Muž, který zkazil Hadleyburg – 4. Pozlacené olovo

Pozlacené olovo

Sál byl teď v burácivé náladě a chtěl si z té příležitosti užít co nejvíc legrace. Několik z Devatenácti, bledých a zoufalých, vstalo a začalo se prodírat k uličkám. Ale ozvalo se dvacet výkřiků:

„Dveře, dveře, zavřete dveře! Žádný Neúplatný odsud neodejde! Všichni si sedněte!“ Všichni poslechli.

„Lovte dál! Čtěte! Čtěte!“

Předsedající lovil dál a z úst mu znovu začala padat známá slova: „‚Zdaleka nejste špatný člověk…‘“

„Jméno! Jméno! Jak se jmenuje?“

„‚L. Ingoldsby Sargent.‘“

„Pět zvolených! Hromaďte symboly! Dál, dál!“

„‚Zdaleka nejste špatný…‘“

„Jméno! Jméno!“

„‚Nicholas Whitworth.‘“

„Hurá! Hurá! Je symbolický den!“

Píseň o symbolech

Někdo zakvílel a začal ten verš zpívat, jen bez slova „je“, na krásnou melodii z operety Mikádo. Publikum se radostně přidalo. A pak, právě včas, někdo přispěl dalším veršem:

„A to si pamatuj, hochu…“

Sál to vyřval. Hned přibyl třetí verš:

„Úplatní jsou od Hadleyburgu daleko…“

Sál vyřval i ten. Když dozněl poslední tón, ozval se vysoko a jasně hlas Jacka Hallidaye se závěrečným veršem:

„Ale symboly máme tu, a ne trochu!“

Ten se zpíval s hřmícím nadšením. Pak šťastný sál začal od začátku a zazpíval všechny čtyři verše dvakrát, s ohromným švihem a elánem. Nakonec to zakončil burácivým trojnásobným hurá na počest „Neúplatného Hadleyburgu a všech jeho symbolů, které dnes večer shledáme hodnými jeho puncu“.

Pak se ze všech koutů sálu znovu začalo volat na předsedajícího:

„Dál! Dál! Čtěte! Čtěte další! Přečtěte všechno, co máte!“

„Přesně tak, dál! Získáváme věčnou slávu!“

Teď vstal tucet mužů a začal protestovat. Říkali, že tahle fraška je dílem nějakého ničemného vtipálka a urážkou celé obce. Že ty podpisy jsou bezpochyby všechny padělané…

„Sedněte si! Sedněte si! Zmlkněte! Vždyť se přiznáváte. Najdeme mezi nimi i vaše jména.“

„Pane předsedo, kolik těch obálek máte?“

Předsedající je spočítal.

„I s těmi, které už jsme přečetli, jich je devatenáct.“

Propukla bouře posměšného potlesku.

„Možná všechny obsahují to tajemství. Navrhuji, abyste je všechny otevřel a přečetl každý podpis pod takovým lístkem. A také prvních osm slov lístku.“

„Podporuji návrh!“

Richards chce promluvit

Návrh byl předložen a s bouřlivým jásotem přijat. Pak vstal chudák starý Richards a jeho žena se postavila vedle něj. Hlavu měla skloněnou, aby nikdo neviděl, že pláče. Manžel jí podal rámě, aby ji podepřel, a roztřeseným hlasem začal:

„Přátelé, znáte nás dva, Mary a mě, celý náš život. A myslím, že jste nás měli rádi a vážili jste si nás…“

Předsedající ho přerušil:

„Dovolte. Je to naprostá pravda, co říkáte, pane Richardsi. Tohle město vás dva zná. Má vás rádo. Váží si vás. A víc: ctí vás a miluje vás…“

Ozval se hlas Hallidaye:

„I to je pravda s puncem! Jestli má předsedající pravdu, ať to sál řekne nahlas. Vstaňte! Tak, a teď: hip, hip, hurá! Všichni dohromady!“

Sál povstal jako jeden muž, dychtivě se obrátil ke starým manželům, naplnil vzduch vánicí mávajících kapesníků a provolal jim slávu z celého svého láskyplného srdce.

Pak předsedající pokračoval:

„Chtěl jsem říct tohle: Známe vaše dobré srdce, pane Richardsi. Ale teď není čas na milosrdenství k provinilcům.“ Sál volal: „Správně! Správně!“ „Vidím vám na tváři šlechetný úmysl, ale nemohu vám dovolit, abyste se za ty muže přimlouval…“

„Ale já jsem chtěl…“

„Posaďte se, prosím, pane Richardsi. Musíme prozkoumat zbytek těch lístků. Vyžaduje to prostá spravedlnost k mužům, kteří už byli odhaleni. Jakmile to bude hotové, vyslechneme vás, na to vám dávám slovo.“

„Správně! Předsedající má pravdu! V téhle fázi nesmí nikdo přerušovat! Dál! Jména! Jména! Podle znění návrhu!“

Staří manželé se neochotně posadili a muž ženě zašeptal: „Je to žalostně těžké, takhle čekat. Ta hanba bude ještě větší, až zjistí, že jsme se chtěli přimlouvat jen sami za sebe.“

Hned se zas rozpoutalo veselí, jak se četla jména.

„‚Zdaleka nejste špatný člověk…‘ Podpis: ‚Robert J. Titmarsh.‘“

„‚Zdaleka nejste špatný člověk…‘ Podpis: ‚Eliphalet Weeks.‘“

„‚Zdaleka nejste špatný člověk…‘ Podpis: ‚Oscar B. Wilder.‘“

Osm slov sborem

V tu chvíli sál dostal nápad převzít těch osm slov předsedajícímu z rukou. Ten za to nebyl nevděčný. Od té chvíle pozvedl každý lístek a čekal. Sál pak vyzpěvoval těch osm slov hlubokým, mohutným, odměřeným a melodickým zvukem, který se odvážně podobal známému kostelnímu chorálu: „Zda-a-a-leka nejste špa-a-a-tný člověk.“ Pak předsedající řekl: „Podpis: ‚Archibald Wilcox.‘“ A tak dále, a tak dále, jméno za jménem, a všichni se bavili čím dál skvěleji, až na ubohých Devatenáct. Tu a tam, když zaznělo obzvlášť zářivé jméno, nechal sál předsedajícího čekat a odzpíval celou zkušební poznámku od začátku až do závěrečných slov: „A přijdete do pekla, nebo do Hadleyburgu. Snažte se, aby to bylo to prv-ní-í-í!“ A v takových zvláštních případech přidali velkolepé, úpěnlivé a vznešené: „A-a-a-a-men!“

Seznam se zmenšoval, zmenšoval, zmenšoval. Chudák starý Richards počítal jména a trhl sebou, kdykoli zaznělo jméno podobné tomu jeho. V trýznivém napětí čekal na chvíli, kdy na něj přijde ponižující výsada vstát s Mary a dokončit svou prosbu. Chtěl ji říct takhle: „…protože až dosud jsme nikdy nic špatného neudělali a šli jsme svou skromnou cestou bez výčitek. Jsme velmi chudí, jsme staří a nemáme děti ani nikoho, kdo by nám pomohl. Byli jsme v těžkém pokušení a podlehli jsme. Když jsem předtím vstal, chtěl jsem se přiznat a prosit, aby naše jméno nebylo přečteno na tomhle veřejném místě. Zdálo se nám totiž, že bychom to nesnesli. Ale nedovolili mi to. Bylo to spravedlivé. Bylo na nás, abychom trpěli s ostatními. Bylo to pro nás těžké. Ještě nikdy jsme neslyšeli, že by někdo vyslovil naše jméno s hanbou. Buďte milosrdní, vzpomeňte na lepší časy. Ulehčete nám tu hanbu, jak jen vám vaše dobrota dovolí.“ Tady ho Mary šťouchnutím vytrhla ze snění, protože poznala, že je duchem nepřítomný. Sál zpíval „Zda-a-a-leka“ a tak dále.

„Připrav se. Teď přijde tvoje jméno. Přečetl jich osmnáct.“ Zašeptala to Mary.

Chorál skončil.

„Další! Další! Další!“ Ozývalo se to ze všech stran sálu jako salvy.

Burgess sáhl do kapsy. Starý pár se roztřeseně začal zvedat. Burgess chvilku šmátral, pak řekl:

„Vidím, že jsem už přečetl všechny.“

Manželé, omámení radostí a překvapením, klesli zpátky na sedadla a Mary zašeptala:

„Ach, chvála Bohu, jsme zachráněni! Ztratil ten náš. Nevyměnila bych to ani za sto takových pytlů!“

Jediný čestný muž

Sál spustil svou parodii z Mikáda a zazpíval ji třikrát s rostoucím nadšením. Když potřetí došel k závěrečnému verši, povstal:

„Ale symboly máme tu, a ne trochu!“

A zakončil to hurá a burácivým provoláním slávy „čistotě Hadleyburgu a jejím osmnácti nesmrtelným představitelům“.

Pak vstal sedlář Wingate a navrhl provolat slávu „nejčistšímu muži ve městě, jedinému významnému občanovi, který se nepokusil ty peníze ukrást, Edwardu Richardsovi“.

Sláva mu byla provolána s velkou a dojemnou vřelostí. Pak někdo navrhl, aby byl „Richards zvolen jediným strážcem a symbolem nyní posvátné hadleyburské tradice, s mocí a právem postavit se a pohlédnout do tváře celému posměvačnému světu“.

Přijato jednohlasně a s jásotem. Pak zase zazpívali píseň z Mikáda a zakončili ji:

„A jeden symbol tu zbyl, to věř, hochu!“

Nastala chvíle ticha. Pak:

„Tak, a kdo teď dostane pytel?“

Koželuh řekl s hořkým sarkasmem: „To je snadné. Peníze se musí rozdělit mezi osmnáct Neúplatných. Každý z nich dal trpícímu cizinci dvacet dolarů a tu poznámku. Jeden po druhém. Ten průvod šel kolem dvacet dva minut. Cizinci tak dali dohromady tři sta šedesát dolarů. Chtějí jen zpátky tu půjčku. A úroky. Dohromady čtyřicet tisíc dolarů.“

„Přesně tak! Rozdělit! Rozdělit! Buďte laskaví k chudým, nenechávejte je čekat!“ Znělo to posměšně.

Dopis cizince

„Pořádek! Předkládám nyní zbývající dokument od cizince. Píše se v něm: ‚Pokud se nepřihlásí žádný uchazeč…‘“ Mohutný sbor sténání. „‚…přeji si, abyste otevřeli pytel a odpočítali peníze předním občanům vašeho města. Ať je převezmou do správy…‘“ Výkřiky: „Ó! Ó! Ó!“ „‚…a použijí je tak, jak se jim bude zdát nejlepší pro šíření a uchování vznešené pověsti vaší obce o neúplatné poctivosti…‘“ Další výkřiky. „‚…pověsti, které jejich jména a jejich úsilí dodají nový lesk, který bude vidět široko daleko.‘“ Nadšený výbuch sarkastického potlesku. „Zdá se, že to je všechno. Ne, tady je dodatek:“

„‚P. S. Občané Hadleyburgu: Žádná zkušební poznámka neexistuje. Nikdo žádnou neřekl.‘“ Velká senzace. „‚Nebyl žádný chudý cizinec, žádný dar dvaceti dolarů, žádné požehnání ani lichotka, které by ho provázely. To všechno je vymyšlené.‘“ Všeobecný šum úžasu a potěšení. „‚Dovolte mi vyprávět můj příběh. Zabere jen pár slov. Kdysi jsem projížděl vaším městem a utrpěl jsem hlubokou urážku, kterou jsem si nezasloužil. Kdokoli jiný by se spokojil s tím, že by ztrestal jednoho nebo dva z vás, a měl by to vyrovnané. Ale pro mě by to byla malicherná a nedostatečná pomsta. Kromě toho bych nemohl ztrestat vás všechny. A stejně, jak jsem stvořený, ani to by mě neuspokojilo. Chtěl jsem poškodit každého muže v tom městě a každou ženu. A ne na těle ani na majetku, ale na jejich ješitnosti. Tam jsou slabí a pošetilí lidé nejzranitelnější. Tak jsem se přestrojil, vrátil se a studoval vás. Byli jste snadná kořist. Měli jste starou a vznešenou pověst poctivosti a přirozeně jste na ni byli pyšní. Byl to váš největší poklad, střežili jste ho jako oko v hlavě. Jakmile jsem zjistil, že pečlivě a ostražitě chráníte sebe i své děti před pokušením, věděl jsem, jak postupovat. Vy prostoduší tvorové, nejslabší ze všech slabých věcí je ctnost, která nebyla vyzkoušena v ohni. Připravil jsem plán a sestavil seznam jmen. Mým záměrem bylo zkazit Neúplatný Hadleyburg. Chtěl jsem udělat lháře a zloděje z téměř padesáti neposkvrněných mužů a žen, kteří v životě nevyslovili lež ani neukradli haléř. Bál jsem se Goodsona. Ten se v Hadleyburgu nenarodil ani tam nevyrostl. Bál jsem se, že když svůj plán zahájím tím, že vám předložím dopis, řeknete si: Goodson je jediný z nás, kdo by dal nějakému chudákovi dvacet dolarů. A pak byste se na mou návnadu možná nechytili. Ale nebe si Goodsona vzalo. Pak jsem věděl, že jsem v bezpečí, a nastražil jsem past a návnadu. Možná nechytím všechny muže, kterým jsem poslal tu vymyšlenou zkušební poznámku. Ale chytím většinu z nich, jestli znám hadleyburskou povahu.‘“ Ozvaly se hlasy: „Správně, chytil je do jednoho!“ Předsedající četl dál: „‚Věřím, že ukradnou dokonce i peníze, které jsou prý výhrou z hazardu, jen aby o ně nepřišli, ti ubozí, pokoušení a špatně vychovaní lidé. Doufám, že navěky a navždy rozdrtím vaši ješitnost a dám Hadleyburgu novou slávu. Takovou, která ulpí a roznese se daleko. Pokud se mi to podařilo, otevřete pytel a svolejte Výbor pro šíření a uchování hadleyburské pověsti.‘“

„Otevřete ho! Otevřete ho! Osmnáct dopředu! Výbor pro šíření tradice! Vpřed, Neúplatní!“

Předsedající roztrhl pytel dokořán, nabral hrst jasných, širokých žlutých mincí, zachrastil jimi a pak si je prohlédl.

„Přátelé, jsou to jen pozlacené olověné kotoučky!“

Ta zpráva vyvolala hromový výbuch veselí. Když hluk utichl, zvolal koželuh:

„Protože je v tomhle podniku zřejmě nejstarší, patří předsednictví Výboru pro šíření tradice panu Wilsonovi. Navrhuji, aby předstoupil za své kumpány a převzal peníze do správy.“

„Wilson! Wilson! Wilson! Projev! Projev!“

„Dovolíte mi říct, a bez omlouvání za svá slova: k čertu s penězi!“ Hlas se mu chvěl hněvem.

„Ale, ale, a to je baptista!“

„Zbývá sedmnáct symbolů! Předstupte, pánové, a převezměte peníze do správy!“

Chvíli ticho. Žádná odpověď.

Dražba pytle

„Pane předsedo, z té nedávné aristokracie nám tu aspoň jeden čestný muž zbyl. A ten potřebuje peníze a zaslouží si je. Navrhuji, abyste pověřil Jacka Hallidaye, ať jde nahoru a vydraží ten pytel pozlacených dvacetidolarovek. A výtěžek ať dá tomu pravému muži, muži, kterého Hadleyburg rád ctí: Edwardu Richardsovi.“

Návrh byl přijat s velkým nadšením, a znovu se k tomu připojil i pes. Sedlář zahájil nabídky jedním dolarem. Lidé z Brixtonu a zástupce cirkusového podnikatele Barnuma o pytel tvrdě bojovali. Lidé jásali při každém skoku nabídek. Vzrušení stoupalo každou chvíli výš a výš. Dražitelé se rozohnili a byli pořád odvážnější a odhodlanější. Nabídky skákaly z dolaru na pět, pak na deset, pak na dvacet, pak padesát, pak na sto, pak…

Na začátku dražby zašeptal Richards zoufale ženě: „Ach, Mary, můžeme to dovolit? To… to… víš, je to pocta, odměna, svědectví o čistotě charakteru a… a… můžeme to dovolit? Neměl bych radši vstát a… Ach, Mary, co máme dělat? Co myslíš, že bychom…“ Do toho zněl Hallidayův hlas: „Patnáct mám nabídnuto! Patnáct za pytel! Dvacet! Ach, děkuji! Třicet, děkuji znovu! Třicet, třicet, třicet! Slyším čtyřicet? Je tu čtyřicet! Ať se to valí, pánové, ať se to valí! Padesát! Díky, šlechetný Římane! Padesát poprvé, padesát podruhé… Sedmdesát! Devadesát! Skvělé! Sto! Přidávejte, přidávejte! Sto dvacet! Sto čtyřicet! Právě včas! Sto padesát! Dvě stě! Nádhera! Slyším dvě stě… děkuji! Dvě stě padesát!“

„Je to další pokušení, Edwarde. Celá se třesu. Ale vždyť jedno pokušení jsme už přestáli, a to by nás mělo varovat, abychom…“ Halliday dražil dál: „Slyšel jsem šest set? Děkuji! Šest set padesát, šest set pa… SEDM set!“ „A přece, Edwarde, když si pomyslíš… nikdo nepodez…“ A zase Halliday: „Osm set dolarů! Hurá! Udělejte z toho devět! Pane Parsonsi, slyšel jsem vás říkat… děkuji! Devět! Tenhle vznešený pytel panenského olova jde za pouhých devět set dolarů, i s pozlátkem! No tak! Slyším… tisíc! Vděčně váš! Řekl někdo jedenáct? Pytel, který bude nejslavnější v celých Spojených…“ Mary se rozvzlykala. „Ach, Edwarde, jsme tak chudí! Ale… ale… udělej, jak myslíš. Udělej, jak myslíš.“

Edward podlehl. Totiž, seděl dál a nehýbal se. Seděl se svědomím, které nebylo spokojené, ale které okolnosti přemohly.

Cizinec dražbu vyhraje

Mezitím jeden cizinec, který vypadal jako detektiv amatér přestrojený za nemožného anglického hraběte, sledoval večerní dění se zjevným zájmem a se spokojeným výrazem ve tváři. A potichu si to pro sebe komentoval. Teď si v duchu povídal asi takhle: „Nikdo z Osmnácti nepřihazuje. To není uspokojivé. To musím změnit. Vyžadují to pravidla dramatu. Musí koupit pytel, který se pokusili ukrást. A musí za něj zaplatit vysokou cenu. Někteří z nich jsou bohatí. A další věc: když se v hadleyburské povaze zmýlím, muž, který mi ten omyl způsobí, má nárok na vysoký honorář. A někdo to musí zaplatit. Tenhle chudák starý Richards mi dokázal, že jsem se mýlil. Je to poctivý člověk. Nechápu to, ale uznávám to. Ano, viděl mé dvojky, a měl postupku v barvě, takže bank mu právem patří. A ať je to pořádně velký bank, jestli to dokážu zařídit. Zklamal mě, ale to ať je zapomenuto.“

Sledoval přihazování. U tisíce se trh zlomil. Příhozy rychle klesaly. Čekal, a pořád sledoval. Jeden soutěžící odstoupil, pak další a další. Teď sám jednou nebo dvakrát přihodil. Když nabídky klesly na deset dolarů, přidal pět. Někdo přidal tři. Chvilku počkal, pak přihodil najednou padesát dolarů a pytel byl jeho, za tisíc dvě stě osmdesát dva dolarů. Sál propukl v jásot, a pak ztichl, protože cizinec vstal a zvedl ruku. Začal mluvit.

„Rád bych řekl slovo a požádal vás o laskavost. Obchoduji se vzácnostmi a mám styky se sběrateli mincí po celém světě. Na téhle koupi mohu vydělat, i když ji nechám tak, jak je. Ale pokud k tomu dostanu váš souhlas, existuje způsob, jak každou z těchto olověných dvacetidolarovek zhodnotit na plných dvacet dolarů ve zlatě. A možná i víc. Dejte mi ten souhlas a já dám část svého zisku vašemu panu Richardsovi. Jeho neochvějnou poctivost jste dnes večer tak spravedlivě a tak srdečně uznali. Jeho podíl bude deset tisíc dolarů a předám mu peníze zítra.“ Velký potlesk sálu. Ale při slovech „neochvějná poctivost“ se Richardsovi hezky začervenali. To se však přičetlo skromnosti a nic se nestalo. „Pokud můj návrh schválíte velkou většinou, nejlépe dvoutřetinovou, budu to považovat za souhlas města, a nic víc nežádám. Vzácnostem vždycky pomůže cokoli, co vzbudí zvědavost a donutí lidi o nich mluvit. Pokud bych tedy směl na líc každé z těchto údajných mincí vyrazit jména osmnácti pánů, kteří…“

Devět desetin publika bylo v okamžiku na nohou, i se psem. Návrh byl přijat s vichřicí souhlasného potlesku a smíchu.

Posadili se a všechny symboly kromě takzvaného doktora Claye Harknesse vstaly. Prudce protestovaly proti navrhované hanebnosti a vyhrožovaly, že…

„Prosím vás, nevyhrožujte mi. Znám svá zákonná práva a nejsem zvyklý nechat se vystrašit planým křikem.“ Řekl to klidně. Potlesk. Posadil se. Takzvaný doktor Harkness tu uviděl příležitost. Byl jedním ze dvou velmi bohatých mužů v městečku, druhým byl Pinkerton. Harkness vlastnil zlatý důl, totiž oblíbený patentovaný lék. Kandidoval do zákonodárného sboru státu za jednu stranu a Pinkerton za druhou. Byl to těsný a vášnivý souboj a každým dnem byl vášnivější. Oba měli velkou chuť na peníze. Každý z nich za určitým účelem koupil velký kus půdy. Měla se stavět nová železnice a každý chtěl být v zákonodárném sboru a pomoci vést trať ke svému prospěchu. Jediný hlas mohl rozhodnout, a s ním dvě nebo tři jmění. Sázka byla velká a Harkness byl odvážný spekulant. Seděl blízko cizince. Zatímco jeden nebo druhý symbol bavil sál protesty a prosbami, naklonil se k němu a šeptem se zeptal:

„Kolik chcete za ten pytel?“

„Čtyřicet tisíc dolarů.“

„Dám vám dvacet.“

„Ne.“

„Pětadvacet.“

„Ne.“

„Řekněme třicet.“

„Cena je čtyřicet tisíc dolarů. Ani o haléř míň.“

„Dobrá, dám je. Přijdu do hotelu zítra v deset dopoledne. Nechci, aby se to vědělo. Sejdeme se v soukromí.“

„Platí.“ Pak cizinec vstal a řekl sálu:

„Vidím, že je pozdě. Projevy těchto pánů nepostrádají hodnotu, zajímavost ani půvab. Přesto, pokud mě omluvíte, rozloučím se. Děkuji vám za velkou laskavost, kterou jste mi prokázali, když jste vyhověli mé žádosti. Žádám předsedajícího, aby mi do zítřka uschoval pytel a předal panu Richardsovi tyto tři pětisetdolarové bankovky.“ Bankovky byly podány předsedajícímu.

„V devět si přijdu pro pytel a v jedenáct předám zbytek z deseti tisíc panu Richardsovi osobně u něj doma. Dobrou noc.“

Pak se vytratil a nechal publikum v ohromném hluku. Tvořila ho směs jásotu, písně z Mikáda, psího nesouhlasu a chorálu: „Zda-a-a-leka nejste špa-a-a-tný člověk, a-a-a-men!“

Šeky v obálce

Doma museli Richardsovi až do půlnoci snášet blahopřání a poklony. Pak zůstali sami. Vypadali trochu smutně, seděli mlčky a přemýšleli. Nakonec Mary vzdychla a řekla:

„Myslíš, že jsme vinni, Edwarde? Hodně vinni?“ Pohled jí zabloudil k obviňující trojici velkých bankovek na stole. Gratulanti se nad nimi kochali a s úctou se jich dotýkali. Edward neodpověděl hned. Pak vzdychl a váhavě řekl:

„My… my jsme si nemohli pomoct, Mary. To… no, tak to bylo souzeno. Všechno je souzeno.“

Mary vzhlédla a upřeně se na něj podívala, ale on jí pohled neopětoval. Po chvíli řekla:

„Myslela jsem si, že blahopřání a chvála vždycky chutnají dobře. Ale… teď se mi zdá… Edwarde?“

„Ano?“

„Zůstaneš v bance?“

„N… ne.“

„Dáš výpověď?“

„Ráno. Dopisem.“

„Opravdu to bude nejlepší.“

Richards složil hlavu do dlaní a zamumlal:

„Dřív jsem se nebál nechat si rukama protékat moře cizích peněz, ale… Mary, jsem tak unavený, tak unavený…“

„Půjdeme spát.“

V devět ráno si cizinec přišel pro pytel a odvezl ho drožkou do hotelu. V deset s ním měl Harkness soukromý rozhovor. Cizinec si vyžádal a dostal pět šeků na jednu velkoměstskou banku, vystavených „na doručitele“. Čtyři zněly na tisíc pět set dolarů a jeden na třicet čtyři tisíc. Jeden z těch menších si dal do náprsní tašky. Zbytek, celkem třicet osm tisíc pět set dolarů, vložil do obálky a přidal k nim lístek, který napsal, když Harkness odešel. V jedenáct přišel k domu Richardsových a zaklepal. Paní Richardsová vykoukla přes okenice, pak šla a převzala obálku a cizinec beze slova zmizel. Vrátila se celá zrudlá a trochu nejistá v nohou a vydechla:

„Jsem si jistá, že jsem ho poznala! Už včera večer se mi zdálo, že jsem ho možná někde viděla.“

„Je to ten muž, který sem přinesl pytel?“

„Jsem si tím skoro jistá.“

„Pak je to i ten údajný Stephenson. A napálil každého významného občana v tomhle městě svým falešným tajemstvím. Jestli teď poslal šeky místo peněz, jsme napálení i my, když jsme si mysleli, že jsme vyvázli. Po nočním odpočinku jsem se zase začínal cítit docela dobře. Ale z pohledu na tu obálku je mi zle. Není dost tlustá. Osm tisíc pět set i v těch největších bankovkách by zabralo víc místa.“

„Edwarde, co máš proti šekům?“

„Šeky podepsané Stephensonem! Smířil jsem se s tím, že vezmu osm tisíc pět set, kdyby přišly v bankovkách. Vypadá to totiž, že to tak bylo souzeno, Mary. Ale nikdy jsem neměl moc odvahy a nemám dost kuráže, abych zkoušel proplatit šek podepsaný tím zhoubným jménem. Byla by to past. Ten muž se mě pokusil chytit. Nějak jsme vyvázli a teď to zkouší novým způsobem. Jestli jsou to šeky…“

„Ach, Edwarde, to je hrozné!“ A zvedla šeky a dala se do pláče.

„Hoď je do ohně! Rychle! Nesmíme se nechat pokoušet. Je to trik, aby se nám svět vysmál spolu s ostatními, a… Dej mi je, když to nedokážeš!“ Vytrhl jí je a snažil se je pevně držet, dokud nedojde ke kamnům. Ale byl jen člověk, byl pokladník, a na chvilku se zastavil, aby se ujistil o podpisu. Pak málem omdlel.

„Ovívej mě, Mary, ovívej mě! Jsou stejně dobré jako zlato!“

„Ach, to je nádhera, Edwarde! Proč?“

„Podepsal je Harkness. Jaká záhada za tím může být, Mary?“

„Edwarde, myslíš, že…“

„Podívej se, podívej se na tohle! Patnáct set, patnáct set, patnáct set, třicet čtyři tisíc. Třicet osm tisíc pět set! Mary, ten pytel nemá cenu ani dvanáct dolarů. A Harkness za něj zřejmě zaplatil skoro plnou cenu.“

„A myslíš, že to všechno připadne nám? Místo těch deseti tisíc?“

„No, vypadá to tak. A šeky jsou vystavené na doručitele.“

„Je to dobře, Edwarde? K čemu to je?“

„Je to asi pokyn, abychom je vybrali v nějaké vzdálené bance. Možná Harkness nechce, aby se o té věci vědělo. Co je tohle, lístek?“

„Ano. Byl u šeků.“

Dopis, který pálí

Bylo to Stephensonovo písmo, ale bez podpisu. Stálo tam:

„Jsem zklamaný člověk. Vaše poctivost je mimo dosah pokušení. Měl jsem o ní jinou představu, ale v tom jsem vám ukřivdil. Prosím vás o odpuštění, a myslím to upřímně. Ctím vás, a to je také upřímné. Tohle město není hodno líbat lem vašeho roucha. Vážený pane, vsadil jsem se sám se sebou poctivě, že ve vaší samolibé obci je devatenáct mužů, které lze zkazit. Prohrál jsem. Vezměte si celý bank, máte na něj nárok.“

Richards zhluboka vzdychl a řekl:

„Jako by to bylo psané ohněm. Tak to pálí. Mary, už jsem zase nešťastný.“

„Já taky. Ach, drahý, kéž by…“

„Pomysli, Mary, on ve mě věří.“

„Ach, nech toho, Edwarde. Nesnesu to.“

„Kdybych si ta krásná slova zasloužil, Mary, a Bůh ví, že jsem kdysi věřil, že si je zasloužím, myslím, že bych za ně dal těch čtyřicet tisíc dolarů. A ten papír bych uložil jako něco cennějšího než zlato a drahokamy a navždy bych si ho nechal. Ale teď… Nemohli bychom žít ve stínu jeho obviňující přítomnosti, Mary.“

Hodil ho do ohně.

Přišel posel a doručil obálku. Richards z ní vytáhl lístek a přečetl ho. Byl od Burgesse:

„Zachránil jste mě v těžké době. Já jsem vás zachránil včera večer. Stálo mě to lež, ale tu oběť jsem přinesl dobrovolně a z vděčného srdce. Nikdo v tomhle městečku neví tak dobře jako já, jak jste statečný, dobrý a šlechetný. V hloubi duše si mě vážit nemůžete, protože víte o té věci, ze které mě obviňují a pro kterou mě všeobecně odsoudili. Ale prosím vás, abyste aspoň věřil, že jsem vděčný člověk. Pomůže mi to nést mé břemeno. Podepsán Burgess.“

„Zase zachráněn. A za jakých podmínek!“ Hodil lístek do ohně. „Já… kéž bych už nežil, Mary, kéž bych z toho všeho byl venku!“

„Ach, to jsou hořké, hořké dny, Edwarde. Rány jsou tak hluboké právě kvůli té jejich štědrosti. A přicházejí tak rychle!“

Volby a kázání

Tři dny před volbami každý ze dvou tisíc voličů náhle dostal vzácnou památku. Byla to jedna z proslulých falešných dvacetidolarovek. Kolem jedné strany bylo vyraženo: „Poznámka, kterou jsem řekl chudému cizinci, zněla…“ Kolem druhé strany bylo vyraženo: „Jděte a polepšete se. Podepsán Pinkerton.“ Tak se celý zbytek té slavné legrace vysypal na jedinou hlavu, a se zničujícím účinkem. Znovu to oživilo ten nedávný obrovský smích a soustředilo ho na Pinkertona. A Harkness zvítězil ve volbách s přehledem.

Do čtyřiadvaceti hodin poté, co Richardsovi dostali šeky, se jejich svědomí začalo utišovat, jako by to vzdalo. Staří manželé se učili smiřovat s hříchem, kterého se dopustili. Teď se ale měli naučit, že hřích nabývá nových a skutečných hrůz, když se zdá, že by mohl vyjít najevo. Tím hřích dostane novou, velmi hmatatelnou a důležitou podobu. V kostele bylo ranní kázání obvyklého střihu. Byly to stejné staré věci, řečené stejným starým způsobem. Slyšeli je tisíckrát a připadaly jim neškodné, skoro bezvýznamné, a dalo se při nich dobře spát. Ale teď to bylo jinak. Kázání jako by se ježilo obviněními. Jako by mířilo přímo a zvlášť na lidi, kteří tají smrtelné hříchy. Po bohoslužbě se co nejrychleji vymanili z davu gratulantů a spěchali domů. Byli prochladlí do morku kostí, ani nevěděli z čeho. Z neurčitých, stínových, nejasných obav. A náhodou zahlédli pana Burgesse, jak zahýbá za roh. Na jejich pozdrav vůbec neodpověděl! Ten pozdrav ani neviděl, ale to oni nevěděli. Co mohlo jeho chování znamenat? Mohlo znamenat… mohlo… znamenat… ach, tucet hrozných věcí. Je možné, že věděl, že ho Richards mohl tenkrát očistit od viny, a mlčky čekal na příležitost vyrovnat si účty? Doma ve své tísni začali přemýšlet, jestli jejich služebná nebyla ve vedlejším pokoji a neposlouchala, když Richards ženě prozradil tajemství, že věděl o Burgessově nevině. Pak si Richards začal představovat, že tenkrát slyšel šustění sukně. Pak si byl jistý, že ho slyšel. Rozhodli se, že si pod nějakou záminkou zavolají Sáru a budou jí sledovat tvář. Jestli je prozrazovala panu Burgessovi, pozná se to na jejím chování. Položili jí několik otázek. Byly tak nahodilé, nesouvislé a zdánlivě bezúčelné, že dívka nabyla jistoty, že starým lidem náhlé štěstí pomátlo hlavu. Ostrý a ostražitý pohled, kterým ji pozorovali, ji vystrašil, a to rozhodlo. Začervenala se, znervózněla a zmátla se. A pro staré lidi to byly jasné známky viny, nějaké strašné viny. Bezpochyby byla vyzvědačka a zrádkyně. Když byli zase sami, začali skládat dohromady spoustu nesouvisejících věcí a z té kombinace jim vycházely hrozné výsledky. Když už to bylo skoro nejhorší, Richards náhle zalapal po dechu a jeho žena se zeptala:

„Ach, co je? Co se děje?“

„Ten lístek, Burgessův lístek! Jeho slova byla jízlivá, teď to vidím.“ Citoval: „‚V hloubi duše si mě vážit nemůžete, protože víte o té věci, ze které mě obviňují.‘ Ach, teď je to naprosto jasné, Bůh mi pomáhej! Ví, že já vím! Vidíš, jak důmyslně je to formulované? Byla to past, a já jsem do ní jako hlupák vlezl. A Mary…!“

„Ach, je to hrozné. Vím, co chceš říct. Nevrátil ti tvůj opis té předstírané zkušební poznámky.“

„Ne. Nechal si ho, aby nás s ním zničil. Mary, už nás před některými odhalil. Vím to, vím to dobře. Viděl jsem to po bohoslužbě v tuctu tváří. Ach, proto neodpověděl na náš pozdrav. Věděl, co udělal!“

Poslední zpověď

V noci zavolali lékaře. Ráno se rozneslo, že staří manželé jsou dost vážně nemocní. Podle lékaře je zmohlo vyčerpávající vzrušení z velkého nečekaného štěstí, blahopřání a ponocování. Město bylo upřímně zarmoucené. Tihle staří lidé byli teď skoro to jediné, na co mohlo být ještě hrdé.

O dva dny později byly zprávy horší. Staří manželé blouznili a dělali podivné věci. Podle svědectví ošetřovatelek ukazoval Richards šeky. Na osm tisíc pět set? Ne, na ohromující částku, třicet osm tisíc pět set dolarů! Jak se dalo vysvětlit takové obrovské štěstí?

Následujícího dne měly ošetřovatelky další zprávy, a podivuhodné. Rozhodly se šeky schovat, aby se šekům nic nestalo. Ale když je hledaly, pod pacientovým polštářem nebyly. Zmizely. Pacient řekl:

„Nechte ten polštář být. Co chcete?“

„Myslely jsme, že by bylo nejlepší, kdyby ty šeky…“

„Už je nikdy neuvidíte. Jsou zničené. Přišly od ďábla. Viděl jsem na nich znamení pekla a věděl jsem, že byly poslány, aby mě svedly k hříchu.“ Pak začal blábolit podivné a hrozné věci, kterým nebylo dobře rozumět. Lékař ošetřovatelkám nařídil, aby si je nechaly pro sebe.

Richards měl pravdu. Šeky už nikdo nikdy neviděl.

Některá z ošetřovatelek asi mluvila ze spaní, protože do dvou dnů znalo zakázané blouznění celé město. A bylo to překvapivé blouznění. Zdálo se z něj, že Richards se o pytel ucházel také. A že Burgess to zatajil a pak to zlomyslně prozradil.

Burgesse z toho obvinili a on to rozhodně popřel. Řekl, že není spravedlivé přikládat váhu žvanění nemocného starého muže, který je smyslů zbavený. Přesto bylo podezření ve vzduchu a hodně se mluvilo.

Po dni nebo dvou se rozneslo, že blouznění paní Richardsové začíná být kopií blouznění jejího manžela. Podezření se teď rozhořelo v přesvědčení. A hrdost města na čistotu jeho jediného neposkvrněného významného občana začala slábnout a blikat, jako by měla brzy zhasnout.

Uplynulo šest dní a pak přišly další zprávy. Staří manželé umírali. V poslední hodině se Richardsovi vyjasnila mysl a dal si zavolat Burgesse. Burgess řekl:

„Ať všichni odejdou. Myslím, že chce říct něco v soukromí.“

„Ne! Chci svědky. Chci, abyste všichni slyšeli mou zpověď, abych mohl zemřít jako člověk, a ne jako pes. Byl jsem čistý, ale jen uměle, jako ostatní. A jako ostatní jsem padl, když přišlo pokušení. Podepsal jsem lež a přihlásil se o ten bídný pytel. Pan Burgess si vzpomněl, že jsem mu kdysi prokázal službu. Z vděčnosti, a protože nic nevěděl, můj nárok zatajil a zachránil mě. Víte, z čeho byl Burgess před lety obviněn. Moje svědectví, a jen moje, ho mohlo očistit. A já byl zbabělec a nechal jsem ho trpět v hanbě…“

„Ne, ne, pane Richardsi, vy…“

„Moje služebná mu prozradila mé tajemství…“

„Nikdo mi nic neprozradil…“

„…a pak udělal přirozenou a oprávněnou věc. Litoval laskavosti, kterou mě zachránil, a odhalil mě, jak jsem si zasloužil…“

„Nikdy! Přísahám…“

„Ze srdce mu odpouštím.“

Burgessovy vášnivé protesty zůstaly bez odezvy. Umírající odešel, aniž věděl, že chudákovi Burgessovi znovu ukřivdil. Jeho stará žena zemřela tutéž noc.

Poslední z posvátných Devatenácti padl za oběť ďábelskému pytli. Město přišlo o poslední cár své dávné slávy. Jeho smutek nebyl okázalý, ale byl hluboký.

Zákonodárný sbor státu na žádost a petici povolil Hadleyburgu změnit jméno. Na jaké, to neprozradím, na tom nezáleží. A dovolil mu také vypustit jedno slovo z hesla, které po mnoho generací zdobilo úřední pečeť města.

Je to zase poctivé město. A kdo ho bude chtít znovu nachytat, bude muset vstávat hodně brzy.