Přeskočit na obsah
Ospalá knihovna

Rozdělat oheň

Jack London · 51 min

svazek 10 · k poslechu · Amerika

Americký spisovatel Jack London strávil zimu na přelomu let 1897 a 1898 na Klondiku, v době zlaté horečky na Yukonu. Tuto povídku otiskl v jednom americkém časopise roku 1908. Muž, který na Severu prožívá teprve svou první zimu, se vydá se psem po zamrzlém potoce za kamarády do tábora. Mráz je tuhší, než si připouští: teploměr klesá skoro k šedesáti stupňům pod nulou.

Poslouchat i jinde: Spotify · Apple Podcasts · YouTube Music · Pocket Casts · RSS

Poslat přes WhatsApp · e-mail

Na dobrý spánek: Telefon v posteli · Fungují příběhy na dobrou noc?

O autorovi: Jack London (1876–1916)

Americký spisovatel. Jako mladík se vydal za zlatem na Klondike na severu Kanady. Tamní mráz a divočina se staly tématem jeho knih Volání divočiny a Bílý tesák i povídky Rozdělat oheň.

Kapitoly

  1. Úvod
  2. Rozdělat oheň
  3. Nováček bez představivosti
  4. Pes, který znal mráz
  5. Cesta korytem Henderson Creeku
  6. Skryté pasti pod sněhem
  7. Poledne u soutoku
  8. Dál podél levého ramene
  9. Oheň s mokrýma nohama
  10. Rada starousedlíka ze Sulphur Creeku
  11. Znovu rozdělat oheň
  12. Ztuhlé prsty a svazek sirek
  13. Všechny sirky najednou
  14. Divoký nápad při pohledu na psa
  15. Útěk korytem potoka
  16. Pes věrně v patách
Číst celý text (5582 slov)

Rozdělat oheň

Den se rozbřeskl studený a šedý, nesmírně studený a šedý, když muž odbočil z hlavní yukonské stezky a vyšplhal se na vysoký hliněný břeh. Odtud vedla na východ hustým smrkovým lesem nezřetelná, málo prošlapaná stezka. Břeh byl strmý a muž se nahoře zastavil, aby popadl dech. Sám před sebou to omluvil tím, že se podíval na hodinky. Bylo devět hodin. Slunce nikde, ani náznak slunce, ačkoli na obloze nebyl jediný mráček. Byl jasný den, a přece jako by na všem ležel nehmatatelný příkrov, jemné šero, které den zatemňovalo, a to proto, že chybělo slunce. Muže to netrápilo. Na nedostatek slunce byl zvyklý. Už celé dny slunce neviděl. Věděl, že musí uplynout ještě několik dní, než ta veselá koule přesně na jihu sotva vykoukne nad obzor a hned zase zmizí z dohledu.

Muž se ohlédl po cestě, kterou přišel. Yukon tu byl kilometr a půl široký a skrytý pod téměř metrem ledu. Na tom ledu ležela stejně silná vrstva sněhu. Všechno bylo čistě bílé a mírně se to vlnilo tam, kde se při zamrzání nakupily ledové kry. Na sever i na jih, kam až oko dohlédlo, se táhla nepřerušená bělost. Jen tenká tmavá čárka jako vlas se klikatila a vinula od smrky porostlého ostrova na jihu. Klikatila se a vinula dál na sever, kde mizela za dalším smrky porostlým ostrovem. Ta tmavá vlasová čárka byla stezka – hlavní stezka. Na jih vedla osm set kilometrů k průsmyku Chilcoot, do Dyea a k slanému moři. Na sever vedla sto deset kilometrů do Dawsonu a ještě dál na sever 1600 kilometrů do Nulata. A nakonec až do Saint Michael u Beringova moře, skoro dva a půl tisíce kilometrů.

Nováček bez představivosti

Ta tajemná vlasová stezka táhnoucí se do nedohledna, slunce, které na obloze chybělo, ten strašlivý mráz, podivnost a tajuplnost toho všeho. Ale nic z toho na muže nijak nezapůsobilo. Nebylo to tím, že by na to byl dlouho zvyklý. Byl v té zemi nováčkem, čečákem, a tohle byla jeho první zima. Potíž s ním byla v tom, že neměl představivost. Ve věcech života byl rychlý a bystrý, ale jen ve věcech samých, ne v jejich smyslu. Pětačtyřicet stupňů pod nulou byl krutý mráz. Takový fakt na něj působil jako zima a nepohodlí, a to bylo všechno. Nepřivedl ho k úvahám o jeho vlastní křehkosti tvora závislého na teplotě. Ani o křehkosti člověka vůbec, který dokáže žít jen v jistých úzkých mezích tepla a chladu. A odtud ho už nevedl dál, na pole dohadů o nesmrtelnosti a o místě člověka ve vesmíru. Pětačtyřicet pod nulou pro něj znamenalo kousnutí mrazu, které bolí a proti kterému se člověk musí chránit palčáky, klapkami na uši, teplými mokasíny a tlustými ponožkami. Pětačtyřicet stupňů pod nulou bylo pro něj prostě a přesně pětačtyřicet stupňů pod nulou. Že by v tom mohlo být ještě něco víc, taková myšlenka ho nikdy nenapadla.

Když se obrátil k další cestě, zkusmo si odplivl. Ozvalo se ostré, výbušné prasknutí, které ho polekalo. Plivl znovu. A znovu slina praskla ve vzduchu, dřív než stačila dopadnout do sněhu. Věděl, že při pětačtyřiceti pod nulou slina praská na sněhu, ale tahle praskla ve vzduchu. Bezpochyby bylo chladněji než pětačtyřicet pod nulou – o kolik, to nevěděl. Na teplotě ale nezáleželo. Mířil ke starému nalezišti na levém rameni potoka Henderson Creek, kde už byli chlapi. Ti přešli přes rozvodí z kraje kolem Indian Creeku. On šel oklikou, aby se podíval, jestli by se na jaře daly z ostrovů na Yukonu dostat klády. V táboře bude v šest. Trochu po setmění, pravda, ale chlapi tam budou, bude hořet oheň a teplá večeře bude hotová. A co se oběda týče – přitiskl dlaň na bouli, která mu vyčnívala pod kabátem. Byla i pod košilí, zabalená v kapesníku, a ležela na holé kůži. Jen tak se dalo zabránit tomu, aby placky zmrzly. Spokojeně se pro sebe usmál, když na ty placky pomyslel: každá rozkrojená a nasáklá slaninovým tukem a v každé štědrý plátek opečené slaniny.

Ponořil se mezi velké smrky. Stezka byla sotva znatelná. Od chvíle, kdy tudy projely poslední saně, napadlo dobrých třicet centimetrů sněhu, a on byl rád, že saně nemá a jde nalehko. Vlastně nenesl nic než oběd zabalený v kapesníku. Překvapilo ho ovšem, jaká je zima. Opravdu je zima, usoudil, když si rukou v palčáku třel zkřehlý nos a lícní kosti. Měl hustý, teplý vous, ale chlupy na tváři nechránily vystouplé lícní kosti ani dychtivý nos, který se útočně vystrkoval do mrazivého vzduchu.

Pes, který znal mráz

Muži v patách klusal pes, velký místní husky, pravý vlčák, s šedou srstí. Ani vzhledem, ani povahou se nijak nelišil od svého bratra, divokého vlka. Ten strašný mráz zvíře skličoval. Vědělo, že tohle není čas na cestu. Jeho instinkt mu vyprávěl pravdivější příběh, než jaký muži vyprávěl jeho úsudek. Ve skutečnosti nebylo jen chladněji než pětačtyřicet pod nulou. Bylo chladněji než padesát pod nulou, než pětapadesát pod nulou. Bylo skoro šedesát stupňů pod nulou, skoro šedesát stupňů mrazu. Pes o teploměrech nevěděl nic. Možná v jeho mozku nebylo žádné ostré vědomí krutého mrazu, jaké bylo v mozku muže. Ale zvíře mělo svůj instinkt. Pociťovalo neurčitou, ale hrozivou obavu, která ho krotila a nutila ho plížit se muži v patách. Dychtivě zkoumalo každý jeho neobvyklý pohyb, jako by čekalo, že se utáboří nebo si někde najde úkryt a rozdělá oheň. Pes znal oheň a chtěl oheň, anebo se zahrabat pod sníh a schoulit se tak, aby jeho teplo neunikalo do vzduchu.

Zmrzlá vlhkost jeho dechu se mu usadila na srsti jako jemný jinovatkový prášek a zvlášť pysky, čenich a řasy měl zbělené zkrystalizovaným dechem. Mužovy rezavé vousy a knír byly ojíněné také, ale pevněji: usazenina měla podobu ledu a s každým teplým, vlhkým výdechem přibývala. Muž navíc žvýkal tabák a ledový náhubek mu svíral rty tak pevně, že si nemohl očistit bradu, když šťávu vyplivoval. Výsledkem bylo, že mu na bradě rostl křišťálový vous barvy a tvrdosti jantaru. Kdyby upadl, roztříštil by se jako sklo na křehké střepy. Ale ten přívěsek mu nevadil. Byla to daň, kterou v té zemi platili všichni žvýkači tabáku, a on už venku zažil dvě vlny mrazů. Tak studené jako tahle nebyly, to věděl. Ale podle lihového teploměru v Sixty Mile věděl, že se tehdy naměřilo pětačtyřicet a osmačtyřicet pod nulou.

Cesta korytem Henderson Creeku

Několik kilometrů šel vytrvale rovným lesem, přešel širokou pláň porostlou bulty ostřic a sestoupil ze břehu na zamrzlé koryto malého potoka. To byl Henderson Creek a věděl, že je patnáct kilometrů od soutoku. Podíval se na hodinky. Bylo deset. Šel rychlostí šest kilometrů za hodinu a spočítal si, že k soutoku dorazí v půl jedné. Rozhodl se, že tu událost oslaví tím, že tam sní oběd.

Pes se mu zase zařadil k patám, s ocasem svěšeným malomyslností, a muž rázoval dál korytem potoka. Brázda staré saňové stopy byla jasně vidět, ale otisky posledních sanic zakrývalo dobrých třicet centimetrů sněhu. Celý měsíc tím tichým potokem nikdo nešel nahoru ani dolů. Muž vytrvale pokračoval. Nebyl zvyklý mnoho přemýšlet a zrovna teď neměl o čem, leda o tom, že u soutoku sní oběd a v šest bude v táboře s chlapy. Neměl s kým mluvit, a i kdyby měl, mluvit by nemohl kvůli ledovému náhubku na ústech. A tak dál jednotvárně žvýkal tabák a prodlužoval svůj jantarový vous.

Občas se mu znovu vynořila myšlenka, že je hrozná zima a že takovou zimu ještě nezažil. Za chůze si hřbetem palčáku třel lícní kosti a nos. Dělal to bezděčně a každou chvíli střídal ruce. Ale ať třel sebevíc, jakmile přestal, lícní kosti mu zdřevěněly a hned nato zdřevěněla i špička nosu. Tváře si určitě omrzne. To věděl a s lítostí si pomyslel, že si nevyrobil pásek přes nos, jaký nosil Bud, když přišly mrazy. Takový pásek vedl i přes tváře a chránil je. Ale vlastně na tom tolik nezáleželo. Co jsou omrzlé tváře? Trochu to bolí, nic víc. Nikdy to není nic vážného.

Skryté pasti pod sněhem

Ačkoli měl hlavu prázdnou, byl bystrý pozorovatel. Všímal si, jak se potok mění, všímal si zákrut a ohybů i zátarasů z naplaveného dříví, a vždycky pozorně sledoval, kam šlape. Jednou, když obcházel zákrutu, prudce uskočil jako polekaný kůň, stočil se stranou od místa, kudy šel, a ustoupil o několik kroků zpátky po stezce. Věděl, že potok je zamrzlý až na dno – v té arktické zimě nemohl žádný potok udržet vodu. Ale věděl také, že ze svahů vyvěrají prameny, které tečou pod sněhem po ledu potoka. Věděl, že ani nejkrutější mrazy tyhle prameny nezmrazí, a věděl také, jak jsou nebezpečné. Byly to pasti. Skrývaly pod sněhem tůňky vody, které mohly být hluboké na dlaň, anebo skoro na metr. Někdy je zakrývala ledová slupka silná jen něco přes centimetr a tu zase zakrýval sníh. Jindy se střídaly vrstvy vody a ledové slupky, takže když se člověk probořil, propadal se ještě chvíli dál a někdy se namočil až po pás.

Proto taky tak zpanikařil a uskočil. Ucítil, jak se mu něco podává pod nohama, a uslyšel praskot ledové slupky skryté pod sněhem. A namočit si nohy v takovém mrazu znamenalo potíže a nebezpečí. Přinejmenším to znamenalo zdržení, protože by musel zastavit a rozdělat oheň a pod jeho ochranou se zout, zatímco by sušil ponožky a mokasíny. Stál a prohlížel si koryto potoka a jeho břehy a usoudil, že voda teče zprava. Chvíli uvažoval a třel si nos a tváře, pak to obešel zleva, opatrně našlapoval a každý krok nejdřív zkoušel. Jakmile byl z nebezpečí venku, vzal si do úst nový kus tabáku a rázoval dál svým tempem šesti kilometrů za hodinu.

Během dalších dvou hodin narazil na několik podobných pastí. Sníh nad skrytými tůňkami obvykle vypadal propadle, jako zcukernatělý, a nebezpečí tak prozrazoval. Jednou však unikl jen o vlásek. A jindy, když tušil nebezpečí, přinutil psa, aby šel napřed. Pes nechtěl. Držel se vzadu, dokud ho muž nepostrčil, a pak rychle přeběhl po bílé, neporušené ploše. Najednou se probořil, zmítal se stranou a vyškrábal se na pevnější místo. Namočil si přední tlapy a nohy a voda, která na něm ulpěla, se téměř okamžitě změnila v led. Rychle se snažil olízat led z nohou, pak si lehl do sněhu a začal vykousávat led, který se mu utvořil mezi prsty. Byla to věc instinktu. Kdyby tam led nechal, rozbolely by ho tlapy. To nevěděl. Jen poslouchal tajemné nutkání, které se zvedalo z nejhlubších zákoutí jeho bytosti. Ale muž to věděl, protože si o tom udělal úsudek. Sundal si palčák z pravé ruky a pomohl kousky ledu vytrhat. Nenechal prsty odkryté déle než minutu a žasl, jak rychle mu zdřevěněly. Opravdu byla zima. Spěšně si natáhl palčák a divoce si ruku tloukl o prsa.

Poledne u soutoku

Ve dvanáct byl den nejjasnější. Slunce však bylo na své zimní pouti příliš daleko na jihu, než aby se vyhouplo nad obzor. Mezi ním a potokem Henderson Creek se klenulo vydutí Země a muž tu v poledne kráčel pod jasnou oblohou a nevrhal žádný stín. Přesně v půl jedné, na minutu, dorazil k soutoku. Měl radost, jak rychle šel. Když to tempo udrží, bude s chlapy určitě v šest. Rozepnul si kabát a košili a vytáhl oběd. Netrvalo to déle než čtvrt minuty, a přece se za tu krátkou chvíli odkrytých prstů zmocnila necitlivost. Palčák si nenasadil, ale místo toho prsty tucetkrát prudce udeřil o stehno. Pak si sedl na zasněžený kmen, aby se najedl. Pálení, které přišlo po úderech prstů o stehno, ustalo tak rychle, že se polekal. Ani nestačil kousnout do placky. Znovu a znovu prsty tloukl, pak je vrátil do palčáku a obnažil druhou ruku, aby mohl jíst. Zkusil si ukousnout, ale ledový náhubek mu to nedovolil. Zapomněl rozdělat oheň a rozmrazit se. Uchechtl se své hlouposti, a jak se uchechtával, všiml si, že se mu do odkrytých prstů plíží necitlivost. Všiml si také, že pálení, které ucítil v prstech u nohou, hned jak si sedl, už zase odeznívá. Uvažoval, jestli má prsty u nohou teplé, nebo necitlivé. Pohnul jimi v mokasínech a usoudil, že necitlivé.

Rychle si natáhl palčák a vstal. Trochu se polekal. Dupal sem a tam, dokud se mu pálení do nohou nevrátilo. Opravdu je zima, pomyslel si. Ten chlapík ze Sulphur Creeku mluvil pravdu, když vyprávěl, jaká tu umí být zima. A on se mu tehdy vysmál! To jen ukazuje, že si člověk nemá být ničím moc jistý. O tom nebylo pochyb, byla zima. Chodil sem a tam, dupal a mlátil pažemi, dokud ho vracející se teplo neuklidnilo. Pak vytáhl sirky a pustil se do rozdělávání ohně. V podrostu, kde loňská jarní velká voda zanechala zásobu proschlých větviček, nasbíral dříví. Opatrně, od malého začátku, brzy rozdmýchal plápolající oheň. Nad ním si rozmrazil led z obličeje a pod jeho ochranou snědl své placky. Mráz vesmírných prostor byl pro tuto chvíli přelstěn. Pes si oheň užíval. Natáhl se dost blízko, aby se ohřál, a dost daleko, aby si neopálil srst.

Dál podél levého ramene

Když muž dojedl, nacpal si dýmku a v klidu a pohodlí si zakouřil. Pak si natáhl palčáky, pevně si upravil klapky čepice kolem uší a vydal se po stezce podél potoka do levého ramene. Pes byl zklamaný a toužebně se ohlížel k ohni. Tenhle muž neznal mráz. Možná že všechna pokolení jeho předků mráz neznala, opravdový mráz, mráz skoro šedesát stupňů pod nulou. Ale pes to věděl. Věděli to všichni jeho předkové a on to vědění zdědil. A věděl, že není dobré toulat se venku v tak strašném mrazu. Teď byl čas ležet schoulený v díře ve sněhu a čekat, až se přes tvář vesmíru, odkud ten mráz přicházel, zatáhne opona mraků. Na druhou stranu mezi psem a mužem nebyla žádná vřelá důvěrnost. Pes byl mužovým otrokem a dřel pro něj. Jediná pohlazení, jakých se mu kdy dostalo, byla pohlazení biče a drsných, výhrůžných hrdelních zvuků, které bičem hrozily. Proto se pes nijak nesnažil muži sdělit svou obavu. Nezáleželo mu na mužově blahu. Toužil zpátky k ohni kvůli sobě. Ale muž hvízdl a promluvil na něj hlasem, v němž práskal bič, a pes se mu zařadil k patám a šel za ním.

Muž si vzal do úst kus tabáku a začal si pěstovat nový jantarový vous. Vlhký dech mu také rychle zbělil knír, obočí i řasy. Na levém rameni Henderson Creeku zřejmě tolik pramenů nebylo a muž půl hodiny neviděl po žádném ani stopu. A pak se to stalo. Na místě, kde nebylo nic znát, kde měkký, neporušený sníh jako by sliboval pevnou půdu pod sebou, se muž probořil. Nebylo to hluboko. Namočil se do půli lýtek, než se vyhrabal na pevnou krustu.

Rozzlobil se a nahlas proklel svou smůlu. Doufal, že bude s chlapy v táboře v šest, a tohle ho zdrží o hodinu, protože bude muset rozdělat oheň a vysušit si obuv. V tak nízké teplotě to bylo nezbytné – tolik věděl. Zabočil ke břehu a vyšplhal se na něj. Nahoře, zapletené v podrostu kolem kmenů několika malých smrků, ležely nánosy suchého dříví, které tu nechala velká voda. Byly to hlavně klacíky a větvičky, ale i větší kusy proschlých větví a jemná suchá loňská tráva. Hodil na sníh několik velkých kusů. To posloužilo jako základ a zabránilo, aby se mladý plamen utopil ve sněhu, který by jinak rozpustil. Plamen získal tak, že přiložil sirku k malému proužku březové kůry, který vytáhl z kapsy. Ten chytal ještě ochotněji než papír. Položil ho na základ a živil mladý plamen chomáčky suché trávy a těmi nejtenčími suchými větvičkami.

Oheň s mokrýma nohama

Pracoval pomalu a pečlivě, plně si vědom nebezpečí. Postupně, jak plamen sílil, přikládal větší a větší větvičky. Dřepěl ve sněhu, vytahoval větvičky z houští, kde byly zapletené, a přikládal je rovnou do plamene. Věděl, že nesmí selhat. Když je skoro šedesát pod nulou, nesmí člověk při prvním pokusu o oheň selhat – tedy pokud má mokré nohy. Má-li nohy suché a selže, může skoro kilometr běžet po stezce a obnovit si krevní oběh. Ale oběh v mokrých a mrznoucích nohou se při takovém mrazu během obnovit nedá. Ať běží sebe rychleji, mokré nohy mu zmrznou o to víc.

To všechno muž věděl. Starousedlík ze Sulphur Creeku mu o tom vyprávěl loni na podzim a teď tu radu oceňoval. Z nohou se mu už vytratil všechen cit. Aby mohl rozdělat oheň, musel si sundat palčáky a prsty mu rychle zdřevěněly. Tempo šesti kilometrů za hodinu udržovalo jeho srdce v chodu, takže pumpovalo krev k povrchu těla a do všech končetin. Ale jakmile se zastavil, pumpa zpomalila. Mráz vesmíru udeřil na nechráněný cíp planety. A protože on stál právě na tom nechráněném cípu, dopadla na něj plná síla té rány. Krev v jeho těle před ní ucouvla. Krev byla živá, jako pes, a jako pes se chtěla schovat a ukrýt před tím strašným mrazem. Dokud šel rychlostí šest kilometrů za hodinu, hnal tu krev chtě nechtě k povrchu. Teď ale opadala a stahovala se do hlubin těla. Končetiny pocítily její nedostatek jako první. Mokré nohy mu mrzly tím rychleji a odkryté prsty tím rychleji necitlivěly, ačkoli ještě nezačaly mrznout. Nos a tváře už mrzly a kůže na celém těle chladla, jak z ní ustupovala krev.

Rada starousedlíka ze Sulphur Creeku

Ale byl v bezpečí. Prsty u nohou, nos a tváře mráz jen ožehne, protože oheň se začínal pořádně rozhořívat. Přikládal větvičky tlusté jako prst. Za další minutu bude moct přikládat větve tlusté jako zápěstí. Pak si zuje mokrou obuv, a zatímco bude schnout, bude si u ohně hřát bosé nohy – nejdřív si je ovšem vydrhne sněhem. Oheň se podařil. Byl v bezpečí. Vzpomněl si na radu starousedlíka ze Sulphur Creeku a usmál se. Starousedlík mu s velkou vážností vštěpoval, že na Klondiku nesmí nikdo cestovat sám, když je víc než pětačtyřicet pod nulou. Nu, tak tady byl. Nehoda se mu stala, byl sám, a zachránil se. Ti starousedlíci jsou, někteří z nich, dost jako báby, pomyslel si. Člověk musí jen neztratit hlavu a všechno bude v pořádku. Každý, kdo je chlap, může cestovat sám. Ale bylo překvapivé, jak rychle mu tváře a nos mrzly. A nemyslel si, že by mu prsty mohly za tak krátkou dobu tak odumřít. A odumřelé byly, protože je sotva dokázal sevřít, aby uchopil větvičku, a připadaly mu vzdálené od těla i od něj samého. Když se větvičky dotkl, musel se podívat, jestli ji drží, nebo ne. Jako by se dráty mezi ním a konečky prstů skoro všechny přetrhaly.

To všechno ale moc neznamenalo. Tady byl oheň, praskal a prskal a s každým tančícím plamenem sliboval život. Začal si rozvazovat mokasíny. Byly obalené ledem. Tlusté německé ponožky byly až do půli lýtek jako železné pochvy. A tkaničky mokasínů byly jako ocelové pruty, celé zkroucené a zauzlované jako po nějakém požáru. Chvíli za ně tahal zdřevěnělými prsty, pak si uvědomil, jak je to marné, a vytáhl nůž z pouzdra.

Ale než stačil tkaničky přeříznout, stalo se to. Byla to jeho vlastní vina, nebo spíš jeho chyba. Neměl rozdělávat oheň pod smrkem. Měl ho rozdělat na volném prostranství. Ale bylo snazší tahat větvičky z houští a házet je rovnou do ohně. Jenže strom, pod kterým to dělal, nesl na větvích náklad sněhu. Celé týdny nefoukal vítr a každá větev byla obtěžkaná až po okraj. Pokaždé, když vytáhl větvičku, strom maličko rozechvěl – neznatelně, pokud šlo o něj, ale dost na to, aby přivodil pohromu. Vysoko ve stromě jedna větev shodila svůj náklad sněhu. Ten dopadl na větve pod ní a ty se také převrhly. Tak to pokračovalo, šířilo se to a zachvátilo to celý strom. Rostlo to jako lavina a bez varování se to zřítilo na muže i na oheň, a oheň byl pryč! Tam, kde hořel, ležela pokrývka čerstvého, rozházeného sněhu.

Znovu rozdělat oheň

Muž byl otřesen. Bylo to, jako by právě uslyšel vlastní rozsudek smrti. Chvíli seděl a zíral na místo, kde býval oheň. Pak se velmi uklidnil. Možná měl starousedlík ze Sulphur Creeku pravdu. Kdyby měl aspoň druha na cestu, nebyl by teď v žádném nebezpečí. Druh mohl rozdělat oheň. Nu, teď bylo na něm, aby oheň rozdělal znovu, a tentokrát nesměl selhat. I kdyby se mu to povedlo, nejspíš přijde o nějaké prsty na nohou. Nohy už musí mít ošklivě omrzlé a nějakou dobu potrvá, než bude druhý oheň hořet.

Takové byly jeho myšlenky, ale neseděl a nepřemítal o nich. Celou dobu, co mu běžely hlavou, pracoval. Připravil nový základ pro oheň, tentokrát na volném prostranství, kde ho žádný zrádný strom nemohl zasypat. Pak nasbíral z naplavenin po velké vodě suchou trávu a drobné větvičky. Nedokázal sevřít prsty, aby je vytahal, ale mohl je sbírat po hrstech. Tak se mu do nich dostalo mnoho trouchnivých větviček a kousků zeleného mechu, které se nehodily, ale líp to nešlo. Pracoval metodicky, dokonce nasbíral náruč větších větví, které použije později, až oheň zesílí. A celou tu dobu pes seděl a pozoroval ho s jakousi toužebnou dychtivostí v očích. Viděl v něm totiž toho, kdo obstarává oheň, a oheň ne a ne přijít.

Když bylo všechno připraveno, sáhl muž do kapsy pro druhý kus březové kůry. Věděl, že tam kůra je, a přestože ji prsty necítil, slyšel, jak suše šustí, když po ní šmátral. Ať se snažil sebevíc, nedokázal ji uchopit. A celou dobu měl v sobě vědomí, že mu každým okamžikem mrznou nohy. Ta myšlenka ho hnala k panice, ale bránil se jí a zachovával klid. Zuby si natáhl palčáky a mlátil pažemi sem a tam a ze všech sil si tloukl rukama o boky. Dělal to vsedě a pak i vstoje. A celou tu dobu seděl pes ve sněhu, huňatý vlčí ocas teple obtočený kolem předních tlap, ostré vlčí uši napjatě nastražené dopředu, a pozoroval muže. A muž, zatímco tloukl a mlátil pažemi a rukama, hleděl na tvora, kterému bylo teplo a bezpečno v jeho přirozeném kožichu. A cítil, jak se ho zmocňuje mohutná vlna závisti.

Ztuhlé prsty a svazek sirek

Po nějaké chvíli zaznamenal první vzdálené signály citu v otloukaných prstech. Slabé mravenčení sílilo, až z něj byla pálivá, nesnesitelná bolest, kterou však muž vítal s uspokojením. Stáhl si palčák z pravé ruky a vytáhl březovou kůru. Obnažené prsty mu rychle znovu tuhly. Potom vytáhl svazek sirek. Ale strašlivý mráz už z jeho prstů vyhnal život. Když se snažil oddělit jednu sirku od ostatních, celý svazek mu spadl do sněhu. Snažil se ho ze sněhu sebrat, ale nepovedlo se mu to. Mrtvé prsty nedokázaly ani nahmatat, ani sevřít. Byl velmi opatrný. Vyhnal z mysli myšlenku na mrznoucí nohy, nos a tváře a celou duší se věnoval sirkám. Díval se a zrak mu nahrazoval hmat. Když viděl prsty po obou stranách svazku, sevřel je – tedy chtěl je sevřít, ale dráty byly přetrhané a prsty neposlechly. Natáhl si palčák na pravou ruku a zuřivě jí tloukl o koleno. Pak oběma rukama v palčácích nabral svazek sirek i se spoustou sněhu do klína. Ale nijak si tím nepomohl.

Po chvíli manipulování se mu podařilo dostat svazek mezi spodky dlaní v palčácích. Takhle ho donesl k ústům. Když je s velkým úsilím otevřel, led zapraskal a zapukal. Stáhl spodní čelist, ohrnul horní ret z cesty a horními zuby škrábal po svazku, aby oddělil jednu sirku. Podařilo se mu jednu získat a upustil ji do klína. Nijak si nepomohl. Nemohl ji sebrat. Pak na něco přišel. Vzal ji do zubů a škrtl s ní o nohu. Škrtal dvacetkrát, než se mu ji podařilo zapálit. Když vzplanula, přidržel ji zuby u březové kůry. Ale dým z hořící síry mu vnikl do nosu a do plic a vyvolal křečovitý kašel. Sirka spadla do sněhu a zhasla.

Všechny sirky najednou

Starousedlík ze Sulphur Creeku měl pravdu, pomyslel si v chvíli ovládaného zoufalství, která následovala. Když je víc než pětačtyřicet pod nulou, měl by člověk cestovat s parťákem. Tloukl rukama, ale nedokázal v nich probudit žádný cit. Náhle si obnažil obě ruce a zuby si strhl palčáky. Sevřel celý svazek mezi spodky dlaní. Svaly paží mu nezmrzly, a tak mohl spodky dlaní pevně přitisknout k sirkám. Pak škrtl celým svazkem o nohu. Svazek vzplanul, sedmdesát sirek najednou! Nefoukal žádný vítr, který by je sfoukl. Držel hlavu stranou, aby unikl dusivým výparům, a přidržel hořící svazek u březové kůry. Jak ho tak držel, ucítil v ruce cit. Pálilo se mu maso. Cítil ten pach. Cítil to hluboko pod kůží. Ten pocit přešel v bolest, která byla stále prudší. A přesto to snášel a neohrabaně držel plamen sirek u kůry. Ta se nechtěla snadno vznítit, protože jí v cestě byly jeho vlastní hořící ruce a pohlcovaly většinu plamene.

Nakonec, když už nemohl vydržet, ruce od sebe trhnutím odtáhl. Hořící sirky zasyčely ve sněhu, ale březová kůra hořela. Začal na plamen klást suchou trávu a nejtenčí větvičky. Nemohl si vybírat, protože palivo musel zvedat mezi spodky dlaní. Na větvičkách ulpívaly kousky trouchnivého dřeva a zeleného mechu a on je, jak to šlo, okusoval zuby. Plamen opatroval pečlivě a nemotorně. Znamenal život a nesměl uhasnout. Krev se mu stahovala z povrchu těla, a tak se začal třást a byl ještě nemotornější. Velký kus zeleného mechu spadl přímo na malý oheň. Snažil se ho prsty odstrčit, ale roztřesené tělo způsobilo, že strčil příliš daleko, a rozbořil jádro malého ohně. Hořící tráva a drobné větvičky se rozdělily a rozsypaly. Pokusil se je znovu shrnout dohromady, ale navzdory veškerému vypětí ho třas přemohl a větvičky byly beznadějně rozházené. Z každé vyšel obláček kouře a zhasla. Ten, kdo obstarával oheň, selhal. Netečně se rozhlížel kolem a pohled mu padl na psa. Ten seděl naproti němu ve sněhu za troskami ohně a neklidně se ošíval. Lehce zvedal jednu přední tlapu a pak druhou a s toužebnou dychtivostí přenášel váhu z jedné na druhou.

Divoký nápad při pohledu na psa

Pohled na psa mu vnukl divoký nápad. Vzpomněl si na příběh o muži, kterého zastihla vánice, a on zabil vola, vlezl mu do těla a tak se zachránil. Zabije psa a ponoří ruce do teplého těla, dokud z nich nevyprchá necitlivost. Pak bude moct rozdělat další oheň. Promluvil na psa a volal ho k sobě. Ale v jeho hlase zazněl podivný tón strachu, který zvíře vylekal, protože nikdy předtím neslyšelo muže takhle mluvit. Něco nebylo v pořádku a pes svou podezíravou povahou vycítil nebezpečí. Nevěděl jaké, ale kdesi, nějak, se v jeho mozku zrodila obava z muže. Při zvuku mužova hlasu přitiskl uši k hlavě a jeho neklidné ošívání, zvedání a přešlapování předními tlapami ještě zesílilo, ale k muži nepřišel. Muž si klekl na všechny čtyři a lezl ke psovi. Tahle neobvyklá poloha znovu vzbudila podezření a zvíře opatrně a cupitavě ustupovalo bokem.

Muž se na chvíli posadil do sněhu a snažil se zklidnit. Pak si pomocí zubů natáhl palčáky a postavil se na nohy. Nejdřív se podíval dolů, aby se ujistil, že opravdu stojí, protože bez citu v nohou ztratil se zemí jakékoli spojení. Už to, že stál vzpřímeně, začalo psovi z hlavy vyhánět pavučiny podezření. A když na něj muž rázně promluvil, s práskáním biče v hlase, pes prokázal obvyklou poslušnost a přišel k němu. Když byl na dosah, muž se přestal ovládat. Paže mu vystřelily ke psovi a opravdu ho překvapilo, když zjistil, že ruce nedokážou sevřít, že se prsty neohnou a nic necítí. Na okamžik zapomněl, že jsou zmrzlé a že mrznou čím dál víc. Všechno se to stalo rychle, a než zvíře stačilo utéct, sevřel jeho tělo do náruče. Posadil se do sněhu a takhle psa držel, zatímco pes vrčel, kňučel a zmítal se.

Ale víc nedokázal, jen držet jeho tělo v náručí a sedět. Uvědomil si, že psa zabít nemůže. Nebylo jak. Bezmocnýma rukama nemohl vytáhnout ani udržet nůž, ani zvíře uškrtit. Pustil ho a pes divoce vyrazil pryč, s ocasem mezi nohama a pořád vrčel. Zastavil se dvanáct metrů daleko a zvědavě si muže prohlížel, uši ostře nastražené dopředu. Muž se podíval dolů na své ruce, aby je našel, a zjistil, že mu visí na koncích paží. Připadalo mu zvláštní, že člověk musí použít oči, aby zjistil, kde má ruce. Začal mlátit pažemi sem a tam a tlouct rukama v palčácích o boky. Dělal to pět minut, zuřivě, a srdce mu napumpovalo k povrchu dost krve, aby se přestal třást. Ale v rukou se žádný cit neprobudil. Měl dojem, že mu visí na koncích paží jako závaží, ale když se ten dojem pokusil vystopovat, nemohl ho najít.

Útěk korytem potoka

Přepadl ho jakýsi strach ze smrti, tupý a tíživý. Ten strach rychle zesílil a zabolel, když si uvědomil, že už nejde jen o omrzlé prsty na rukou a na nohou. Ani o to, že přijde o ruce a nohy. Jde o život a šance jsou proti němu. To ho vrhlo do paniky. Otočil se a rozběhl se korytem potoka po staré, sotva znatelné stezce. Pes se k němu připojil a držel s ním krok. Běžel slepě, bez cíle, ve strachu, jaký v životě nepoznal. Pomalu, jak se brodil a klopýtal sněhem, začal zase vnímat věci kolem – břehy potoka, staré zátarasy z naplaveného dříví, holé osiky a oblohu. Běh mu dělal dobře. Netřásl se. Možná, když poběží dál, nohy mu rozmrznou. A stejně, když poběží dost daleko, dorazí do tábora k chlapům. Bezpochyby přijde o několik prstů na rukou a na nohou a o kus obličeje. Ale chlapi se o něj postarají a zachrání zbytek, až tam dorazí. A zároveň měl v hlavě jinou myšlenku, která říkala, že se do tábora k chlapům nikdy nedostane. Že je to příliš mnoho kilometrů, že mráz má před ním příliš velký náskok a že brzy bude ztuhlý a mrtvý. Tuhle myšlenku držel v pozadí a odmítal se jí zabývat. Občas se vydrala dopředu a žádala, aby ji vyslechl, ale on ji zatlačil zpátky a snažil se myslet na jiné věci.

Připadalo mu zvláštní, že vůbec dokáže běžet na nohou tak zmrzlých, že je necítí, když dopadají na zem a nesou váhu jeho těla. Připadalo mu, že klouže nad povrchem a nemá se zemí žádné spojení. Kdesi kdysi viděl okřídleného Merkura a napadlo ho, jestli se Merkur cítil stejně jako on, když klouzal nad zemí.

Jeho teorie, že poběží, dokud nedorazí do tábora k chlapům, měla jednu vadu: neměl dost vytrvalosti. Několikrát klopýtl, nakonec se zapotácel, sesul se a upadl. Když se pokusil vstát, nedokázal to. Musí si sednout a odpočinout si, rozhodl se, a příště už jen půjde a nepřestane jít. Jak seděl a popadal dech, všiml si, že je mu docela teplo a příjemně. Netřásl se a dokonce se zdálo, že mu prsa a trup zalilo hřejivé teplo. A přece, když se dotkl nosu nebo tváří, necítil nic. Během je nerozmrazí. Ani ruce a nohy. Pak ho napadlo, že zmrzlých míst na jeho těle musí přibývat. Snažil se tu myšlenku potlačit, zapomenout na ni, myslet na něco jiného. Uvědomoval si, jakou paniku v něm vyvolává, a té paniky se bál. Ale myšlenka se prosadila a nedala pokoj, až mu vykouzlila představu jeho těla, zmrzlého celého. To už bylo příliš a znovu se divoce rozběhl po stezce. Jednou zpomalil do chůze, ale myšlenka, že se mráz v těle šíří, ho znovu hnala do běhu.

Pes věrně v patách

A celou tu dobu běžel pes s ním, v jeho patách. Když muž upadl podruhé, pes si obtočil ocas kolem předních tlap a sedl si před něj, čelem k němu, zvědavě dychtivý a pozorný. Teplo a bezpečí toho zvířete muže rozzuřilo a proklínal ho, až pes smířlivě sklopil uši. Tentokrát muže přepadl třas rychleji. Prohrával svou bitvu s mrazem. Mráz se mu vkrádal do těla ze všech stran. Ta myšlenka ho hnala dál, ale neuběhl víc než třicet metrů, když zavrávoral a padl po hlavě. Byla to jeho poslední panika. Když popadl dech a znovu se ovládl, posadil se a v duchu se zabýval představou, že vyjde smrti vstříc důstojně. Ta představa ho však nenapadla takovými slovy. Jeho představa byla, že ze sebe dělal hlupáka, když pobíhal kolem jako slepice s uťatou hlavou – takové přirovnání ho napadlo. Nu, umrzne tak jako tak, a tak by to mohl vzít slušně. S tímhle nově nalezeným klidem přišly první záchvěvy ospalosti. Dobrý nápad, pomyslel si, prospat se do smrti. Bylo to jako dostat narkózu. Umrznout nebylo tak zlé, jak si lidé myslí. Je spousta horších způsobů, jak umřít.

Představoval si, jak chlapi druhý den najdou jeho tělo. Najednou byl s nimi, šel s nimi po stezce a hledal sám sebe. A pořád s nimi vyšel zpoza zákruty stezky a uviděl sám sebe ležet ve sněhu. Už k sobě nepatřil, protože i teď byl mimo sebe, stál s chlapy a díval se na sebe ve sněhu. Opravdu je zima, pomyslel si. Až se vrátí domů do Států, bude moct lidem vyprávět, co je to opravdová zima. Od toho se mu myšlenky stočily k vidině starousedlíka ze Sulphur Creeku. Viděl ho docela jasně, jak sedí v teple a pohodlí a kouří dýmku.

„Měls pravdu, staroušku, měls pravdu,“ zamumlal muž ke starousedlíkovi ze Sulphur Creeku.

Pak muž upadl do spánku, který mu připadal jako ten nejpohodlnější a nejsladší, jaký kdy poznal. Pes seděl čelem k němu a čekal. Krátký den se chýlil ke konci v dlouhém, pomalém soumraku. Nic nenasvědčovalo tomu, že se bude rozdělávat oheň. A navíc pes ještě nikdy nezažil, že by člověk takhle seděl ve sněhu a nerozdělal oheň. Jak se soumrak prohluboval, přemohla ho dychtivá touha po ohni. Horlivě zvedal a přešlapoval předními tlapami, tiše zakňučel, pak přitiskl uši k hlavě a čekal, že ho muž okřikne. Ale muž mlčel. Později pes zakňučel hlasitě. A ještě později se k muži připlížil a ucítil pach smrti. Zvíře se naježilo a couvlo. Ještě chvíli otálelo a vylo pod hvězdami, které poskakovaly, tančily a jasně zářily na mrazivé obloze. Pak se pes otočil a odklusal po stezce směrem k táboru, který znal, kde byli ti druzí, kdo obstarávají jídlo a oheň.

Poslechnout celé · 51 min

O textu

Nový český překlad z originálu, prošel kontrolou. Najdete-li v něm chybu, napište nám. Jak příběhy vznikají.