Muž, který zkazil Hadleyburg – 3. Večer na radnici

Večer na radnici

Radnice ještě nikdy nevypadala krásněji. Pódium na jejím konci bylo vzadu ozdobené okázalou draperií z vlajek. Po stěnách visely v pravidelných rozestupech girlandy z vlajek. Zábradlí galerie bylo oděné do vlajek. Nosné sloupy byly ovinuté vlajkami. To všechno mělo udělat dojem na cizince, protože jich mělo přijít hodně a většina z nich měla co dělat s novinami. Sál byl plný. Čtyři sta dvanáct pevných sedadel bylo obsazeno, stejně jako šedesát osm přidaných židlí, které nacpali do uliček. I schody na pódium byly obsazené. Několik vznešených hostů dostalo místa přímo na pódiu. U stolů rozestavených do podkovy kolem čela a boků pódia seděl silný oddíl zvláštních zpravodajů, kteří se sjeli odevšad. Bylo to nejlépe oblečené publikum, jaké kdy městečko dalo dohromady. Bylo tu několik dost drahých toalet. A u několika dam, které je měly na sobě, bylo vidět, že na takové šaty nejsou zvyklé. Aspoň městečko si myslelo, že je to na nich vidět. Ale ten dojem mohl vzniknout i z toho, že městečko vědělo, že ty dámy v takových šatech ještě nikdy nebydlely.

Pytel se zlatem stál na stolku vpředu na pódiu, aby ho celý sál viděl. Většina sálu na něj hleděla s planoucím zájmem, se zájmem, při kterém se sbíhají sliny, s toužebným a dojemným zájmem. Menšina devatenácti párů na něj hleděla něžně, láskyplně, jako majitelé. A mužská polovina této menšiny si pořád v duchu opakovala dojemné krátké improvizované projevy. Byly to díky za potlesk a blahopřání publika, které se brzy chystali vstát a pronést. Každou chvíli některý z nich vytáhl z kapsy u vesty kousek papíru a nenápadně do něj nahlédl, aby si osvěžil paměť.

Samozřejmě se ozýval šum hovoru, jak už to bývá. Ale když nakonec pastor Burgess vstal a položil ruku na pytel, bylo v sále takové ticho, že slyšel i hlodání vlastních mikrobů. Vyprávěl podivuhodnou historii pytle. Pak vřelými slovy mluvil o staré a zaslouženě dobré pověsti Hadleyburgu, o jeho neposkvrněné poctivosti a o oprávněné hrdosti města na tuto pověst. Řekl, že ta pověst je poklad nevyčíslitelné ceny. Že z vůle Prozřetelnosti její cena teď nesmírně stoupla. Nedávná událost totiž roznesla tuto slávu široko daleko a obrátila k městečku oči celé Ameriky. A navždy z jeho jména udělala, jak doufá a věří, jiné slovo pro obchodní neúplatnost. Potlesk. „A kdo má být strážcem této vznešené slávy? Obec jako celek? Ne! Odpovědnost je osobní, ne společná. Ode dneška je každý z vás sám za sebe jejím zvláštním strážcem a osobně odpovídá za to, aby jí nebylo ublíženo. Přijímáte, přijímá každý z vás, toto velké svěřené dílo?“ Bouřlivý souhlas. „Pak je všechno v pořádku. Předejte je svým dětem a dětem svých dětí. Dnes je vaše čistota bez poskvrny. Dbejte, aby taková zůstala. Dnes ve vaší obci není nikdo, koho by se dalo svést, aby se dotkl haléře, který mu nepatří. Dbejte, abyste v této milosti setrvali.“ „Budeme! Budeme!“ „Tady není místo na srovnávání nás s jinými obcemi, z nichž některé k nám nejsou laskavé. Mají své způsoby, my máme své. Buďme spokojeni.“ Potlesk. „Skončil jsem. Pod mou rukou, přátelé, leží výmluvné uznání cizince, čím jsme. Skrze něj bude svět odteď navždy vědět, čím jsme. Nevíme, kdo je, ale ve vašem jménu mu vyslovuji vaši vděčnost a prosím vás, abyste ji potvrdili svými hlasy.“

Celý sál povstal jako jeden muž a celou dlouhou minutu otřásal stěnami hromy svého díků. Pak se posadil a pan Burgess vytáhl z kapsy obálku. Sál zatajil dech, zatímco obálku rozřízl a vytáhl z ní proužek papíru. Přečetl jeho obsah, pomalu a působivě. Publikum naslouchalo jako u vytržení tomu kouzelnému dokumentu, jehož každé slovo znamenalo zlatý prut:

„‚Poznámka, kterou jsem řekl tomu cizinci v nouzi, zněla takto: Vy jste velmi daleko od toho, abyste byl špatný člověk. Jděte a polepšete se.‘“ Pak pokračoval: „Za chvilku budeme vědět, zda tu uvedená poznámka odpovídá té, která je ukryta v pytli. A pokud se ukáže, že ano, a nepochybně se to ukáže, patří tento pytel zlata spoluobčanovi. Tomu, který bude odteď před celým národem stát jako symbol té zvláštní ctnosti, jež proslavila naše město po celé zemi. Panu Billsonovi!“

Dva uchazeči

Sál už byl připravený propuknout v náležitou smršť potlesku. Ale místo toho jako by ho ochromila obrna. Na chvilku nebo dvě nastalo hluboké ticho. Pak sálem přeběhla vlna šeptání, asi v tomto duchu: „Billson! Ale prosím vás, to je moc průhledné! Dvacet dolarů cizinci, nebo komukoli… Billson! To povídejte jiným!“ A v tu chvíli sál náhle zalapal po dechu v novém návalu úžasu. Zjistil totiž, že zatímco v jedné části sálu stojí s pokorně skloněnou hlavou presbyter Billson, v jiné části dělá totéž advokát Wilson. Nastalo udivené ticho. Všichni byli zmatení a devatenáct párů bylo překvapených a rozhořčených.

Billson a Wilson se otočili a zírali na sebe. Billson se kousavě zeptal:

„Proč vstáváte, pane Wilsone?“

„Protože na to mám právo. Možná byste byl tak laskav a vysvětlil sálu, proč vstáváte vy.“

„S velkým potěšením. Protože jsem ten papír napsal já.“

„To je drzá nepravda! Napsal jsem ho sám.“

Teď byl na řadě Burgess, aby strnul. Stál a nepřítomně hleděl hned na jednoho, hned na druhého a zřejmě nevěděl, co dělat. Sál byl ohromený. Teď se ozval advokát Wilson a řekl:

„Žádám předsedajícího, aby přečetl jméno, kterým je ten papír podepsán.“

Tím se předsedající vzpamatoval a přečetl jméno:

„John Wharton Billson.“

„Tak vidíte! Co na to teď řeknete? A jak se omluvíte mně a tomuto uraženému sálu za podvod, o který jste se tu pokusil?“

„Žádné omluvy nejsou na místě, pane. A pokud jde o ostatní, veřejně vás obviňuji, že jste ukradl můj lístek panu Burgessovi a nahradil ho opisem podepsaným vaším vlastním jménem. Jinak jste se ke zkušební poznámce dostat nemohl. Jedině já ze všech žijících lidí jsem znal její znění.“

Kdyby to tak pokračovalo, mohlo dojít k pohoršlivé scéně. Všichni s úzkostí viděli, že těsnopisci píšou jako diví. Mnoho lidí volalo: „Předsedo, předsedo! Pořádek! Pořádek!“ Burgess zaklepal kladívkem a řekl:

„Nezapomínejme na náležitou slušnost. Zřejmě někde došlo k omylu, ale jistě nic víc. Jestli mi pan Wilson dal obálku, a teď si vzpomínám, že dal, pořád ji mám.“

Vytáhl jednu z kapsy, otevřel ji, pohlédl do ní, zatvářil se překvapeně a ustaraně a několik okamžiků mlčky stál. Pak bezradně a mechanicky mávl rukou a jednou dvakrát se pokusil něco říct. Pak to sklesle vzdal. Několik hlasů vykřiklo:

„Přečtěte to! Přečtěte to! Co to je?“

Začal tedy číst, omámeně a jako náměsíčník:

„‚Poznámka, kterou jsem řekl tomu nešťastnému cizinci, zněla takto: Zdaleka nejste špatný člověk.‘“ Sál na něj užasle hleděl. „‚Jděte a polepšete se.‘“ „Neuvěřitelné! Co to má znamenat?“ „Tento je podepsán Thurlow G. Wilson.“

„Tak vidíte! Myslím, že tím je to rozhodnuto! Moc dobře jsem věděl, že mi někdo můj lístek ukradl.“

„Ukradl! Abyste věděl, ani vy, ani nikdo vašeho ražení se nesmí opovážit…“

„Pořádek, pánové, pořádek! Posaďte se laskavě oba.“

Poslechli, potřásali hlavami a zlostně bručeli. Sál byl hluboce zmatený. Nevěděl, co si s touhle podivnou situací počít. Po chvíli vstal Thompson. Thompson byl kloboučník. Rád by patřil mezi Devatenáct, ale to pro něj nebylo. Jeho zásoba klobouků na takové postavení nestačila. Řekl:

Koželuh má slovo

„Pane předsedo, smím-li něco navrhnout: mohou mít pravdu oba tito pánové? Ptám se vás, pane, mohlo se stát, že oba řekli cizinci úplně stejná slova? Zdá se mi…“

Vstal koželuh a přerušil ho. Koželuh byl nespokojený člověk. Věřil, že má nárok patřit mezi Devatenáct, ale nemohl se dočkat uznání. Proto byl ve svém chování i řeči trochu nepříjemný. Řekl:

„Ale jděte, o to nejde! To by se stát mohlo, dvakrát za sto let. Ale to druhé ne. Ani jeden z nich těch dvacet dolarů nedal!“ Vlnka potlesku.

„Já ano!“

„Já ano!“

Pak jeden obvinil druhého z krádeže.

„Pořádek! Posaďte se, prosím, oba dva. Ani jeden z lístků nebyl ani na okamžik z mých rukou.“

„Dobře, tím je to vyřízené!“

„Pane předsedo, jedna věc je teď jasná. Jeden z těch mužů poslouchal pod postelí toho druhého a vyzvídal rodinná tajemství. Jestli to není neparlamentní poznámka, řeknu, že oba by toho byli schopní.“ „Pořádek! Pořádek!“ „Beru tu poznámku zpět, pane, a omezím se na návrh. Jestli jeden z nich zaslechl, jak ten druhý prozrazuje zkušební poznámku své ženě, teď ho přistihneme.“

„Jak?“

„Snadno. Ti dva necitovali poznámku úplně stejnými slovy. Všimli byste si toho, kdyby mezi oběma čteními neuplynula dost dlouhá doba a nevpadla do toho vzrušená hádka.“

„Řekněte ten rozdíl.“

„V Billsonově lístku je slovo velmi, a v tom druhém není.“

„To je pravda, má pravdu!“

„A tak když předsedající prozkoumá zkušební poznámku v pytli, budeme vědět, který z těch dvou podvodníků…“ „Pořádek!“ „…který z těch dvou dobrodruhů…“ „Pořádek! Pořádek!“ „…který z těch dvou pánů…“ Smích a potlesk. „…má nárok nosit šampionský pás jako první nepoctivý žvanil, jakého kdy tohle město vychovalo. Město, kterému udělal ostudu a kde mu odteď bude pořádně horko!“ Bouřlivý potlesk.

„Otevřete ho! Otevřete pytel!“

Pan Burgess udělal do pytle zářez, vsunul do něj ruku a vytáhl obálku. Byly v ní dva složené lístky. Řekl:

„Na jednom stojí: ‚Neprohlížet, dokud nebudou přečtena všechna písemná sdělení adresovaná předsedajícímu, pokud nějaká budou.‘ Na druhém stojí ‚Zkouška‘. Dovolte. Zní takto:“

„‚Nežádám, aby první polovina poznámky, kterou mi řekl můj dobrodinec, byla citována přesně, protože nebyla nijak nápadná a dala se zapomenout. Ale jejích posledních patnáct slov je velmi nápadných a myslím, že se dají snadno zapamatovat. Pokud nebudou přesně zopakována, ať je uchazeč pokládán za podvodníka. Můj dobrodinec začal tím, že prý málokdy někomu radí. Ale když už radu dá, vždy nese punc vysoké hodnoty. Pak řekl tohle, a nikdy mi to nevymizelo z paměti: Zdaleka nejste špatný člověk…‘“

„Tím je to rozhodnuto, peníze jsou Wilsonovy! Wilson! Wilson! Projev! Projev!“

Patnáct slov

Lidé vyskakovali, tlačili se kolem Wilsona, tiskli mu ruku a vroucně blahopřáli. Předsedající zatím bušil kladívkem a křičel:

„Pořádek, pánové! Pořádek! Pořádek! Nechte mě, prosím, dočíst.“ Když se ticho obnovilo, čtení pokračovalo takto:

„‚Jděte a polepšete se. Jinak, pamatujte na má slova, jednou za své hříchy umřete a přijdete do pekla, nebo do Hadleyburgu. Snažte se, aby to bylo to první.‘“

Nastalo hrůzné ticho. Nejdřív se na tváře občanů začal temně snášet zlostný mrak. Po chvíli se ten mrak začal zvedat a jeho místo se snažil zaujmout pobavený výraz. Snažil se tak usilovně, že ho jen s velkými a bolestnými obtížemi drželi na uzdě. Novináři, lidé z Brixtonu a jiní cizinci sklonili hlavy, kryli si tváře rukama a jen silou vůle a hrdinskou zdvořilostí se drželi. V té nejnevhodnější chvíli protrhl ticho řev osamělého hlasu, hlasu Jacka Hallidaye:

„Tohle má ten punc!“

Pak to sál pustil, i s cizinci. Brzy se zlomila i vážnost pana Burgesse. Potom se publikum cítilo úředně zproštěno všech zábran a využilo svého privilegia, jak jen mohlo. Byl to pořádně dlouhý smích, bouřlivý a od srdce. Nakonec ale ustal. Na tak dlouho, aby se pan Burgess mohl pokusit pokračovat a lidé si mohli aspoň trochu otřít oči. Pak propukl znovu a potom ještě jednou. Teprve pak ze sebe Burgess dokázal dostat tato vážná slova:

„Je zbytečné tu skutečnost zastírat. Ocitáme se tváří v tvář velmi závažné věci. Týká se cti vašeho města. Zasahuje dobré jméno města. Už rozdíl jediného slova mezi zkušebními poznámkami, které předložili pan Wilson a pan Billson, byl vážná věc. Naznačoval totiž, že jeden nebo druhý z těch pánů se dopustil krádeže…“

Oba muži seděli zhroucení, bez síly, zdrcení. Ale při těch slovech jako by jimi projela elektřina. Oba se pohnuli a začali vstávat.

„Posaďte se!“ Řekl to předsedající ostře a oni poslechli. „Byla to, jak jsem řekl, vážná věc. A byla, ale jen pro jednoho z nich. Teď se však věc ještě zhoršila. Čest obou je totiž v hrozném nebezpečí. Mám jít ještě dál a říct v nebezpečí, ze kterého není úniku? Oba vynechali těch rozhodujících patnáct slov.“ Odmlčel se. Několik okamžiků nechal všudypřítomné ticho houstnout a působit. Pak dodal: „Zdá se, že se to mohlo stát jen jediným způsobem. Ptám se těchto pánů: byla to tajná domluva? Dohoda?“

Sálem proběhl tichý šum. Znamenal: „Dostal je oba.“

Advokátova obhajoba

Billson nebyl na nouzové situace zvyklý. Seděl bezmocně zhroucený. Ale Wilson byl advokát. Se vší námahou se postavil, bledý a ustaraný, a řekl:

„Prosím sál o shovívavost, abych mohl vysvětlit tuto nanejvýš bolestnou záležitost. Je mi líto, že musím říct, co se chystám říct, protože to nenapravitelně poškodí pana Billsona. Až dosud jsem si ho vždy vážil a ctil ho a pevně jsem věřil, že je proti pokušení odolný. Stejně jako vy všichni. Ale abych uchránil vlastní čest, musím mluvit, a to otevřeně. Se studem se přiznávám, a teď vás za to prosím o odpuštění, že jsem tomu zruinovanému cizinci řekl všechna slova zkušební poznámky. Včetně těch patnácti hanlivých.“ Senzace. „Když vyšla ta nedávná zpráva, vzpomněl jsem si na ně a rozhodl se přihlásit o pytel s mincemi. Měl jsem na něj totiž plné právo. Teď vás prosím, abyste uvážili tento bod a dobře ho zvážili. Vděčnost toho cizince ke mně oné noci neznala mezí. Sám řekl, že pro ni nemůže najít dost vhodná slova. A že jestli bude moci, splatí mi to tisíckrát. Ptám se vás tedy: mohl jsem čekat, mohl jsem věřit, mohl jsem si jen vzdáleně představit, že by při takových citech udělal něco tak nevděčného? Že by přidal ke zkoušce těch zcela zbytečných patnáct slov? Že by na mě nastražil past? Že by mě před mými vlastními lidmi, shromážděnými ve veřejném sále, odhalil jako pomlouvače mého vlastního města? Bylo to nesmyslné. Bylo to nemožné. Jeho zkouška přece bude obsahovat jen laskavý začátek mé poznámky. O tom jsem neměl ani stín pochybnosti. Mysleli byste si totéž co já. Nečekali byste podlou zradu od někoho, komu jste pomohli a komu jste nic neprovedli. A tak jsem s naprostou důvěrou napsal na kus papíru úvodní slova, končící ‚Jděte a polepšete se‘, a podepsal jsem je. Když jsem ho chtěl vložit do obálky, zavolali mě do zadní kanceláře. A bez rozmýšlení jsem nechal papír ležet otevřený na stole.“ Zastavil se, pomalu otočil hlavu k Billsonovi, chvilku počkal a pak dodal: „Prosím vás, abyste si všimli tohoto: když jsem se o chvilku později vrátil, pan Billson právě odcházel mými dveřmi do ulice.“ Senzace.

V okamžiku byl Billson na nohou a křičel:

„To je lež! To je hanebná lež!“

„Posaďte se, pane! Slovo má pan Wilson.“

Billsonovi přátelé ho stáhli na židli a uklidnili ho a Wilson pokračoval:

„To jsou prosté skutečnosti. Můj lístek teď ležel na stole jinde, než kde jsem ho nechal. Všiml jsem si toho, ale nepřikládal jsem tomu význam. Myslel jsem si, že ho tam odfoukl průvan. Že by pan Billson četl soukromý papír, to mě napadnout nemohlo. Byl to čestný muž a takovou věc by považoval za pod svou úroveň. Smím-li to říct, myslím, že jeho slovo velmi navíc je tím vysvětleno. Lze je přičíst chybě paměti. Byl jsem jediný člověk na světě, který mohl uvést jakoukoli podrobnost zkušební poznámky, a to čestnou cestou. Skončil jsem.“

Na světě není nic jako přesvědčivý projev, který dokáže zmást rozum, zvrátit přesvědčení a rozbouřit city publika, které se nevyzná v trikech a klamech řečnictví. Wilson si sedl jako vítěz. Sál ho zaplavil vlnami souhlasného potlesku. Přátelé se kolem něj rojili, tiskli mu ruku a blahopřáli mu. Billsona překřičeli a nedovolili mu říct ani slovo. Předsedající bušil a bušil kladívkem a pořád křičel:

Ještě jeden lístek

„Ale pokračujme, pánové, pokračujme!“

Nakonec nastalo jakés takés ticho a kloboučník řekl:

„Ale v čem tu máme pokračovat, pane, než předat peníze?“

„Tak je to! Tak je to! Pojďte dopředu, Wilsone!“

„Navrhuji třikrát provolat slávu panu Wilsonovi, symbolu té zvláštní ctnosti, která…“

Slávu začali provolávat dřív, než mohl domluvit. A uprostřed toho, a také uprostřed rámusu kladívka, posadili nadšenci Wilsona na rameno jednoho velkého přítele a chystali se ho slavnostně donést na pódium. Teď se nad hlukem zvedl hlas předsedajícího:

„Pořádek! Na svá místa! Zapomínáte, že tu je ještě jeden dokument ke čtení.“ Když se ticho obnovilo, vzal dokument a chystal se ho číst. Ale zase ho odložil a řekl: „Zapomněl jsem. Tohle se nesmí číst, dokud nebudou přečtena všechna písemná sdělení, která jsem dostal.“ Vytáhl z kapsy obálku, vyňal z ní obsah a pohlédl na něj. Zdál se ohromený. Natáhl ruku s lístkem a hleděl na něj. Zíral na něj.

Dvacet nebo třicet hlasů vykřiklo:

„Co to je? Přečtěte to! Přečtěte to!“

A on to přečetl, pomalu a udiveně:

„‚Poznámka, kterou jsem řekl tomu cizinci…‘“ „Haló! Co to má být?“ „‚…zněla takto: Zdaleka nejste špatný člověk.‘“ „Proboha!“ „‚Jděte a polepšete se.‘“ „No to mě podržte!“ „Podepsán pan Pinkerton, bankéř.“

Pekelný rámus veselí, který se teď rozpoutal, byl takový, že by rozvážné lidi rozplakal. Ti, kterých se to netýkalo, se smáli, až jim tekly slzy. Novináři se svíjeli smíchy a psali roztřesené klikyháky, které nebude nikdo na světě schopen rozluštit. Jeden spící pes vyskočil k smrti vyděšený a z toho povyku se rozštěkal jako šílený. Rámusem létaly všelijaké výkřiky: „Bohatneme, dva symboly neúplatnosti! A to nepočítáme Billsona!“ „Tři! Počítejte i Vyzáblého, těch nemůže být nikdy dost!“ „Tak dobře, Billson je zvolen!“ „Ach, chudák Wilson! Oběť dvou zlodějů!“

„Ticho! Předsedající vylovil z kapsy ještě něco.“

„Hurá! Je to něco nového? Přečtěte to! Čtěte! Čtěte!“

„‚Poznámka, kterou jsem řekl…‘ a tak dále. ‚Zdaleka nejste špatný člověk. Jděte…‘ a tak dále. Podepsán ‚Gregory Yates‘.“

„Čtyři symboly!“ „Ať žije Yates!“ „Lovte dál!“