Žije, nebo je mrtvý?

Žije, nebo je mrtvý?

Strávil jsem březen roku tisíc osm set devadesát dva v Mentonu na Riviéře. V tomhle odlehlém místě má člověk v soukromí všechny výhody, které jsou o pár kilometrů dál, v Monte Carlu a v Nice, k mání veřejně. Totiž záplavu slunce, vlahý vzduch a zářivě modré moře, a to bez rušivých věcí navíc, jako je lidský povyk, parádění a okázalost. Menton je tichý, prostý, klidný a skromný. Boháči a okázalí lidé sem nejezdí. Tedy obvykle sem boháči nejezdí. Tu a tam nějaký přijede, a s jedním takovým jsem se brzy seznámil. Abych ho trochu zamaskoval, budu mu říkat Smith. Jednoho dne v Hotelu des Anglais, u druhé snídaně, zvolal:

„Rychle! Podívejte se na toho muže, co vychází ze dveří. Prohlédněte si ho do posledního detailu.“

„Proč?“

„Víte, kdo to je?“

„Ano. Byl tu už několik dní, než jste přijel. Prý je to starý, velmi bohatý výrobce hedvábí z Lyonu na odpočinku. A myslím, že je na světě úplně sám, protože vždycky vypadá smutně a zasněně a s nikým nemluví. Jmenuje se Théophile Magnan.“

Myslel jsem, že Smith teď vysvětlí, proč se o pana Magnana tak zajímá. Místo toho se však zahloubal do myšlenek a na několik minut zřejmě nevnímal mě ani nic jiného na světě. Občas si prohrábl jemné bílé vlasy, aby si pomohl v přemýšlení, a snídaně mu zatím chladla. Nakonec řekl:

„Ne, je to pryč. Nevybavím si to.“

„Co si nevybavíte?“

„Jednu z krásných pohádek Hanse Christiana Andersena. Ale vypadla mi z hlavy. Část z ní jde asi takhle: Dítě má v kleci ptáčka. Má ho rádo, ale bezmyšlenkovitě na něj zapomíná. Ptáček zpívá, ale nikdo ho neslyší a nikdo si ho nevšímá. Časem ho začne trápit hlad a žízeň. Jeho píseň je stále žalostnější a slabší, až docela utichne a ptáček umře. Dítě přijde a zaplaví ho lítost. S hořkými slzami a nářkem svolá kamarády a ptáčka pohřbí s velkou slávou a nejněžnějším žalem. A nevědí, chudáčci, že básníky nechávají umřít hlady nejen děti. A pak za jejich pohřby a pomníky utratí tolik, že by z toho básníci mohli pohodlně a bez starostí žít. Tak tedy…“

Ale v tu chvíli nás někdo vyrušil. Kolem desáté večer jsem na Smithe narazil znovu. Pozval mě nahoru do svého salonku, abych mu pomohl kouřit a pít horkou skotskou. Bylo to útulné místo, s pohodlnými křesly, veselými lampami a přátelským ohněm z vyschlého olivového dřeva. A aby nic nechybělo, venku tlumeně hučel příboj. Po druhé skotské a po dlouhém líném a spokojeném povídání Smith řekl:

„Teď jsme pěkně připraveni. Já na to, abych vám vyprávěl zvláštní příběh, a vy na to, abyste ho poslouchal. Mnoho let to bylo tajemství. Tajemství mezi mnou a třemi dalšími lidmi. Ale teď tu pečeť zlomím. Sedí se vám pohodlně?“

„Naprosto. Jen pokračujte.“

A tady je, co mi vyprávěl:

Čtyři chudí malíři

Před dávnými lety jsem byl mladý malíř, vlastně velmi mladý malíř. Toulal jsem se po francouzském venkově, kreslil tu a kreslil tam. Brzy se ke mně přidali dva milí mladí Francouzi, kteří dělali totéž co já. Byli jsme stejně šťastní jako chudí, nebo stejně chudí jako šťastní, řekněte si to, jak chcete. Claude Frère a Carl Boulanger, tak se ti kluci jmenovali. Drazí, předrazí chlapci, ty nejslunnější povahy, jaké se kdy smály chudobě a za každého počasí si užívaly život.

Nakonec jsme bez peněz uvízli v jedné bretaňské vesnici. Malíř stejně chudý jako my nás vzal k sobě a doslova nás zachránil před hladem. Byl to François Millet.

„Cože! Ten velký François Millet?“

Velký? Tenkrát nebyl o nic větší než my. Neměl žádnou slávu, ani ve vlastní vesnici. A byl tak chudý, že neměl čím nás krmit, jen tuřínem, a někdy nám došel i ten tuřín. Všichni čtyři jsme se stali věrnými přáteli, přáteli na život a na smrt, byli jsme nerozluční. Malovali jsme spolu, co nám síly stačily. Zásoby obrazů jen rostly a rostly, ale prodat se nám skoro nic nepodařilo. Měli jsme spolu krásné časy. Ale proboha, jak jsme občas měli hluboko do kapsy!

Takhle to šlo něco přes dva roky. Až jednoho dne Claude řekl:

„Chlapci, jsme na dně. Rozumíte? Úplně na dně. Všichni se proti nám spikli. Obešel jsem celou vesnici a je to tak, jak říkám. Nikdo nám už nedá na dluh ani centim, dokud nezaplatíme všechno do posledního haléře.“

Zamrazilo nás. Všem v tvářích ztuhlo zděšení. Pochopili jsme, že teď je naše situace zoufalá. Dlouho bylo ticho. Nakonec Millet s povzdechem řekl:

„Nic mě nenapadá. Vůbec nic. Navrhněte něco, chlapci.“

Žádná odpověď nepřišla, pokud se smutné mlčení nedá nazvat odpovědí. Carl vstal, chvíli nervózně chodil sem a tam a pak řekl:

„Je to hanba! Podívejte se na ta plátna. Hromady a hromady obrazů, tak dobrých jako od kteréhokoli malíře v Evropě, ať je to kdo chce. Ano, a spousta cizinců, co tu jen tak postávali, říkala totéž. Nebo skoro totéž.“

„Ale nekoupili,“ řekl Millet.

„Na tom nesejde, řekli to. A je to pravda. Podívej se tamhle na svého Anděla Páně! Ať mi někdo řekne…“

„Ale jdi, Carle. Můj Anděl Páně! Nabídli mi za něj pět franků.“

„Kdy?“

„Kdo ti to nabídl?“

„Kde je?“

„Proč jsi to nevzal?“

„No tak, nemluvte všichni najednou. Myslel jsem, že dá víc. Byl jsem si tím jistý, vypadal na to. Tak jsem si řekl o osm.“

„No a pak?“

„Řekl, že se ještě zastaví.“

„Hrom aby do toho! Ale Françoisi…“

„Já vím, já vím! Byla to chyba a byl jsem hlupák. Chlapci, myslel jsem to dobře, to mi musíte uznat, a já…“

„Ale jistě, to víme, ty naše zlatíčko. Jen už nebuď hlupák podruhé.“

„Já? Kéž by přišel někdo a nabídl nám za něj aspoň hlávku zelí. To byste viděli!“

„Hlávku zelí! Ach, to nevyslovuj, sbíhají se mi sliny. Mluvte o něčem, co tolik netrápí.“

„Chlapci,“ řekl Carl, „mají ty obrazy nějakou vadu? Odpovězte mi.“

„Nemají!“

„Nemají snad velkou a vysokou hodnotu? Odpovězte mi.“

„Mají.“

„Tak velkou a vysokou hodnotu, že kdyby pod nimi bylo slavné jméno, prodaly by se za skvělé ceny. Není to tak?“

„Jistě že je. O tom nikdo nepochybuje.“

„Ale já nežertuju. Je to tak?“

„No ovšem že je to tak. A my taky nežertujeme. Ale co z toho? Co z toho? Co je nám to platné?“

„Tohle, kamarádi: dáme pod ně slavné jméno!“

Živá debata utichla. Všechny tváře se tázavě obrátily ke Carlovi. Co je to zas za hádanku? Kde si vypůjčit slavné jméno? A kdo si ho má vypůjčit?

Carlův plán

Carl si sedl a řekl:

„Mám teď úplně vážný návrh. Myslím, že je to jediný způsob, jak se vyhnout chudobinci, a věřím, že je naprosto jistý. Opírám se přitom o četná a dávno ověřená fakta z dějin lidstva. Věřím, že nás můj plán všechny udělá bohatými.“

„Bohatými! Ty ses zbláznil.“

„Nezbláznil.“

„Ale ano, zbláznil ses. Čemu ty říkáš bohatý?“

„Sto tisíc franků pro každého.“

„Zbláznil se. Já to věděl.“

„Ano, zbláznil se. Carle, ta bída už je na tebe moc, a…“

„Carle, měl by sis vzít prášek a jít hned do postele.“

„Nejdřív ho obvažte. Obvažte mu hlavu, a pak…“

„Ne, obvažte mu paty. Mozek mu už několik týdnů klesá dolů, všiml jsem si toho.“

„Ticho!“ Řekl to Millet naoko přísně. „Nechte toho kluka domluvit. Tak, Carle, ven s tím plánem. Co to je?“

„Dobře. Na úvod vás žádám, abyste si všimli jednoho faktu z dějin lidstva. Mnoho velkých umělců se uznání dočkalo, až když umřeli hlady. Stalo se to tak často, že si z toho troufám udělat zákon. A ten zákon zní: hodnota každého velkého, neznámého a přehlíženého umělce musí být a bude uznána, a jeho obrazy vyletí do vysokých cen až po jeho smrti. Můj plán je tenhle: musíme si losovat. Jeden z nás musí umřít.“

Řekl to tak klidně a tak nečekaně, že jsme málem zapomněli vyskočit. Pak se zase strhl divoký sbor rad, lékařských rad, jak pomoct Carlovu mozku. Ale on trpělivě počkal, až se veselí uklidní, a pak pokračoval ve svém plánu:

„Ano, jeden z nás musí umřít, aby zachránil ostatní, i sebe. Budeme losovat. Ten vylosovaný bude slavný a my všichni budeme bohatí. Klid, buďte zticha, nepřerušujte mě. Říkám vám, že vím, o čem mluvím. Myšlenka je tahle. Příští tři měsíce bude ten, kdo má umřít, malovat ze všech sil a rozmnoží zásobu, jak jen to půjde. Žádné obrazy, to ne! Jen náčrtky, studie, kousky studií, útržky studií, na každé tucet tahů štětcem. Samozřejmě nic neříkající, ale budou jeho, s jeho značkou. Udělá jich padesát denně a na každé bude nějaký zvláštní rys nebo zvyk, podle kterého se dá snadno poznat. Právě takové věci se totiž prodávají. Když velký muž odejde, muzea celého světa je skupují za pohádkové ceny. Budeme jich mít připravenou celou tunu, celou tunu! A my ostatní budeme celou tu dobu toho umírajícího živit a chystat půdu v Paříži a u obchodníků s obrazy. Budeme připravovat tu nadcházející událost, chápete. A až bude všechno rozpálené a přesně tak, jak má být, překvapíme je tou smrtí a vypravíme slavný pohřeb. Chápete to?“

„N-ne. Aspoň ne úpl…“

„Ne úplně? Copak to nevidíte? Ten člověk doopravdy neumře. Změní si jméno a zmizí. Pohřbíme figurínu a budeme nad ní plakat, a celý svět nám pomůže. A já…“

Ale nenechali jsme ho domluvit. Všichni jsme propukli v hlučné hurá a potlesk. Vyskočili jsme, poskakovali po pokoji a vrhali se jeden druhému kolem krku bez sebe radostí a vděčností. Celé hodiny jsme ten velký plán probírali a ani jsme necítili hlad. Když jsme nakonec všechny podrobnosti spokojeně domluvili, losovali jsme a vylosován byl Millet. Zvolen k smrti, jak jsme tomu říkali. Pak jsme dali dohromady ty věci, se kterými se člověk rozloučí, jen když jde o sázku na budoucí bohatství. Památeční cetky a podobně. Ty jsme dali do zastavárny. Stačilo to na skromnou večeři na rozloučenou a na snídani, zbylo nám pár franků na cestu a trocha tuřínu a podobných věcí, aby měl Millet pár dní co jíst.

Na cestách s Milletovými obrázky

Druhý den časně ráno jsme se my tři hned po snídani vydali na cestu. Samozřejmě pěšky. Každý z nás nesl tucet Milletových obrázků, které jsme chtěli prodat. Carl zamířil do Paříže, aby tam začal budovat Milletovo jméno na ten nadcházející velký den. Claude a já jsme se měli rozdělit a rozejít se po celé Francii.

Divil byste se, jak snadné a pohodlné to bylo. Šel jsem dva dny, než jsem začal obchodovat. Pak jsem se pustil do kreslení jedné vily na okraji velkého města. Viděl jsem totiž, že majitel stojí nahoře na verandě. Sešel dolů, aby se podíval. Věděl jsem, že to udělá. Pracoval jsem rychle, aby ho to pořád zajímalo. Občas utrousil nějaké slůvko uznání a po chvíli nadšeně prohlásil, že jsem mistr!

Odložil jsem štětec, sáhl do brašny, vytáhl jeden Millet a ukázal na značku v rohu. Pyšně jsem řekl:

„Tohle asi poznáváte, že? Tak vidíte, on mě učil! Myslím, že bych svému řemeslu měl rozumět!“

Muž se tvářil provinile a rozpačitě a mlčel. Řekl jsem smutně:

„Snad nechcete naznačit, že neznáte značku Françoise Milleta!“

Tu značku samozřejmě neznal. Ale stejně mi byl nesmírně vděčný, že jsem ho tak snadno vysvobodil z nepříjemné situace. Řekl:

„Ale ne! Vždyť je to opravdu Millet! Nevím, kde jsem měl hlavu. Samozřejmě, teď už ji poznávám.“

Pak ho chtěl koupit. Ale já jsem mu řekl, že i když nejsem bohatý, tak chudý zase nejsem. Nakonec jsem mu ho přece jen nechal za osm set franků.

„Osm set!“

Ano. Millet by ho prodal za vepřovou kotletu. Ano, za ten malý obrázek jsem dostal osm set franků. Kéž bych ho mohl koupit zpátky za osmdesát tisíc. Ale ty časy jsou pryč. Udělal jsem moc pěkný obrázek jeho domu a chtěl jsem mu ho nabídnout za deset franků. Ale to by nešlo, když jsem byl žákem takového mistra. A tak jsem mu ho prodal za sto. Těch osm set franků jsem z toho města hned poslal Milletovi a druhý den jsem zase vyrazil.

Ale už ne pěšky, to ne. Jel jsem. A od té doby jezdím pořád. Každý den jsem prodal jeden obraz a nikdy jsem se nepokoušel prodat dva. Každému zákazníkovi jsem říkal:

„Jsem blázen, že vůbec nějaký obraz Françoise Milleta prodávám. Ten muž se totiž nedožije ani tří měsíců. A až umře, jeho obrazy nebudou k mání ani za lásku, ani za peníze.“

Postaral jsem se, aby se ta drobná zpráva roznesla co nejdál, a připravoval jsem svět na tu událost.

Zásluhu za to, jak jsme obrazy prodávali, si připisuju já. Ten plán byl můj. Navrhl jsem ho ten poslední večer, když jsme rozvrhovali svou výpravu, a všichni tři jsme se dohodli, že ho poctivě vyzkoušíme, než ho vyměníme za nějaký jiný. Vyšel každému z nás. Já jsem šel pěšky jen dva dny, Claude taky dva. Oba jsme se báli proslavit Milleta příliš blízko domova. Ale Carl šel pěšky jen půl dne, ten chytrý bezostyšný darebák, a pak už cestoval jako vévoda.

Zpráva o nemocném mistrovi

Tu a tam jsme se seznámili s redaktorem venkovských novin a pustili do tisku drobnou zprávu. Ne zprávu, že byl objeven nový malíř. Ale zprávu, ze které bylo znát, že Françoise Milleta zná každý. Žádnou chválu, jen pár slov o tom, jak se „mistrovi“ právě daří. Někdy s nadějí, jindy sklíčeně, ale vždycky s obavou z nejhoršího. Ty odstavce jsme si vždycky označili a noviny jsme posílali všem lidem, kteří od nás koupili obraz.

Carl byl brzy v Paříži a pustil se do toho ve velkém. Spřátelil se s novinovými zpravodaji a zprávy o Milletově stavu se dostaly do Anglie, po celé Evropě, do Ameriky a všude.

Šest týdnů po začátku jsme se my tři sešli v Paříži a zastavili jsme to. Přestali jsme si od Milleta posílat další obrázky. Zájem byl tak velký a všechno tak zralé, že jsme viděli, že by byla chyba neudeřit hned teď a čekat déle. A tak jsme Milletovi napsali, ať si lehne do postele a začne pěkně rychle chřadnout. Že bychom byli rádi, kdyby za deset dní umřel, pokud se stihne připravit.

Pak jsme to sečetli a zjistili jsme, že jsme spolu prodali osmdesát pět malých obrázků a studií a máme za ně šedesát devět tisíc franků. Carl udělal poslední a ze všech nejskvělejší obchod. Prodal Anděla Páně za dva tisíce dvě stě franků. Jak jsme ho oslavovali! Netušili jsme, že jednou přijde den, kdy se o ten obraz bude rvát celá Francie a nějaký cizinec ho získá za pět set padesát tisíc v hotovosti.

Ten večer jsme měli závěrečnou večeři se šampaňským. Druhý den jsme se sbalili, Claude a já, a odjeli ošetřovat Milleta v jeho posledních dnech. Měli jsme držet zvědavce od domu a posílat každý den zprávy Carlovi do Paříže. Ten je pak otiskoval v novinách na několika kontinentech, aby čekající svět věděl, jak to vypadá. Konečně přišel ten smutný konec a Carl dorazil včas, aby pomohl s posledními truchlivými obřady.

Slavný pohřeb

Pamatujete si na ten velký pohřeb, jaký rozruch způsobil po celém světě, a jak na něj přijeli slavní lidé ze Starého i Nového světa, aby projevili svůj zármutek. My čtyři, pořád nerozluční, jsme nesli rakev a nenechali jsme si od nikoho pomoct. A měli jsme pravdu, protože v ní nebylo nic než vosková figurína. Každý jiný nosič by si stěžoval na tu váhu. Ano, my čtyři staří kamarádi, kteří jsme spolu kdysi s láskou sdíleli bídu v těch zlých časech, které jsou navždy pryč, jsme nesli rak…

„Kteří čtyři?“

My čtyři. Millet totiž pomáhal nést svou vlastní rakev. V přestrojení, víte. Přestrojený za příbuzného. Za vzdáleného příbuzného.

„Neuvěřitelné!“

Ale přesto pravdivé. No, a pamatujete si, jak ty obrazy stouply v ceně. Peníze? Nevěděli jsme, co s nimi. V Paříži dnes žije muž, který vlastní sedmdesát Milletových obrazů. Zaplatil nám za ně dva miliony franků. A ty fůry náčrtků a studií, které Millet naházel za těch šest týdnů, co jsme byli na cestách? Žasl byste, za kolik je dnes prodáváme. Tedy když svolíme nějakou pustit!

„To je úžasný příběh, naprosto úžasný!“

„Ano, dalo by se to tak říct.“

„A co se stalo s Milletem?“

„Umíte udržet tajemství?“

„Umím.“

„Pamatujete si toho muže, na kterého jsem vás dnes upozornil v jídelně? To byl François Millet.“

„Pro pána kr…“

„…ále! Ano. Pro jednou nenechali génia umřít hlady, aby pak odměny, které patřily jemu, shrábli do kapes jiní. Tenhle zpěvný ptáček nemusel zpívat z plna srdce, aniž by ho kdo slyšel, a pak dostat jako odměnu jen chladnou nádheru velkého pohřbu. O to jsme se postarali.“

Poslechnout celé · 25 minDalší díl: Muž, který zkazil Hadleyburg – 1. Pytel se zlatem