal Jarek a která si myslela, že vypadají stejně. Ležela ale skoro, jako by spadla přes linku, na které měla stát.
„Podívejte, takhle byste se měly držet! Podívejte, takhle trochu nakloněné, s pořádným švihem!“
„Ó, my bychom rády, ale nemůžeme, jsme tak nemocná!“
„Tak dostanete hořký prášek!“
„Ó ne!“ Vykřikla a pak stála tak rovně, až to byla radost!
„Tak teď si příběhy nepovíme! Teď je musím vycvičit! Raz dva! Raz dva!“ A tak Ole Zavřioček písmenka cvičil a stála tak rovně a zdravě, jak jen může stát nějaká předloha. Ale když Ole Zavřioček odešel a Jarek se na ně ráno podíval, byla stejně ubohá jako předtím.
Úterý: Výlet do obrazu
Úterý.
Jakmile byl Jarek v posteli, dotkl se Ole Zavřioček svou malou kouzelnou stříkačkou všeho nábytku v pokoji. A hned se všechno dalo do povídání. Všechno mluvilo jen samo o sobě, kromě plivátka, staré misky, do které se dřív plivalo. To stálo mlčky a zlobilo se, že jsou ostatní tak namyšlení. Mluví jen o sobě a myslí jen na sebe. A vůbec nepomyslí na plivátko, které přece stojí tak skromně v koutě a nechá do sebe plivat.
Nad komodou visel velký obraz ve zlatém rámu. Byla na něm krajina s vysokými starými stromy a s květinami v trávě. Za lesem bylo velké jezero a z něj tekla řeka kolem mnoha zámků, daleko až do divokého moře.
Ole Zavřioček se svou kouzelnou stříkačkou dotkl obrazu a tu začali ptáci uvnitř zpívat. Větve stromů se pohnuly a mraky se opravdu daly do letu. Bylo vidět, jak jejich stín přechází po krajině.
Teď Ole Zavřioček zvedl malého Jarka k rámu. Jarek strčil nohy do obrazu, přímo do vysoké trávy, a tam stál. Slunce na něj svítilo mezi větvemi stromů. Rozběhl se k vodě a sedl si do malé loďky, která tam ležela. Byla natřená červeně a bíle a plachty se leskly jako stříbro. Loďku táhlo šest labutí. Všechny měly kolem krku zlatou korunku a na hlavě zářivou modrou hvězdu. Pluli kolem zelených lesů, kde stromy vyprávěly o loupežnících a čarodějnicích. A květiny vyprávěly o roztomilých malých elfech a o tom, co jim vyprávěli motýli.
Ty nejkrásnější ryby se šupinami jako stříbro a zlato pluly za loďkou. Občas vyskočily, až to zase čvachtlo ve vodě. A ptáci, červení i modří, malí i velcí, letěli ve dvou dlouhých řadách za nimi. Komáři tančili a chroust říkal bum, bum. Všichni chtěli Jarka doprovázet a každý měl nějaký příběh k vyprávění!
To byla tedy plavba! Chvíli byly lesy tak husté a tak temné. Chvíli zase byly jako ta nejkrásnější zahrada plná slunce a květin a stály tam veliké zámky ze skla a z mramoru. Na balkonech stály princezny. Všechno to byly malé holčičky, které Jarek dobře znal, protože si s nimi dřív hrál. Každá natahovala ruku a držela v ní to nejroztomilejší cukrové prasátko, jaké kdy nějaká cukrářka prodávala. Jarek se chytil jednoho konce cukrového prasátka, když proplouval kolem, a princezna držela pevně. A tak dostal každý svůj kousek, ona ten menší a Jarek ten úplně největší! U každého zámku stáli na stráži malí princové. Salutovali zlatými šavlemi a nechali pršet hrozinky a cínové vojáčky. To byli opravdoví princové!
Chvíli plul Jarek lesy, chvíli velikými sály nebo přímo středem města. Proplouval také městem, kde bydlela jeho chůva. Ta ho nosila v náručí, když byl docela malý chlapeček, a měla ho tolik ráda. A ona kývala a mávala a zpívala tu roztomilou básničku, kterou sama složila a poslala Jarkovi:
Myslím na tebe často, tak často, můj milý Jarku, ty sladký! Líbala jsem tvá malá ústa, tvé čelo i červené tvářičky. Slyšela jsem tvá první slova, pak jsem se s tebou musela rozloučit. Ať tě Pánbůh chrání tady na zemi, jsi andílek z jeho nebe!
A všichni ptáci zpívali s ní, květiny tančily na stoncích a staré stromy pokyvovaly. Bylo to, jako by jim Ole Zavřioček také vyprávěl příběhy.
Středa: Čáp na lodi
Středa.
Ne, jak venku lilo! Jarek to slyšel i ve spánku! A když Ole Zavřioček otevřel okno, stála voda až těsně pod ním. Venku bylo celé jezero, ale až k domu připlula ta nejnádhernější loď.
„Chceš se se mnou svézt, malý Jarku? Dnes v noci se můžeš dostat do cizích zemí a zítra být zase tady!“
A tu najednou stál Jarek ve svých svátečních šatech uprostřed té nádherné lodi. A hned bylo krásné počasí. Pluli ulicemi, obepluli kostel a teď bylo všechno jedno velké divoké moře. Pluli tak dlouho, že už nebylo vidět žádnou zemi, a uviděli hejno čápů. I čápi odlétali z domova a mířili do teplých krajin. Jeden čáp letěl za druhým a už uletěli tak daleko, tak daleko. Jeden z nich byl tak unavený, že ho křídla skoro nemohla unést. Byl úplně poslední v řadě a brzy zůstal pořádný kus pozadu. Nakonec s roztaženými křídly klesal níž a níž. Ještě párkrát mávl křídly, ale nepomohlo to. Teď se nohama dotkl lan na lodi, teď sklouzl po plachtě dolů a bum! Stál na palubě.
Malý námořník ho vzal a zavřel ho do kurníku ke slepicím, kachnám a krocanům. Ubohý čáp tam stál docela smutně mezi nimi.
„To je ale divný pták!“
A krocan se nafoukl, jak nejvíc mohl, a zeptal se, kdo je. A kachny couvaly a šťouchaly do sebe: „Pohni se! Pohni se!“
A čáp vyprávěl o teplé Africe, o pyramidách a o pštrosovi, který běhá pouští jako divoký kůň. Ale kachny nerozuměly, co říká, a tak do sebe šťouchaly: „Shodneme se na tom, že je hloupý?“
„Ano, jistě je hloupý!“ A pak zabručel. Tu čáp docela zmlkl a myslel na svou Afriku.
„Máte ale krásné tenké nohy! Prodáváte je na metry?“
„Chra, chra, chra!“ chechtaly se všechny kachny, ale čáp dělal, jako by to vůbec neslyšel.
„Můžete se klidně zasmát s námi, protože to bylo moc vtipně řečeno! Nebo to pro něj bylo snad moc obyčejné? Ach, ach! S ním není žádná legrace! Tak se pobavíme sami!“ A tak slepice kvokaly a kachny káchaly „kvik, kvak! kvik, kvak!“ Bylo až k neuvěření, jak skvěle se sami bavili.
Ale Jarek šel ke kurníku, otevřel dvířka a zavolal na čápa. A čáp za ním vyskočil na palubu. Teď si odpočinul a bylo to, jako by na Jarka kývl, aby mu poděkoval. Pak roztáhl křídla a odletěl do teplých krajin. Slepice kvokaly, kachny káchaly a krocanovi docela zrudla hlava.
„Zítra z vás uvaříme polévku!“ A pak se probudil a ležel ve své postýlce. To byla tedy zvláštní cesta, na kterou ho Ole Zavřioček tu noc vzal!
Čtvrtek: Myší svatba
Čtvrtek.
„Víš co? Hlavně se teď nelekni! Tady uvidíš malou myšku!“ A natáhl k němu ruku s tím lehounkým roztomilým zvířátkem. „Přišla tě pozvat na svatbu. Dnes v noci se budou brát dvě malé myšky. Bydlí dole pod podlahou ve spíži, kde tvoje maminka schovává jídlo. Mají tam prý moc krásný byt!“
„Ale jak se dostanu tou malou myší dírou v podlaze?“
„To nech na mně! Já už tě zmenším!“ A dotkl se Jarka svou kouzelnou stříkačkou. Jarek byl hned menší a menší, až nakonec nebyl větší než prst. „Teď si můžeš půjčit šaty od cínového vojáčka. Myslím, že by ti mohly padnout. A uniforma vypadá moc pěkně, když jde člověk na návštěvu!“
„No ano!“ A v okamžiku byl oblečený jako ten nejroztomilejší cínový vojáček.
„Nechcete se posadit do náprstku své maminky? Budu mít tu čest vás táhnout!“
„Ale ne, slečno, vy mě budete táhnout sama?“ A tak jeli na myší svatbu.
Nejdřív přijeli pod podlahou do dlouhé chodby. Byla tak nízká, že tam s náprstkem tak tak projeli. Celou chodbu osvětlovalo staré dřevo, které ve tmě svítilo.
„Nevoní to tu nádherně? Celá chodba je natřená slaninovou kůží! Krásnější už to být nemůže!“
Teď vjeli do svatebního sálu. Napravo tu stály všechny malé myší slečny. Šeptaly si a hihňaly se, jako by si jedna z druhé dělaly legraci. Nalevo stáli všichni myší páni a hladili si tlapkou vousy. Ale uprostřed podlahy bylo vidět ženicha s nevěstou. Stáli ve vyhlodané kůrce od sýra a před očima všech se pořád líbali. Byli přece zasnoubení a teď hned měli mít svatbu.
Pořád přicházelo víc a víc hostů. Jedna myš div neušlapala druhou. Ženich s nevěstou se postavili přímo do dveří, takže se nedalo ani ven, ani dovnitř. Celý sál byl stejně jako chodba natřený slaninovou kůží, to bylo celé pohoštění. Ale jako zákusek přinesli hrášek. Jedna malá myška z příbuzenstva do něj vykousala jméno ženicha a nevěsty, totiž jen první písmeno. To bylo něco docela mimořádného.
Všechny myši říkaly, že to byla krásná svatba a že si tam všichni moc hezky popovídali.
A pak jel Jarek zase domů. Byl sice mezi vznešenými hosty, ale musel se také pořádně schoulit. Musel se udělat malým a vlézt do uniformy cínového vojáčka.
Pátek: Svatba panenek
Pátek.
„Je neuvěřitelné, kolik dospělých by chtělo, abych za nimi přišel! Hlavně ti, kdo udělali něco zlého. ‚Hodný malý Ole,‘ říkají mi, ‚nemůžeme zavřít oči. Ležíme celou noc a vidíme všechno zlé, co jsme udělali. Sedí to na kraji postele jako oškliví malí skřítkové a stříká to na nás horkou vodu. Kdybys tak přišel a zahnal je, abychom se mohli pořádně vyspat.‘ A pak si tak hluboce povzdechnou: ‚My bychom ti rádi zaplatili. Dobrou noc, Ole! Peníze leží na okně.‘ Ale já to pro peníze nedělám.“
„Co budeme mít dnes v noci?“
„No, nevím, jestli máš chuť jít dnes v noci zase na svatbu. Bude to jiná svatba než ta včerejší. Tvoje sestra má velkou panenku, která vypadá jako pán a jmenuje se Herman. A ten se má oženit s panenkou Bertou. Kromě toho má panenka narozeniny, a proto přijde tolik dárků!“
„Ano, to já dobře znám. Vždycky, když panenky potřebují nové šaty, nechá je moje sestra slavit narozeniny nebo mít svatbu! To se už stalo určitě stokrát!“
„Ano, ale dnes v noci je to svatba sto první, a až bude sto první za námi, bude po všem! Proto bude i tahle tak nevídaná. Jen se podívej!“
A Jarek se podíval na stůl. Tam stál malý domeček z tvrdého papíru se světly v oknech. Všichni cínoví vojáčci stáli venku a zdravili zbraní. Ženich s nevěstou seděli na podlaze a opírali se o nohu stolu. Byli docela zamyšlení, a k tomu snad měli i důvod. Ale Ole Zavřioček si oblékl babiččinu černou sukni a oddal je! Když byl obřad u konce, zazpíval všechen nábytek v pokoji tuhle krásnou píseň, kterou napsala tužka. Zpívala se na stejnou melodii, jakou vojákům troubí na dobrou noc.
Ať naše píseň jak vítr vlétne k ženichu s nevěstou do domečku! Oba stojí rovně jako dřívka, vždyť jsou z kůže na rukavice! Hurá, hurá, dřívko a kůže! Zpíváme to nahlas, ať fouká, jak může!
A teď dostali dárky, ale řekli, že nechtějí nic k jídlu, protože jim stačí jejich láska.
„Budeme teď bydlet na venkově, nebo pojedeme do ciziny?“ A tak se šli poradit s vlaštovkou, která hodně cestovala, a se starou slepicí ze dvora, která pětkrát vyseděla kuřátka. A vlaštovka vyprávěla o krásných teplých krajinách. Visí tam veliké a těžké hrozny a vzduch je tam teplý a mírný. A hory tam mají barvy, jaké tady vůbec neznáme!
„Ale nemají naše kadeřavé zelí! Byla jsem jedno léto se všemi svými kuřátky na venkově. Byla tam jáma s pískem a kamínky, kde jsme mohli chodit a hrabat. A k tomu jsme mohli chodit i do zahrady se zelím! Ó, jak bylo zelené! Nedovedu si představit nic hezčího.“
„Ale jedna hlávka zelí vypadá jako druhá. A je tu tak často ošklivé počasí!“
„No, na to je člověk zvyklý!“
„Ale je tu zima, mrzne!“
„To zelí prospívá! A kromě toho můžeme mít také teplo! Neměli jsme snad před čtyřmi lety léto, které trvalo pět týdnů? Bylo tu takové vedro, že se nedalo dýchat! A pak tu nemáme všechna ta jedovatá zvířata, co mají v cizině! A nemáme tu loupežníky! Kdo si nemyslí, že naše země je nejkrásnější, je ničema! Ten si opravdu nezaslouží tady být!“ A pak se slepice rozplakala. „Já jsem také cestovala! Jela jsem v kbelíku skoro sto kilometrů! Cestování není vůbec žádná radost!“
„Ano, slepice je rozumná paní! Já také nemám ráda cestování po horách, protože je to jen nahoru a pak zase dolů! Ne, odstěhujeme se k té jámě s kamínky a budeme se procházet v zahradě se zelím!“
A tak to i zůstalo.
Sobota: Leštění hvězd
Sobota.
„Dostanu teď příběhy?“ Řekl malý Jarek, jakmile ho Ole Zavřioček uspal.
„Dnes večer na to nemáme čas.“ A rozevřel nad ním svůj nejkrásnější deštník. „Podívej se na tyhle Číňany!“ Celý deštník vypadal jako veliká čínská mísa. Byly na ní modré stromy a špičaté mosty a na nich stáli malí Číňané a kývali hlavou. „Do zítřka musíme mít celý svět pěkně vyleštěný. Zítra je přece svátek, je neděle. Musím do kostelních věží a podívat se, jestli malí kostelní skřítci leští zvony, aby hezky zněly. Musím ven na pole a podívat se, jestli větry ofukují prach z trávy a listí. A co je ta největší práce, musím sundat všechny hvězdy, abych je vyleštil. Beru si je do zástěry. Ale nejdřív musí mít každá hvězda své číslo. A stejné číslo dostane i dírka, ve které tam nahoře sedí, aby se hvězda mohla vrátit na své místo. Jinak by nedržely pevně a měli bychom moc padajících hvězd, jak by jedna padala za druhou!“
„Poslyšte, víte co, pane Zavřiočku? Jsem Jarkův pradědeček. Děkuji vám, že chlapci vyprávíte příběhy, ale nesmíte mu plést hlavu. Hvězdy se nedají sundat a vyleštit! Hvězdy jsou světy jako naše Země, a to je na nich právě to dobré!“ To řekl starý obraz pradědečka, který visel na stěně v pokoji, kde Jarek spal.
„Děkuji ti pěkně, ty starý pradědečku, děkuji ti pěkně! Jsi přece hlava rodiny, jsi ta pra-hlava! Ale já jsem starší než ty! Už staří Římané a Řekové mi říkali bůh snů! Chodil jsem do těch nejkrásnějších zámků a paláců a chodím tam pořád! Rozumím si s malými i s velkými! Teď můžeš vyprávět ty!“ A pak Ole Zavřioček odešel a vzal si deštník s sebou.
„To už člověk asi nesmí říct svůj názor!“
A pak se Jarek probudil.
Neděle: Druhý Ole
Neděle.
„Dobrý večer!“ Jarek kývl, ale pak vyskočil a otočil obraz pradědečka ke zdi, aby se zase nepletl do řeči jako včera.
„Teď mi musíš vyprávět příběh o pěti zelených hrášcích, co bydleli v jednom lusku. A o kohoutí nožce, která chtěla za ženu slepičí nožku. A o látací jehle, která byla tak nafoukaná, že si myslela, že je šicí jehla!“
„Dobrého může být taky moc! Raději ti něco ukážu, víš! Ukážu ti svého bratra. Jmenuje se také Ole Zavřioček, ale nepřijde k nikomu víc než jednou. A když přijde, vezme ho s sebou na koně a vypráví mu příběhy. Umí jen dva. Jeden je tak krásný, že si ho nikdo na světě nedovede představit. A druhý je tak ošklivý a hrozný, že to ani nejde popsat!“ A pak Ole Zavřioček zvedl malého Jarka do okna a řekl: „Tam uvidíš mého bratra, toho druhého Oleho Zavřiočka! Říkají mu také Smrt! Vidíš, vůbec nevypadá zle jako v obrázkových knížkách, kde je samá kost! Ne, na kabátě má stříbrné vyšívání, je to ta nejkrásnější uniforma jezdeckého vojáka! Plášť z černého sametu vlaje za ním přes koně! Podívej, jak jede cvalem.“
A Jarek viděl, jak ten druhý Ole Zavřioček ujížděl a bral na koně mladé i staré lidi. Některé posadil dopředu a jiné dozadu, ale vždycky se nejdřív zeptal: „Jak to vypadá s vysvědčením?“ „Dobře!“ Odpovídali všichni. „Ano, ať se sám podívám!“ A tak mu museli vysvědčení ukázat. A všichni, kdo měli „velmi dobře“ a „výborně“, se dostali dopředu na koně a slyšeli ten krásný příběh. Ale ti, kdo měli „docela dobře“ a „dostatečně“, museli dozadu a slyšeli ten ošklivý příběh. Třásli se a plakali a chtěli z koně seskočit. Ale vůbec to nešlo, protože k němu hned přirostli.
„Ale Smrt je přece ten nejkrásnější Ole Zavřioček! Toho se nebojím!“
„To se ani nemusíš! Jen se starej, abys měl dobré vysvědčení!“
„Ano, to je moudré! Přece jen to pomáhá, když člověk řekne svůj názor!“ Zamumlal obraz pradědečka a byl spokojený.
Vidíš, to je příběh o Olem Zavřiočkovi! Dnes večer ti může sám vyprávět ještě něco dalšího!
O textu
- Ole Zavřioček (Ole Lukøie) – Hans Christian Andersen
Volný český překlad z originálu upravený pro poslech (kratší věty, jednodušší jména a reálie), úpravy prošly lidskou revizí. Jak příběhy vznikají.




